USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka, soudkyně JUDr. Lenky Broučkové a soudce JUDr. Marka Doležala v právní věci navrhovatelky České obce sokolské, se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, PSČ 118 00, identifikační číslo osoby 00409537, zastoupené JUDr. Janem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Malostranské náměstí 5/28, PSČ 118 00, za účasti Tělocvičné jednoty Sokol Nový Bydžov, se sídlem v Novém Bydžově, Revoluční třída 774, PSČ 504 01, identifikační číslo osoby 15061779, zastoupené Mgr. Kateřinou Švajcrovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Holečkova 332/5, PSČ 150 00, o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady pobočného spolku, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 80 Cm 206/2015, o dovolání Tělocvičné jednoty Sokol Nový Bydžov proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2024,č. j. 6 Cmo 292/2021-236, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Návrhem podaným soudu 31. 10. 2024 se Česká obec sokolská (dále též jen „navrhovatelka“ nebo „hlavní spolek“) domáhá vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady Tělocvičné jednoty Sokol Nový Bydžov (dále též jen „pobočný spolek“) ze dne 4. 9. 2014, kterými bylo rozhodnuto o vystoupení pobočného spolku z hlavního spolku (dále jen „usnesení valné hromady“). Jelikož stanovy hlavního spolku nepřipouští možnost „samovolného“ vystoupení tělocvičné jednoty jako pobočného spolku z hlavního spolku, jsou podle navrhovatelky napadená usnesení valné hromady pobočného spolku neplatná pro rozpor se stanovami hlavního spolku.
2. Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 7. 2021, č. j. 80 Cm
206/2015-176, vyslovil neplatnost usnesení valné hromady (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
3. K odvolání navrhovatelky Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že usnesení valné hromady není usnesením valné hromady (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů (druhý výrok).
4. Jde přitom již o třetí rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, neboť usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 3. 2020, č. j. 6 Cmo 16/2019-144, zrušil Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 11. 2020, č. j. 27 Cdo 2801/2020-160, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2022, č. j. 6 Cmo 292/2021-202, zrušil Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 12. 2022, č. j. 27 Cdo 3533/2022-218.
5. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal pobočný spolek dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
6. Dovolatel má za to, že dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na „vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ a na „vyřešení specifické otázky, která nebyla dosud řešena“. Dovolatel však (navzdory tomu, jak vymezuje přípustnost dovolání) žádnou otázku splňující předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. neformuluje. Podané dovolání představuje toliko polemiku s napadeným rozhodnutím a předchozími rozhodnutími Nejvyššího soudu v této věci, jakož i dílčí výtky vůči postupu soudů, kdy dovolatel mimo jiné [bod III. odst. 3.1. písm. f.) dovolání] Nejvyššímu soudu vytýká i to, že rozhodl v „rekordním čase”. 7. Z obsahu dovolání [bod IV. písm. a)] je však možné vyvodit, že dovolatel předestírá Nejvyššímu soudu k řešení otázku, zda může pobočný spolek vystoupit z hlavního spolku, aniž by to stanovy hlavního spolku umožnovaly. K tomu pak dovolatel odkazuje na rozsudky (v dovolání nesprávně označené jako usnesení) Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 5099/2007 a ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3716/2009, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3948/2011, ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3607/2011, ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3506/2016, a ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 377/2018. 8. Tuto otázku však Nejvyšší soud již vyřešil. Z ustálené judikatury se podává: 1/ Pobočný spolek není členem hlavního spolku (je osobou založenou stanovami hlavního spolku, resp. způsobem těmito stanovami určeným). Proto se na něj nevztahují ustanovení o členství ve spolku (a to ani ustanovení o zániku členství ve spolku). 2/ Právě proto, že pobočný spolek je založen buď přímo stanovami hlavního spolku, nebo způsobem těmito stanovami určeným [§ 219 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“)], a jeho právní osobnost je odvozená od právní osobnosti hlavního spolku (§ 228 odst. 1 o. z.), nemůže vystoupit z hlavního spolku (a stát se samostatným spolkem) svým jednostranným právním jednáním (např. rozhodnutím členské schůze pobočného spolku), ledaže stanovy hlavního spolku určují jinak. 3/ Ze stejného důvodu je vyloučen rovněž „vstup“ pobočného spolku do jiného hlavního spolku (v jehož důsledku by pobočný spolek přestal být pobočným spolkem „původního“ hlavního spolku a stal se pobočným spolkem jiného hlavního spolku). 4/ Řečené nebrání tomu, aby stanovy hlavního spolku umožnily přeměnu pobočného spolku a určily podmínky a pravidla, za jakých se taková přeměna uskuteční a který orgán o ní rozhodne (§ 219 o. z.). K tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2801/2020, ze dne 10. 1. 2023, sp. zn. 27 Cdo 3526/2022, jakož i ze dne 15. 12. 2022, sp. zn. 27 Cdo 3533/2022. 9. V citovaných rozhodnutích Nejvyšší soud rovněž vyložil, proč nepovažuje za použitelnou předchozí rozhodovací praxi přijatou při výkladu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 a proč v projednávané věci nejde o odklon od ustálené rozhodovací praxe, který by vyžadoval předložení věci velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích). K tomu Nejvyšší soud dodává, že odkazuje-li dovolatel na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3506/2016 a sp. zn. 28 Cdo 377/2018, pak přehlíží, že nemeritorní (odmítavá) usnesení Nejvyššího soudu nepředstavují ustálenou rozhodovací praxi (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 519/2017, či usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. II.ÚS 1383/17). 10. A konečně dovolatel přehlíží i to, že s (téměř) totožnými námitkami se již vypořádal i Ústavní soud. Ten usnesením ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. I. ÚS 705/23, pro zjevnou neopodstatněnost odmítl ústavní stížnost podanou proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 3526/2022 (ve věci, v níž šlo o vystoupení jiného pobočného spolku z téže navrhovatelky; ostatně na tuto věc sám dovolatel odkazuje v bodě III. odst. 3.2. dovolání). 11. Závěr odvolacího soudu, podle kterého dovolatel nemohl z hlavního spolku vystoupit svým jednostranným rozhodnutím je tak plně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jejíž závěry shledal Ústavní soud ústavně konformními. 12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 7. 2024
JUDr. Filip Cileček předseda senátu