26 Odo 371/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc., ve věci žalobce M. P., zastoupeného advokátem , proti žalované M. B.,
zastoupené advokátem , o zaplacení 51.600,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 13 C 135/2003, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. října 2005, č. j. 9 Co
983/2003-69, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. října 2005, č. j. 9 Co
983/2003-69, se ve výroku pod bodem I. v napadené části, jíž byl potvrzen
rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 15. července 2003, č. j. 13 C
135/2003-35, o zamítnutí žaloby na zaplacení smluvní pokuty ve výši 2 % z
částky 51.600,- Kč denně za dobu od 22. 9. 2000 do 3. 9. 2003, a v závislém
výroku pod bodem II. o nákladech řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací
Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Okresní soud v Mostě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. července 2003,
č.j. 13 C 135/2003-35, uložil žalované zaplatit žalobci 51.600,- Kč a smluvní
pokutu ve výši 2 % denně z dlužné částky (správně z částky 51.600,- Kč) za dobu
od 22. 9. 2000 do zaplacení a náklady řízení ve výši 36.340,- Kč.
Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že
účastníci uzavřeli dne 25. 9. 1996 smlouvu (dále též „předmětná smlouva“), na
základě které žalobce půjčil žalované 96.000,- Kč a žalovaná se zavázala dluh
splatit nejpozději do 20. 12. 1996. V předmětné smlouvě účastníci sjednali pro
případ prodlení žalované se splacením dluhu z půjčky smluvní pokutu ve výši 2 %
denně z dlužné částky. Vedle toho žalovaná vystavila dne 25. 9. 1996 žalobci
směnku na částku 96.000,- Kč s termínem splatnosti 20. 12. 1996. Žalovaná
zaplatila žalobci na dluh z půjčky v období od 7. 3. 1997 do 21. 9. 2000 celkem
44.400,- Kč. Soud prvního stupně tedy vyhověl žalobě na zaplacení zbývající
části dluhu z půjčky a na zaplacení smluvní pokuty.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem (soud odvolací) rozsudkem ze
dne 4. října 2005, č.j. 9 Co 983/2003-69, rozsudek soudu prvního stupně změnil
ve výroku, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 51.600,- Kč a zaplatit
smluvní pokutu ve výši 2 % denně z částky 51.600,- Kč počínaje od 4. 9. 2003
tak, že žalobu v této části zamítl, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 2 %
z částky 51.600,- Kč denně za dobu od 22. 9. 2000 do 3. 9. 2003 (výrok I.), a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy
obou stupňů (výrok II.).
Odvolací soud k námitce žalované dovodil, že dluh z půjčky ve výši 51.600,- Kč
je promlčen a žalobci jej nelze přiznat. Jelikož zajištěný závazek není v
promlčené části vynutitelný, nelze přiznat ani plnění ze zajištění této části
závazku tj. nárok na smluvní pokutu ve výši 2 % z částky 51.600,- Kč za každý
den prodlení od dne 4. 9. 2003 (tj. následujícího dne poté, kdy byl s námitkou
promlčení seznámen žalobce). Námitku promlčení nároku ze smluvní pokuty i za
období od 22. 9. 2000 do 3. 9. 2003 neshledal opodstatněnou, neboť za uvedené
období mohl žalobce uplatnit nárok ze zajištění závazku u soudu nejdříve dne
22. 9. 2000 a žalobu podal dne 5. 3. 2002. Učinil tak ještě před uplynutím
tříleté promlčecí lhůty a k námitce promlčení nelze přihlížet. Odvolací soud
shledal výši smluvní pokutu přiměřenou zajištěnému závazku. Poukázal na to, že
půjčka byla poskytnuta v nikoliv zanedbatelné výši, žalobce nepožadoval úroky z
prodlení a splnění dluhu si nezajistil jiným způsobem.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání,
jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.s.ř.“ a
jako dovolací důvod uplatnila nesprávné posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř.). Nesprávné právní posouzení spatřuje v tom, že výše smluvní pokuty je
nepřiměřená a dohoda o smluvní pokutě je neplatná podle § 39 obč. zák. pro
rozpor s dobrými mravy. Požadovala, aby soud popřípadě smluvní pokutu snížil
tak, jak to připouští obchodní zákoník. Závěrem navrhla odložení
vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a dále navrhla rozhodnutí odvolacího soudu
zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém dovolacím vyjádření označil dovolání žalované jako zcela
bezdůvodné, když rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné a navrhl proto
dovolání žalované odmítnout.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 26. dubna 2005, tedy
po 1. dubnu, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném
podle dosavadních předpisů (srov. čl. II., bod 2. a 3. přechodných ustanovení
zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací
dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen
„o.s.ř.”).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240
odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení
dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného
prostředku.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném
případě jeho potvrzujícímu výroku) se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b)
a c) o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho
prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (tj. ustanovení, o něž přípustnost dovolání
opřela dovolatelka) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a
proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-
li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí
odvolacího soudu lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení právní otázky,
zda dohodnutá smluvní pokuta ve výši 2 % denně z dlužné částky je v rozporu s
dobrými mravy, neboť odvolací soud vyřešil právní otázku souladu ujednání
účastníků o smluvní pokutě s dobrými mravy v rozporu s hmotným právem. Je-li
podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné,
stává se tím dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (pro
řešení této otázky).
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila. Z
ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu
přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Existence uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu tyto vady zjištěny
nebyly.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 544 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“ sjednají-li strany pro případ
porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost
poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením
povinnosti nevznikne škoda.
Podle § 544 odst. 2 obč. zák. smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v
ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.
Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem
odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků,
které jsou souhrnně upraveny v § 544 až 588 obč. zák. Jejich smyslem je
zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků. Účelem smluvní pokuty
je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku.
Zároveň má sankční charakter, neboť účastníka, který poruší smluvní povinnost,
stíhá nepříznivým následkem v podobě vzniku další povinnosti zaplatit peněžitou
částku ve sjednané výši. Sjednání pokuty a její výše je zásadně věcí vzájemné
dohody stran. Neznamená to však, že by v každém jednotlivém případě mohla být
pokuta sjednána v neomezené výši. Zákon výslovně neupravuje omezení při jednání
o výši smluvní pokuty, avšak při posuzování platnosti ujednání o smluvní pokutě
z hlediska souladu s dobrými mravy je výše smluvní pokuty jedním z
rozhodujících hledisek (§ 39 obč. zák.).
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky se v otázce úměry sankční
povinnosti již ustálila a ujednání o smluvní pokutě ve výši 1 % denně je
zpravidla považováno za neplatný právní úkon, který se příčí dobrým mravům
(srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo
1583/2000, uveřejněné v časopise Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 4
pod č. C 403, dále rozhodnutí ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 447/2005,
rozhodnutí ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006 a nejnověji i ze dne 30.
5. 2007 , sp. zn. 33 Odo 438/2005). V projednávané věci výše zajišťovaného
závazku, postavení smluvních stran i okolnost, že žalovaná vystavila na dlužnou
částku směnku, neodůvodňovaly mimořádnou výši smluvní pokuty (jež dosahuje
výše úroku z prodlení 730 % ročně) ze zapůjčené částky. Odvolací soud se při
posuzování přiměřenosti výše smluvní pokuty od ustálené judikatury Nejvyššího
soudu neodůvodněně odchýlil a právní posouzení věci založil na nesprávném
výkladu § 3 odst. 1, § 39 a § 544 obč. zák.
Nelze však přisvědčit výtce dovolatelky, že jevila-li se odvolacímu soudu
smluvní pokuta nepřiměřeně vysokou, měl možnost ji moderovat. Zatímco podle
úpravy obchodního zákoníku má soud moderační právo a smluvní pokutu může snížit
až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením zajišťovaného
závazku, občanský zákoník nedává soudu právo snížit vysokou smluvní pokutu a
ustanovení obchodního zákoníku o smluvní pokutě nelze použít na závazkové
právní vztahy upravené občanským zákoníkem. Stejně jako lze ujednání o smluvní
pokutě podle § 39 obč. zák. posoudit z hlediska souladu nebo rozporu dohodnuté
výše smluvní pokuty s dobrými mravy toliko jako platné či neplatné (tzn. bez
možnosti shledat je neplatné jen ve výši přesahující rámec dobrých mravů, může
být obdobně i výkon práva na smluvní pokutu podle § 3 odst. 1 obč. zák. pouze v
souladu či v rozporu s dobrými mravy.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. byl z výše uvedených důvodů
uplatněn opodstatněně, a proto Nejvyšší soud České republiky rozsudek
odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) a podle
§ 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d
odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. října 2007
JUDr. Miroslav F e r á k , v.
r.
předseda senátu