27 Cdo 1692/2023-182
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Lenky Broučkové a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce SK Kladno, z. s., se sídlem v Kladně, Fr. Kloze 2609, PSČ 272 01, identifikační číslo osoby 16979770, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem, se sídlem v Kladně, Gorkého 502, PSČ 272 01, proti žalovanému Ing. Josefu Drahotovi, bytem v Kladně, Americká 2443, PSČ 272 01, o vydání účetních dokladů, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 29 C 42/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2023, č. j. 24 Co 24/2023-155, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
[1] Žalobce se žalobou doručenou Okresnímu soudu v Kladně dne 29. 9. 2021 na žalovaném domáhá vydání účetních dokladů specifikovaných v žalobě a při jednání soudu prvního stupně dne 22. 6. 2022, neboť žalovaný byl statutárním orgánem žalobce od 2. 3. 2010 do 31. 5. 2019 odpovědným za vedení účetnictví, avšak po ukončení funkce předal žalobci pouze jeho část.
[2] Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 16. 11. 2022, č. j. 29 C
42/2021-120, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[3] K odvolání žalobce Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil (první výrok), jinak jej potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok třetí).
[4] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
[5] Přípustnost dovolání nezakládají dovolatelem otevřené otázky týkající se přenesení důkazního břemene na žalovaného a rozšíření jeho informační povinnosti již jen proto, že na jejich posouzení závěr odvolacího soudu nespočívá, a jejich řešení se tak nemůže projevit v poměrech dovolatele založených napadeným rozhodnutím (k tomu srovnej obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4934/2014, usnesení ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4562/2014, či usnesení ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4384/2015, uveřejněné pod číslem 102/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[6] Odvolací soud totiž své rozhodnutí nezaložil na neunesení důkazního břemene dovolatelem, ale vycházel ze skutkového závěru soudu prvního stupně, podle něhož žalovaný jako bývalý statutární orgán držbu ani detenci požadovaných účetních dokladů nikdy nenabyl (srovnej odstavce 16 a 20 napadeného rozhodnutí).
[7] Závěr odvolacího soudu, že za této situace nemůže být žaloba úspěšná, je souladný s judikaturou Nejvyššího soudu, podle které žalobce musí prokázat, že žalovaný držbu (detenci) účetních dokladů nabyl, a jeho žaloba bude v takovém případě úspěšná, jestliže žalovaný neprokáže, že držbu (či detenci) pozbyl (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4178/2007, a ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2006/2014, jejichž závěry jsou plně použitelné i v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014).
[8] Přípustnost dovolání nelze založit ani prostřednictvím námitek zpochybňujících shora citovaný skutkový závěr, z něhož odvolací soud vycházel a který je výsledkem hodnocení důkazů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4406/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1067/2014, a ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 946/2019). Ten se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4804/2009; v judikatuře Ústavního soudu srovnej v obdobných souvislostech za mnohé např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
[9] Pouze na okraj Nejvyšší soud podotýká, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů v souladu s § 132 o. s. ř., důkazy hodnotily jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti, přičemž přihlédly ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Nesouhlas dovolatele s tímto hodnocením, jak výše řečeno, nepředstavuje přípustný dovolací důvod.
[10] Konečně přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelem vytýkaná údajná vada řízení (porušení rovnosti účastníků řízení). V této souvislosti dovolací soud připomíná, že k vadám řízení (jsou-li skutečně dány) přihlíží jen, je-li dovolání přípustné; vada řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání založit, neboť není způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Nadto lze uzavřít, že řízení tvrzenou vadou zjevně netrpí. Odvolací soud v odstavci druhém napadeného rozhodnutí pouze rekapituloval důvody, pro které soud prvního stupně žalobu zamítl, a ačkoliv tam jeden z jeho závěrů „rozvedl“, tak z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, že se jím již dále nijak nezabýval.
[11] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.