26 Cdo 951/2019-225
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Pavlíny Brzobohaté a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Jitky Dýškové ve
věci žalobce města Český Brod, se sídlem v Českém Brodě, náměstí Husovo 70, IČO
00235334, zastoupeného JUDr. Janou Markovou, advokátkou se sídlem v Českém
Brodě, náměstí Husovo 64, proti žalované Medi-agency, s. r. o., se sídlem v
Praze 3, Jeseniova 2852, IČO 27509826, zastoupené JUDr. Františkem Divíškem,
advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o zaplacení 918
217,65 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 8
C 277/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
3. října 2018, č. j. 69 Co 244/2018-177, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 14 858,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr.
Jany Markové, advokátky se sídlem v Českém Brodě, náměstí Husovo 64.
Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem (pro uznání podle §
153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, dále jen „o. s. ř.“) ze dne 13. 12. 2017, č. j. 8 C 277/2017-111,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 918 217,65 Kč spolu se
zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z tam uvedených částek (výrok
I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3.
10. 2018, č. j. 69 Co 244/2018-177, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
současně rozhodl o nákladech řízení účastníků v odvolacím řízení. Zjistil, že
soud prvního stupně vydal dne 7. 8. 2017 usnesení, ve kterém vyzval žalovanou,
aby se ve lhůtě 30 dnů od doručení usnesení vyjádřila ve věci samé k připojené
žalobě, a současně ji poučil, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě nebo v téže
lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod jí v tom brání, soud rozhodne rozsudkem
pro uznání podle ustanovení § 153a o. s. ř. Toto usnesení bylo žalované
doručeno do vlastních rukou dne 9. 8. 2017. Žalovaná podala dne 13. 9. 2017
podání, v němž uvedla, že nárok neuznává a vyjádří se až po zpracování
rozsáhlého materiálu. Současně požádala o prodloužení lhůty k vyjádření z
důvodu dovolené jednatele. Odvolací soud dospěl k závěru, že byly splněny
předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 153a odst. 3 o. s. ř.,
neboť žalovaná se ve stanovené lhůtě nevyjádřila ve věci samé na výzvu soudu
učiněnou podle § 114b odst. 1 o. s. ř. a ani v této lhůtě nesdělila, jaký vážný
důvod jí zabránil, aby soudu podala včas své písemné vyjádření. Dovolenou
jednatele a nedostatek pověření či znalostí administrativní pracovnice, která
usnesení soudu vyzvedla z datové schránky, nepovažoval za závažný důvod bránící
sdělit soudu, že ve společnosti není přítomen nikdo, kdo by mohl na výzvu soudu
reagovat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání, které není
přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu
s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit. V soudní praxi není pochyb o tom, že v důsledku podání žádosti o prodloužení
lhůty určené žalovanému k podání písemného vyjádření ve věci podle § 114b odst. 2 o. s. ř. nenastane fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř., jen
jestliže důvod žádosti představuje vážný důvod, který žalovanému brání v podání
písemného vyjádření ve věci [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 5405/2014 (proti němuž byla podána ústavní stížnost,
kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS
339/2016)]. Pasivita žalovaného, který na kvalifikovanou výzvu adekvátně
nereaguje, vede k fikci uznání žalobou uplatněného nároku ve smyslu § 114b
odst. 5 o. s. ř. a k vydání rozsudku pro uznání ve prospěch žalobce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1742/2016). Dovolená jednatele a nedostatek pověření či znalostí administrativní
pracovnice, v jejichž důsledku se žalovaná ve stanovené lhůtě nevyjádřila,
nepředstavují vážný důvod bránící zaslání vyjádření (sdělení), byť stručného,
pro který soud neměl rozsudek pro uznání vydat (srov. obdobně odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 628/2013,
uveřejněného pod číslem 51/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nálezy Ústavního soudu zmiňované žalovanou na danou věc nedopadají, neboť v
nich bylo posuzováno splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání ve
skutkově odlišných situacích. V nálezu ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 2693/16, Ústavní soud posuzoval
případ, kdy stěžovatel převzal nejprve dne 24. 2. 2012 kvalifikovanou výzvu, ve
které byl poučen, že se musí k žalobě vyjádřit do 30 dnů, zároveň však 6. 3. 2012 převzal vyrozumění, ze kterého zjistil, že na 19. 3. 2012 bylo nařízeno
jednání, které však bylo na žádost žalobkyně zrušeno, a že bude předvolán k
nově nařízenému datu jednání. Ústavní soud dovodil, že stěžovatel jako právní
laik tak mohl předpokládat, že pokud bylo a bude nařízeno jednání, bude se moci
k obsahu žaloby vyjádřit ústně, a s ohledem na tyto okolnosti proto nebylo
možno dovozovat jeho pasivitu. V nálezu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 842/16, se Ústavní soud zabýval
případem, kdy stěžovatelka reagovala na výzvu k vyjádření podle § 114b o. s. ř., nalézacímu soudu však bylo (v důsledku technické chyby či selhání lidského
faktoru) doručeno vyjádření k žalobě sestávající zjevně jen z titulní strany,
která byla v zápatí očíslována, což naznačovalo, že jde o fragment podání
obsáhlejšího. Navíc i z obsahu samotné titulní strany vyjádření bylo patrné, že
stěžovatelka s žalobou nesouhlasí. V nálezu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, Ústavní soud projednával
případ, v němž stěžovatelka na kvalifikovanou výzvu dle § 114b o. s.
ř.,
obsaženou v elektronickém platebním rozkaze, reagovala dostatečně aktivně a
dostatečně srozumitelně a nepochybně vyjádřila svůj postoj k uplatněnému
nároku, totiž že jej neuznává a nesouhlasí s ním, a její vyjádření proto nebylo
možno posoudit dle § 114b odst. 5 o. s. ř. a aplikovat fikci uznání nároku. Popsané skutkové okolnosti však nelze postavit na roveň projednávané věci, když
žalovaná ve stanovené lhůtě na výzvu soudu nijak nereagovala a neprojevila vůli
účastnit se soudního řízení ani nesouhlas s žalobním nárokem. Za této situace dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8.
2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o
návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace,
kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné)
přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání
dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci a vykonatelnosti
dovoláním napadeného rozsudku [§ 243 písm. a), b) o. s. ř.] – srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či ze
dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 21. 5. 2019
JUDr. Pavlína
Brzobohatá předsedkyně senátu