27 Cdo 239/2024-139
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Lenky Broučkové a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce Ing. Lee Loudy, Ph.D., se sídlem v Praze 1, Vodičkova 41, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 69326681, jako insolvenčního správce dlužnice Premium Fashion Brands CS s. r. o., se sídlem v Praze 1, Na Florenci 1332/23, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 03991342, zastoupeného JUDr. Filipem Chytrým, advokátem, se sídlem v Praze 5, Malátova 633/12, PSČ 150 00, proti žalovaným 1) LIME Concept s. r. o., se sídlem v Praze 8, Světova 523/1, PSČ 180 00, identifikační číslo osoby 07007051, 2) FPD CORPORATION CZ a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 850/8, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27643549, zastoupené Mgr. Jaroslavem Tajbrem, advokátem, se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 833/5, PSČ 150 00, a 3) Tomáši Šupovi, bytem v Mutěnicích, Jarní 953, PSČ 696 11, zastoupenému JUDr. Josefem Monsportem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, PSČ 120 00, o zaplacení 48.120.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 72 Cm 227/2021, o dovoláních žalované 2) a žalovaného 3) proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 8. 2023, č. j. 14 Cmo 142/2023-105, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 8. 2023, č. j. 14 Cmo 142/2023-105, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[1] Žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 29. 6. 2021 se žalobce domáhá na žalovaných zaplacení 48.120.000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, kterou měli dlužnici společným jednáním způsobit jako vlivné osoby podle § 71 zákona č. 90/2012 Sb., zákona o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích).
[2] Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. 10. 2021, č. j. Ncp 656/2021-34, určil, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy, a po právní moci usnesení věc postoupil k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze.
[3] Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 5. 2023, č. j. 72 Cm 227/2021-95, zamítl „návrh, aby soud připustil, aby na místo žalobce vstoupila do řízení společnost Stebbins a. s., se sídlem v Praze 1, Na Florenci 1332/23, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 04194543“ (dále též jen „společnost“).
[4] Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že: 1) Žalobce jako postupitel uzavřel se společností jako postupníkem dne 29. 6. 2021 smlouvu o postoupení pohledávek z titulu náhrady škody uplatňované v tomto řízení. 2) Smlouva o postoupení pohledávek nabyla účinnosti podle čl. 2.2 dne 29. 6. 2021, kdy bylo společnosti doručeno oznámení žalobce o vítězi výběrového řízení
(dále též jen „oznámení“). 3) Žaloba došla do datové schránky soudu dne 29. 6. 2021 v 15:38 hod. 4) Podáním ze dne 28. 2. 2023 doručeným soudu dne 1. 3. 2023 žalobce navrhl, aby do řízení na místo žalobce vstoupila společnost. 5) Společnost v podání ze dne 28. 2. 2023 doručeném soudu dne 1. 3. 2023 vyslovila souhlas se vstupem do řízení na místo žalobce.
[5] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, nastala nikoli po zahájení řízení, ale před jeho zahájením, a není tak splněna jedna z podmínek pro postup podle § 107a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
[6] Smlouva o postoupení pohledávek nabyla účinnosti doručením písemného oznámení žalobce společnosti dne 29. 6. 2021 v 00:00 hod. Žaloba došla soudu dne 29. 6. 2021 v 15:38 hod.
[7] Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným usnesením změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že na místo dosavadního žalobce do řízení vstupuje nabyvatelka práva – společnost.
[8] Odvolací soud uzavřel, že v poměrech projednávané věci byly předpoklady pro vyhovění návrhu podle § 107a o. s. ř. splněny.
[9] Odvolací soud se neztotožnil se závěry uvedenými v odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2022, č. j. 7 Cmo 202/2022-117, z nichž soud prvního stupně vyšel, a uzavřel, že je třeba postupovat podle § 601 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), a tudíž k rozhodné skutečnosti došlo až po zahájení řízení.
[10] Námitce žalované 2) a žalovaného 3), že žalobce pohledávky postoupil na někoho, kdo v případě neúspěchu nebude schopen platit náhradu nákladů řízení, v čemž žalovaní spatřovali zneužití procesních předpisů, odvolací soud nepřisvědčil.
Uvedl, že z obsahu spisu se žádné skutečnosti naznačující možnost zneužití postoupení pohledávek za účelem zajištění případné nedobytnosti pohledávky na náhradu nákladů řízení nepodávají. Prostá obava k zamítnutí návrhu nepostačuje a závěr o možném zneužití návrhu podle § 107a odst. 1 o. s. ř. nemůže být jen hypotetický.
[11] Nadto podle odvolacího soudu postup žalobce jako insolvenčního správce v insolvenčním řízení při zpeněžování majetkové podstaty je věc insolvenčního řízení a nemůže být přezkoumáván ve sporu o zaplacení peněžité částky.
[12] K námitce žalované 2) a žalovaného 3), že se společnost jako nabyvatelka pohledávky chtěla vyhnout poplatkové povinnosti, odvolací soud vedl, že „soudní poplatek je věcí poplatníka poplatku a státu, nikoli protistrany“.
[13] Proti usnesení odvolacího soudu podali dovolání žalovaná 2) a žalovaný 3), každý samostatně, nicméně v totožném znění, jehož přípustnost opírají o § 237 o. s. ř., majíce za to, že rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“.
[14] Dovolatelé formulují otázky: a) „zda právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, nastala po zahájení řízení“ a b) zda smlouva o postoupení pohledávek na společnost je platným právním jednáním nebo „simulovaným právním jednáním, které bylo zjevně učiněno při absenci dobré víry za účelem obejití zákona, a jedná se tedy o zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany“.
[15] Dovolatelé namítají, že smlouva o postoupení pohledávek byla „koncipována jako bezúplatná, tedy že neexistují ani žádné vedlejší dohody o úplatě“, a jejím „cílem není zpeněžení majetku dlužnice, ale pouze změna osoby vymáhající pohledávku“. O tom svědčí i postup žalobce, který podal žalobu „až po údajném postoupení“ pohledávek, přičemž „efektem takového postupu“ je mimo jiné osvobození společnosti od soudního poplatku, které se žalobce „nepochybně snaží přenést na společnost, byť tomuto subjektu právo na osvobození nenáleží“. Žalobce se podle dovolatelů snaží „eliminovat ekonomická rizika neúspěchu ve sporu, a to zejména povinnost náhrady nákladů“ řízení žalovaným. Odkazujíce na nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013, dovolatelé namítají zneužití procesní úpravy.
[16] O účelovém postupu žalobce a společnosti svědčí podle dovolatelů také skutečnost, že k podání návrhu na vstup do řízení došlo cca 20 měsíců po podpisu smlouvy o postoupení pohledávek a její účinnosti.
[17] Dovolatelé poukazují rovněž na to, že společnost se nachází „v nedobré finanční kondici“, generuje „opakovaně ztrátu, resp. záporný hospodářský výtěžek, při nulových nebo téměř nulových obratech, resp. výnosech“. Od žalobce přitom měla v roce 2022 nabýt aktiva obdobná žalovanému nároku v souhrnné nominální hodnotě významně převyšující 200.000.000 Kč. Podle dovolatelů je nepochybné, že k nabytí mohlo dojít jen bezúplatně, což svědčí o zjevné účelovosti postoupení pohledávek a návrhu na vstup do řízení. Žaloba měla být podle dovolatelů podána přímo společností, nikoli žalobcem.
[18] Dovolatelé namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu trpí vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť se ve svém rozhodnutí nezabýval skutečnostmi, které vyplývají ze spisu a na něž dovolatelé poukazovali ve svých vyjádřeních.
[19] Návrh na vstup do řízení je podle dovolatelů obecný bez jakékoli specifikace toho, v jakém rozsahu žalobce navrhuje vstup společnosti do řízení. V soupisu majetkové podstaty dlužnice je zapsána předmětná pohledávka pouze v rozsahu 28.120.000 Kč a takto zapsaná pohledávka je i předmětem smlouvy o postoupení pohledávek.
Odvolací soud tuto skutečnost „do svého rozhodnutí nikterak nepromítl“. V rozsahu částky 20.000.000 Kč nenastala žádná právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde.
[20] Dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu, že v obdobné věci rozhodoval již v několika řízeních, v nichž návrh na vstup společnosti do řízení zamítl, neboť rozhodná skutečnost nastala nikoli po, ale před zahájením řízení. Jeho závěr o nutnosti aplikace § 601 odst. 2 o. z. je vystavěn pouze na hypotetických úvahách, nikoli na řádných skutkových zjištěních či na řádném „právně kvalifikačním závěru“. Nadto jeho argumentace o údajném zániku práva k pohledávce ke konci dne 29. 6. 2022 nemůže obstát, neboť v daném případě „nešlo o jakýkoli zánik práva, ale výlučně o převod práva“ na společnost, tedy nabytí práva společností.
[21] Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[22] Dovolání není přípustné pro řešení otázky, zda k postoupení pohledávek došlo před či po zahájení řízení, neboť dovolatelé ve vztahu k této otázce řádně nevymezili předpoklady přípustnosti dovolání.
[23] Z dovolání totiž není patrné, jaká rozhodnutí dovolacího soudu mají řešit uvedenou otázku rozdílně ani od jaké ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu či Ústavního soudu se měl odvolací soud při řešení uvedené otázky odchýlit; v této souvislosti dovolatelé neoznačují ani žádné právní závěry, které by ve své rozhodovací praxi formuloval dovolací soud (k vymezení jednotlivých předpokladů přípustnosti dovolání srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[24] Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou přitom v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti (spočívající pouze v přečtení relevantních zákonných ustanovení) vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést (srovnej např. závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16).
[25] Dovolání je však přípustné podle § 237 o. s. ř. k řešení otázky tvrzeného zneužití procesní úpravy, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
[26] Podle § 2 o. s. ř. v občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů a aby práv nebylo zneužíváno.
[27] Podle § 107a o. s. ř.
má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde, vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odstavec 2).
[28] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté k § 107a o. s. ř. se podává, že:
1) Soud může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu dle § 107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím ustanovení § 2 o. s. ř. 2) Takový postup by byl namístě například tehdy, je-li možné dovodit (podle toho, co v řízení vyšlo najevo), že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle § 107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou.
3) Zneužití úpravy procesního nástupnictví při singulární sukcesi podle § 107a o. s. ř. může podle okolností nasvědčovat například předchozí postup dané strany v průběhu řízení, délka a složitost soudního sporu nebo postoupení pohledávky na uměle vytvořený subjekt, nemajetnost procesního nástupce známá z dotčeného či jiných řízení, příp. sídlo procesního nástupce ve vzdálených zemích. Přihlédnout lze také k časové souvislosti mezi datem uzavření smlouvy o postoupení pohledávky a podáním návrhu na procesní nástupnictví a termínem (odročeného) jednání či k obtížně zjistitelné bonitě postupníka.
4) K možnosti soudu uzavřít, že návrh žalobce na singulární sukcesi podle § 107a odst. 1 o. s. ř. je zneužitím práva, které má vést k tomu, aby pohledávka žalovaného na náhradu nákladů řízení se stala reálně nevymahatelnou, je třeba naplnění dvou předpokladů; jednak musí být zjevné, že strana žalující bude v řízení neúspěšná, a proto lze očekávat, že jí bude uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, jednak musí být zřejmé, že nový žalobce (postupník) nebude schopen splnit svoji případnou povinnost k náhradě nákladů řízení ve prospěch žalovaného.
Naplnění obou těchto předpokladů přitom nemusí být postaveno zcela najisto; rozhodný je v tomto směru stav v době rozhodování soudu. Jistota o nich nemůže ani být naprostá, protože nelze zcela vyloučit, že během řízení vyjdou najevo skutkové okolnosti, pro které žalobce bude ve sporu úspěšný, případně že osoba, která má do řízení vstoupit na základě návrhu podle § 107a odst. 1 o. s. ř., se v budoucnosti stane schopnou nést případnou povinnost k náhradě nákladů řízení, bude-li jí uložena.
Postačuje proto, je-li v době, kdy soud rozhoduje o návrhu podle § 107a odst. 1 o. s. ř., důvodné podezření, že k postoupení (k jinému převodu) pohledávky nebo jiného práva došlo právě proto, aby případný procesní neúspěch strany žalující nevedl k úspěšnému vymožení přisouzené náhrady nákladů řízení. Míru pravděpodobnosti, že podání návrhu na postup podle § 107a odst. 1 o. s. ř., případně postoupení pohledávky na jiný subjekt, který posléze podá žalobu o její splnění, je zneužitím práva výše popsaným způsobem, soud poměřuje s možnou újmou žalovaného na právu na náhradu nákladů řízení. K tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod číslem 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 27 Cdo
2163/2018, ze dne 27. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 653/2020, ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. 26 Cdo 708/2020, ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1997/2020, ze dne 1. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2643/2021, ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3157/2023, ze dne 17. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1826/2022, ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1314/2023, či ze dne 30. 11. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1461/2022, a v nich citovanou judikaturu.
[29] V ústavní rovině přijal obdobné závěry také Ústavní soud, jenž v nálezu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, zdůraznil, že obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř. formalisticky, ale musí také posoudit, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy zejména s ohledem na § 2 o. s. ř., tedy zda nedošlo k postoupení pohledávky za účelem zneužití procesní úpravy.
[30] V projednávané věci se odvolací soud otázkou, zda lze považovat návrh žalobce na procesní nástupnictví za účelové zneužití procesní úpravy ve smyslu § 2 o. s. ř., sice zabýval, jeho úvaha se však omezila pouze na konstatování, že zpeněžování majetkové podstaty je věc insolvenčního řízení a ve sporu o zaplacení peněžité částky postup insolvenčního správce hodnotit nelze a že z obsahu spisu se žádné skutečnosti naznačující zjevné zneužití institutu procesního nástupnictví nepodávají.
[31] Odvolací soud však pominul podstatná kritéria vymezená shora označenou judikaturou dovolacího soudu, jež je třeba při posuzování návrhu podle § 107a o. s. ř. zohlednit. Zejména nepřihlédl k časové souvislosti mezi datem uzavření smlouvy o postoupení pohledávek, podáním žaloby a návrhu na procesní nástupnictví. Odvolacímu soudu je třeba také vytknout, že nijak nereagoval na námitku žalovaného 3) uvedenou ve vyjádření k návrhu na procesní nástupnictví (č. l. 96) o bezúplatnosti postoupení, čímž žalovaný 3) patrně mířil na nezřetelný důvod postoupení pohledávek a na zřejmý nedostatek typického ekonomického motivu postoupení (samostatné ujednání o ceně za postoupení nebylo společně se smlouvou o postoupení pohledávek soudu předloženo). Zcela bez posouzení odvolacím soudem pak zůstaly i okolnosti týkající se majetkových poměrů společnosti jako postupníka, ačkoliv byly dovolateli rovněž namítány (č. l. 96 a 94).
vyplývají z obsahu spisu a z tvrzení dovolatelů, je jím provedené právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné.
[33] Jelikož řešení dovoláním otevřené otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, odst. 2 věta první o. s. ř.).
[34] Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2024
JUDr. Marek Doležal předseda senátu