27 Cdo 1435/2019-185
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci
navrhovatele BK Hladnov Ostrava, z. s., se sídlem v Ostravě, Želazného 732/4,
PSČ 712 00, identifikační číslo osoby 65497601, zastoupeného Mgr. Janem Tomsem,
advokátem, se sídlem v Ostravě, Emila Filly 296/13, PSČ 709 00, za účasti České
basketbalové federace, z. s., se sídlem v Praze 6, Zátopkova 100/2, PSČ 169 00,
identifikační číslo osoby 45770778, zastoupeného Mgr. Ilonou Kindlovou,
advokátkou, se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2, PSČ 140 00, o vyslovení
neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod
sp. zn. 9 C 445/2015, o dovolání České basketbalové federace, z. s., proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2018, č. j. 69 Co 335/2018-159,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2018, č. j. 69 Co 335/2018-159,
a výroky II., III. a IV. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 3.
2018, č. j. 9 C 445/2015-132, se ruší a věc se v tomto rozsahu postupuje k
dalšímu řízení Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému.
[1] Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 26. 3. 2018, č. j. 9 C
445/2015-132, zamítl „žalobu“ o vyslovení neplatnosti dvou rozhodnutí matriční
komisařky České basketbalové federace, z. s. (dále jen „ČBF“), ze dne 13. 8.
2015 o přestupu hráčů J. Z., narozeného XY, číslo licence XY, a E. G.,
narozeného XY, číslo licence XY (výrok I.), určil, že rozhodnutí Dozorčí a
odvolací rady ČBF ze dne 10. 9. 2015 o odvolání navrhovatele proti rozhodnutím
matriční komisařky uvedeným ve výroku I. je neplatné (výrok II.), a rozhodl o
nákladech řízení (výrok III.) a o poplatkové povinnosti ČBF (výrok IV.).
[2] K odvolání ČBF Městský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích II.,
III. a IV. (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
[3] Odvolací soud úvodem - k odvolací námitce věcné nepříslušnosti -
konstatoval, že věcná příslušnost krajského soudu podle § 3 odst. 2 písm. a)
zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“),
se vztahuje na rozhodování ve statusových věcech právnických osob (např. jejich
zrušení, jmenování a odvolávání členů jejich orgánů, změny stanov apod.), o což
v dané věci nejde, neboť předmětem napadeného rozhodnutí ČBF je věc týkající se
„běžného spolkového života“.
[4] Poté odvolací soud vysvětlil, proč je napadené rozhodnutí ČBF
neplatné pro rozpor s Přestupním řádem ČBF a proč nelze na projednávanou věc
aplikovat § 260 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“).
[5] Proti rozsudku odvolacího soudu podala ČBF dovolání, opírajíc jeho
přípustnost o § 237 o. s. ř., uplatňujíc dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o.
s. ř. a navrhujíc, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že
„žalobu zamítne“, nebo aby rozsudky odvolacího soudu, jakož i soudu prvního
stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[6] Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka v řešení otázek:
1) jaké soudy jsou v prvním stupni věcně příslušné k projednání a
rozhodnutí věcí „tzv. spolkových žalob“ podle § 258 a násl. o. z. a
2) do jaké míry mohou soudy zasahovat do tzv. spolkové autonomie,
majíc za to, že se odvolací soud při jejich posouzení odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu.
[7] Poukazujíc na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2016, č.
j. 14 Cmo 157/2016-138, dovolatelka namítá, že k projednání „spolkové žaloby“
podle § 258 o. z. jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy, neboť
existuje pouze jediná „spolková žaloba“ ve smyslu citovaného ustanovení, pročež
by dle názoru dovolatelky měla existovat jednotná věcná příslušnost soudů.
Opačný přístup by znamenal, že navrhovatel (žalobce) nebude vědět, jakému soudu
má návrh (žalobu) adresovat, neboť není možné vždy předem posoudit, zda jde o
záležitost týkající se „běžného spolkového života“, či nikoli.
[8] Ke druhé jí předkládané otázce dovolatelka uvádí, že soudy obou
stupňů zcela ignorovaly ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu o nutné
zdrženlivosti soudní moci, jde-li o zásahy do spolkového života, konkrétně
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2306/2008, ze dne
14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2304/2011, a ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo
2094/2011.
[9] A konečně, dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí jejího orgánu
bylo přijato v souladu s Přestupním řádem ČBF; nadto je nutné zohlednit § 260
odst. 2 o. z., když vyslovením neplatnosti rozhodnutí by došlo k zásahu do práv
třetích osob - přestoupivších hráčů, kteří nebyli účastníky tohoto řízení.
[10] Navrhovatel ve vyjádření k dovolání vyvrací jednotlivé dovolací
námitky a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
[11] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., a to k posouzení otázky
procesního práva, které soudy jsou v prvním stupni věcně příslušné k projednání
a rozhodnutí předložené věci, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
[12] Dovolání je i důvodné.
[13] Řízení bylo v projednávané věci zahájeno (podáním návrhu) dne 7.
12. 2015. Otázku, který soud je věcně příslušný k projednání a rozhodnutí této
věci v prvním stupni, je tudíž nutné posoudit podle občanského soudního řádu ve
znění účinném od 1. 1. 2014, a dále podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“).
[14] Podle § 3 odst. 2 písm. a) z. ř. s. krajské soudy rozhodují jako
soudy prvního stupně ve statusových věcech právnických osob, včetně jejich
zrušení a likvidace, jmenování a odvolávání členů jejich orgánů nebo
likvidátora, přeměn a otázek statusu veřejné prospěšnosti.
[15] Z § 85 písm. a) z. ř. s. plyne, že řízeními o některých otázkách
týkajících se právnických osob jsou řízení ve statusových věcech právnických
osob, včetně jejich zrušení a likvidace, jmenování a odvolávání členů jejich
orgánů nebo likvidátora, přeměn a otázek statusu veřejné prospěšnosti.
[16] V usnesení ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3307/2016, Nejvyšší
soud vysvětlil, že s účinností od 1. 1. 2014 je řízení o vyslovení neplatnosti
rozhodnutí orgánu spolku nesporným řízením, a to řízením ve statusových věcech
právnických osob ve smyslu § 85 písm. a) z. ř. s., v němž jsou k projednání a
rozhodnutí v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy [§ 3 odst. 2 písm. a)
z. ř. s.].
[17] Při vymezení pojmu řízení ve statusových věcech právnických osob je
totiž třeba mít na paměti, že jde o pojem procesního práva, který nemusí mít (a
nemá) zcela shodný obsah s pojmem tzv. statusových věcí užívaným v právu
hmotném, resp. s pojmem „právo týkající se postavení osob“ ve smyslu § 1 odst.
2 části věty za středníkem o. z.
[18] Zdaleka ne všechny právní normy upravující otázky právnických osob
lze považovat za součást práva upravujícího postavení osob ve smyslu posledně
označeného ustanovení. Typickým příkladem je většina pravidel upravujících
vznik a zánik členství v korporaci. Taktéž platí, že ne vše, o čem rozhodují
orgány právnických osob, patří do působnosti práva upravujícího postavení osob
(tedy do tzv. statusové úpravy v hmotněprávním smyslu). Nicméně z pohledu
procesněprávního zákonodárce zahrnul řízení, v němž soud přezkoumává platnost
rozhodnutí orgánu právnické osoby, bez dalšího mezi řízení ve statusových
věcech právnických osob, aniž by rozlišoval, zda dotčeným rozhodnutím orgán
právnické osoby rozhodl o záležitosti, která je regulována právem upravujícím
postavení osob. Jinými slovy, pro posouzení, zda jde o řízení ve statusových
věcech právnických osob ve smyslu § 85 písm. a) z. ř. s., není významné, zda
záležitost, o níž orgán právnické osoby rozhodl, spadá mezi tzv. statusové věci
ve smyslu hmotněprávním (zda je regulována právem upravujícím postavení osob).
[19] Opačný přístup, dle něhož by otázka, zda jde o řízení podle § 85
písm. a) z. ř. s., byla zodpovídána v závislosti na povaze záležitosti, o níž
orgán právnické osoby napadeným rozhodnutím rozhodl, by vedl k rozdílnému
závěru o věcné příslušnosti vždy podle toho, v jaké záležitosti orgán
rozhodoval (krajské soudy jsou věcně příslušné toliko k řízením výslovně
vypočteným v § 3 odst. 2 z. ř. s.). Přijal-li by orgán právnické osoby na
tomtéž zasedání více rozhodnutí, z nichž některá by měla (z pohledu
hmotněprávního) povahu statusové věci a jiná nikoliv, rozhodovaly by o jejich
neplatnosti soudy různého stupně i v případě, kdy by důvody neplatnosti byly
totožné (např. vady při svolání zasedání orgánu). Takový závěr neodpovídá
předpokladu racionálního zákonodárce.
[20] Shora citované závěry se plně prosadí i v poměrech projednávané
věci (v podrobnostech viz rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 3307/2016, k jehož závěrům
se Nejvyšší soud opakovaně přihlásil (v usneseních ze dne 19. 7. 2018, sp. zn.
29 Cdo 3476/2016, ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3365/2017, a ze dne 19. 9.
2018, sp. zn. 29 Cdo 5859/2016).
[21] Závěr odvolacího soudu, podle něhož v projednávané věci rozhodovaly
věcně příslušné soudy, neboť napadené rozhodnutí orgánu spolku se týká
záležitosti běžného spolkového života, pročež na věc § 85 písm. a) z. ř. s.
nedopadá, proto není správný.
[22] Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1
o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu,
dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je
- v rozsahu, ve kterém bylo dotčeno odvoláním a dovoláním - a věc postoupil
Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
[23] V další fázi řízení věcně příslušný soud prvního stupně
nepřehlédne, že i když se do „nového“ občanského zákoníku promítly starší
judikatorní závěry, ustanovení § 260 o. z. přineslo (jak Nejvyšší soud
vysvětlil v usnesení sp. zn. 29 Cdo 3307/2016) oproti § 15 odst. 1 zákona č.
83/1990 Sb., o sdružování občanů, změnu v přístupu k posuzování platnosti
rozhodnutí orgánu spolku (jeho souladu se zákonem a stanovami), spočívající v
tom, že soud v řízení o návrhu na vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu
spolku musí nejprve posoudit soulad napadeného rozhodnutí orgánu spolku se
zákonem a stanovami; teprve poté, kdy dospěje k závěru, že tímto rozhodnutím
byl porušen zákon či stanovy, zvažuje, zda je na místě vyslovit jeho
neplatnost, či zda je – s ohledem na konkrétní okolnosti – naplněn některý z
důvodů upravených v § 260 o. z., pro které nelze neplatnost rozhodnutí orgánu
spolku vyslovit.
[24] Skutečnost, že soud nižšího stupně rozhodl o věci samé rozsudkem
(ačkoliv měl rozhodnout usnesením), nezbavuje soud vyššího stupně povinnosti
rozhodnout o opravném prostředku proti takovému rozhodnutí (o odvolání nebo o
dovolání) usnesením. To, že soud rozhodl jinou - kvalitativně vyšší, leč v
rozporu s procesním předpisem zvolenou - formou rozhodnutí, je vadou řízení,
která nemohla mít vliv na správnost rozhodnutí (srov. též usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99). Proto Nejvyšší soud i v této
věci rozhodl o dovolání usnesením (§ 243f odst. 4 o. s. ř.).
[25] Právní názor Nejvyššího soudu je pro soud prvního stupně i pro
odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí soud prvního stupně znovu rozhodne i
o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 a § 226 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 6. 2019
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu