27 Cdo 1744/2024-890
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně GAMINE GROUP a. s., se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 794/38, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 01390899, zastoupené Mgr. Janem Stehlíkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 794/38, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) Krijcos CS, a. s., se sídlem ve Všenorech, Květoslava Mašity 409, PSČ 252 31, identifikační číslo osoby 49824210, zastoupené Mgr. Ivo Kroužkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Kroftova 3370/20, PSČ 150 00, 2) Krijcos Reality s. r. o., se sídlem ve Všenorech, Květoslava Mašity 409, PSČ 252 31, identifikační číslo osoby 07754507, zastoupené Mgr. Tomášem Winterem, advokátem, se sídlem v Plzni, Suvorovova 1722/29, PSČ 326 00, 3) Krijcos Domaslavice a. s., se sídlem ve Všenorech, Květoslava Mašity 409, PSČ 252 31, identifikační číslo osoby 07754477, zastoupené Mgr. Barborou Fišerovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Kroftova 3370/20, PSČ 150 00, a 4) Senior Residence Všenory s. r. o., se sídlem ve Všenorech, Květoslava Mašity 409, PSČ 252 31, identifikační číslo osoby 07754493, zastoupené JUDr. Tarasem Morozem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Balbínova 404/22, PSČ 120 00, o zaplacení 3.690.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 15 C 419/2015, o dovoláních žalovaných 2), 3) a 4) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2023, č. j. 25 Co 197/2023-814, takto:
I. Dovolání se odmítají. II. Žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 13.068 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce. III. Žalovaná 3) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 13.068 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce. IV. Žalovaná 4) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 13.068 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
[1] Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 13. 10. 2022, č. j. 15 C 419/2015-709, ve spojení s usnesením ze dne 22. 3. 2023, č. j. 15 C 419/2015-750, uložil žalovaným 1) až 4) společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni 686.822 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení 3.003.178 Kč s (ve výroku specifikovaným)
příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. až VII.).
[2] Krajský soud v Praze k odvolání všech žalovaných v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že zamítl žalobu o zaplacení 137.390 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím, jinak výrok I. potvrdil v tom správném znění, že žalované jsou povinny zaplatit žalobkyni 549.432 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím s tím, že „plněním žalované 1) na straně jedné zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost žalovaných 2), 3) a 4) na straně druhé a naopak, a že žalované 2), 3) a 4) jsou zavázány společně a nerozdílně“ (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý až pátý výrok).
[3] Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalované 2), 3) a 4) samostatná dovolání shodného znění, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustná. Učinil tak proto, že dovolání nesměřují proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a nejsou přípustná ani podle § 237 o. s. ř.
[4] Dovolatelky v dovoláních formulují otázku „zda je věřitel povinen písemně vyzvat dlužníka k úhradě dluhu po podání žaloby proti dlužníkovi a po vzniku ručitelů v důsledku přeměny a vzniku ručitelského závazku mezi ručitelem a dlužníkem podle § 257 odst. 1 zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev, bez ohledu na to, zda byl dlužník k úhradě dluhu již dříve před vznikem ručitelů a před podáním žaloby vyzván“.
[5] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté při výkladu § 306 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“) k povinnosti věřitele vyzvat dlužníka k plnění se podává, že:
1) Smyslem zákonné povinnosti věřitele vyzvat dlužníka k plnění před požádáním ručitele o plnění je zajistit, aby se věřitel neobracel na ručitele předčasně, nebyl-li dosud dlužník upomenut o splnění závazku v situaci, kdy závazek splatit úvěr neplní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2039/2010). 2) Ustanovení § 306 odst. 1 obch. zák. váže předpoklad úspěšného uplatnění práva věřitele proti ručiteli (jeho vymáhání u soudu) na skutečnost, že věřitel předtím vyzval dlužníka, aby v přiměřené lhůtě dluh uhradil.
Judikatura pak dovodila ve prospěch věřitele, že hmotněprávní úkon – písemná výzva dlužníku ke splnění splatného závazku, jež je předpokladem pro vymáhání závazku na ručiteli, může být obsažena i v žalobě, jíž se věřitel domáhá proti dlužníku zaplacení dlužné částky (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 583/2004, či ze dne 20. 12. 2007 sp. zn. 26 Odo 786/2006). 3) Platí, že za písemnou výzvu dlužníkovi se považuje i žaloba podaná proti němu na zaplacení dluhu. Přitom pohledávka proti ručiteli může být žalobou uplatněna i bez toho, že by ručitel byl předtím upomenut o zaplacení.
Stačí, že dlužník byl písemně vyzván k plnění (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 680/2003, ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1853/2002, či ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2004/2012). 4) Skutečnost, že se žalobkyně stejnou žalobou domáhala současně plnění i po čtvrté žalované (z titulu ručení), je nutno – z pohledu důvodnosti žaloby proti ručiteli – hodnotit s respektováním ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř., podle něhož je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení, přičemž vzhledem k délce trvání soudního řízení nelze pochybovat o tom, že k datu vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu (zásada vyjádřená v ustanovení § 154 odst. 1 o.
s. ř. se ve smyslu ustanovení § 211 o. s. ř. uplatní i pro odvolací řízení) již „přiměřená doba“ pro splnění závazku dlužníkem uplynula (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 583/2004).
[6] S ohledem na shodné znění § 2021 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), se uvedené závěry přijaté při výkladu § 306 odst. 1 obch. zák. prosadí obdobně i při výkladu § 2021 o. z.
[7] V poměrech projednávané věci vyzvala žalobkyně dlužnici, tj. žalovanou 1), k úhradě žalované částky dne 17. 12. 2015. Jelikož žalovaná 1) ničeho neuhradila, podala žalobkyně dne 26. 12. 2015 žalobu na plnění. V reakci na přeměnu žalované 1), kdy došlo ke vzniku dovolatelek rozdělením odštěpením od žalované 1), připustil soud prvního stupně na návrh žalobkyně usnesením ze dne 6. 12. 2019, č. j. 15 C 419/2015-373, přistoupení dovolatelek do řízení na straně žalované. Dne 6. 4. 2020 zaslal soud dovolatelkám žalobu k vyjádření (č. l. 375 spisu).
[8] Nejvyšší soud proto nemá pochyb o tom, že žalobkyně dostála své zákonné povinnosti, neboť žalovanou 1) vyzvala k plnění jak samostatnou výzvou, tak i následnou žalobou. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani námitka dovolatelek, že v roce 2015 ještě neexistovaly, když k přeměně došlo až v roce 2018, neboť shora uvedený smysl výzvy (aby se věřitel neobracel na ručitele předčasně) byl naplněn.
[9] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinné dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.