27 Cdo 1666/2018-209
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce
Z. V., zastoupeného Mgr. Romanem Klimusem, advokátem, se sídlem v Brně,
Vídeňská 188/119d, PSČ 619 00, proti žalovanému P. B., zastoupenému Mgr.
Milanem Kružíkem, advokátem, se sídlem v Brně, Běhounská 2/22, PSČ 602 00, o
zaplacení 500.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.
zn. 116 C 7/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 13. 10. 2017, č. j. 27 Co 227/2016-168, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). K odvolání žalobce Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem změnil
rozsudek prvního stupně tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci
500.000 Kč s příslušenstvím (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok). Žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud
odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“), neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v
§ 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. Argumentace dovolatele, jejímž prostřednictvím zpochybňuje závěr odvolacího
soudu, podle něhož smluvní pokuta sjednaná mezi účastníky ve smlouvě o úplatném
převodu cenných papírů ze dne 27. 9. 2013 (dále jen „smlouva“) není - jak ve
vztahu k její výši, tak k okolnostem jejího sjednání - v rozporu s dobrými
mravy, přípustnost dovolání nezakládá. Jak totiž Nejvyšší soud vysvětlil v rozsudku ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 32
Cdo 4469/2010, ustanovení § 301 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku
(dále jen „obch. zák.“), co do způsobu vymezení kritérií pro hodnocení
(ne)přiměřenosti smluvní pokuty patří k normám s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou. Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními
pak povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající zásadně postavení
přezkumné instance v otázkách právních, korigoval závěry nalézacích soudů,
nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo
ze dne 11. 7. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1466/2016). V poměrech projednávané věci přitom odvolací soud vyšel z individuálního
posouzení kritérií pro použití moderačního práva a Nejvyšší soud tyto úvahy
neshledal zjevně nepřiměřenými (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 400/2004, a rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, uveřejněný pod číslem 81/2010 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek). Závěr odvolacího soudu, podle něhož jak výše, tak okolnosti
sjednání smluvní pokuty nejsou rozporné s dobrými mravy, je tak v souladu s
citovanou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolání nečiní přípustným ani polemika se závěrem odvolacího soudu, podle
něhož žalobce uzavřením smlouvy nezastíral jiný právní úkon vedoucí k zajištění
údajné peněžité půjčky. Je tomu tak proto, že odvolací soud při formulaci svého právního závěru vyšel
ze skutkových zjištění, podle kterých z obsahu a okolností uzavření smlouvy
neplyne, že by titulem pro její uzavření bylo zajištění peněžité půjčky;
dovolatel brojí proti opačným skutkovým závěrům odvolacího soudu, a uplatňuje
tak nezpůsobilý dovolací důvod, k jehož přezkoumání nelze dovolání připustit
(srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.; dále i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, nebo opět sp. zn. 23 Cdo 1466/2016).
Namítá-li dovolatel nesprávné hodnocení výpovědí svědků B. Z., P. T. a D. T.,
opomíjí, že hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout přípustným dovolacím
důvodem (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011,
sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu
ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu). Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu neprovedení důkazu svědeckou výpovědí L. B., přehlíží, že ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. a dovolatelem citovaná
judikatura do poměrů projednávané věci nedopadá. Soud prvního stupně výpověď
svědkyně B. také neprovedl, nejednalo se tedy o případ, kdy odvolací soud důkaz
nezopakoval (jak zmíněné ustanovení předpokládá). Z ustanovení § 213 odst. 4 se podává, že odvolací soud doplní dokazování o
účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to
potřebné ke zjištění skutkového stavu. Podle § 120 o. s. ř. je soud oprávněn
nevyhovět důkaznímu návrhu, který směřuje ke zjišťování skutečností, které
nejsou pro posouzení věci významné (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne
28. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 147/2017, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006, ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 4383/2008,
a ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2406/2015). V poměrech projednávané věci
šlo o situaci, kdy odvolací soud – v souladu s výše citovanými ustanoveními -
nepovažoval za nutné doplňovat dokazování výpovědí svědkyně L. B., kterýžto
závěr také náležitě zdůvodnil. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.