23 Cdo 653/2020-534
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla
Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně BATTESTON s.r.o., se sídlem v Praze 1, Václavské
nám. 846/1, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27940535, zastoupené Mgr.
Markem Dolečkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ostrovní 126/30, proti žalované
Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost, se sídlem v Praze 9,
Sokolovská 42/217, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 00005886, zastoupené
JUDr. Jaromírem Císařem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2, o
zaplacení částky 7 547 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 52 Cm 194/2013, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 2. 9. 2019, č. j. 4 Cmo 246/2018-366, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2019, č. j. 4 Cmo 246/2018-366, se
zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobkyně se podanou žalobou domáhá na žalované zaplacení ceny díla ve výši 7
547 000 Kč s příslušenstvím. Předmětem smlouvy o dílo uzavřené mezi žalovanou a
společností BNV consulting, s. r. o., identifikační číslo osoby 27170241, dále
jen „původní žalobkyně“, byla analýza nákladů a výnosů automatizace metra v
hlavním městě Praze při bezobslužném provozu. Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 7. 2016, č. j. 52 Cm 194/2013-207, žalobu zamítl (výrok I) a přiznal žalované právo na
náhradu nákladů řízení ve výši 773 734,50 Kč (výrok II). Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Dne 2. 3. 2009
původní žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o dílo č. RS 161 00 09, jejímž
předmětem bylo zhotovení díla „analýza nákladů a výnosů automatizace metra v
hlavním městě Praze při bezobslužném provozu“, které mělo být zhotoveno a
odevzdáno postupně ve třech etapách. Součástí této smlouvy byl mimo jiné článek
4.4., v němž strany ujednaly, že úhrada odměny bude provedena na základě
předání řádně provedených částí projektu a vystaveného daňového dokladu, jehož
podstatnou náležitostí bude předávací protokol. Původní žalobkyně zpracovala a
zaslala žalované první a následně i druhou etapu projektu. Zároveň původní
žalobkyně žalované 18. 12. 2009 vystavila fakturu za první etapu ve výši 3 635
000 Kč bez DPH a fakturu za druhou etapu ve výši 2 935 000 Kč bez DPH, obě se
splatností dne 18. 1. 2010. Žalovaná obě faktury obdržela, z důvodu údajné
neodpovídající kvality díla je však odmítla zaplatit a dne 3. 6. 2010 je
zaslala původní žalobkyni zpět. Původní žalobkyně se věc pokoušela řešit
smírně, žalovaná s ní však přestala komunikovat a dne 28. 7. 2014 původní
žalobkyni oznámila, že od smlouvy o dílo odstupuje. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil tak, že původní žalobkyně a
žalovaná platně uzavřely smlouvu o dílo. Ve smlouvě si strany sjednaly
protokolární převzetí, kdy po převzetí díla vznikne žalované povinnost uhradit
sjednanou částku za tuto etapu na základě vystavené faktury, jejíž součástí
bude oběma stranami podepsaný předávací protokol. Soud prvního stupně odkázal
na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3457/2012, podle
něhož, pokud si smluvní strany sjednaly určitý způsob předání díla, se vznik
práva na zaplacení ceny díla váže na splnění smluvně specifikovaného způsobu
předání. V posuzované věci proto existence předávacího protokolu tvoří
hmotněprávní podmínku předání a převzetí díla. Jelikož původní žalobkyně oběma
stranami podepsané protokoly soudu nedoložila, soud prvního stupně dospěl k
závěru, že původní žalobkyni právo na zaplacení ceny díla nevzniklo, a žalobu
proto zamítl jako nedůvodnou. Původní žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání. Přípisem
ze dne 5. 4. 2019 pak původní žalobkyně Vrchnímu soudu v Praze jako soudu
odvolacímu sdělila, že pohledávku, jež je předmětem sporu, postoupila
společnosti BATTESTON s.r.o., identifikační číslo osoby 27940535. Současně
původní žalobkyně navrhla, aby společnost BATTESTON s.r.o. vstoupila do řízení
na místo původní žalobkyně.
Společnost BATTESTON s.r.o. se vstupem do řízení
vyjádřila souhlas. Odvolací soud napadeným usnesením návrhu původní žalobkyně vyhověl. Toto
usnesení nabylo právní moci dne 5. 9. 2019. Své rozhodnutí odvolací soud odůvodnil tvrzením, že předpoklady ustanovení §
107a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, byly
naplněny. Odvolací soud se proto dále zabýval tím, zda návrh původní žalobkyně
nepředstavuje zneužití procesního práva ve smyslu ustanovení § 2 o. s. ř.;
dospěl však k závěru, že tomu tak není. Žalobkyně je fakticky podnikající
společnost, po dobu její existence proti ní nebylo zahájeno insolvenční řízení
ani nebyla v likvidaci, má řádně zapsaný statutární orgán a nelze se obávat
její „nekontaktnosti“. Podle odvolacího soudu v řízení nevyšly najevo žádné
nejasné či podivné okolnosti, ze kterých by se daly dovodit pochybnosti, že
případná budoucí pohledávka žalované bude nedobytná. Dle odvolacího soudu tak
nejsou dány mimořádné okolnosti svědčící pro závěr, že návrh původní žalobkyně
je zneužitím procesního práva. Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním. Namítá v něm, že
odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při
řešení otázky, za jakých okolností je možno považovat návrh na procesní
nástupnictví podle ustanovení § 107a o. s. ř. za zneužití procesního práva ve
smyslu ustanovení § 2 o. s. ř. Žalovaná upozorňuje, že odvolací soud v rozporu
s judikaturou Nejvyššího soudu nezohlednil podstatné okolnosti postoupení
pohledávky, spočívající zejména v tom, nepřihlédl k předchozímu postupu původní
žalobkyně v průběhu řízení, k délce a složitosti soudního sporu a k časové
souvislosti mezi datem uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, podáním návrhu
na procesní nástupnictví a termínem odročeného jednání. Žalovaná proto
navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení změnil tak, že se návrh původní
žalované na procesní nástupnictví zamítá. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241
odst. 1 o. s. ř. (a § 241a odst. 2 o. s. ř.). Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 238a o. s. ř. je dovolání dále přípustné proti usnesení odvolacího
soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je
procesním nástupníkem účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního
účastníka (§ 107a), o přistoupení dalšího účastníka (§92 odst. 1) a o záměně
účastníka (§92 odst. 2).
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 238a o. s. ř., neboť napadeným
usnesením odvolacího soudu bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o vstupu
do řízení na místo dosavadního účastníka (§ 107a o. s. ř.). Dovolání bylo
shledáno též důvodným.
Podle § 107a o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní
skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo
povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci
rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na
místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107 (odstavec
1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení
nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten,
kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit
na jeho místo, se nevyžaduje (odstavec 2 věta první).
Podle § 2 o. s. ř. v občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují
spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna
dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných
zájmů fyzických a právnických osob a aby práv nebylo zneužíváno na úkor těchto
osob.
Nejvyšší soud již v minulosti uvedl, že ve výjimečných případech může soud
založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu podle § 107a o. s. ř. (při jinak
formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno)
prostřednictvím ustanovení § 2 o. s. ř., přičemž takový postup by byl namístě
například tehdy, bylo-li by možno dovodit podle toho, co v řízení vyšlo najevo,
že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle § 107a o. s. ř. je zneužití procesní
úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala
vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod číslem 46/2012 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
V ústavní rovině k podobnému závěru dospěl i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne
9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, v němž uvedl, že obecné soudy nemohou
přistupovat k rozhodování o procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř.
formalisticky, ale musí také posoudit skutečnost, zda nejde pouze o účelové
zneužití procesní úpravy zejména s ohledem na ustanovení § 2 o. s. ř. (zda
nedošlo k účelovému postoupení pohledávky za účelem zneužití procesní úpravy).
Usnesením ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3064/2018, Nejvyšší soud shrnul
dosavadní vývoj své judikatury, z níž vyplývá, že zneužití úpravy procesního
nástupnictví při singulární sukcesi podle ustanovení § 107a o. s. ř. může podle
okolností nasvědčovat například předchozí postup dané strany v průběhu řízení
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 981/2012),
délka a složitost soudního sporu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1.
2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013) nebo postoupení pohledávky na uměle vytvořený
subjekt (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo
993/2013, a usnesení ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 5112/2014). Není zcela
standardní a vyžaduje si pozornost při rozhodování o návrhu podle ustanovení §
107a o. s. ř., dojde-li k postoupení pohledávky, která je předmětem
dlouhotrvajícího a poměrně složitého soudního sporu (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013). Dále lze přihlédnout k
časové souvislosti mezi datem uzavření smlouvy o postoupení pohledávky a
podáním návrhu na procesní nástupnictví a termínem odročeného jednání či k
obtížně zjistitelné bonitě postupníka (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
14. 6. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4180/2015).
V projednávané věci se odvolací soud otázkou, zda lze považovat návrh původní
žalobkyně na procesní nástupnictví žalobkyně za zneužití procesní úpravy ve
smyslu ustanovení § 2 o. s. ř., sice zabýval, jeho úvaha se však omezila pouze
na konstatování, že žalobkyně fakticky vykonává podnikatelskou činnost, nebyl
na ní podán insolvenční návrh, má řádně zapsaný statutární orgán a nelze se
obávat její „neintaktnosti“. Odvolací soud však pominul další podstatná
kritéria, vymezená shora označenou judikaturou dovolacího soudu, jež je třeba
při posuzování návrhu podle § 107a o. s. ř. rovněž zohlednit, a to z úřední
povinnosti (srov. citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp.
zn. 32 Cdo 3064/2018). Odvolací soud tak zejména nepřihlédl k předchozímu
postupu dané strany (původní žalobkyně) v průběhu řízení, k tomu, zda
postoupená pohledávka byla předmětem dlouhotrvajícího a poměrně složitého
soudního sporu či k časové souvislosti mezi datem uzavření smlouvy o postoupení
pohledávky, podáním návrhu na procesní nástupnictví a termínem odročeného
jednání. Zcela bez posouzení odvolacím soudem pak zůstaly okolnosti týkající se
bonity žalobkyně jako postupníka, ačkoliv některé z nich vyšly v řízení najevo
(srov. poskytnutí zápůjčky jediným společníkem žalobce, absence kauzy
postoupení pohledávky, odložení úhrady kupní ceny postoupené pohledávky apod.).
Jestliže se odvolací soud hodnocením návrhu původní žalobkyně z uvedených
hledisek nezabýval, není jím provedené právní posouzení úplné, a tudíž ani
správné.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a
odst. 1 o. s. ř. byl tedy dovolatelkou uplatněn důvodně.
Poněvadž nejsou podmínky pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu [srov. § 243d
písm. b) o. s. ř.], Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc
podle ustanovení § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o.
s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
V dalším řízení odvolací soud znovu posoudí důvodnost návrhu původní žalobkyně
podle § 107a o. s. ř. ve spojení s § 2 o. s. ř., přičemž přihlédne ke kritériím
vymezeným v tomto usnesení shora uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu a
vyrovná se i s námitkami žalované obsaženými v jejím přípisu na č. l. 336-338
spisu.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
konečného rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 3. 2020
JUDr. Bohumil Dvořák Ph.D.
předseda senátu