27 Cdo 2405/2024-754
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Lenky Broučkové a JUDr. Marka Doležala v právní věci navrhovatele Jana Bučko, bytem v Ústí nad Labem, Višňová 2835/3, PSČ 400 11, zastoupeného JUDr. Andrejem Kandráčem, advokátem, se sídlem v Praze, Mariánské náměstí 159/4, PSČ 110 00, za účasti 1) Mgr. Bc. Jiřího Šauera, bytem v Ústí nad Labem, Důlce 2331/15, PSČ 400 01, a 2) Harmonie Bučko & Šauer a spol. v likvidaci, se sídlem v Ústí nad Labem, Bělehradská 1184/11, PSČ 400 01, identifikační číslo osoby 44564058, obou zastoupených JUDr. Alicí Hejzlarovou, LL.M., advokátkou, se sídlem v Praze, Urxova 430/4, PSČ 186 00, o odvolání likvidátora, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 26 Cm 82/2013, o dovolání účastníka 1) proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 3. 2024, č. j. 14 Cmo 176/2023-735, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Účastník 1) je povinen zaplatit navrhovateli na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce. III. Ve vztahu mezi účastníkem 2) a navrhovatelem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Navrhovatel se návrhem podaným u Krajského soudu v Ústí nad Labem domáhá odvolání účastníka 1) [dále též jen „likvidátor“] z funkce likvidátora společnosti Harmonie Bučko & Šauer a spol. v likvidaci (dále jen „společnost“).
2. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 5. 6. 2023, č. j. 26 Cm 82/2013-684, rozhodl o odvolání účastníka 1) z funkce likvidátora společnosti (výrok I.), likvidátorem společnosti určil Sdruženou konkurzní v. o. s., se sídlem v Ústí nad Labem, Bělehradská 1184/11, PSČ 400 01 (výrok II.),
3. Jedná se přitom již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, poté, kdy bylo usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 5. 2021, č. j. 26 Cm 82/2013-511, usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2022, č. j. 14 Cmo 294/2021-548, k odvolání účastníka 1) zrušeno a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení.
4. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil (první výrok), ve výroku II. jej potvrdil ve správném znění adresy likvidátora (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí a čtvrtý výrok).
5. Vycházeje z doplněného dokazovaní se odvolací soud ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, podle kterého jednání účastníka 1) jakožto likvidátora společnosti „je zjevně neslučitelné s povinností výkonu funkce likvidátora s péčí řádného hospodáře, tedy s povinností provést likvidaci bez zbytečného odkladu“ [§ 193, § 159 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“)] (viz odst. 26 napadeného usnesení).
6. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal účastník 1) dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovolání nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
7. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatel v tom, že „usnesení závisí na vyřešení otázky hmotného a rovněž procesního práva, která má být posouzena jinak“. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o neslučitelnosti posuzovaného jednání likvidátora s povinností výkonu funkce s péčí řádného hospodáře. K tomu namítá, že „nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, kdy závěr, který učinily soudy jak soud prvního stupně, tak odvolací soud stran toho, že společnost pod vedením likvidátora podnikala, byl zcela chybný“.
8. Podstatou dovolacích námitek je však toliko polemika dovolatele se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů. Správnost skutkového stavu, jak byl zjištěn v řízení před soudy nižších stupňů, v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je v § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 27 Cdo 691/2018, či ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2953/2019).
9. Dovolání přípustným nečiní ani názor dovolatele, podle něhož má být jím položená „právní otázka“ dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolatelem předestřené vymezení předpokladů přípustnosti dovolání totiž významově neodpovídá (ve smyslu § 237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“. Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit; srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2733/2013, ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3736/2014, či ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3652/2014, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013 (jímž odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14 (a v něm citovanou judikaturu), ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3548/14, či ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. II. ÚS 1346/15.
10. Přípustnost dovolání nezakládá konečně ani výtka dovolatele, podle které odvolací soud neprovedl jím navrhované důkazy. Nejvyšší soud již dříve uzavřel, že je výhradně na úvaze soudu, které z navržených důkazů provede (srov. § 120 odst. 1 větu druhou o. s. ř.), avšak neprovede-li je, musí náležitě vyložit, z jakých důvodů tak neučinil; samotné právo soudu rozhodovat o tom, které z navrhovaných důkazů podle § 120 o. s. ř. provede, je projevem ústavního principu nezávislosti soudů dle čl. 82 Ústavy (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, nebo také usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 1544/14, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 147/2017, ze dne 22. 8. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2004/2018, či ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2947/2018).
11. V projednávané věci odvolací soud shledal dovolatelem navrhované důkazy nadbytečnými k prokázání skutkového stavu a tento svůj závěr také řádně odůvodnil.
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání účastníka 1) bylo odmítnuto, čímž navrhovateli vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Účastníkovi 2) žádné náklady řízení nevznikly.
13. Náklady dovolacího řízení navrhovatele sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání datované 12. 8. 2024) podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), jejíž výše činí [podle § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu] 3.100 Kč. Spolu s náhradou paušálních výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč a náhradou za 21 % daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 714 Kč, tak dovolací soud přiznal navrhovateli k tíži účastníka 1) celkem 4.114 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 12. 11. 2024
JUDr. Filip Cileček předseda senátu