27 Cdo 2292/2022-167
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka
Doležala a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci
žalobce J. V., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Ladislavem Novotným,
advokátem, se sídlem v Táboře, 9. května 1282/6, PSČ 390 02, proti žalovanému
M. H., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Jiřím Trunečkou, advokátem,
se sídlem v Praze 2, Moravská 1553/52, PSČ 120 00, o zaplacení 1.630.000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 40 C 346/2018,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4.
2022, č. j. 11 Co 410/2021-143, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2022, č. j. 11 Co 410/2021-143,
jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 10. 2021, č. j. 40 C
346/2018-109, se ruší a věc se postupuje Městskému soudu v Praze jako soudu
věcně příslušnému ji projednat a rozhodnout.
specifikovaným příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok II.). [2] Jde přitom již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
když předchozí rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. 1. 2020, č. j. 40
C 346/2018-43, k odvolání žalobce i žalovaného Městský soud v Praze usnesením
ze dne 26. 8. 2020, č. j. 11 Co 110/2020-75, zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. [3] Soud prvního stupně vyšel mimo jiné z toho, že:
1) Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 1. 2010, č. j. 35 Nc
13275/2009-23, byla nařízena exekuce na majetek povinné H. F. 2) Dne 22. 4. 2010 uzavřeli H. F. jako převodkyně a žalovaný jako nabyvatel
dohodu o převodu členských práv a povinností v Bytovém družstvu XY, družstvu,
se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY (dále též jen „první dohoda“ a
„bytové družstvo“). 3) Dne 30. 8. 2010 uzavřeli žalovaný jako převodce a žalobce jako nabyvatel
dohodu o převodu týchž členských práv a povinností v bytovém družstvu (dále též
jen „druhá dohoda“). Žalobce na základě této dohody zaplatil žalovanému na
úhradu ceny za převod členských práv a povinností v bytovém družstvu částku
1.630.000 Kč. 4) Dne 13. 7. 2011 byl žalovanému doručen exekuční příkaz ze dne 3. 1. 2011, č. j. 014 EX 7097/09-22, k provedení exekuce postižením členských práv a
povinností H. F. jako členky v bytovém družstvu, čímž došlo k dovolání se
relativní neplatnosti první dohody ve smyslu § 40a zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), a §
44a odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti
(exekuční řád) a o změně dalších zákonů. 5) Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2015, č. j. 80 Cm
98/2012-148, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 17. 2. 2016, č. j. 80 Cm
98/2012-166, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2017,
č. j. 7 Cmo 146/2016-203, bylo pravomocně rozhodnuto, že žalobce není členem
bytového družstva, neboť první dohoda je podle § 44a exekučního řádu relativně
neplatná, následkem čehož je neplatná i druhá dohoda. Soudy jednaly jako s
účastníky řízení pouze s bytovým družstvem (jež bylo navrhovatelem) a se
žalobcem. [4] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že řádné
dovolání se neplatnosti první dohody způsobilo, že se žalovaný nikdy nestal
„vlastníkem“ členských práv a povinností v bytovém družstvu. V souladu s
„principem nemo plus iuris“ pak členská práva a povinnosti v bytovém družstvu
nemohl převést na žalobce, což způsobilo neplatnost druhé dohody. Žalobce
přitom členská práva a povinnosti v bytovém družstvu nemohl nabýt ani postupem
podle § 446 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do
31. 12. 2013, neboť toto ustanovení nelze v souladu s judikaturou Nejvyššího
soudu na nabytí členských práv a povinností v bytovém družstvu použít. Nedošlo
ani k vydržení členských práv a povinností v bytovém družstvu žalobcem. Žalovanému tudíž přijetím částky 1.630.000 Kč vzniklo bezdůvodné obohacení,
které je povinen žalobci podle § 457 obč. zák. vrátit.
[5] Městský soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným
rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). [6] Odvolací soud se neztotožnil s argumentací odvolatele, který (mimo
jiné) poukazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30
Cdo 1994/2014, neboť se podle něj tato judikatura „ve všech případech vztahuje
na vlastnictví nemovitostí (event. spoluvlastnictví nemovitosti či nemovitostí
v SJM)“, přičemž „členský podíl (v režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013)
naproti tomu není věcí v právním smyslu (tím méně věcí nemovitou)“. [7] Proto odvolací soud dospěl, stejně jako soud prvního stupně, k
závěru, podle něhož je druhá dohoda neplatná.
[8] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“), maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky hmotného práva, a to právních důsledků námitky relativní
neplatnosti první dohody učiněné až po uzavření druhé dohody, při jejímž řešení
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
[9] Dovolatel, odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního
soudu, má za to, že uplatnění námitky relativní neplatnosti první dohody až
poté, co došlo k uzavření druhé dohody, nemůže mít vliv na platnost druhé
dohody. Žalobce proto toliko na základě neplatnosti první dohody nemohl pozbýt
svá členská práva a povinnosti v bytovém družstvu a dovolateli nevzniklo
bezdůvodné obohacení.
[10] Dovolatel nesouhlasí se závěry soudů nižších stupňů, že jím
citovaná judikatura na projednávanou věc nedopadá, maje za to, že „jde
především obecně o otázku nabytí práva od osoby, jejíž nabývací titul byl v
době převodu na dalšího nabyvatele bezvadný, a teprve následně (po dalším
převodu) vůči němu byla vznesena námitka relativní neplatnosti“. Současně
namítá, že se soudy s jeho argumentací nijak nevypořádaly a nevysvětlily, proč
by se principy, na kterých rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu stojí,
neměly vztahovat také k nabývání členských práv a povinností v bytovém
družstvu.
[11] Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil.
[12] Žalobce ve vyjádření k dovolání považuje dovolání žalovaného za
nepřípustné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl.
[13] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. k řešení dovoláním
otevřené otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
[14] Z té se podává, že:
1) Právní úkon, u něhož je dán důvod tzv. relativní neplatnosti podle §
40a obč. zák., se považuje za platný (se všemi důsledky z toho na právní vztahy
vyplývajícími), dokud se ten, na jehož ochranu je důvod neplatnosti právního
úkonu určen, neplatnosti nedovolá. Jestliže se oprávněná osoba dovolala tzv.
relativní neplatnosti důvodně, je právní úkon neplatný od svého počátku (ex
tunc). Námitka (relativní) neplatnosti právního úkonu tedy představuje
jednostranný adresovaný hmotněprávní úkon, který – je-li učiněn po právu –
okamžikem, kdy dojde do dispoziční sféry posledního z účastníků předmětné
smlouvy, vyvolá neplatnost dotčeného právního úkonu (smlouvy), a to s účinky ex
tunc.
2) I když důsledkem (po právu) dovolání se relativní neplatnosti
právního úkonu je neplatnost právního úkonu s účinky ex tunc, je – s ohledem na
(dosah) princip(u) ochrany nabytých práv – zapotřebí mít na paměti, že zatímco
v případě absolutní neplatností postiženého právního úkonu nikdy nedošlo k
založení, změně či zániku příslušného právního vztahu, v případě tzv. relativně
neplatného právního úkonu práva a povinnosti z něho vznikly, byť v důsledku
následně učiněného jednostranného adresovaného hmotněprávního úkonu (s již
připomenutými účinky ex tunc) zanikly.
3) Učinil-li poté adresát této námitky další právní úkon, jehož
předmětem bylo nakládání s předmětným majetkem, je třeba na takové jednání
pohlížet jako na jednání učiněné nevlastníkem. Jestliže ovšem (po právu) k
uplatnění takové námitky došlo až poté, co její adresát již učinil s třetí
osobou (třetími osobami) ohledně téhož majetku předmětný majetkoprávní úkon, je
třeba (analogicky) vycházet z právního názoru obsaženého v plenárním nálezu
Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. Pl? ÚS 78/06, uveřejněného pod
číslem 307/2007 Sb., jenž pro takový případ stanoví (zhruba vyjádřeno), že v
důsledku odstoupení A od smlouvy uzavřené s B poté, co B převedl vlastnické
právo k nemovitosti na C, nemůže realizované odstoupení od smlouvy mezi A a B
mít vliv na věcněprávní vztah C, neboť ten nabýval vlastnické právo k takovému
majetku od B v době, kdy B byl ještě jeho vlastníkem (obdobné důsledky jako u
odstoupení od smlouvy je totiž třeba vyvozovat i v případě uplatnění námitky
relativní neplatnosti).
Srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo
2371/2010, ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1994/2014, a ze dne 31. 5. 2017,
sp. zn. 30 Cdo 307/2017.
[15] V projednávané věci odvolací soud shora uvedené závěry
nerespektoval.
[16] Odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu dovodil, že
členská práva a povinnosti v družstvu (včetně družstva bytového) nelze nabýt od
nevlastníka (srovnej závěry judikatury Nejvyššího soudu citované v odst. 34
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. 27 Cdo
3266/2020). Tato judikatura se však v poměrech projednávané věci neuplatní.
Odvolací soud totiž pominul, že v době uzavření druhé dohody dovolatel
„vlastníkem“ předmětných členských práv a povinností v bytovém družstvu byl. Až
následně došlo k odpadnutí právního titulu, na jehož základě dovolatel členská
práva a povinnosti v bytovém družstvu nabyl. Za této situace se proto plně
uplatní závěry judikatury Nejvyššího soudu citované v odst. [14], jež lze
vztáhnout i na převody členských práv a povinností v bytovém družstvu, neboť
jsou obecným vyjádřením principu právní jistoty a ochrany nabytých práv. Lze
tak uzavřít, že žalobce na základě druhé dohody nabyl členská práva a
povinnosti v bytovém družstvu.
[17] Z uvedeného důvodu je právní posouzení věci odvolacím soudem
nesprávné.
[18] Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i
k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
[19] Vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, je dána také tehdy, rozhodoval-li v prvním stupni věcně nepříslušný soud
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. 20 Cdo
840/98, uveřejněné pod číslem 68/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[20] Bez ohledu na to, že občanský soudní řád mezi spory uvedenými v § 9
odst. 2 výslovně nevypočítává spory mezi společníky (členy) navzájem, jde-li o
vztahy ze smluv, jimiž se převádí podíl v obchodní korporaci, patří tyto spory
i po novele provedené zákonem č. 293/2013 Sb. do věcné příslušnosti krajských
soudů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2017, sp. zn. 29 Cdo
4825/2015, uveřejněné pod číslem 141/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
[21] Domáhá-li se žalobce po žalovaném v projednávané věci vrácení
plnění poskytnutého na cenu za převod členských práv a povinností v bytovém
družstvu proto, že druhou dohodu považuje za neplatnou, je k projednání a
rozhodnutí věci v prvním stupni věcně příslušný krajský soud.
[22] Rozhodoval-li v projednávané věci jako soud prvního stupně Obvodní
soud pro Prahu 9, je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř.).
[23] Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné,
dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem a řízení trpí
výše popsanou vadou, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním (ze
stejného důvodu) i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc postoupil k
dalšímu řízení Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému k řízení v
prvním stupni (§ 243e odst. 1, odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
[24] V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o náhradě nákladů řízení,
včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 2. 2023
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu