27 Cdo 1110/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce
M. S., zastoupeného JUDr. Veronikou Fryšákovou Šimánkovou, advokátkou, se
sídlem v Olomouci, Tomkova 57/27, PSČ 779 00, proti žalovanému Ing. K. F.,
zastoupenému Mgr. Martinem Hofmanem, advokátem, se sídlem v Opavě, Solná
447/27, PSČ 746 01, o zaplacení 2.000.000 Kč oproti vydání parcely, vedené u
Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 C 51/2014, o dovolání žalobce
proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. dubna 2016, č. j. 21
Co 64/2016-321, takto:
Dovolání se odmítá.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. prosince 2015, č. j. 9 C
51/2014-248, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 2.000.000 Kč oproti
vydání (ve výroku specifikované) parcely (výrok I.) a rozhodl o nákladech
řízení (výrok II.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným
usnesením zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud
odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti
žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a nejsou splněny ani podmínky
přípustnosti dovolání formulované v § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že závěr odvolacího soudu vyjádřený v napadeném rozhodnutí
plně odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, ze které se podává, že
nelze-li nesprávnost závěrů učiněných znalcem ve znaleckém posudku,
vypracovaném pro účely převodu majetku podléhajícího ustanovení § 196a odst. 3
zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince
2013 (dále též jen „obch. zák.“), přičítat smluvním stranám [např. proto, že
znalci poskytly nesprávné údaje pro účely zpracování posudku nebo jinak
(nepřípustně) ovlivnily závěry znalce co do výše ceny], nemá nesprávně určená
výše hodnoty převáděného majetku ve znaleckém posudku za následek neplatnost
smlouvy o převodu tohoto majetku pro rozpor s ustanovením § 196a odst. 3 obch. zák. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sp. zn. 29 Cdo
4356/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo
1693/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sp. zn. 29 Cdo
1606/2011, která jsou veřejnosti dostupná – stejně jako ostatní rozhodnutí
Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na webových stránkách tohoto soudu). Na shora uvedeném závěru přitom Nejvyšší soud nemá důvod cokoli měnit ani na
základě argumentace obsažené v dovolání. Namítá-li dovolatel, že žalovaný a soudní znalec si byli vědomi toho, že cena
nebyla ve znaleckém posudku určena v souladu s § 196a odst. 3 obch. zák.,
nepředkládá tím – oproti svému mínění – dovolacímu soudu k posouzení žádnou
právní otázku,na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí odvolacího soudu
záviselo. Uvedenou výtkou brojí toliko proti skutkovým zjištěním odvolacího
soudu, k čemuž nemá s účinností od 1. ledna 2013 k dispozici žádný způsobilý
dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.; dále srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod
číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Otázkou důsledků následně zjištěné nesprávnosti hodnoty převáděného majetku
určené znalcem ve znaleckém posudku, ale i tím zda lze tuto nesprávnost
přičítat smluvním stranám smlouvy podléhající ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. (včetně odkazů na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu), se zabýval již
soud prvního stupně, jehož názor (podle něhož se výše uvedené judikatorní
závěry v poměrech projednávané věci neprosadí) žalovaný napadl v odvolání. Za
této situace nemohla být pro dovolatele překvapivá skutečnost, že odvolací soud
na řešení této otázky své rozhodnutí založil (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. února 2015, sp. zn. 29 Cdo 4249/2014, nález Ústavního soudu ze
dne 15. září 2004, sp. zn. I.
ÚS 220/04, uveřejněný pod číslem 129/2004 ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne
30. června 2015, sp. zn. II. ÚS 1544/14).
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť
rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení
nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. dubna 2017
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda
senátu