29 Cdo 542/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Šuka v právní věci
navrhovatelky V. H., zastoupené JUDr. Kamilem Andree, advokátem, se sídlem v
Olomouci, Dolní náměstí 22/43, PSČ 779 00, za účasti 1) P. Z., 2) Okresního
stavebního bytového družstva Olomouc se sídlem v Uničově, se sídlem v Uničově,
Dukelská 1144, PSČ 783 91, identifikační číslo osoby 00052795, zastoupeného
JUDr. Tomášem Klimkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Olomouci, Novosadský dvůr
765/6, PSČ 779 00, 3) M. P., zastoupeného Mgr. Františkem Stratilem, advokátem,
se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1215/1, PSČ 779 00, 4) Z. S., zastoupené JUDr.
Petrem Ritterem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, PSČ 779 00,
a 5) Š. Z., o určení členství v družstvu, vedené u Krajského soudu v Ostravě -
pobočky v Olomouci pod sp. zn. 30 Cm 140/2012, o dovoláních navrhovatelky a Z.
S. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. července 2015, č. j. 5
Cmo 467/2013-348, takto:
I. Dovolání Z. S. se zamítá.
II. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. července 2015, č. j. 5
Cmo 467/2013-348, se v části druhého výroku, jíž odvolací soud změnil usnesení
Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. května 2013, č. j. 30
Cm 140/2012-223, ve výroku II. tak, že zavázal M. P. zaplatit navrhovatelce na
náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 12.858 Kč, a ve výroku III.
tak, že zavázal P. a Š. Z. zaplatit navrhovatelce na náhradu nákladů řízení
před soudem prvního stupně společně a nerozdílně 12.858 Kč, ruší a věc se v
tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
III. Dovolání navrhovatelky se v rozsahu, ve kterém směřuje proti
třetímu a čtvrtému výroku usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21.
července 2015, č. j. 5 Cmo 467/2013-348, zamítá.
IV. Dovolání navrhovatelky se v rozsahu, ve kterém směřuje proti té
části druhého výroku usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. července
2015, č. j. 5 Cmo 467/2013-348, jíž odvolací soud změnil usnesení Krajského
soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. května 2013, č. j. 30 Cm
140/2012-223, ve výrocích IV. a V. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního
stupně mezi M. P., P. a Š. Z. a Okresním stavebním bytovým družstvem Olomouc se
sídlem v Uničově, a v rozsahu, ve kterém směřuje proti pátému výroku uvedeného
rozhodnutí odvolacího soudu, odmítá.
V. Ve vztahu mezi Z. S. na jedné straně a P. Z., Okresním stavebním
bytovým družstvem Olomouc se sídlem v Uničově, M. P. a Š. Z. na straně druhé
nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 29. května 2013,
č. j. 30 Cm 140/2012-223, určil, že navrhovatelka je členkou Okresního
stavebního bytového družstva Olomouc se sídlem v Uničově (dále jen „družstvo“)
s právem nájmu družstevního bytu ve výroku blíže specifikovaného (výrok I.),
uložil M. P. zaplatit navrhovatelce na náhradu nákladů řízení 49.109,50 Kč
(výrok II.), uložil P. a Š. Z. zaplatit navrhovatelce na náhradu nákladů řízení
společně a nerozdílně 49.109,50 Kč (výrok III.), uložil M. P. zaplatit družstvu
na náhradu nákladů řízení 20.618,50 Kč (výrok IV.), uložil P. a Š. Z. zaplatit
družstvu na náhradu nákladů řízení společně a nerozdílně 20.618,50 Kč (výrok
V.) a rozhodl, že v dalších vztazích mezi účastníky nemá žádný z nich právo na
náhradu nákladů řízení (výrok VI.). Vyšel přitom (mimo jiné) z toho, že:
1) Navrhovatelka jako převodkyně uzavřela dne 23. května 2011 písemnou dohodu o
převodu svých členských práv a povinností v družstvu, s nimiž je spojeno právo
nájmu družstevního bytu č. 32, s M. P. jako nabyvatelem (dále též jen „první
dohoda“), a to za účelem zajištění půjčky ve výši 500.000 Kč, kterou M. P. poskytl 25. května 2011 v hotovosti M. V., zaměstnavateli navrhovatelky. Smlouva o půjčce i její zajištění převodem členských práv a povinností
navrhovatelky byly sjednány ústně. 2) Dne 29. února 2012 uzavřel M. P. jako převodce písemnou dohodu o bezúplatném
převodu předmětných členských práv a povinností v družstvu s manželi P. Z. a Š. Z jako nabyvateli (dále též jen „druhá dohoda“). Téhož dne uzavřelo družstvo s
oběma manželi jakožto společnými členy družstva smlouvu o nájmu bytu č. 32 na
dobu neurčitou (počínaje 1. březnem 2012). 3) Navrhovatelka podala projednávaný návrh na určení svého členství v družstvu
k soudu dne 24. července 2012. 4) Manželé Z. převedli 8. ledna 2013 předmětná členská práva a povinnosti
(včetně práva nájmu družstevního bytu č. 32) na Z. S., a to za úplatu ve výši
695.000 Kč (dále též jen „třetí dohoda“). Soud prvního stupně - poté, co shledal naléhavý právní zájem navrhovatelky na
požadovaném určení [ve smyslu § 80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)] - podrobně vysvětlil důvody neplatnosti
první dohody a uzavřel, že jelikož se M. P. na základě první dohody členem
družstva nikdy nestal a nositelem předmětných členských práv a povinností v
družstvu nikdy nebyl, nemohl je platně převést druhou dohodou na P. a Š. Z.; ti
je následně nemohli převést třetí dohodou na Z. S. Navrhovatelka své členství
nikdy nepozbyla, a proto je nadále členkou družstva. Při výpočtu náhrady nákladů řízení postupoval soud prvního stupně podle
vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), v
rozhodném znění, přičemž za tarifní hodnotu pro výpočet mimosmluvní odměny za
jeden úkon právní služby advokáta v projednávané věci považoval 690.000 Kč coby
částku, za kterou manželé Z. převedli v lednu 2013 třetí dohodou členská práva
a povinnosti v družstvu na Z. S.
Ve výroku označeným usnesením Vrchní soud v Olomouci k odvolání P. Z., Š. Z.,
M. P. a Z. S. potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. (první
výrok). Ve výrocích II. až VI. usnesení soudu prvního stupně změnil, a to tak,
že:
1) M. P. zavázal zaplatit navrhovatelce na náhradu nákladů řízení 12.858 Kč,
2) P. a Š. Z. zavázal zaplatit navrhovatelce na náhradu nákladů řízení společně
a nerozdílně 12.858 Kč,
3) M. P. zavázal zaplatit družstvu na náhradu nákladů řízení 3.630 Kč,
4) P. a Š. Z. zavázal zaplatit družstvu na náhradu nákladů řízení společně a
nerozdílně 3.630 Kč a
5) rozhodl, že Z. S. a ostatní účastníci nemají navzájem právo na náhradu
nákladů řízení (druhý výrok). Dále odvolací soud zavázal M. P. zaplatit navrhovatelce na náhradu nákladů
odvolacího řízení 13.046,50 Kč (třetí výrok), P. a Š. Z. zaplatit navrhovatelce
na náhradu nákladů odvolacího řízení společně a nerozdílně 13.046,50 Kč (čtvrtý
výrok), navrhovatelku zavázal zaplatit Z. S. na náhradu nákladů odvolacího
řízení 18.456 Kč (pátý výrok) a rozhodl, že ostatní účastníci nemají vzájemně
právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (šestý výrok). Jde přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, když předchozí
usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. července 2014, č. j. 5 Cmo
467/2013-293, Nejvyšší soud k dovolání navrhovatelky zrušil usnesením ze dne
25. března 2015, č. j. 29 Cdo 4863/2014-320, a věc odvolacímu soudu vrátil k
dalšímu řízení. Podle názoru odvolacího soudu je třeba chránit dobrou víru Z. S., která se při
uzavírání třetí dohody „chovala zcela řádně a v souladu s právem“, přičemž o
důvodech neplatnosti první dohody nevěděla. Odvolací soud má za to, že
judikatorní závěry Ústavního soudu (nálezů ze dne 25. února 2009, sp. zn. I. ÚS
143/07, ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, a ze dne 10. června
2013, sp. zn. IV. ÚS 4905/12) týkající se ochrany dobré víry nabyvatele
nemovitosti se použijí obdobně i v družstevních poměrech při převodu členských
práv a povinností. „Protože je však odvolací soud v otázce dobré víry a
možnosti nabytí družstevního podílu v této konkrétní věci vázán názorem
Nejvyššího soudu v jeho zrušovacím usnesení (…) a ztotožnil se se skutkovými
závěry soudu prvního stupně“, napadené usnesení ve výroku ve věci samé potvrdil. Pro účely rozhodování o nákladech řízení odvolací soud shledal, že projednávaná
věc spadá pod § 9 odst. 3 písm. g) a § 200e o. s. ř. (ve znění do 31. prosince
2013), tzn. je řízením o některých otázkách obchodních společností, družstev a
jiných právnických osob. Při výpočtu náhrady nákladů řízení před soudem prvního
stupně, resp. při výpočtu mimosmluvní odměny advokáta za jeden úkon právní
služby, proto odvolací soud vyšel z tarifní hodnoty stanovené § 9 odst. 1
advokátního tarifu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (za dva úkony právní
služby uskutečněné před tímto datem) a § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu
ve znění účinném do 31. prosince 2013 (za pět úkonů právní služby uskutečněných
od 1. ledna 2013).
Odvolací soud výši náhrady účelně vynaložených nákladů
řízení navrhovatelky a družstva stanovil podle zmíněných ustanovení advokátního
tarifu a nákladové výroky usnesení soudu prvního stupně změnil co do výše
náhrady nákladů řízení přiznané jednotlivým účastníkům. Z ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu pak vycházel i při výpočtu náhrady nákladů
odvolacího řízení (do kterých zahrnul i náklady předchozího dovolacího řízení). Navrhovatelku, která byla ve věci samé úspěšná, odvolací soud zavázal zaplatit
Z. S. náhradu nákladů odvolacího řízení, přestože v řízení úspěch neměla, neboť
měl za to, že jmenovaná „svým chováním nezavdala příčinu k podání návrhu na
zahájení řízení“ (§ 143 o. s. ř.). I. K dovolání Z. S.:
Proti usnesení odvolacího soudu podala Z. S. (dále též jen „dovolatelka ZS“)
dovolání, opírajíc jeho přípustnost o § 237 o. s. ř., obsahově uplatňujíc jako
dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a
navrhujíc, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla odvolacímu
soudu vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka ZS namítá (s poukazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS
143/07, sp. zn. II. ÚS 165/11 a zejména na nález ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12), že na základě své dobré víry mohla nabýt (a nabyla) členská
práva a povinnosti v družstvu i od nevlastníka (od manželů Z.). Dovolání dovolatelky ZS je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro posouzení otázky
nabytí práv a povinností spojených s členstvím v (bytovém) družstvu (dále jen
„členský podíl“) od nevlastníka, neboť ustálená judikatura, ze které Nejvyšší
soud vyšel ve svém předchozím rozhodnutí v projednávané věci, byla (i v
důsledku výše citovaných nálezů Ústavního soudu) překonána rozsudkem velkého
senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. března
2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016 (jenž je veřejnosti dostupný - stejně jako
ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná po 1. lednu 2001 - na jeho webových
stránkách; dále jen „rozsudek velkého senátu“) a uvedená otázka nebyla ve
světle závěrů přijatých v rozsudku velkého senátu v rozhodování dovolacího
soudu dosud vyřešena. Dovolání však není důvodné. Podle § 446 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), platilo, že kupující nabývá vlastnické právo i v případě, kdy
prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl
vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není
vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje. V rozsudku ze dne 23. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 2287/2008, uveřejněném pod
číslem 67/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 67/2009“),
Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož ustanovení § 446 obch. zák. o nabytí věci od nevlastníka nelze použít pro nabytí obchodního podílu ve
společnosti s ručením omezeným. Právní úprava nabytí od nevlastníka, zakotvená
v § 446 obch. zák., totiž představuje výjimku z obecné právní zásady, podle níž
nikdo nemůže převést na druhého více práv, než má sám. Z povahy výjimky pak
plyne, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je
aplikovat pouze v případech, pro něž byla výjimka konstruována (obdobně srov. např. odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 5. února 2004, sp. zn. II. ÚS
624/2002). Extenzivní výklad § 446 obch. zák., respektive jeho analogická
aplikace na situace, pro něž nebylo určeno, by byly v rozporu s jeho povahou a
účelem. Závěry R 67/2009 Nejvyšší soud vztáhl i na poměry družstva v usnesení ze dne
28. ledna 2014, sp. zn. 29 Cdo 2080/2012, uveřejněném v časopise Soudní
judikatura číslo 4, ročníku 2015, pod číslem 42, v němž uzavřel, že ani členský
podíl v družstvu nelze nabýt od nevlastníka (§ 446 obch. zák. ani zde není
použitelný). Závěry dovolatelkou ZS citované judikatury Ústavního soudu ani rozsudku velkého
senátu pak na projednávanou věc nedopadají, neboť řeší nabytí vlastnického
práva k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí.
Členský podíl (v režimu
právní úpravy účinné do 31. prosince 2013) naproti tomu není věcí v právním
smyslu (tím méně věcí nemovitou); představuje souhrn práv a povinností člena v
družstvu, jejichž „vlastnictví“ není evidováno v žádném veřejném seznamu
(katastr nemovitostí) ani veřejném rejstříku (obchodní rejstřík), o nějž (resp. o zápis v němž) by nabyvatel členského podílu mohl opřít svou dobrou víru v
jeho (oprávněné) nabytí. K závěru, že členský podíl v (bytovém) družstvu nelze nabýt od nevlastníka,
přičemž na uvedeném ničeho nemění ani případná dobrá víra nabyvatele, se
následně Nejvyšší soud opakovaně přihlásil, naposledy např. v usnesení ze dne
26. května 2015, sp. zn. 29 Cdo 1887/2015. Ústavní stížnost proti uvedenému
rozhodnutí Ústavní soud usnesením ze dne 23. března 2016, sp. zn. III. ÚS
2346/15, odmítl, označuje přitom závěr Nejvyššího soudu o nemožnosti nabytí
členského podílu od nevlastníka pod bodem 12 za „výstižný“. Za této situace nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit se od své dosavadní ustálené
judikatury (jež obstojí i ve světle závěrů rozsudku velkého senátu) a ve smyslu
§ 237 o. s. ř. posoudit dovolacím soudem vyřešenou právní otázku jinak. Důvodnost dovolání pak nezakládá ani výtka, podle níž odvolací soud nezkoumal
dobrou víru dovolatelky ZS. Z usnesení sp. zn. 29 Cdo 2080/2012 se podává, že
dobrá víra nabyvatele členského podílu právní význam mít může, ale jen jako
jedna z podmínek pro jeho vydržení, po uplynutí tříleté vydržecí doby. Z
tvrzení dovolatelky ZS obsažených v dovolání se však podává, že svou (tvrzenou)
dobrou víru pozbyla již 30. ledna 2013, tj. necelý měsíc po uzavření třetí
dohody, jíž měla členský podíl nabýt. Argumentuje-li dovolatelka ZS tím, že „nelze poskytnout soudní ochranu tomu,
kdo jedná v rozporu se zákonem či nejedná v právním styku poctivě, či jedná v
rozporu s dobrými mravy“, a tím, že se Nejvyšší soud dosud nezabýval aplikací
základních zásad zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“),
na chování navrhovatelky, M. P. a manželů Z., přehlíží, že v rozsudku ze dne
16. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněném pod číslem 4/2016 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uzavřel, že přechodné
ustanovení § 3030 o. z. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo)
pravou zpětnou účinnost ustanovení § 1 až 14 o. z. na dříve (do 31. prosince
2013) vzniklé právní vztahy (poměry). Soudy obou stupňů nadto svá rozhodnutí na závěru o nemravném či nepoctivém
jednání účastníků řízení nezaložily a ani dovolatelka ZS v tomto směru
neotevírá žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž posouzení
napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí a jež by splňovala předpoklady
vymezené v § 237 o. s. ř. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že při posuzování zda bylo jednání
stran při uzavírání první dohody v rozporu s dobrými mravy, je nutné vycházet z
okolností existujících v době uskutečnění onoho (údajně) nemravného jednání.
Následné (neplatné) převody členského podílu druhou a třetí dohodou a další
okolnosti nastalé po uzavření první dohody nemohou mít na posouzení souladu (či
rozporu) jednání navrhovatelky s dobrými mravy žádný vliv (srov. obdobně závěry
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2007, sp. zn. 28 Cdo 2660/2007). Napadá-li dovolatelka ZS skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a jeho
hodnocení důkazů (věrohodnost účastnických a svědeckých výpovědí), s nimiž se
odvolací soud ztotožnil, přehlíží, že k tomu nemá s účinností od 1. ledna 2013
k dispozici způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Skutkový
stav zjištěný v řízení před soudem prvního stupně, resp. před soudem odvolacím,
nemůže být v dovolacím řízení zpochybněn. Taktéž hodnocení důkazů nelze úspěšně
napadnout způsobilým dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného
pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam
zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS
191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Protože se dovolatelce ZS prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho
obsahového vymezení správnost usnesení odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a
jelikož Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady řízení, k jejichž existenci u
přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.),
dovolání Z. S. podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl. II. K dovolání navrhovatelky:
Proti druhému až šestému výroku usnesení odvolacího soudu podala dovolání také
navrhovatelka (dále též jen „dovolatelka VH“), opírajíc jeho přípustnost o §
237 o. s. ř., obsahově uplatňujíc jako dovolací důvod nesprávné právní
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhujíc, aby rozhodnutí odvolacího
soudu bylo zrušeno a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka VH má za to, že napadené rozhodnutí „závisí na otázce hmotného
práva i procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně,
částečně nebyla dosud řešena a dále z důvodu, že posuzovaná právní otázka má
být dovolacím soudem vyřešena jinak“. Dovolatelka VH brojí proti tomu, že odvolací soud druhým výrokem napadeného
rozhodnutí snížil výši náhrady nákladů řízení přiznané jí soudem prvního
stupně, neboť tarifní hodnotu pro výpočet mimosmluvní odměny za jeden úkon
právní služby (podle ní) nesprávně stanovil podle § 9 odst. 1 advokátního
tarifu ve znění účinném do 31. prosince 2012(na 5.000 Kč) a podle § 9 odst. 4
písm. c) advokátního tarifu ve znění účinnémdo 31. prosince 2013 (na 50.000
Kč). Z této tarifní hodnoty pak vycházel i při výpočtu výše náhrady nákladů
odvolacího a předchozího dovolacího řízení přiznané dovolatelce VH třetím a
čtvrtým výrokem napadeného usnesení. Dovolatelka VH namítá, že občanský soudní řád svým § 9 odst. 3 písm.
g) stanoví
věcnou příslušnost krajského soudu v projednávané věci, nemá však žádný vztah k
advokátnímu tarifu a neurčuje, že ve velké množině „sporů“ vedených podle
tohoto ustanovení, mezi které patří i „spory“ o finanční částky, má být
postupováno podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu. Odvolací soud se nezabýval
otázkou, zda je předmět řízení penězi ocenitelný, či nikoli, a s odůvodněním,
že projednávaná věc je řízením o některých otázkách obchodních společností,
družstev a jiných právnických osob, při výpočtu náhrady nákladů řízení přímo
aplikoval ta ustanovení § 9 advokátního tarifu, která se použijí pouze tehdy,
není-li možné předmět řízení ocenit penězi. V projednávané věci je přitom
předmětem řízení určení členství dovolatelky VH v družstvu, „které je penězi
ocenitelné“. Dle názoru dovolatelky VH měl odvolací soud za tarifní hodnotu
považovat „hodnotu družstevního podílu“, kterou představuje částka 690.000 Kč,
za niž manželé Z. převedli členský podíl na Z. S. Jelikož tak neučinil,
odchýlil se odvolací soud podle názoru dovolatelky VH při svém rozhodování o
nákladech řízení od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (rozsudku ze dne 26. června 2008, sp. zn. 33 Odo 670/2006, a usnesení ze dne 27. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 429/2015) a Ústavního soudu (nálezů ze dne 4. července 2001, sp. zn. II. ÚS 598/2000, ze dne 15. ledna 2003, sp. zn. I. ÚS 712/01, a ze dne 24. března 2011, sp. zn. II. ÚS 538/10). Za nesprávný považuje dovolatelka VH i pátý výrok napadeného usnesení, kterým
ji odvolací soud s poukazem na § 143 o. s. ř. zavázal zaplatit Z. S. náhradu
nákladů odvolacího řízení ve výši 18.456 Kč, neboť jmenovaná svým chováním
nezavdala příčinu k podání návrhu na zahájení řízení. Podle dovolatelky VH je
použití uvedeného ustanovení možné jen tehdy, nečinila-li v řízení neúspěšná
protistrana žádné procesní kroky ke své obraně (což nebyl případ Z. S.). Ani
dovolatelka VH dle svého názoru nezavdala příčinu k podání návrhu; odvolací
soud měl proto zvážit aplikaci § 150 o. s. ř. či postupovat podle procesního
úspěchu ve věci. Z. S. ve vyjádření k dovolání navrhovatelky vyvrací jednotlivé dovolací námitky
a navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl. Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka VH ohlašuje, že dovolání
podává „proti výroku II. až VI.“ napadeného usnesení odvolacího soudu, z obsahu
dovolání je zřejmé, že druhý výrok rozhodnutí odvolacího soudu v části, jíž byl
změněn výrok VI. rozhodnutí soudu prvního stupně, ani šestý výrok rozhodnutí
odvolacího soudu nijak nezpochybňuje; dovolací soud se proto těmito částmi
napadeného usnesení odvolacího soudu nezabýval. V rozsahu, ve kterém směřuje proti té části druhého výroku usnesení odvolacího
soudu, jíž odvolací soud změnil výroky IV. a V. usnesení soudu prvního stupně o
nákladech řízení mezi družstvem, M. P. a manželi Z., Nejvyšší soud odmítl
dovolání navrhovatelky podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako subjektivně
nepřípustné. K podání dovolání je oprávněn (tzv.
subjektivní přípustnost) pouze ten
účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma,
odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. důvody
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2005, sp. zn. 29 Odo 327/2004,
uveřejněného pod číslem 45/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož
i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Cdo
2290/2000, uveřejněného pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Výše uvedená část druhého výroku napadeného usnesení se poměrů
dovolatelky VH nijak nedotýká. I pro akcesorické výroky o nákladech řízení pak platí omezení přípustnosti
dovolání dle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., jež určuje, že dovolání podle §
237 není přípustné také proti rozhodnutím o nákladech řízení, v nichž dovoláním
napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč. V rozsahu, v němž dovolatelka VH napadá pátý výrok usnesení odvolacího soudu,
jímž byla zavázána zaplatit Z. S. 18.456 Kč na náhradu nákladů odvolacího
řízení, své dovolání směřuje proti výroku, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém
plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč a v dovolání navrhuje, aby soud aplikoval § 150
o. s. ř. Ve vztahu k tomuto výroku netvrdí tedy žádné skutečnosti, z nichž by
bylo lze usuzovat, že požaduje částku převyšující 50.000 Kč (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod
číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále jen „R 5/2014“). Dovolání navrhovatelky proto v tomto rozsahu nemůže být podle § 237 o. s. ř. přípustné a Nejvyšší soud je proto i v této části odmítl podle § 243c odst. 1 a
2 o. s. ř. Nejvyšší soud přitom přípustnost dovolání proti pátému výroku
napadeného usnesení z hlediska aplikace § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. posuzoval odděleně od zbývajících výroků o nákladech řízení napadených
dovoláním, neboť pátý výrok spočívá na samostatném právním posouzení otázky
aplikace § 143 o. s. ř. Ve zbývajícím rozsahu dovolání dovolatelky VH směřuje proti té části druhého
výroku napadeného usnesení, jíž odvolací soud změnil výroky II. a III. usnesení
soudu prvního stupně, a proti třetímu a čtvrtému výroku usnesení odvolacího
soudu o nákladech odvolacího a předchozího dovolacího řízení. Jestliže odvolací soud rozhodl, že dovolatelka VH má právo na nižší náhradu
nákladů řízení před soudem prvního stupně, resp. dovolatelce přiznal – dle
jejího názoru – nesprávnou (nižší) výši náhrady nákladů odvolacího (resp. dovolacího) řízení, je pro posouzení, zda těmito dovoláním napadenými výroky o
nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč,
určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu odvolací soud dovolatelce VH dle
jejího názoru odepřel (srov. obdobně R 5/2014).
Jelikož dovolatelka VH považuje za správnou tarifní hodnotu 690.000 Kč, z níž
vyšel soud prvního stupně, dle jejího názoru jí odvolací soud odepřel 72.503 Kč
na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a 38.889,40 Kč na náhradě
nákladů odvolacího a předchozího dovolacího řízení; celkem se tedy zbývající
částí dovolání domáhá 111.392,40 Kč. Ve zbývajícím rozsahu tak může být
dovolání dovolatelky VH přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť na ně nedopadá
omezení přípustnosti dovolání dle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Ve výše uvedeném rozsahu je dovolání dovolatelky VH (směřující proti části
druhého výroku napadeného usnesení, jíž odvolací soud změnil výroky II. a III. usnesení soudu prvního stupně, a proti třetímu a čtvrtému výroku usnesení
odvolacího soudu) přípustné podle § 237 o. s. ř. pro posouzení otázky stanovení
tarifní hodnoty pro výpočet mimosmluvní odměny advokáta v řízení o určení
členství v družstvu (výkladu § 8 a § 9 advokátního tarifu), která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. prosince 2013,
není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění
nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní
služba týká; za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i závazku. Při určení tarifní hodnoty se nepřihlíží k příslušenství, ledaže by bylo
požadováno jako samostatný nárok. Z § 9 odst. 1 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. prosince 2012, se
podává, že nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji
zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, považuje se
za tarifní hodnotu částka 5.000 Kč. Podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. prosince 2013,
nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen
s nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, považuje se za tarifní
hodnotu částka 10.000 Kč. Z § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. prosince
2012, se podává, že se částka 25.000 Kč považuje za tarifní hodnotu ve věcech
určení, zda tu je právní vztah nebo právo, určení neplatnosti právního úkonu,
jde-li o určení práva k věci penězi neocenitelné nebo jde-li o určení
neplatnosti právního úkonu, jehož předmětem je věc nebo plnění penězi
neocenitelné. Podle § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. prosince
2013, se částka 50.000 Kč považuje za tarifní hodnotu ve věcech rozhodovaných v
řízení v otázkách obchodních společností, družstev a jiných právnických osob, a
dále ve věcech rozhodovaných v insolvenčním nebo obdobném řízení. Dovolatelka VH přehlíží, že se podle ustanovení § 8 odst. 1 advokátního tarifu
považuje za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v
době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká, jen v případě,
není-li stanoveno jinak. Ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu
(zavedené do advokátního tarifu s účinností od 1. ledna 2013 vyhláškou č.
486/2012 Sb.) je právě onou zvláštní úpravou, kterou předvídá § 8 odst. 1
advokátního tarifu a jež se na projednávanou věc aplikuje bez dalšího [na
rozdíl od § 9 odst. 1, § 9 odst. 3 písm. a), písm. b) a dalších advokátního
tarifu není její použití omezeno žádnými podmínkami], neboť řízení o určení
členství v družstvu je řízením v otázkách obchodních společností, družstev a
jiných právnických osob [viz § 200e odst. 1 a § 9 odst. 3 písm. g) o. s. ř.;
srov. např. usnesení ze dne 28. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1766/2013, či
usnesení ze dne 27. listopadu 2014, sp. zn. 29 Cdo 3702/2014]. Dovolání je přesto zčásti důvodné. Ačkoli odvolací soud vyšel při výpočtu mimosmluvní odměny za úkony právní
služby poskytnuté dovolatelce VH po 1. lednu 2013 správně z § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu, nesprávného právního posouzení se dopustil při výpočtu
mimosmluvní odměny za dva úkony právní služby uskutečněné před 31. prosincem
2012 (v řízení před soudem prvního stupně). V době před 1. lednem 2013 advokátní tarif sice neobsahoval speciální úpravu
tarifní hodnoty zakotvenou pro řízení v otázkách obchodních společností,
družstev a jiných právnických osob v § 9 odst. 4 písm. c), pro řízení ve věcech
určení, zda tu je právní vztah nebo právo, jde-li o určení práva k věci penězi
neocenitelné však § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu (ve znění účinném do
31. prosince 2012) stanovil jako zvláštní tarifní hodnotu částku 25.000 Kč. Mezi řízení vypočtená v § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu patří i řízení
o určení členství v družstvu, jehož předmět není penězi ocenitelný (není roven
obvyklé ceně členského podílu). K tomu viz např. usnesení ze dne 28. května
2013, sp. zn. 29 Cdo 218/2012, či usnesení ze dne 28. srpna 2013, sp. zn. 29
Cdo 2376/2012. Stanovil-li odvolací soud tarifní hodnotu pro výpočet mimosmluvní odměny za dva
úkony právní služby učiněné v řízení před soudem prvního stupně před 31. prosincem 2012 podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu na 5.000 Kč, jeho právní
posouzení je v této části nesprávné. Ostatně i přímo z § 9 odst. 1 advokátního
tarifu se podává, že se toto ustanovení použije jen v případě, „není-li dále
stanoveno jinak“ [např. právě v § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu]. Jelikož právní posouzení věci co do řešení otázky stanovení tarifní hodnoty pro
výpočet mimosmluvní odměny advokáta za úkony právní služby poskytnuté před 31. prosincem 2012 v řízení o určení členství v družstvu, na které spočívá část
druhého výroku napadeného usnesení, není správné a dovolací důvod podle § 241a
odst. 1 o. s. ř. tak byl částečně uplatněn právem, Nejvyšší soud usnesení
odvolacího soudu v části druhého výroku, jíž odvolací soud změnil usnesení
soudu prvního stupně ve výrocích II. a III., zrušil a věc v tomto rozsahu
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.).
Protože se dovolatelce VH prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho
obsahového vymezení správnost třetího a čtvrtého výroku usnesení odvolacího
soudu zpochybnit nepodařilo a jelikož Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady
řízení, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti
(§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání navrhovatelky směřující proti třetímu a
čtvrtému výroku napadeného usnesení podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání Z. S. bylo zamítnuto, M. P.,
manželům Z. a družstvu však podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné účelně
vynaložené náklady nevznikly. Vyjádření družstva k oběma dovoláním, učiněné
jediným podáním, byť sepsaným advokátem, obsahuje pouze informaci, že družstvo
bude respektovat konečné rozhodnutí v této věci. Nejvyšší soud proto nepovažuje
náklady vynaložené na takový úkon právní služby za účelně vynaložené ve smyslu
§ 142 odst. 1 o. s. ř. a družstvu náhradu nákladů dovolacího řízení vůči Z. S.
nepřiznal.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí
odvolací soud rozhodne i o nákladech tohoto dovolacího řízení ve vztahu mezi
navrhovatelkou a ostatními účastníky řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání
projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2013), se podává z článku II bodu 2
zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. prosince 2016
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu