28 Cdo 3506/2016-631
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyň a) Odborové
organizace Agroslužby Trnovany, IČ 228 55 807, se sídlem v Litoměřicích,
Křižíkova 713/3, a b) Odborové organizace Agrofrukt Kamýk, IČ 228 55 793, se
sídlem v Kamýku 1, obou zastoupených JUDr. Zuzanou Kudrnovou, advokátkou se
sídlem v Žitenicích, Litoměřická 24, proti žalovanému Odborovému svazu
pracovníků zemědělství a výživy – Asociaci svobodných odborů České republiky,
IČ 000 06 033, se sídlem v Praze 2, Tyršova 1811/6, zastoupenému Mgr. Radkem
Vondráčkem, advokátem se sídlem v Kroměříži, Masarykovo náměstí 128/3, o určení
vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 14 C
179/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích
ze dne 15. září 2014, č. j. 14 C 179/2007-529, a rozsudku Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 7. prosince 2015, č. j. 10 Co 615/2014-580, ve znění
opravného usnesení ze dne 16. února 2016, č. j. 10 Co 615/2014-595 (jež bylo
opraveno usnesením ze dne 15. dubna 2016, č. j. 10 Co 615/2014-604), takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 15.
září 2014, č. j. 14 C 179/2007-529, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. prosince
2015, č. j. 10 Co 615/2014-580, ve znění opravného usnesení ze dne 16. února
2016, č. j. 10 Co 615/2014-595 (jež bylo opraveno usnesením ze dne 15. dubna
2016, č. j. 10 Co 615/2014-604), se odmítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyním na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 6.364,60 Kč k rukám advokátky JUDr. Zuzany Kudrnové do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení.
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 15. 9. 2014, č. j. 14 C
179/2007-529, určil, že žalobkyně jsou podílovými spoluvlastnicemi, každá s
podílem ve výši ?, k nemovitostem zapsaným na listu vlastnictví č. pro
katastrální území M. Ž. (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Původní žalobkyně, do jejichž právního postavení nastoupily žalobkyně nynější
jako univerzální sukcesoři, byly organizačními jednotkami (základními
organizacemi) žalovaného nadanými právní subjektivitou [§ 6 odst. 2 písm. e)
zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů] a
současně i jeho členy. Stanovy žalovaného odborového svazu přitom neupravovaly
možnost vystoupení základní organizace, judikaturou Nejvyššího soudu (např.
rozhodnutím sp. zn. 28 Cdo 5099/2007) bylo nicméně v obdobných případech
připuštěno, aby základní organizace odborový svaz opustila bez pozbytí svého
dosavadního majetku. Proto vystoupení právních předchůdců žalobkyň ze
žalovaného proběhlo v souladu se zákonem a nepřivodilo zánik jejich
spoluvlastnického práva k pozemkům, které získali jako nástupci závodního
výboru ROH státního statku Litoměřice, a jež i nadále trvá, jak bylo vyjádřeno
ve výroku.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 7. 12. 2015, č. j. 10 Co
615/2014-580, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 2. 2016, č. j. 10 Co
615/2014-595 (jež bylo opraveno usnesením ze dne 15. 4. 2016, č. j. 10 Co
615/2014-604), rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalovaného potvrdil (za
formální úpravy výroku I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací
soud uvedl, že okresní soud učinil dostatečná skutková zjištění, a i pokud jde
o právní závěry, shledal prvoinstanční rozhodnutí korektním. Sám žalovaný
připouští, že spoluvlastnictví právních předchůdců žalobkyň ke sporným pozemkům
existovalo a trvalo až do doby, kdy bylo ústředním výborem žalovaného vydáno
rozhodnutí o ukončení členství všech členů těchto základních organizací a ony
samy zanikly. Řečený akt orgánu žalovaného byl ovšem „zrušen“ pravomocným
rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2. Oprávnění právních předchůdců žalobkyň
vystoupit ze žalovaného pak sice nebylo upraveno stanovami, vyplývalo však
přímo ze zákona č. 83/1990 Sb. a zahrnovalo pochopitelně též možnost opustit
odborový svaz s nabytým majetkem, o který se vede nynější spor.
Proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně i proti rozsudku soudu prvního
stupně podal žalovaný dovolání, v němž namítá, že soudy věc nesprávně právně
posoudily, když neprovedly dostatečné dokazování a opomenuly řádně zkoumat
stanovy žalovaného, z nichž se podává, že ukončením svého působení v odborovém
svazu základní organizace zaniká. Uvádí, že organizační jednotky nejsou jeho
členy a že je jim právní subjektivita přiznána jen v rámci struktury
žalovaného. Jejich právo vystoupit z odborového svazu artikulované v rozsudku
sp. zn. 28 Cdo 1414/2012 pak není formulováno jako „apriorní“, ale jako pouhá
možnost podmíněná majetkovým vypořádáním se svazem. Domnívá se tudíž, že
současné žalobkyně jako občanská sdružení, respektive spolky, nejsou právními
nástupci jeho původních organizačních jednotek, přičemž shodnost členské
základny je v tomto směru irelevantní. Z těchto důvodů navrhuje Nejvyššímu
soudu rozhodnutí obou instancí zrušit a věc vrátit k novému projednání.
K dovolání se vyjádřily žalobkyně, jež dovolacímu soudu navrhly jeho zamítnutí.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12.
2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) podle § 243b a § 104 odst. 1
o. s. ř. zastavil řízení o dovolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v
Litoměřicích ze dne 15. 9. 2014, jelikož k projednání dovolání proti rozhodnutí
soudu první instance není dána funkční příslušnost žádného soudu, což zakládá
neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 26 Cdo 3766/2016, ze dne 29. 3. 2017, sp.
zn. 29 Cdo 178/2017, a ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4500/2016).
Dovolací soud dále zjistil, že dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 7. 12. 2015 bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou
a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., pročež se zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalovaného však přípustným na základě právě citovaného ustanovení není.
V judikatuře Nejvyššího soudu již byly opakovaně řešeny skutkově zcela obdobné
kauzy (nota bene vážící se k osobě žalovaného), v nichž se právní nástupce
závodního výboru ROH stal součástí odborového svazu jako jeho organizační
jednotka s právní subjektivitou, aby z něj posléze opět vystoupil, přičemž v
těchto případech bylo dovozeno, že základní organizaci nelze za daných
okolností upřít právo odborový svaz opustit, aniž by v něm musela zanechat
majetek, který dříve nabyla právě v rámci nástupnictví po příslušné organizační
složce ROH (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 28
Cdo 5099/2007, a ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3716/2009, jakož i usnesení
téhož soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3607/2011, dále pak viz též
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1414/2012; ústavní
konformita této judikatorní linie byla opakovaně prověřena například usneseními
Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 516/10, a ze dne 5. 1. 2012,
sp. zn. II. ÚS 180/11). Hovoří-li se v citovaných judikátech o tom, že
vystoupení základní organizace z odborového svazu má být spojeno s majetkovým
vypořádáním, jistě se tím nenaznačuje, že pokud k takovému vypořádání pro
neochotu odborového svazu (neuznávajícího právní subjektivitu vystoupivších
organizací) nedojde, měl by sporný majetek zůstat ve vlastnictví řečeného
svazu, neboť v tom případě by byla jeho relace k základním organizacím opětovně
pojímána v duchu paroly „běžte, ale svůj majetek nám tu zanechte“, což Nejvyšší
soud označil za neakceptovatelné již v klíčovém judikátu sp. zn. 28 Cdo
5099/2007 (přiměřeně viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp.
zn. 28 Cdo 3942/2011, v němž bylo zdůrazněno, že soud není vázán (ne)existencí
majetkového vypořádání mezi dotčenými subjekty).
Námitka, dle níž shodnost členské základny nemůže založit kontinuitu právní
subjektivity, se pak míjí s obsahem rozhodnutí odvolacího soudu, který se
ztotožnil se zjištěním soudu první instance, že právní předchůdci žalobkyň coby
základní organizace odborového svazu přijali rozhodnutí o vystoupení ze
žalovaného, nikoli o svém zrušení, pročež byla při opuštění odborového svazu
jejich právní kontinuita zachována, nehledě na nové zaevidování v seznamu
Ministerstva vnitra, jenž neměl povahu zákonem určeného rejstříku ve smyslu §
19 odst. 2, respektive § 20a odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 1114/2006, a ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo
695/2015). Identita členské základny tak nebyla pro úvahy soudů nižších stupňů
rozhodující.
Kritika, kterou dovolatel směřuje proti údajně nesprávnému zjištění obsahu jeho
stanov nalézacím a odvolacím soudem, nemůže přípustnost dovolání založit,
jelikož má čistě skutkový charakter, zatímco dovolací přezkum je podle účinné
právní úpravy zacílen výhradně na řešení otázek právních (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3409/2016, ze dne 24. 1.
2017, sp. zn. 28 Cdo 124/2015, a ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1289/2017).
Nadto je třeba podotknout, že ani případná nepřiléhavost zjištění, že právní
předchůdci žalobkyň měli ve struktuře žalovaného rovněž postavení členů, by
nepostačovala ke zpochybnění správnosti napadeného rozsudku, neboť, jak bylo
předestřeno výše, judikatura v obdobných případech (s ohledem na jejich
specifika a bez ambice toto řešení paušálně zobecňovat) přiznává právo na
vystoupení nejen členům (u nichž řečené oprávnění vyplývá přímo ze zákona), ale
též organizačním jednotkám s právní subjektivitou.
Za daných okolností Nejvyššímu soudu nezbylo než projednávané dovolání
odmítnout jako nepřípustné (§ 243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
2 i 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobkyním v souvislosti se
zastoupením advokátkou náklady, které Nejvyšší soud stanovil na základě
advokátního tarifu, dle jehož § 12 odst. 4, § 9 odst. 4 písm. b) a § 7 bodu 5
činí sazba odměny za jeden společný úkon právní služby (sepsání vyjádření k
dovolání) částku 4.960 Kč, společně s paušální náhradou výdajů ve výši 300 Kč
podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle § 137
odst. 3 o. s. ř. mají tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
ve výši 6.364,60 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 6. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu