27 Cdo 146/2024-120
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka
Doležala a soudců JUDr. Lenky Broučkové a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci
žalobceIng. Ivo Slavotínka, bytem v Dolních Břežanech, V Hranicích 468, PSČ 252
41, zastoupeného Mgr. Janem Štanderou, advokátem, se sídlem v Praze 5,
Holečkova 332/5, PSČ 150 00, proti žalované ČEZ ESCO, a. s., se sídlem v Praze
4, Duhová 1444/2, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 03592880, zastoupené
doc. JUDr. Mgr. Janou Tlapák Navrátilovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze
8, Prvního pluku 206/7, PSČ 186 00, o zaplacení 9.722.617,30 Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 79 Cm 186/2021, o
dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 7. 2023, č.
j. 4 Cmo 70/2023-88, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 7. 2023, č. j. 4 Cmo 70/2023-88, se
ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
specifikovaným) příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok II.). [2] Přitom vyšel (mimo jiné) z toho, že:
1) Společnost ENESA a. s., identifikační číslo osoby 27382052 (dále též
jen „společnost“), byla zapsána do obchodního rejstříku dne 29. 9. 2005. Předsedou představenstva společnosti byl ode dne 22. 4. 2011 do 31. 7. 2018
žalobce. 2) Dne 21. 12. 2017 uzavřeli žalobce jako prodávající a žalovaná jako
kupující smlouvu o převodu 350 kusů zaknihovaných kmenových akcií na jméno,
každé o jmenovité hodnotě 10.000 Kč (dále též jen „akcie“), jež emitovala
společnost, představující 25% podíl na základním kapitálu společnosti a na
hlasovacích právech (dále též jen „smlouva“). 3) Podle čl. 5.1. smlouvy spárováním a vypořádáním příkazu k převodu
akcií prodávajícího a příkazu k nákupu akcií kupující a řádným zápisem akcií na
majetkový účet kupující dojde k účinnosti prodeje akcií z prodávajícího na
kupující na základě smlouvy (dále jen „okamžik vypořádání“). 4) Podle čl. 6.3. bodu (iii) smlouvy se prodávající zavazuje, že ode dne
uzavření smlouvy bez předchozího písemného souhlasu kupující nebude činit ani
nepřipustí žádné jednání směřující ke změně základního kapitálu společnosti,
změně formy nebo druhu akcií nebo změně akcií na akcie listinné, ani ke změně
nebo oddělení jakýchkoli práv spojených s akciemi ani nebude činit žádné
mimořádné kroky nad rámec běžného chodu podnikání, které by měly dopad do
účetnictví společnosti. 5) Podle čl. 8.1. smlouvy jakákoliv nepravdivost a/nebo neúplnost a/nebo
nepřesnost a/nebo zavádějící povaha kteréhokoli prohlášení a/nebo záruky
prodávajícího uvedených v čl. 6.2. a/nebo 6.3. této smlouvy bude považována za
vadu akcií. 6) Podle čl. 8.2. bodu (iii) smlouvy se smluvní strany tímto dohodly, že
v případě každé jednotlivé vady akcií náleží kupující sleva z kupní ceny, která
bude určena v souladu s následujícími pravidly. Jestliže vada akcií představuje
jakoukoli ztrátu nebo poškození společnosti nebo kupující jiné než uvedené v
bodě (i) nebo (ii) výše, sleva za vady bude odpovídat rozdílu mezi (a) částkou
kupní ceny a (b) hodnotou akcií, které by akcie k okamžiku vypořádání
dosahovaly. 7) Dne 28. 12. 2017 uzavřeli společnost jako zaměstnavatel a žalobce
jako zaměstnanec pracovní smlouvu na druh práce manažer odboru rozvoj, a to od
1. 1. 2018 na dobu neurčitou. 8) Dne 2. 1. 2018 došlo k převodu akcií a žalovaná byla oprávněna
vykonávat akcionářská práva ve společnosti. 9) Společnost se v letech 2016 až 2019 účastnila projektu Evropské unie
QUANTUM (dále též jen „projekt“) a obdržela dotaci. Vzhledem k nesrovnalostem v
nákladech projektu byla společnost povinna vrátit na účet Technische
Universität Braunschweig část dotace ve výši 372.157,60 EUR, což učinila dne
13. 8. 2020. 10) Žalovaná k žádosti žalobce o doplatek kupní ceny za převod akcií (ve
výši 22.836.000 Kč ke dni 1. 7. 2021) uhradila žalobci pouze 13.113.382,70 Kč. Úhradu 9.722.617,30 Kč odmítla s odkazem na povinnost společnosti vrátit část
dotace ve výši 372.157,60 EUR v rámci projektu. 11) Dne 29. 6. 2021 učinila žalovaná podle § 1982 odst. 1 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), prohlášení o započtení
své pohledávky ve výši 9.722.617,30 Kč za žalobcem z titulu slevy z kupní ceny
proti pohledávce žalobce na doplatek kupní ceny za převod akcií, neboť žalobce
podle žalované porušil povinnost uvedenou v čl. 6.3. bodu (iii) smlouvy. [3] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně konstatoval, že „ve
smlouvě není slova o tom, že by vada akcií mohla znamenat náhradu újmy
způsobenou při výkonu funkce člena statutárního orgánu, a i kdyby byla, nejedná
se o pohledávku z téže smlouvy“. Způsobil-li žalobce při výkonu funkce předsedy
představenstva společnosti škodu, případně způsobil-li škodu jako zaměstnanec,
„je věřitelem takové pohledávky jen a jen společnost, i kdyby byla ve sporu o
náhradu škody zastupována akcionářem (žalovanou). Je zřejmé, že osoba
‚poškozené‘ a ‚akcionáře‘ je odlišná. Rovněž není jisté, že odpovědnou osobou
za vrácení části dotace je žalobce“. Podle soudu prvního stupně by též bylo
třeba zjistit, „kdy vznikly v rámci projektu neuznané náklady, kdo je
odsouhlasil, zda o tom bylo informováno představenstvo, a další skutečnosti“. [4] Ze všech výše uvedených důvodů soud prvního stupně uzavřel, že
pohledávka žalované za žalobcem není způsobilá k zápočtu, neboť je podle § 1987
o. z. „jak nejistá, tak neurčitá“, a žalobě vyhověl. [5] Vrchní soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným
rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). [6] Podle odvolacího soudu je smlouva svým obsahem „kupní smlouvou ve
smyslu § 2079 a násl. o. z. Strany do této smlouvy zahrnuly ujednání o vadách
akcií a nároku na slevu z ceny v případě výskytu ve smlouvě popsaných vad,
včetně způsobu určení výše takové slevy. Taková ujednání zákon nevylučuje. Při
zachování principu smluvní volnosti je možné dohodou ve smyslu § 2095 o. z. upravit podmínky, za nichž je plnění, které je předmětem kupní smlouvy,
považováno za vadné. Není vyloučena ani dohoda o nárocích z takto vymezeného
vadného plnění, a to včetně způsobu určení výše slevy. Právo na slevu z ceny
přitom není třeba uplatnit formou započtení ve smyslu § 1982 a násl. o. z. (a
řešit s tím spojený problém započitatelnosti pohledávky podle § 1987 o. z.),
ale způsobem, který předpokládá § 2106 a násl. o. z., totiž včasnou notifikací
vad a uplatněním slevy (tj. volbou práva z vadného plnění)“. [7] Za použití rozšiřujícího výkladu § 2108 o. z. odvolací soud dospěl k
závěru, podle něhož kupující je oprávněn zadržet část kupní ceny i „poté, co
notifikuje vadu a zvolí slevu z ceny jako své právo z vadného plnění“. [8] Odvolací soud vyšel z obsahu smlouvy, podle níž je „okamžik
vypořádání“ okamžikem, „v němž dojde k účinnosti prodeje“, přičemž „sleva bude
odpovídat rozdílu mezi kupní cenou a hodnotou, které by akcie k okamžiku
vypořádání dosahovaly, nebýt porušení příslušného prohlášení či záruky“. [9] Jelikož význam „čl. 6.3. bodu (iii) smlouvy, jehož porušení žalovaná
tvrdí a které má být důvodem vzniku práva na slevu z ceny akcií podle čl.
8.1.“, chápali žalobce a žalovaná odlišně, přistoupil odvolací soud k výkladu
smlouvy. Dospěl přitom k závěru, že žalobce se zavázal, že „od uzavření smlouvy
do přechodu vlastnictví k akciím na žalovanou nebude činit žádná jednání, jimiž
by zcela mimo meze svých pravomocí učinil kroky, které by neměly bezprostřední
souvislost s předmětem podnikání společnosti“. [10] Odvolací soud se dále zabýval výkladem pojmu „mimořádné kroky“
obsaženého v čl. 6.3. bodu (iii) smlouvy. K tomu uvedl, že „krok, který jde nad
rámec běžného chodu podnikání, je ze své podstaty mimořádný. Jde o exces,
vybočení z pravomocí toho, kdo takový krok činí“. Podle odvolacího soudu však
„vedení projektu“ nelze za mimořádný krok považovat. Vedení projektu bylo
„zcela běžným výkonem práce v rámci (nikoli nad rámec) běžného chodu podnikání
společnosti“. [11] Podle odvolacího soudu „podmínky smlouvou předpokládané, které by
založily vznik práva žalované na slevu z ceny akcií v důsledku existence
skutečností, které strany označily za ‚vady akcií‘, splněny nejsou, žalovaná
tak nemá právo na slevu z ceny akcií, kterou vůči žalobci uplatnila“.
[12] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, majíc za
to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek procesního a
hmotného práva, a to otázky předvídatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně a
odvolacího soudu a dále otázky „aplikace občanského zákoníku o jakosti předmětu
koupě (§ 2095 o. z.), nárocích z vad předmětu koupě (§ 2099 a násl. o. z.) a
interpretačních pravidel právních jednání (§ 556 a 557 o. z.)“, při jejichž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. [13] Dovolatelka s odkazem na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu
uvádí, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nepředvídatelné. Soud prvního
stupně se podle dovolatelky na jednání soudu konaném dne 26. 1. 2023 „zabýval
zcela výlučně otázkou, zda vůbec mohla dovolatelce jakožto akcionářce
společnosti na základě smlouvy vzniknout pohledávka (nárok na slevu z kupní
ceny) za žalobcem z titulu působení žalobce ve společnosti“. V odůvodnění
rozhodnutí soud prvního stupně však uzavřel, že „pohledávka dovolatelky, která
byla vůči nároku žalobce započtena, je pohledávkou nejistou a neurčitou“. Dovolatelka přitom „tvrdila a prokazovala vznik a dále možnost a přípustnost
započtení pohledávky“. Měl-li soud prvního stupně povahu započítávané
pohledávky „za neprokázanou, bylo jeho povinností vyzvat dovolatelku dle § 118a
odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen ‚o. s. ř.‘), k doplnění rozhodných tvrzení a k navržení důkazů potřebných k
prokázání této (dle soudu) neprokázané skutečnosti“. Dovolatelka namítá také
nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně. [14] Podle dovolatelky trpí nepředvídatelností též rozhodnutí odvolacího
soudu. Ten totiž „opřel svůj závěr o potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně
o jiné právní důvody, než použil soud prvního stupně [konkrétně o výklad čl. 6.3. bodu (iii) smlouvy z hlediska existence vad převáděných akcií], aniž by
dovolatelku se svým právním názorem … seznámil a aniž by tento názor
dovolatelce zpřístupnil a dal jí možnost se k němu vyjádřit“. Tímto postupem se
odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu. [15] Dovolatelka též rozporuje výklad smlouvy provedený odvolacím
soudem. Podle ní ze smlouvy neplyne, že „veškerá ujednání (prohlášení a závazky
žalobce) obsažená v čl. 6.2. a 6.3. měla být považována za vadu jakosti
převáděných akcií, žalobce je mohl porušit jen jako akcionář společnosti a měla
být časově omezena na dobu, než smlouva nabyla účinnosti“. Závěrem pak
nesouhlasí ani s aplikací § 557 o. z., neboť „pro jeho použití nebyl v daném
případě žádný důvod“. [16] Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek
odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně „zrušuje“. [17] Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud
dovolání odmítl, případně zamítl. [18] Ve vztahu k otázkám „aplikace občanského zákoníku o jakosti
předmětu koupě (§ 2095 o. z.), nárocích z vad předmětu koupě (§ 2099 a násl. o. z.) a interpretačních pravidel právních jednání (§ 556 a 557 o.
z.)“
dovolatelka řádně nevymezila předpoklad přípustnosti dovolání. Argument, podle
kterého se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a
odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou právní otázku jde a od
které „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu se odvolací soud při jejím
řešení odchýlil (srovnej shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Tomuto požadavku dovolatelka nedostála. V důsledku
této vady (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), již dovolatelka neodstranila v dovolací
lhůtě (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud nemohl učinit
odpovídající závěr o přípustnosti dovolání k řešení (případné) otázky hmotného
či procesního práva touto námitkou otevírané; proto se jí nezabýval (srovnej
důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněného pod číslem
15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). [19] Námitka nepředvídatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně
přípustnost dovolání nezakládá. Přijal-li soud prvního stupně v rozhodnutí
závěr, podle něhož pohledávka dovolatelky způsobilá k započtení není mj. i z
důvodu, že jejím věřitelem by mohla být pouze společnost, nikoliv dovolatelka,
nemohlo být takové rozhodnutí pro dovolatelku nepředvídatelné, neboť tento
závěr jí soud prvního stupně zpřístupnil při jednání konaném dne 26. 1. 2023
(jak vyplývá z protokolu na č. l. 43 verte spisu). [20] Má-li dovolatelka za to, že měla být soudem prvního stupně poučena
podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., přehlíží, že soud prvního stupně žalobě
vyhověl nikoli proto, že dovolatelka neunesla důkazní břemeno a břemeno
tvrzení, ale proto, že na základě zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru,
podle něhož pohledávka dovolatelky způsobilá k započtení nebyla. Proto nebyl
soud prvního stupně povinen dovolatelku poučit podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2022, sp. zn. 27 Cdo 1371/2021, a v něm citovanou judikaturu). [21] Dovolání je však přípustné podle § 237 o. s. ř. ve vztahu k otázce
zákazu nepředvídatelného postupu odvolacího soudu, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního
soudu. Z té se podává, že:
1) Soudní rozhodnutí musí být výsledkem předvídatelného postupu soudu,
kdy účastníci nemohou být s ohledem na dosavadní průběh řízení překvapeni
rozhodnutím soudu. 2) Překvapivým je přitom takové rozhodnutí, které nebylo možno na
základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud
přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, jestliže
odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný
z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem
posuzování soudu prvního stupně.
O překvapivé rozhodnutí naopak nejde, jestliže
účastníkům řízení muselo být zřejmé, že soud se danou otázkou musí zabývat. 3) Předvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit nejen
zrušením rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácením věci k dalšímu řízení, ale
také tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a
dá jim příležitost se k tomuto názoru vyjádřit. Účastník řízení tak ví, že
odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a
skutkové námitky. 4) Nutnost zpřístupnění odchylného právního názoru účastníkům vyplývá i
z toho, že odvolatel svým odvoláním brojí proti určitému skutkovému stavu a
jeho právnímu posouzení, jak k němu dospěl soud prvního stupně, a ostatní
účastníci se vyjadřují k argumentaci obsažené v odvolání. Žádný z účastníků v
době, kdy podává odvolání či vyjádření k němu, nemůže předpokládat, zda
odvolací soud zaujme jiný právní názor, jakou bude mít tento právní názor
podobu, a jaké skutkové a právní důvody by z hlediska tohoto odlišného právního
názoru měly být relevantní. Za mnohá rozhodnutí srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010,
sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2023/2013, ze dne
20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016, ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 27 Cdo
3753/2018, či ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 27 Cdo 2704/2021, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2821/2014, či ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 27 Cdo 460/2019, nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 654/03, ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07, či ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2013,
sp. zn. II. ÚS 4809/12, a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 1544/14. [22] V projednávané věci soud prvního stupně v rozhodnutí posuzoval, zda
je dovolatelkou tvrzená pohledávka na zaplacení 9.722.617,30 Kč, které musela
společnost vrátit jako část dotace v rámci projektu, pohledávkou dovolatelky a
zda je způsobilá k započtení proti pohledávce žalobce na uhrazení kupní ceny za
převod akcií podle smlouvy. [23] Odvolací soud řešil naopak otázku, zda ujednání čl. 6.3. smlouvy
lze považovat za ujednání o jakosti předmětu koupě, zda nesrovnalosti v
projektu ústící v povinnost společnosti vrátit část dotace lze považovat za
vadu akcií, zda tato vada musela existovat ke dni přechodu nebezpečí škody na
věci (k okamžiku vypořádání) a zda je možné tuto částku dovolatelkou uplatnit
jako slevu z kupní ceny za převod akcií z titulu odpovědnosti za vady prodané
věci. [24] Ze zvukového záznamu zachycujícího jednání před odvolacím soudem
konané dne 19. 7. 2023 se přitom nepodává, že by odvolací soud účastníky se
svým odlišným právním názorem seznámil a dal jim tak příležitost se k němu
vyjádřit. Svým rozhodnutím, založeným na posouzení (do té doby výslovně
neřešené) otázky vad akcií a možnosti uplatnit slevu z kupní ceny, tak
účastníky řízení překvapil. [25] V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že jakkoliv soudu
nepřísluší poučovat účastníky řízení o hmotném právu, je povinen jim poskytnout
poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s.
ř. K aplikaci označeného ustanovení v
odvolacím řízení a ke vztahu poučovací povinnosti a koncentrace řízení, resp. tzv. neúplné apelace, srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, uveřejněný pod číslem 59/2012 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011, a ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2256/2019. [26] Jelikož řešení dovoláním otevřené otázky, na níž napadené
rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu, včetně závislého
výroku o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§
243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.). [27] Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný
(§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). [28] V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně
řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.)
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.