30 Cdo 1994/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobkyně R. P., zastoupené JUDr. Josefem Zubkem, advokátem se sídlem v
Třinci, 1. máje 398, proti žalovaným 1) M. T., zastoupenému Mgr. Lenkou
Čížovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Dlouhá 194/3, 2) Ing. P. D., 3) A. H.,
4) L. I., 5) M. K., 6) O. Š., 7) Mgr. S. V., a 8) R. V., o určení vlastnického
práva a o určení neplatnosti smluv, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku
pod sp. zn. 16 C 237/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 8. října 2013, č. j. 8 Co 585/2013-445, takto:
Dovolání žalobkyně proti té části výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 8. října 2013, č. j. 8 Co 585/2013-445, jímž byl potvrzen výrok II.
rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 9. května 2013, č. j. 16 C
237/2008-400, kterým byla zamítnuta žaloba „na určení, že dohoda spoluvlastníků
budovy o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví budovy a pozemku a o zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví budovy podle § 5 odst. 2 zákona o
vlastnictví bytů ze dne 25. 8. 2008, V6474/2008-802, je neplatná“, se odmítá;
jinak se rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. října 2013, č. j. 8 Co
585/2013-445, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 9.
května 2013, č. j. 16 C 237/2008-400, zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací
Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
9. května 2013, č. j. 16 C 237/2008-400, zamítl návrh na určení, že „žalobkyně
je podílovou spoluvlastnicí k ideálním 167/1000 k budově č.p. na pozemku parc.
č. 1460/46 zastavěná plocha a nádvoří a podílovou spoluvlastnicí k ideálním
167/1000 k pozemku parc. č. 1460/46 zastavěná plocha a nádvoří zapsaných v
katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj,
katastrální pracoviště Frýdek-Místek, na LV 3533 pro katastrální území M. a
obec F.-M. eventuálně, že žalobkyně je podílovou spoluvlastnicí k ideálním
167/1000 k budově č. p. na pozemku parc. č. 1460/46 zastavěná plocha a nádvoří
a podílovou spoluvlastnicí k ideálním 167/1000 k pozemku parc. č. 1460/46
zastavěná plocha a nádvoří zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního
úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Frýdek-Místek na LV 3533
pro katastrální území M. a obec F.-M., oproti tomu, že žalobkyně je povinna do
15 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalovanému M. T. částku 514.896,-
Kč“ (výrok I.), zamítl návrh na určení, že „dohoda spoluvlastníků budovy o
zrušení a vypořádání spoluvlastnictví budovy a pozemku a o zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví budovy podle § 5 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů
ze dne 25. 8. 2008, V6474/2008-802 je neplatná“ (výrok II.), a konečně rozhodl
o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Rozhodl tak poté, co Nejvyšší
soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil
(vyjma výroků II. a IV.) ve svém rozhodnutí ze dne 15. února 2012, č. j. 30 Cdo
3445/2011-306 [všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti
přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, zatímco označená
rozhodnutí Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) jsou
veřejnosti přístupná na webových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz],
rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. února 2011, č. j. 8 Co
20/2011-269, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 29. září
2010, č. j. 16 C 237/2008-218. Nejvyšší soud uzavřel, že je třeba zabývat se
právním posouzením věci ve smyslu § 49a obč. zák., tedy posouzením otázky
neplatnosti předmětné kupní smlouvy z důvodu jednání žalobkyně v omylu. Po
doplnění dokazování dospěl soud prvního stupně (ve stručnosti shrnuto z
odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku) k závěru, že předmětná kupní
smlouva, uzavřená mezi žalobkyní jako prodávající a žalovaným 1) jako kupujícím
ze dne 8. června 2006, je platná. Zdůraznil, že žalobkyně sama nejednou uvedla,
že si byla vědoma toho, že podepisuje kupní smlouvu, nechápala však její
význam. To ovšem neznamená, že by byla uvedena v omyl. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) v
záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé,
změnil jej jen co do výroků o náhradě nákladů řízení a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Z odůvodnění tohoto potvrzujícího rozsudku vyplývá, že se
odvolací soud ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich
vyvozenými právními závěry. Odkázal na soudní judikaturu, jež se ustálila v
závěru, že podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření
[jako tomu bylo v projednávané věci, kdy jednání žalovaného 1) při uzavření
předmětné kupní smlouvy ze dne 8. června 2006 bylo v pravomocném odsuzujícím
rozsudku soudu v trestní věci kvalifikováno jako jednání naplňující znaky
skutkové podstaty trestného činu podvodu ve smyslu § 250 odst. 1 a 3 tr. zák.]
je důvodem relativní neplatnosti smlouvy podle § 49a obč. zák. Námitku
relativní neplatnosti vznesla žalobkyně v žalobě, avšak s jejím tvrzením, že
předmětná kupní smlouva je neplatná dle § 49a obč. zák. se odvolací soud v
souladu se soudem prvního stupně neztotožnil. Uvedl totiž, že omyl v pohnutce
nečiní právní úkon neplatným. Zdůraznil dále, že o omluvitelný omyl nejde,
byl-li omyl jednající osoby zaviněn její nedbalostí při využití možností ověřit
si skutečnosti rozhodné pro uskutečnění zamýšleného právního úkonu (v této
souvislosti odkázal odvolací soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 1251/2002). Bylo-li prokázáno, že si žalobkyně byla vědoma toho, že
podepisuje kupní smlouvu, avšak nechápala její význam, nic jí nebránilo v tom,
aby si potřebné informace o zamýšleném právním úkonu zjistila.
To, že žalobkyně
nerozuměla tomu, že podepisuje kupní smlouvu, totiž neznamená, že by byla
žalovaným 1) uvedena v omyl, ani že by její vůle nebyla dostatečně vážná. Odvolací soud neshledal ani důvody absolutní neplatnosti předmětné kupní
smlouvy, když nebylo zjištěno nic, co by ji činilo neplatnou ve smyslu § 37 až
§ 39 obč. zák. Nakonec dodal, že okolnost, že snad žalovaný 1) nepoptával koupi
bytu, nýbrž nabízel půjčení peněz se zástavou nemovitostí, nesnižuje jeho
vážnost vůle. Z uvedeného pak plyne závěr, že žalobkyně není spoluvlastnicí
předmětných nemovitostí a zápis spoluvlastnického práva žalovaného 1) v
katastru nemovitostí je v souladu s právním stavem.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále již „dovolatelka“) dovolání. Jeho
přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod
spatřuje v naplnění předpokladů § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Za otázku,
která má po právní stránce zásadní význam označila dovolatelka polemiku, zda
obecný soud je oprávněn v civilním řízení posoudit otázku existence omylu, čili
subjektivní vztah účastníka smlouvy k jejímu předmětu opačně nebo jinak, než
jak posoudil tutéž otázku obecný soud v trestním řízení. Namítá (ve stručnosti
shrnuto z její dovolací argumentace), že vychází-li se z předmětného trestního
rozsudku, pak uvedená kupní smlouva je absolutně neplatným právním úkonem,
neboť jejím účelem bylo zajištění poskytnuté půjčky ve výši 120.000,- Kč
zástavou dovolatelčina bytu. Považuje za nepřípustné, aby v zájmu zachování
jistoty právních vztahů platil rozdílný pohled dvou soudů na stejnou věc. Závěrem proto dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný 1) ve svém vyjádření uvedl, že má za to, že dovolání žalobkyně je ryze
účelové, neboť neobsahuje zásadní argumentaci, kterou by bylo možno podřadit
pod zákonný dovolací důvod. Dále uvedl, že napadené rozhodnutí považuje za
zcela správné. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Žalovaná 4) k dovolání žalobkyně uvedla, že její vyjádření ke kauze žalobkyně a
ostatních majitelů bytů je stále stejné. Žalovaní 2) a 3) se k podanému dovolání písemně nevyjádřili. Nejvyšší soud předně předesílá, že podle hlavy II. – ustanovení přechodných a
závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných
ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále
též „o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí
jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto
zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich
vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Protože podle žalobního tvrzení a zjištění soudu prvního stupně žalobkyně
uplatnila námitku relativní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 8. června 2008 (v
dosud soudem blíže nespecifikovaném období) v roce 2008, postupoval dovolací
soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 8. října 2013,
projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelky podle občanského
soudního řádu ve znění účinném od 1.
ledna 2013. Dovolací soud konstatuje, že dovolání dovalatelky proti shora označenému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, obsahuje zákonem stanovené
náležitosti a je (jak bude rozvedeno níže) – vyjma té části dovolání, jíž je
napadán výrok I. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně zamítající žalobu o určení neplatnosti předmětné
dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětným
nemovitostem ze dne 25. srpna 2008 - důvodné, neboť odvolací soud při řešení
otázky závaznosti (níže označeného) trestního rozsudku ve vztahu k posuzované
věci se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání žalobkyně proti té části výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 8. října 2013, č. j. 8 Co 585/2013-445, jímž byl potvrzen výrok II. rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 9. května 2013, č. j. 16 C
237/2008-400, kterým byla zamítnuta žaloba „na určení, že dohoda spoluvlastníků
budovy o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví budovy a pozemku a o zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví budovy podle § 5 odst. 2 zákona o
vlastnictví bytů ze dne 25. 8. 2008, V6474/2008-802, je neplatná“, dovolací
soud dle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl již z toho důvodu, že dovolatelka v
dovolání nevymezila dovolací důvod způsobem stanoveným v § 243c odst. 1 o. s. ř. ve vazbě na § 237 o. s. ř., takže pro tuto vadu nebylo možno (v uvedeném
rozsahu dovolání) v dovolacím řízení pokračovat (k tomu srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Kromě toho
odvolací soud rozhodl zcela v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2010, sp. zn. 30 Cdo
2027/2008). Odvolací soud při meritorním rozhodování vycházel mj. ze zjištění soudu prvního
stupně, že „rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2009, č. j. 7 To
173/2009-628, byl žalovaný 1) uznán vinným mj. tím, že ačkoliv se s R. P. (žalobkyní) ústně dohodl na poskytnutí půjčky ve výši 120.000 Kč, která bude
zajištěna zástavou jejího bytu, podle předem připraveného plánu v úmyslu
podvést R. P., předal jmenované částku 120.000 Kč, poté využil nepozornosti a
důvěry R. P., kterou současně utvrzoval, že uzavírá smlouvu o půjčce a
předložil jí k podpisu nikoliv smlouvu o půjčce, ale kupní smlouvu, dle které
obžalovanému R. P. prodává svůj byt na ul. K. za kupní cenu 600.000,- Kč,
ačkoliv tyto částky jmenované nebyly vyplaceny a takto způsobil R. P. škodu ve
výši nejméně 480.000 Kč, když předmětný byt převedl na sebe..“ Neshledal však
důvodnou odvolací námitku dovolatelky, že soud prvního stupně nerespektoval §
135 odst. 1 o. s. ř. o vázanosti soudu v tomto řízení rozhodnutím v trestní
věci, jímž byl žalovaný 1) pravomocně uznán vinným ze spáchání trestného činu
podvodu při uzavření předmětné kupní smlouvy.
Odvolací soud zdůraznil, že
„soudní judikatura se ustálila v závěru [jako tomu bylo v projednávané věci,
kdy jednání žalovaného 1) při uzavření předmětné kupní smlouvy z 08.06.2006
bylo v pravomocném odsuzujícím rozsudku soudu v trestní věci kvalifikováno jako
jednání naplňující znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu...je důvodem
relativní neplatnosti smlouvy ve smyslu § 49a obč. zák.“
Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud spojil
nesprávně řešení otázky možnosti osoby poškozené trestným činem podvodu
pachatelem, s nímž uzavřela předmětnou převodní smlouvu, uplatnit námitku
neplatnosti takové smlouvy, s řešením otázky týkající se možnosti znovu
posuzovat skutkové okolnosti předmětného podvodného jednání pachatele vůči
poškozené osobě, čímž de facto zcela pominul dosah aplikovatelnosti § 135 odst. 1 o. s. ř. ve světle konstantní judikatury dovolacího soudu. Přitom výkladem a aplikací § 135 odst. 1 o. s. ř., jenž mj. stanoví, že soud je
vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin,
přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a
kdo je spáchal, se Nejvyšší soud zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 15. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2368/1998, rozsudek ze dne 26. září 2000, sp. zn. 25 Cdo 676/1999, rozsudek ze dne 25. února 2010, sp. zn. 25
Cdo 3213/2007, usnesení ze dne 27. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 2931/20008,
rozsudek ze dne 27. května 2014, sp. zn. 32 Cdo 685/2013). V nich formuloval
závěr, podle něhož je soud ve smyslu uvedeného ustanovení vázán výrokem,
nikoliv odůvodněním trestního rozsudku. Rozsah vázanosti rozhodnutím o tom, že
byl spáchán trestný čin a kdo je spáchal, je dán tím, do jaké míry jsou znaky
skutkové podstaty trestného činu zároveň významnými okolnostmi pro rozhodnutí o
uplatněném nároku. V trestním řízení je pro následné občanskoprávní řízení
závazně rozhodnuto, jaký skutek se stal, kdo jej spáchal, i to, jaký následek
tímto skutkem poškozenému vznikl. Jestliže ve výroku trestního rozsudku o vině jsou obsaženy znaky skutkové
podstaty trestného činu podvodu, které jsou zároveň i znaky vymezujícími
okolnosti pro rozhodnutí o uplatněném civilním nároku, je soud v
občanskoprávním řízení ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. takovým pravomocným
trestním rozsudkem vázán, přičemž mu v občanskoprávním řízení nepřísluší ani
posuzovat otázku zavinění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna
2004, sp. zn. 25 Cdo 242/2004). Podle § 49a obč. zák. právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba
učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění
rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o
něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto
osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní. Podle § 40a věty první obč. zák., jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu
podle ustanovení (mimo jiných) § 49a, považuje se právní úkon za platný, pokud
se ten, kdo je takovým právním úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu
nedovolá.
Z uvedeného je zřejmé, s přihlédnutím k obsahu shora cit. výrokové části
předmětného trestního rozsudku, že znaky protiprávního jednání žalovaného 1),
jež byly soudem v trestní věci podřazeny pod skutkovou podstatu trestného činu
podvodu, jsou též podřaditelné pod skutkovou podstatu neplatnosti právního
úkonu ve smyslu § 49a (neplatnost z důvodu omylu), a zakládaly tak žalobkyni
právo tuto neplatnost právního úkonu zákonem předepsaným způsobem uplatnit. V
rozsahu těchto právně významných skutkových okolností vyplývajících z předmětné
výrokové znělky označeného trestního rozsudku, jež naplňují též znaky
(relativní) neplatnosti právního úkonu dle § 49a obč. zák., jsou soudy dle §
135 odst. 1 o. s. ř. uvedeným trestním rozhodnutím (předmětnou částí výroku o
vině žalovaného 1/) vázány. Vycházel-li tudíž odvolací soud při meritorním posuzování uvedené věci z
odlišného právního názoru, nelze jeho rozhodnutí považovat za správné. Z tohoto
důvodu Nejvyšší soud přistoupil znovu k vydání kasačního rozhodnutí, tj. dle §
243e odst. 1 o. s. ř. zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu,
jelikož dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci nemůže být rozhodnuto
přímo dovolacím soudem dle § 243d písm. b) o. s. ř. (k tomu srov. ještě
poznámky níže). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud
zrušil dle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. též rozsudek soudu prvního stupně
a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Pro další řízení bude rovněž právně významné posouzení, kdy žalobkyní učiněná
námitka relativní neplatnosti předmětné kupní smlouvy se dostala do dispoziční
sféry žalovaného 1), jakož i to, v který časový okamžik byla ostatním žalovaným
předmětná námitka známa, zda tak bylo učiněno před či až po uzavření dohody o
zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětné nemovitosti formou
následného vymezení bytových jednotek s navazujícím majetkovým uspořádání dle
uzavřené dohody, jejíž právní účinky vkladu měly podle zjištění soudu prvního
stupně vzniknout ke dni 26. srpna 2008 (zatím oba soudy tuto otázku relevantně
neřešily, resp. soud prvního stupně k tomu pouze uzavřel, že „Kupní smlouva
byla uzavřena 8. 6. 2006, námitku relativní neplatnosti obsahovala žaloba
žalobkyně doručená soudu 9. 9. 2008, námitka relativní neplatnosti tak byla
podána ve tříleté lhůtě...“). Právní úkon, u něhož je dá důvod tzv. relativní neplatnosti podle § 40a obč. zák. se považuje za platný (se všemi důsledky z toho na právní vztahy
vyplývajícími), dokud se ten, na jehož ochranu je důvod neplatnosti právního
úkonu určen, nesplatnosti nedovolá. Jestliže se oprávněná osoba dovolala tzv. relativní neplatnosti důvodně, je právní úkon neplatný od svého počátku (ex
tunc). To platí i tam, kde na základě tohoto právního úkonu (smlouvy) vzniklo
vkladem do katastru nemovitostí věcné právo (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
20. ledna 2009, sp. zn. 30 Cdo 2940/2007).
Námitka (relativní) neplatnosti
právního úkonu tedy představuje jednostranný adresovaný hmotněprávní úkon,
který – je-li učiněn po právu - okamžikem, kdy dojde do dispoziční sféry
posledního z účastníků předmětné smlouvy, vyvolá neplatnost dotčeného právního
úkonu (smlouvy), a to s účinky ex tunc. Za této hmotněprávní situace již
nepřichází v úvahu ani konvalidace tohoto právního úkonu, neboť právní účinky
neplatnosti právního úkonu, se stejným dosahem jako v případě absolutní
neplatnosti právního úkonu, již nastaly (pochopitelně s tím rozdílem, že u
absolutně neplatného právního úkonu tyto účinky existovaly nepodmíněně, tj. bez
toho aniž by se neplatnosti právního úkonu zákonem předvídaným způsobem dovolal
oprávněný subjekt) a nelze je nijak změnit. Učinil-li poté adresát této námitky další právní úkon, jehož předmětem bylo
nakládání s předmětným majetkem, je třeba na takové jednání pohlížet, jako na
jednání učiněné nevlastníkem. Jestliže ovšem (po právu) k uplatnění takové
námitky došlo až poté, co její adresát již učinil s třetí osobou (třetími
osobami) ohledně téhož majetku předmětný majetkoprávní úkon, nezbývá než
(analogicky) vycházet z právního názoru obsaženého v plenárním nálezu Ústavního
soudu ze dne 16. října 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06, uveřejněného pod číslem
307/2007, jenž pro takový případ stanoví (zhruba vyjádřeno), že v důsledku
odstoupení A od smlouvy uzavřené s B poté, co B převedl vlastnické právo k
nemovitosti na C, nemůže realizované odstoupení od smlouvy mezi A a B mít vliv
na věcněprávní vztah C, neboť ten nabýval vlastnické právo k takovému majetku
od B v době, kdy B byl ještě jeho vlastníkem (obdobné důsledky jako u
odstoupení od smlouvy je totiž třeba vyvozovat i v případě uplatnění námitky
relativní neplatnosti; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2011, sp. zn. 30 Cdo 2371/2010). Při řešení shora uvedených otázek je ovšem nezbytné také reflektovat dosah
žalobního požadavku s promítnutím jeho příp. převzetí do soudního rozhodnutí,
to vše ve vazbě na katastr nemovitostí. Především je zapotřebí mít na paměti,
že účinností (nového) zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, soudní
rozhodnutí, jejichž předmětem je (nové) vyjádření obsahu právního jednání k
nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí, představují veřejné vkladové
listiny, kdy zápisy týkající se práv do katastru, jsou de lege lata prováděny
vkladem na základě rozhodnutí příslušného katastrálního úřadu, jenž ve
vkladovém řízení mj. posuzuje, zda navrhovaný vklad navazuje na dosavadní
zápisy v katastru (k tomu srov. § 17 odst. 1 písm. g/ zákona č. 256/2013 Sb., o
katastru nemovitostí). Proto již povaha věci vylučuje (nyní v poměrech nové
civilní úpravy) souběh podílového spoluvlastnictví k domu coby součásti
nemovité věci ve smyslu § 1115 o. z. a násl. a bytového spoluvlastnictví
založeného vlastnictvím jednotek dle § 1158 o. z. v důsledku rozdělení
předmětné nemovitosti, jejíž součástí je onen dům.
Jestliže pro tento věcný nesoulad nelze (objektivně) dosáhnout případného
zápisu (nyní již formou vkladu) do katastru nemovitostí, nedošlo ani ke
skutečnosti předvídané v § 1167 o. z., avšak hmotné právo umožňuje ve shora
popsané situaci dotčené osobě po právu učinit námitku relativní neplatnosti
předmětného majetkoprávního úkonu, je logické, že uvedené hmotněprávní
souvislosti musejí mít (jiný) adekvátní odraz i v uplatněném žalobním nároku z
hlediska posouzení, zda jeho formulaci – při naplnění hmotněprávní podstaty
věci – lze (zcela anebo alespoň jen z části) převzít do rozsudečného výroku, a
zda tedy takové věcněprávní vymezení k onomu majetku splňuje předpoklady pro
zápis do katastru nemovitostí ve formě vkladu. Soudu jistěže nenáleží v
uvedeném směru hmotněprávně poučovat žalující stranu, jak je třeba upravit
žalobní petit (jak má být takový petit in concreto formulován, aby v případě
jeho převzetí do rozsudečného výroku vydaný rozsudek představoval z pohledu
katastrálního zákona vkladu schopnou veřejnou listinu) s ohledem na danou
právní situaci či v průběhu řízení nově přijatou právní úpravu související s
danou věcí, avšak nepochybně – s přihlédnutím k § 5 a násl. o. s. ř. - je jeho
povinností vhodným procesním poučením signalizovat takovému účastníkovi
nezbytnost úpravy jeho procesního požadavku s ohledem na procesní vývoj v dané
věci. Stanoví-li § 80 o. s. ř., že určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není,
se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem, vyplývá z
toho přirozeně i povinnost soudu odpovídajícím procesním postupem požadovat od
žalující strany relevantní vymezení skutkových okolností, z nichž žalobce
uplatňuje (formulací žalobního petitu) konkrétní způsob právní ochrany, resp. domáhá se vydání příslušného soudního rozhodnutí (k tomu srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 20 Cdo 450/2000). Závěrem Nejvyšší soud považuje za žádoucí zdůraznit, že Ústavní soud ve své
judikatuře opakovaně připomíná, že považuje za samozřejmé a určující pro
nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého
jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních,
a že mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované
a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro
spravedlivé řešení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. května 2011,
sp. zn. I. ÚS 2216/09). Pokud by - s ohledem na shora uvedené a ve světle zjištěného skutkového stavu
věci – hmotněprávní důsledky související s dovolatelkou uplatněnou námitkou
relativní neplatnosti převodní smlouvy se měly projevit toliko ve vztahu k
žalovanému 1), pak by se předmětem dalších úvah - v rámci spravedlivého řešení
dané věci - měl stát pouze ten nemovitý majetek, jenž je aktuálně ve prospěch
žalovaného 1) zapsán v katastru nemovitostí (bytová jednotka), nikoliv
spoluvlastnický podíl k nemovitostem, jež byly předmětem v mezidobí zrušeného a
vypořádáného podílového spoluvlastnictví. Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný.