27 Cdo 3266/2020-421
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce
P. S., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem,
advokátem, se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1922/3, PSČ 602 00, proti
žalovaným 1) MÍR, stavebnímu bytovému družstvu, se sídlem v Brně, Bedřichovická
1199/21, PSČ 627 00, identifikační číslo osoby 00046906, zastoupenému Mgr. Evou
Barákovou Karasovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Všetičkova 615/5, PSČ 602
00, 2) L. H., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Martinem Machačem,
advokátem, se sídlem v Brně, náměstí Svobody 702/9 , PSČ 602 00, a 3) Komerční
bance, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 969/33, PSČ 114 07, identifikační
číslo osoby 45317054, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Městského
soudu v Brně pod sp. zn. 31 C 170/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2019, č. j. 70 Co 286/2018-357, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2019, č. j. 70 Co
286/2018-357, v části prvního výroku, kterou byl potvrzen výrok I. rozsudku
Městského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2018, č. j. 31 C 170/2016-266, ve druhém a
třetím výroku ve vztahu mezi žalobcem a 1) a 2) žalovaným, jakož i rozsudek
Městského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2018, č. j. 31 C 170/2016-266, ve výrocích
I., IV., a V. se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
II. V rozsahu, v němž směřuje proti části prvního výroku rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2019, č. j. 70 Co 286/2018-357, jíž byly
potvrzeny výroky II. a III. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2018,
č. j. 31 C 170/2016-266, se dovolání odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Rozsudkem ze dne 25. 7. 2018, č. j. 31 C 170/2016-266, Městský soud
v Brně:
i. zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhá určení, že MÍR,
stavební bytové družstvo (dále jen „bytové družstvo“), je výlučným vlastníkem
bytové jednotky č. 4074/11, bytu vymezeného v budově č. p. XY v bytovém domě
stojícím na pozemku parc. č. XY, zapsaném na LV č. XY, nacházejícím se v k. ú. XY, v obci XY, (dále též jen „byt“) a spoluvlastnického podílu na společných
částech budovy v k. ú. XY, obec XY, č. p. XY, zapsané na LV č. XY, o velikosti
76/3892 (dále společně jen „jednotka“) [výrok I.],
ii. zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhá určení, že druhý
žalovaný není vlastníkem jednotky (výrok II.),
iii. zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhá určení, že neexistuje
zástavní právo k jednotce zřízené ve prospěch třetí žalované zástavní smlouvou
k nemovitostem reg. č. 10000268038 (dále jen „zástavní smlouva“) [výrok III.],
iv. uložil žalobci zaplatit každému z žalovaných náhradu nákladů řízení
(výroky IV. až VI.). [2] Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že:
1) Smlouvou o převodu členství ze dne 9. 12. 2002 J. S. starší (dále jen
„otec žalobce“) bezúplatně převedl na J. S. mladšího (dále jen „bratr žalobce“)
práva a povinnosti spojená s členstvím v bytovém družstvu včetně práva na
uzavření smlouvy o nájmu bytu (dále jen „členský podíl“). 2) Ve druhé polovině roku 2010 bratr žalobce „bral svému otci peníze,
zamykal před ním pokoje vyjma jeho ložnice, kterou užíval, tu mu naopak
zakazoval uzamknout, fyzicky ho napadl, urážel ho, po návratu z nákupu odmítal
otce vpouštět do bytu“. 3) Dne 27. 9. 2010 otec žalobce vyzval bratra žalobce k vrácení
členského podílu, jakožto daru, pro nevděk a k vyklizení bytu. Důvodem žádosti
bylo zhoršení jeho zdravotního stavu způsobené jeho týráním bratrem žalobce a
„neúcta“ bratra žalobce vůči žalobci. 4) Dne 15. 10. 2010 žalobce informoval prvního žalovaného o tom, že jeho
otec uplatnil nárok na vrácení daru a že je členem bytového družstva a nájemcem
bytu. 5) Žalobou podanou u Městského soudu v Brně se otec žalobce domáhal vůči
bratru žalobce vrácení členského podílu (dále jen „žaloba o vrácení členského
podílu“). Tato žaloba – doručená 19. 11. 2010 bratru žalobce – obsahuje výčet
závadného jednání bratra žalobce, pro něž otec žalobce požadoval vrácení
členského podílu. 6) Dne 20. 10. 2010 bytové družstvo vydalo potvrzení, jímž druhému
žalovanému potvrdilo, že bratr žalobce je členem družstva a výlučným nájemcem
bytu. 7) Téhož dne bratr žalobce a druhý žalovaný uzavřeli smlouvu o budoucím
převodu členských práv a povinností a smlouvu o budoucím majetkovém vypořádání
a podmínkách předání bytu, na základě kterých dohodli podmínky předání bytu
druhému žalovanému. 8) Bratr žalobce uzavřel 24. 11. 2010 s druhým žalovaným smlouvu o
převodu členství, na základě které mu měl převést členský podíl za částku
1.620.000 Kč. 9) Dne 18. 4. 2011 uzavřelo bytové družstvo s druhým žalovaným smlouvu,
jíž měl nabýt vlastnictví jednotky (dále jen „smlouva o převodu jednotky“).
Druhý žalovaný byl zapsán do katastru nemovitostí jako vlastník jednotky a
jednotku dosud užívá. 10) Třetí žalovaný, jako zástavní věřitel, 20. 6. 2011 uzavřel s druhým
žalovaným, jako zástavním dlužníkem, zástavní smlouvu, na základě které vzniklo
k jednotce zástavní právo. 11) Otec žalobce zemřel 31. 3. 2014. 12) V právní věci o pozůstalosti otce žalobce Městský soud v Brně
usnesením ze dne 13. 5. 2015, č. j. 58 D 994/2014-56, rozhodl tak, že v řízení
„bude dále jednáno pouze s žalobcem a nebude dále jednáno s bratrem žalobce“. [3] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně nejprve konstatoval,
že žalobce má podle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“), naléhavý právní zájem na určení, že je jednotka ve vlastnictví
bytového družstva, neboť v takovém případě by mu, jako jedinému dědici
pozůstalosti jeho otce, „vzniklo legitimní očekávání, že se stane členem
bytového družstva a že následně bytové družstvo splní povinnost mu stanovenou
v ust. § 23 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, a převede do vlastnictví
člena bytového družstva předmětnou jednotku“. [4] Podle soudu doručením žaloby o vrácení členského podílu bratru
žalobce (19. 11. 2010), jej otec žalobce podle § 630 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“),
požádal o vrácení darovaného členského podílu. Tímto právním úkonem byla
smlouva o převodu členství ze dne 9. 12. 2002 (v souladu s § 48 odst. 2 obč. zák.) „zrušena od počátku“ a otec žalobce se stal majitelem členského podílu. [5] Soud se proto zabýval otázkou, zda členský podíl nabyl druhý
žalovaný, a cituje nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. Pl. ÚS
78/06, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, a ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31
Cdo 353/2016, předeslal, že pro posouzení skutečnosti, zda nabyvatel uzavřením
smlouvy s osobou, která v době převodu nebyla jeho majitelem, členský podíl
nabyl, je rozhodná jeho dobrá víra v oprávnění převodce členský podíl převést. [6] K tomu v poměrech projednávané věci soud uzavřel, že druhý žalovaný
byl při převodu členského podílu uskutečněném dne 24. 11. 2010 v dobré víře ve
skutečnost, že bratr žalobce je členem bytového družstva a nájemcem bytu, a
proto je oprávněn s členským podílem nakládat, a „platně tak nabyl“ členský
podíl. „Z tohoto důvodu“ je platná také smlouva o převodu jednotky. [7] K odvolání žalobce Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem rozsudek
soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III. potvrdil (první výrok), ve
výrocích IV., V. a VI. jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení (druhý výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení
(třetí výrok). [8] Odvolací soud – označuje skutková zjištění i právní závěry učiněné
soudem prvního stupně za správné – konstatoval, že druhý žalovaný byl v dobré
víře ve skutečnost, že je oprávněným nájemcem bytu od 24. 11. 2010 do 12. 11. 2013, tj. do doby, než mu v projednávané věci byla doručena žaloba.
Tato
skutečnost je podle odvolacího soudu „podstatná pro případnou analogickou
aplikaci (níže uvedené) judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu týkající
nabývání vlastnického práv k nemovitostem od nevlastníka“. [9] Odkazuje na závěry nálezů Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 143/07, ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. IV. ÚS 4684/12, nebo ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, a
na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016,
odvolací soud zdůraznil, že Ústavní i Nejvyšší soud zastávají názor, že podle
právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, respektive do 31. 12. 2014, bylo možné
nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od
nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru
nemovitostí. [10] Odvolacímu soudu byly známy závěry judikatury Nejvyššího soudu,
podle níž nabytí členského podílu v bytovém družstvu od nevlastníka „nebylo
možné“ (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo
2080/2012, nebo ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1887/2015), avšak v právě
projednávané věci „je – s ohledem na předmět smlouvy o převodu členství v
bytovém družstvu ze dne 24. 11. 2010 a jeho hodnotu – považuje za nepřiměřeně
tvrdé a neudržitelné“. [11] Podle názoru odvolacího soudu opřeného o nález Ústavního soudu ze
dne 2. 4. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2000/18, by však členský podíl v bytovém
družstvu měl být chráněn obdobně jako věc nemovitá, a to nejen v případě délky
vydržecí doby, nýbrž i v „možnosti aplikace“ (v odstavci [9] tohoto rozhodnutí
uvedené) judikatury Ústavního soudu. Podle soudu není „zásadní rozdíl“ v tom,
zda kupující kupuje nemovitou věc nebo členský podíl v bytovém družstvu. Opačný
závěr, podle něhož by byl „dobrověrný“ nabyvatel nemovité věci, kterou nabyl od
nevlastníka (v období do 31. 12. 2013, příp. do 31. 12. 2014) chráněn více než
dobrověrný nabyvatel členského podílu v bytovém družstvu, je podle odvolacího
soudu v rozporu se zásadou rovnosti účastníků občanskoprávních vztahů upravenou
v čl. 1 Listiny základních práv a svobod. [12] Na základě těchto úvah odvolací soud dospěl k závěru, že jelikož
druhý žalovaný „udělal vše, co mohl, aby se ubezpečil, že koupě družstevního
bytu bude v pořádku“ (…), a „nenese tak žádný díl odpovědnosti za skutkový
stav, který předcházel uzavření smlouvy o převodu členských práv a povinností
(vrácení daru, k němuž došlo takřka po osmi letech od darování)“, uzavřením
smlouvy o převodu členství ze dne 24. 11. 2010 v dobré víře v oprávnění bratra
žalobce členský podíl převést, členský podíl nabyl. Pro podporu své argumentace
odvolací soud obecně dodal, že „osobě, která učinila určitý právní úkon s
důvěrou v určitý, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav, navíc potvrzený
údaji z jediné v úvahu přicházející evidence – seznamu členů družstva, musí být
v právním státě poskytována ochrana“. [13] Rovněž smlouvu o převodu jednotky druhý žalovaný uzavřel v dobré
víře v oprávnění bytového družstva jednotku na něj převést.
[14] K návrhu na určení, že druhý žalovaný není vlastníkem jednotky,
odvolací soud uzavřel, že žalobce neměl na takovém určení naléhavý právní
zájem. Je-li „současně žalováno jak na určení, že druhý žalovaný není
vlastníkem určité věci (tedy na určení negativní), tak i na určení, že bytové
družstvo je vlastníkem téže věci (tedy na určení pozitivní), nemůže mít žalobce
naléhavý právní zájem na negativním určení“. [15] Ve vztahu k návrhu žalobce na určení neexistence zástavního práva
odvolací soud označil za správný závěr soudu prvního stupně, který – odkazuje
na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1921/2009 – uzavřel, že žalobce není v projednávané věci k takovému
návrhu aktivně legitimován.
[16] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek
hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo které v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a sice zda:
1) v režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 bylo možné nabýt
členský podíl v bytovém družstvu od nevlastníka na základě dobré víry
nabyvatele, že tento převod je po právu. 2) lze jednotku v budově ve vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví
bytového družstva, jehož nájemcem je člen družstva, převést do vlastnictví
osoby odlišné od tohoto člena družstva. 3) v řízení nese důkazní břemeno o (všech) skutkových okolnostech
týkající se dobré víry nabyvatele podílu v bytovém družstvu účastník řízení,
který dobrou víru nabyvatele popírá (zpochybňuje). [17] Dovolatel namítá, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby je Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení. [18] Závěr odvolacího soudu, podle něhož druhý žalovaný nabyl členský
podíl v dobré víře od nevlastníka, považuje dovolatel za „nesprávný a
odporující nejen tehdy platné právní úpravě, ale také i judikatuře Nejvyššího
soudu“ a zdůrazňuje, že dobrá víra nemůže mít vliv na platnost smlouvy o
převodu členského podílu v bytovém družstvu. [19] Podle názoru dovolatele není (na rozdíl od nemovitostí zapisovaných
do katastru nemovitostí) členský podíl v bytovém družstvu spojený s právem
nájmu družstevního bytu zapisován do veřejného seznamu. Stát tak podle něj
nemůže garantovat ochranu dobré víry osob, které důvěřují informacím
poskytnutým bytovým družstvem, a proto nemůže dobrá víra „nabyvatelů” podílu v
bytovém družstvu spojeného s právem na užívání družstevního bytu odůvodnit jeho
nabytí od nevlastníka. Svůj názor dovolatel opírá o usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2080/2012, nebo ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1887/2015, a poukazuje na to, že Ústavní soud ústavní stížnost proti
posledně jmenovanému usnesení usnesením ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS
2346/15, odmítl, označuje přitom závěr Nejvyššího soudu o nemožnosti nabytí
členského podílu od nevlastníka za „výstižný“. [20] Právě uvedený názor podle dovolatele Ústavní soud v nálezu ze dne
2. 4. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2000/18, nezpochybnil; naopak se s ním ztotožňuje a
„zpřísňuje podmínky pro nabytí vlastnického práva k členskému podílu v bytovém
družstvu pro nabyvatele tím, že délku vydržecí doby namísto doby tříleté
zvyšuje na lhůtu desetiletou“. [21] Vycházeje z názoru, že se druhý žalovaný nestal majitelem členského
podílu, má dovolatel za to, že smlouva o převodu jednotky je pro rozpor s § 23
odst. 1 zákona č.
72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické
vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a
doplňují některé zákony (dále jen „zákon o vlastnictví bytů“), absolutně
neplatná. Na podporu své argumentace dovolatel poukazuje na rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2635/2014, a ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1482/2015, nebo na usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2061/17. [22] Dovolatel je přesvědčen, že skutečnosti svědčící o své dobré víře
byl v projednávané věci „povinen prokazovat zejména druhý žalovaný, jakožto
nabyvatel členského podílu, a nikoli (jak z napadeného rozsudku podle
dovolatele „nepřímo vyplývá“) vyvracet žalobce. Druhý žalovaný podle něj svou
dobrou víru neprokázal, neboť „nevysvětlil ani to, kdo se (jako účastník na
straně nabývající členská práva a povinnosti) za účelem uzavření smlouvy o
převodu členství a za účelem vyřízení veškerých formalit s tím spojených
dostavil dne 3. 11. 2010 na bytové družstvo a kdo byl při té příležitosti
bytovým družstvem informován o tom, že otec žalobce ve vztahu k předmětným
členským právům a povinnostem podal žalobu na vrácení daru“. Objasnění této
otázky je přitom podle dovolatele v projednávané věci „velmi podstatné či
dokonce stěžejní“. [23] Druhý žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že s jeho důvody
nesouhlasí a že se „plně ztotožňuje“ s právním posouzením věci odvolacím soudem
i soudem prvního stupně, a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. Opakuje
argumentaci odvolacího soudu, druhý žalovaný ubezpečuje dovolací soud, že jak
při převodu členského podílu, tak při převodu jednotky jednal v dobré víře v
soulad převodů s právními předpisy. [24] První žalovaný ani třetí žalovaná se k dovolání nevyjádřili.
III. Přípustnost dovolání
[25] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30.
9. 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[26] Dovolání bylo podáno včas, osobou splňující podmínku podle § 241
odst. 2 písm. a) o. s. ř.; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
[27] Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
[28] Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
[29] Dovolání proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž
odvolací soud potvrdil výroky II. a III. rozsudku soudu prvního stupně, není
přípustné. Je tomu tak proto, že ve vztahu k této části rozhodnutí dovolatel
Nejvyššímu soudu nepředkládá žádnou otázku hmotného či procesního práva, na
jejímž posouzení napadené rozhodnutí závisí a jež by splňovala předpoklady
vymezené v § 237 o. s. ř. V tomto rozsahu proto Nejvyšší soud dovolání odmítl
(§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
[30] Dovolání je však podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení první z
dovolatelem formulovaných otázek, neboť při jejím řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené (níže uvedené) rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
[31] S ohledem na skutkové okolnosti projednávané věci je pro její
posouzení rozhodný zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a zákon č. 513/1991
Sb., obchodní zákoník [srov. § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku,
a § 775 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona
o obchodních korporacích)]. [32] Podle § 230 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), převod práv a povinností
spojených s členstvím v bytovém družstvu na základě dohody nepodléhá souhlasu
orgánů družstva. Členská práva a povinnosti spojená s členstvím přecházejí na
nabyvatele ve vztahu k družstvu předložením smlouvy o převodu členství
příslušnému družstvu nebo pozdějším dnem uvedeným v této smlouvě. Tytéž účinky
jako předložení smlouvy o převodu členství nastávají, jakmile příslušné
družstvo obdrží písemné oznámení dosavadního člena o převodu členství a písemný
souhlas nabyvatele členství. [33] Podle § 446 obch. zák. kupující nabývá vlastnické právo i v
případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy
kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět měl a mohl, že
prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem
jeho prodeje. [34] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k otázce nabytí členského
podílu v družstvu od neoprávněného (nevlastníka) [v režimu právní úpravy účinné
do 31. 12. 2013] se podává:
1) Ustanovení § 446 obch. zák. o nabytí věci od nevlastníka nelze použít
pro nabytí členského podílu v (bytovém) družstvu. Právní úprava nabytí od
nevlastníka, zakotvená v § 446 obch. zák., totiž představuje výjimku z obecné
právní zásady, podle níž nikdo nemůže převést na druhého více práv, než má sám. Z povahy výjimky pak plyne, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím
způsobem a lze je aplikovat pouze v případech, pro něž byla výjimka
konstruována. Extenzivní výklad § 446 obch. zák., respektive jeho analogická
aplikace na situace, pro něž nebylo určeno, by byly v rozporu s jeho povahou a
účelem. 2) Na uvedeném ničeho nemění ani případná dobrá víra nabyvatele. Ta může
mít právní význam pouze jako jedna z podmínek pro vydržení členského podílu po
uplynutí tříleté vydržecí doby. 3) Závěry judikatury Ústavního soudu (nálezy ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 143/07, ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/2011, a ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12) a rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo
353/2016 na nabytí členského podílu v (bytovém) družstvu od nevlastníka
nedopadají, neboť řeší nabytí vlastnického práva k nemovitostem zapsaným v
katastru nemovitostí. Členský podíl (v režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013) naproti tomu není věcí v právním smyslu (tím méně věcí nemovitou);
představuje souhrn práv a povinností člena v družstvu, jejichž „vlastnictví“
není evidováno v žádném veřejném seznamu (katastr nemovitostí) ani veřejném
rejstříku (obchodní rejstřík), o nějž (resp. o zápis, v němž) by nabyvatel
členského podílu mohl opřít svou dobrou víru v jeho (oprávněné) nabytí.
[35] Srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 29 Cdo 542/2016, nebo ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1887/2015 (ústavní
stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud usnesením ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 2346/15, odmítl, označuje závěr Nejvyššího soudu o
nemožnosti nabytí členského podílu od neoprávněného za „výstižný“). Z poslední
doby pak viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 27 Cdo
1424/2019. [36] Dospěl-li odvolací soud v projednávané věci k závěru, podle něhož
druhý žalovaný nabyl členský podíl v bytovém družstvu od neoprávněného (bratra
žalobce) pouze na základě dobré víry, není jeho právní posouzení otázky
členství druhého žalovaného v bytovém družstvu správné.
[37] Jelikož řešení dovoláním otevřené otázky, na níž napadené
rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.
byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.) – a aniž se pro nadbytečnost zabýval třetí
dovolatelem formulovanou otázkou – rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e
odst. 1 o. s. ř. v části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil výrok I.
rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2018, č. j. 31 C 170/2016-266, a
na tomto výroku závislé výroky o náhradě nákladů řízení, podle § 243e odst. 1
o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které v uvedeném rozsahu nemohlo obstát rozhodnutí
odvolacího soudu, dopadají i na výroky I., IV., a V. rozhodnutí soudu prvního
stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
[38] Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i pro soud
prvního stupně závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226
odst. 1 o. s. ř.).
[39] V další fázi řízení budou soudy posuzovat, zda bytové družstvo
mohlo (platně) převést vlastnické právo k jednotce na druhého žalovaného (který
se jeho členem nestal). Nepřehlédnou přitom úpravu § 23 odst. 1 věty první
zákona o vlastnictví bytů ani závěry (dovolatelem citovaných) rozsudků
Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2635/2014, a ze dne 22. 4.
2015, sp. zn. 30 Cdo 1482/2015.
[40] V novém rozhodnutí soud prvního stupně znovu rozhodne i o nákladech
řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 3. 2021
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu