27 Cdo 1595/2019-550
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka
Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce
I. M., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Markem Hejdukem, advokátem,
se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, PSČ 120 00, proti žalované F. h., se
sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Petrem Hampelem,
Ph.D., advokátem, se sídlem v Ostravě, Bohumínská 1227/98, PSČ 710 00, o
zaplacení 114.216.500 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě
pod sp. zn. 15 Cm 126/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 5. 12. 2018, č. j. 8 Cmo 184/2018-479, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 12. 2018, č. j. 8 Cmo
184/2018-479, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[1] Žalobou doručenou Okresnímu soudu ve Vsetíně dne 13. 11. 2015 se žalobce
domáhá na žalované zaplacení 114.216.500 Kč s příslušenstvím jako rozdílu mezi
žalobcem inkasovanou kupní cenou za převod obchodního podílu v R. h. a
skutečnou hodnotou plnění, které žalovaná od žalobce získala na základě smlouvy
o převodu obchodního podílu.
[2] Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 14. 4. 2016, č. j. Ncp 142/2016-24,
rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci je věcně příslušný krajský soud [§ 9
odst. 2 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen
„o. s. ř.“)], a věc postoupil k dalšímu řízení Krajskému soudu v Ostravě.
[3] Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 5. 2018, č. j. 15 Cm
126/2016-386, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výroky II. a III.). [4] Vyšel přitom mimo jiné z toho, že:
1) Žalobce spolu s bratrem J. M. byli společníky dnes již zaniklé
společnosti R. h., identifikační číslo osoby XY (dále též jen „R. h.“), a to od
25. 1. 1991 do 16. 11. 2011. R. h. byla řídící osobou celého koncernu R. 2) Žalobce se v koncernu R. zaměřoval na technickou, výrobní a odbornou
oblast a J. M. se zabýval obchodem a ekonomikou. 3) Žalobce a J. M. se dohodli na odchodu žalobce z R. h. 4) Za účelem nabytí žalobcova obchodního podílu v R. h. byla nově
založena žalovaná, která byla zapsána do obchodního rejstříku dne 21. 12. 2010. 5) Společníkem a jednatelem žalované byl a dosud je J. M.. Dalšími
společníky žalované jsou jeho dva synové. 6) K návrhu žalované Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 11. 8. 2011, č. j. 24 Nc 4206/2011-14, jmenoval za účelem stanovení hodnoty obchodního
podílu žalobce v R. h. znalcem TPA Horwath Valuation Services s. r. o. (nyní s
obchodní firmou „TPA Valuation & Advisory s. r. o.“, dále též jen „TPA“). 7) Podle znaleckého posudku TPA ze dne 12. 10. 2011, č. 436/2011, měl
žalobcův obchodní podíl v R. h. ke dni 30. 6. 2011 hodnotu 315.857.000 Kč. 8) Žalobce a J. M. podepsali dne 13. 10. 2011 prohlášení pro účely
zpracování znaleckého posudku, v němž potvrdili, že „že znalci byly poskytnuty
veškeré požadované podklady ..., že si nejsou vědomi toho, že by znalci nebyly
sděleny některé informace nebo poskytnuty některé podklady, které jsou
relevantní pro ocenění; u všech předložených podkladů … byly … provedeny
kontroly správnosti a úplnosti … a že tyto podklady nejsou z důvodu
neposkytnutí souvisejících relevantních informací zavádějící a že předložený
finanční plán podává věrný a poctivý obraz očekávaných finančních toků … a
zohledňuje všechny, ke dni podpisu prohlášení známé, skutečnosti.“
9) Žalobce jako prodávající a žalovaná jako kupující uzavřeli dne 16. 11. 2011 rámcovou akviziční smlouvu, v níž projevili zájem uzavřít kupní
smlouvu, jejímž předmětem bude žalobcův obchodní podíl v R. h. Podle článku II. bodu 2.2 smlouvy „kupní cena odpovídá hodnotě obchodního podílu stanovené
znalcem společností TPA …“
10) Žalobce jako prodávající a žalovaná jako kupující uzavřeli dne 16. 11. 2011 smlouvu o převodu obchodního podílu, jejímž předmětem byl úplatný
převod obchodního podílu podle rámcové akviziční smlouvy. V bodu 2.2 smlouvy
uvedli, že „kupní cena odpovídá hodnotě obchodního podílu stanovené znalcem
společností TPA …“
11) Na žalovanou jako nástupnickou společnost přešlo ke dni 30. 6. 2012
fúzí sloučením jmění zanikající R. h. 12) Ve znaleckém posudku ze dne 30. 10. 2015, č. 150/2010/2015,
vypracovaném na žádost žalobce znaleckým ústavem Value Consulting a. s. byly
zpracovány 4 varianty ocenění hodnoty žalobcova obchodního podílu v R. h. k
datu uzavření smlouvy o převodu obchodního podílu.
V případě „minimalistické“
varianty byla skutečná hodnota obchodního podílu o 11.050.500 Kč vyšší než
sjednaná kupní cena a v případě „nejreálnější“ varianty skutečná hodnota
obchodního podílu převyšovala sjednanou kupní cenu o 114.216.500 Kč. 13) Dne 12. 10. 2015 se žalobce vůči žalované dovolal neplatnosti
rámcové akviziční smlouvy a smlouvy o převodu obchodního podílu ze dne 16. 11. 2011, a to z důvodu jeho omylu v ceně, který měla způsobit žalovaná tím, že při
přípravě návrhu finančního plánu zatajila žalobci významné skutečnosti pro
určení ceny obchodního podílu, zejména významné zvýšení prodeje do konce roku
2011 a prognózu vývoje na rok 2012, když finanční plán předložený TPA byl
příliš pesimistický a neodpovídal skutečnosti. [5] Na takto ustaveném základu soud prvního stupně uzavřel, že smlouva o
převodu obchodního podílu ze dne 16. 11. 2011 je platná a požadavek žalobce na
doplatek rozdílu ve výši 114.216.500 Kč není důvodný. [6] Žalobce a žalovaná uzavřeli dne 16. 11. 2011 smlouvu o převodu obchodního
podílu podle § 115 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve
znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), a v písemné formě
projevili jednoznačnou vůli řídit se při určení ceny za obchodní podíl hodnotou
stanovenou TPA. [7] Zásadní položkou, od níž se podle soudu odvíjela hodnota jmění R. h., byla
jeho dceřiná výrobní společnost R., jejímž předsedou představenstva byl žalobce
a místopředsedou představenstva J.M. Hodnota jmění R. byla stanovena tzv. výnosovou metodou, k jejímuž použití je třeba stanovit finanční plán
společnosti. Na jeho přípravě se podíleli různými způsoby a intenzitou finanční
ředitel M. H., výkonný ředitel J. M. a žalobce jako předseda představenstva. TPA dílčí návrhy finančního plánu posuzoval, kontroloval a také korigoval. Výsledný návrh finančního plánu předložený společností R. odsouhlasili žalobce
a J. M. a přijali kompromisní řešení po schůzce konané dne 5. 10. 2011. Oba si
podle soudu byli zcela jasně vědomi, že finanční plán je zásadním podkladem
předloženým TPA a diskuse nad jeho spornými parametry je i diskusí a
dohadováním se o ceně obchodního podílu s podmínkou kontroly a případné korekce
TPA při posouzení reálnosti plánu. Návrh finančního plánu byl sestavován na
období od 2. pololetí roku 2011 až do roku 2015. [8] K námitce žalobce, že smlouva o převodu obchodního podílu je absolutně
neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), soud, odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, uvedl, že má-li vyvolání
omylu zároveň odporovat dobrým mravům, může být smlouva neplatná jen podle §
49a obč. zák., který je ustanovením speciálním k § 37, resp. k 39 obč. zák., a
řeší „speciální druh“ rozporu s dobrými mravy spočívajícího v uvedení v omyl. Na základě těchto námitek žalobce se podle soudu může jednat pouze o relativní
neplatnost. [9] Soud uzavřel, že žalobce, jde-li o cenu obchodního podílu, nebyl svým
bratrem J. M., resp. žalovanou, uveden v omyl.
Byla-li žalobcova představa o
ceně odlišná od skutečného stavu, „pak takový omyl žalobce nebyl omylem
omluvitelným vyvolávajícím relativní neplatnost smlouvy ve smyslu § 49a obč. zák., když žalobce nevyvinul obvyklou péči, aby se takovému omylu vyhnul“. [10] Žalobce byl v období od 1. 12. 2006 do 2. 12. 2011 předsedou
představenstva R., a proto mohl a měl znát všechny hospodářské informace o
společnosti. Prostor pro uvedení osoby v tomto právním postavení v omyl o
hodnotě jmění společnosti a parametrech, od kterých se tato hodnota odvíjí, je
podle soudu „velmi malý“ a vzhledem k vnitřní struktuře R., způsobu řízení a
počtu zaměstnanců, si lze prakticky představit jednání uvádějící předsedu
představenstva v omyl o hospodářské situaci ve společnosti „pouze v úmyslném,
velmi sofistikovaném a organizovaném jednání, do kterého by musela být zapojena
řada osob. Předseda představenstva s povinností obchodního vedení a povinností
zabezpečit vedení účetnictví je podle soudu osobou, u které je možné
spravedlivě požadovat, aby věděla nebo mohla vědět prakticky veškeré informace
o hospodaření společnosti, ať už osobně přímo nebo prostřednictvím delegace
působnosti na jiné osoby a vytvoření systému informačních toků a jejich
kontroly při řízení společnosti.“
[11] Takový systém informačních toků byl podle soudu v R. vytvořen. Jeho
imanentní součástí byl i vnitropodnikový informační systém „XY“, který byl
žalobci plně dostupný bez jakéhokoli omezení, a žalobce byl při jeho přípravě a
zavádění spoluautorem a správcem (administrátorem). Součástí informačního
systému byly podle soudu všechny informace nutné ke zjištění rozhodujících
podkladů pro návrh finančního plánu pro ocenění obchodního podílu. [12] Proces přípravy finančního plánu, který byl zároveň logicky přípravou
smlouvy o převodu obchodního podílu a dohody o ceně, trval řadu měsíců a
žalobce se tohoto procesu aktivně účastnil, vyjadřoval se k jednotlivým
variantním návrhům finančního plánu, navrhoval měnit jeho parametry a na
základě těchto návrhů byl návrh finančního plánu měněn a doplňován. Výsledný
návrh finančního plánu byl výsledkem diskuse mezi žalobcem, J. M. a TPA a
kompromis přijatý po schůzce dne 5. 10. 2011 vycházel i z námitek žalobce. [13] Námitku žalobce, podle níž předpoklad vývoje tržeb v období od 2. pololetí
2011 do konce roku 2011 měl být optimističtější než v návrhu finančního plánu,
považoval soud za účelovou. Z dokazování nikterak nevyplynulo, že by ke dni
podpisu smlouvy o převodu obchodního podílu měla žalovaná nebo J. M. nějaké
„specifické informace, s vlivem na návrh finančního plánu a tvorbu ceny“, ke
kterým žalobce jako předseda představenstva neměl přístup. Naopak bylo
prokázáno, že žalobce věděl o pravidelnosti porad „rady vedení“, mohl se dostat
ke všem zápisům a podkladům k těmto „radám vedení“ a ke všem známým
hospodářským výsledkům. Podle soudu nebyla možnost tyto informace zjišťovat
ničím vyloučena ani ztížena.
(Ne)zasílání pozvánek a zápisů z „rady vedení“
nebylo pro možnou informovanost žalobce rozhodující a nebylo a nemohlo být
způsobilé vyvolat u žalobce v jeho funkci a postavení rozhodující informační
deficit a omyl o ceně obchodního podílu. [14] Za „spekulativní a účelovou“ považoval soud rovněž námitku žalobce, podle
níž byl-li „směrný rozpočet“ na rok 2012 (jeho první verze) předložen „radě
vedení“ H. dne 13. 12. 2011, pak musela žalovaná při sestavování návrhu
finančního plánu, nejpozději však ke dni podpisu smlouvy o převodu obchodního
podílu, znát a vědět informace o aktuální tendenci růstu tržeb. Podle soudu
nebylo v řízení prokázáno a v oblasti spekulací zůstalo, že by jakékoli rozdíly
v prognóze budoucího vývoje v R. mezi „směrným rozpočtem“ na rok 2012 a návrhem
finančního plánu byly způsobeny jinými skutečnostmi než právě časovým posunem a
novými informacemi zjištěnými od vedoucích prodejů dne 29. 11. 2011, tedy
informacemi získanými po uzavření smlouvy o převodu obchodního podílu. [15] Soud dospěl k závěru, podle něhož v řízení nebylo prokázáno, že by
žalovaná nebo J. M. před žalobcem zatajili jakékoli informace, ke kterým by sám
žalobce neměl přístup. Žalobce podle soudu zjevně pod vlivem informací (jejichž
pravdivost, úplnost a relevance pro určení ceny obchodního podílu je sporná) a
které zčásti obdržel po uzavření smlouvy o převodu obchodního podílu, spekuluje
o zatajení dílčích informací, na jejichž kontrolu však zcela vědomě, v rozporu
s obvykle požadovanou péčí, rezignoval. [16] K námitce žalobce o hrubém nepoměru ceny za obchodní podíl, který žalobce
dovozoval ze závěru znaleckého posudku Value Consulting a. s., soud uvedl, že
judikatura citovaná žalobcem konstatuje, že hrubý nepoměr plnění (i kdyby byl v
řízení prokázán) „sám o sobě neplatnost smlouvy pro rozpor s dobrými mravy
nezpůsobuje, pouze ve spojitosti s jinými významnými okolnostmi daného
případu“. Ty v projednávané věci neexistovaly. [17] K závěrům znaleckého posudku Value Consulting a. s. soud uvedl, že ve
všech variantách znalecký ústav vycházel ze skutečných hospodářských výsledků
roku 2011 a „směrného rozpočtu 2012“, tedy z údajů, které nebyly ke dni vydání
znaleckého posudku TPA známy. [18] Za nepřiléhavou označil soud rovněž argumentaci žalobce neplatností
smlouvy o převodu obchodního podílu pro rozpor s § 196a obch. zák. Samotný
žalobce v řízení tvrdí, že žalovaná nakoupila obchodní podíl od žalobce za
nižší cenu, než byla jeho reálná hodnota. J. M. tak postupoval ve prospěch
žalované a účel § 196a obch. zák. byl zcela naplněn. [19] Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý
výrok). [20] Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně o platném uzavření
smlouvy o převodu obchodního podílu podle § 115 obch. zák. Smlouva podle
odvolacího soudu splňuje požadavek na písemnou formu, a to i v části ujednání o
kupní ceně. Kupní cena je ve smlouvě sjednána odkazem na znalecký posudek TPA a
je konkrétně vyčíslena v souladu se znaleckým zjištěním.
Znalecký posudek TPA
podle odvolacího soudu jednoznačně, výrazně, přehledně a opakovaně uvádí
ocenění obchodního podílu ke dni 30. 6. 2011 s výslovnou (a logickou)
nemožností přihlížet k informacím dostupným po tomto datu. [21] Uvedená skutková zjištění nelze podle odvolacího soudu vyložit jinak, než
že v písemné smlouvě o převodu obchodního podílu ze dne 16. 11. 2011 se strany
dohodly na kupní ceně určené jim již známým znaleckým posudkem TPA a žádná jiná
následná písemná dohoda o případné změně takto sjednané ceny není ani
tvrzena. [22] Odvolací soud uzavřel, že žalobce a žalovaná se „v souladu se zásadou
smluvní volnosti dohodli, že kupní cena bude znalecky určená jako tržní cena
obchodního podílu ke dni 30. 6. 2011, k tomuto datu bylo také provedeno
znalecké ocenění“. Vzhledem k takto jednoznačně sjednanému způsobu určení kupní
ceny je podle odvolacího soudu z pohledu uplatněné žaloby „nerozhodné, zda
žalovaná či její jednatel J. M. měli počínaje říjnem 2011 nějaké informace o
lepší ekonomické situaci oceňované společnosti, zda byl následně přijat jiný
finanční plán, než plán, s nímž pracoval znalec, zda tyto informace byly
zatajeny žalobci či znalci, jakož i zda bylo na podzim 2011 nějak bráněno
žalobci v účasti na poradách vedení či přístupu k rozhodným informacím.“
[23] Odvolací soud se zabýval rovněž posouzením vznesené námitky podjatosti
soudce soudu prvního stupně, kterou měl za nedůvodnou.
[24] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 o. s. ř., maje za to, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího
soudu „závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které dosud v rozhodovací
praxi dovolacího soudu nebyly vyřešeny.“
[25] Dovolatel namítá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je v rozporu
se základními zásadami soukromého práva, neboť poukaz odvolacího soudu na
smluvní volnost nesmí „negovat“ obecnou povinnost v právním styku jednat
poctivě a nesmí odporovat zásadě, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého či
protiprávního činu. Ignorování podstatných okolností převodu, o kterých
žalovaná věděla a využila je pro své potřeby, vede podle dovolatele k
nepřípadnému potlačení smluvní volnosti, neboť z ní „vytlačuje“ prvek
poctivosti, jež má být právnímu styku jinak zcela vlastní. [26] Dovolatel se domnívá, že právní posouzení odvolacího soudu „jde mimo
meritum“ projednávaného sporu a nemá souvislost s dosavadním průběhem řízení. Podstatou řešeného sporu je skutečnost, že dovolatel byl v okamžiku uzavření
smlouvy o převodu obchodního podílu uveden žalovanou v omyl. Podle dovolatele
došlo k falšování údajů ve finančním plánu pro ocenění, tedy k záměrné
manipulaci s podklady pro TPA s cílem ovlivnit cenu v neprospěch dovolatele a k
zastírání těchto skutečností lživým písemným prohlášením autora těchto
podkladů. Podle výpovědi spoluautora finančního plánu H. neměl finanční plán
předložený TPA žádnou souvislost s obchodními a ekonomickými výhledy, odhady a
trendy oceňované společnosti, ale šlo o nabídku k uzavření „dohody o prodeji
podílu“, nikoli o skutečný finanční plán oceňované společnosti. Finanční plán
byl podle dovolatele „maskovanou“ nabídkou kupující. Uvedené skutečnosti vedly
k nepravdivému ocenění, které nemohlo dospět k „tržní ceně (ceně v místě a čase
obvyklé).“
[27] Dovolatel namítá, že J. M. před uzavřením smlouvy o převodu obchodního
podílu získal informace potvrzující, že hospodářský vývoj oceňované společnosti
bude v následujícím období naprosto rozdílný od toho, který znalci pro účely
ocenění předkládal ve finančním plánu, a tyto informace TPA i dovolateli
zatajil. [28] Dovolatel poukazuje rovněž na skutečnost, že projednávaná věc se ve své
podstatě nijak neliší od ukončení účasti jednoho společníka ve společnosti s
ručením omezeným dohodou, a v této otázce rozhodovací praxe dovolacího soudu
zcela konzistentně zdůrazňuje nutnost poctivého vypořádání. Dovolatel má za to,
že uvedený požadavek poctivosti vypořádání má své uplatnění i v projednávané
věci „(byť skutkově mírně odlišné, co do důsledků totožné).“
[29] Prodej obchodního podílu (v důsledku toho, že jednatelem žalované byl
bratr dovolatele) podléhal podle dovolatele § 196a obch. zák., který vyžadoval,
aby byl převod proveden „za tržní cenu podle znaleckého posudku (správného)“,
nadto se strany dohodly, že cena bude stanovena jako „cena tržní (v místě a
čase obvyklá).“ Nesprávnost znaleckého posudku má zásadní dopad na platnost
smlouvy o převodu obchodního podílu, neboť dovolatel ji uzavřel za mylného
předpokladu, že cena je určena v souladu s původní dohodou. Dovolatel namítá,
že byl opomenut primární účel celého procesu ocenění ve smyslu § 196a obch. zák., jímž mělo být dosažení tržní ceny.
[30] Dovolatel, odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, namítá rovněž vady
řízení, a to nepředvídatelnost a překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu,
který seznámil účastníky řízení se svým právním názorem teprve při vyhlášení
rozhodnutí a nedal jim možnost se k němu jakkoli vyjádřit. Odvolací soud přitom
potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ze zcela jiného důvodu, než byl důvod
zamítnutí žaloby uvedený soudem prvního stupně. [31] Dovolatel v podání ze dne 26. 8. 2019 zpochybňuje rovněž závěr odvolacího
soudu o nedůvodnosti vznesené námitky podjatosti soudce soudu prvního stupně I. W. [32] Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení. [33] Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce uvádí, že dovolání není
přípustné, a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. [34] Dovolání není přípustné pro řešení dovolatelem otevřené otázky výkladu §
196a odst. 3 obch. zák., neboť předpokladem pro závěr o neplatnosti smlouvy o
převodu obchodního podílu podléhající ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. je
zjištění, že cena sjednaná ve smlouvě je pro společnost méně výhodná než cena v
daném místě a čase obvyklá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1236/2019, a judikaturu v něm citovanou). Takovou
skutečnost dovolatel v řízení netvrdil, když naopak zastává názor, že sjednaná
cena byla nižší než obvyklá, tj. pro žalovanou společnost výhodná. [35] Dovolání je však podle § 237 o. s. ř. přípustné pro vyřešení dovolatelem
otevřené otázky významu omylu pro posouzení platnosti právního úkonu, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu. [36] Podle § 49a obč. zák. právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající
osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění
rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen tento omyl vyvolala nebo o
něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto
osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatný nečiní. [37] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že:
1) Ustanovení § 49a obč. zák. obsahuje úpravu právních následků pro případ, že
právní úkon byl učiněn v omylu jako nevědomosti o pravém stavu věci (tzv. volní
– vnitřní omyl). Právní podstata omylu ve vůli spočívá v tom, že jednající měl
nesprávnou, resp. nedostatečnou, představu o právních účincích právního úkonu
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo
1251/2002). 2) U právního jednání se omyl může týkat právního důvodu (error in negotio),
resp. předmětu, a to buď totožnosti předmětu (error in corpore) anebo podstatné
vlastnosti předmětu (error in qualitate), osoby (error in personam), popř. jiné
skutečnosti, která byla pro uskutečnění právního úkonu podle projevené vůle
subjektu rozhodující. Neplatnost právního úkonu je v těchto případech omezena s
ohledem na zabezpečení právní jistoty v občanskoprávních vztazích pouze na
rozhodující, tj. podstatný omyl.
Omyl v pohnutce (vzdálenější motiv, či konečný
cíl chování), která obvykle netvoří součást vůle, nečiní právní úkon neplatným. Právní následky omylu spojeny jen s určitým kvalifikovaným (právně významným)
omylem. Jiný omyl právní následky nevyvolá a jde k tíži mýlícího se účastníka. Právně významný je omyl tehdy, je-li tento omyl skrytý (tj. účastník jednající
v omylu o něm neví) a druhý účastník se na vzniku takového omylu podílel. Jde
především o případy, kdy druhý účastník tento omyl způsobil přímo úmyslně. O
omyl však půjde i tehdy, kdy druhý účastník omyl vyvolal jinak (tedy např. neúmyslně), nebo o něm musel vědět. V tomto případě omyl musí vycházet ze
skutečností, které jsou pro uskutečnění právního úkonu rozhodující – musí zde
tedy jít o již zmíněný tzv. podstatný omyl (srov. např. opětovně rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1251/2002, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
23. 1. 2018, sp. zn. 33 Cdo 942/2017). 3) Jednající osoba se může účinně dovolat podstatného omylu vyvolaného osobou,
které byl právní úkon určen, jen jde-li o tzv. omluvitelný omyl. Omluvitelným
je takový omyl, k němuž došlo přesto, že jednající (mýlící se) osoba
postupovala s obvyklou mírou opatrnosti (že vyvinula obvyklou péči), kterou lze
se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat k tomu, aby se
takovému omylu vyhnul. Jinak řečeno, o omluvitelný omyl jde, nemohla-li
jednající (mýlící se) osoba rozpoznat skutečný stav věci (zjistit existenci
omylu) ani poté, co (by) postupovala s obvyklou mírou opatrnosti (poté, co /by/
vyvinula obvyklou péči), kterou lze na ní požadovat. Nelze totiž akceptovat, že
by bylo možné účinně se dovolat neplatnosti podle § 49a obč. zák. za situace,
kdy by omylu se dovolávající osoba zanedbala pro ni ve věci objektivně
existující možnost přesvědčit se o pravém stavu věci, a bez příčiny se ve svém
úsudku nechala mylně ovlivnit případnými dojmy, náznaky řešení, resp. hypotézami o následcích zamýšleného právního úkonu (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1830/2007, uveřejněný pod číslem
55/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002, ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 33 Odo 1472/2006, ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1560/2006, či ze dne
23. 1. 2018, sp. zn. 33 Cdo 942/2017). 4) Uvede-li ve smlouvě jedna ze smluvních stran nepravdivé prohlášení, které je
s to přivodit omyl druhé smluvní strany ohledně skutečnosti, jež je pro
uskutečnění právního úkonu (uzavření smlouvy) rozhodující, je zpravidla třeba
mít za to, že jedná-li druhá smluvní strana důvěřujíc takovému prohlášení,
vyvinula obvyklou míru opatrnosti, aby se omylu vyhnula (ledaže by bylo již při
uzavírání smlouvy s ohledem na okolnosti konkrétního případu zjevné, že takové
prohlášení není pravdivé) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018,
sp. zn. 29 Cdo 4851/2016]. [38] V poměrech projednávané věci dovolatel od počátku namítá, že jednal v
omylu vyvolaném žalovanou (jejím jednatelem J.
M.), která mu měla před
uzavřením smlouvy o převodu obchodního podílu zatajit podstatné skutečnosti
týkající se hodnoty převáděného obchodního podílu. Odvolací soud pochybil,
pominul-li (na rozdíl od soudu prvního stupně) k tomu dovolatelem tvrzené
skutečnosti a neposuzoval-li, zda takové skutečnosti nezpůsobují neplatnost
smlouvy o převodu obchodního podílu podle § 49a obč. zák. [39] Právní posouzení věci odvolacím soudem je z tohoto důvodů neúplné, a tudíž
i nesprávné. [40] Je-li dovolání přípustné, přihlíží Nejvyšší soud i ke zmatečnostním vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Zmatečnostní vada ve smyslu § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. je dána tehdy, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo přísedící
(§ 14 o. s. ř.). [41] K takové zmatečnostní vadě Nejvyšší soud může přihlédnout jen tehdy, není-
li zapotřebí provádět k její existenci dokazování (vada musí vyplývat z obsahu
spisu). K plnému prověření existence této zmatečnostní vady (včetně potřebného
dokazování) totiž slouží jiný opravný prostředek, kterým je žaloba pro
zmatečnost. [42] Dovolatel v podání ze dne 26. 8. 2019 opakovaně namítá podjatost soudce
soudu prvního stupně I. W. Nejvyšší soud však ze spisu nezjistil žádné
konkrétní okolnosti, z nichž by vyplýval takový soudcův vztah k věci (právní
zájem na jejím výsledku či získání skutkového poznatku jiným způsobem, než v
rámci vedeného řízení - dokazováním) či vztah k účastníkům nebo k jejich
zástupcům (příbuzenský, přátelský či nepřátelský, vztah sociální závislosti a
podobně), který by zakládal objektivní důvod pochybovat o jeho nepodjatosti
(blíže srov. např. závěry Ústavního soudu týkající se hodnocení podjatosti
soudce shrnuté v jeho usnesení ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS
2258/11). [43] Jelikož řešení dovoláním otevřené otázky, na níž napadené rozhodnutí
spočívá, není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl
uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž se pro nadbytečnost zabýval dalšími
námitkami dovolatele a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). [44] Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g
odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř.). [45] V novém rozhodnutí soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení
dovolacího (§243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.