USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka, soudce JUDr. Marka Doležala a soudkyně JUDr. Michaely Janouškové v právní věci žalobkyně Indra-Šebesta v. o. s., se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 26919877, jako insolvenční správkyně dlužníka S., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, proti žalovanému J. M., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, o zaplacení 1.116.000 Kč, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 Cm 114/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2022, č. j. 4 Cmo 198,199/2020-485, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 15.826,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
[1] Žalobkyně se žalobou doručenou soudu 5. 6. 2015 domáhá po žalovaném zaplacení 1.116.000 Kč z titulu vydání bezdůvodného obohacení.
[2] Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27. 2. 2020, č. j. 38 Cm 114/2016-386, ve znění usnesení ze dne 26. 3. 2020, č. j. 38 Cm 114/2016-397, vyhověl žalobě (výrok I.), uložil žalovanému nahradit náklady řízení žalobkyni a České republice (výroky II. a III.).
[3] Šlo přitom již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, když rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 3. 2018, č. j. 38 Cm 114/2016-285, byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 2019, č. j. 12 Cmo 128/2018-310, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[4] K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba se zamítá
(první výrok), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů státu – České republice (třetí výrok).
[5] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“ či „občanský soudní řád“), odmítl jako nepřípustné.
[6] Učinil tak proto, že dovolání, jež není přípustné podle § 238a o. s. ř., neshledal přípustným ani podle § 237 o. s. ř.
[7] Dovolatelka předkládá Nejvyššímu soudu tyto (dle názoru dovolatelky v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešené) otázky: 1) Je možné, aby odvolací soud nařídil další jednání za účelem dalšího prokazování ve věci, a to výslechu svědka, a následně pouze konstatoval odkaz na předchozí jeho výslechy a výslech za účelem dalšího dokazování již neprovedl a následně vydal konečné rozhodnutí ve věci? 2) Je možné, aby se domáhala právní ochrany osoba, která porušila právní povinnost, a na této skutečnosti následně staví svoji ochranu v probíhajícím řízení a odvolává se následně na důkaz, jež v rámci svého protiprávního jednání zmařila? 3) Je možné, aby soud rozhodoval v téže věci „podvakrát“ protichůdnými rozhodnutími ve věci?
[8] První otázkou dovolatelka brojí proti postupu odvolacího soudu, který na jednání dne 23. 3. 2022 předvolal svědky M. V. (dále jen „M. V.“) a M. D. (dále jen „M. D.“), avšak vyslechl pouze M. V., zatímco M. D. (který se z jednání omluvil) nevyslechl (neboť dospěl k závěru, že jeho výpověď by byla nadbytečná, jelikož výpověď M. V. dostatečně objasnila skutkový stav věci).
[9] Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá. Soud totiž není vázán důkazními návrhy účastníků v tom smyslu, že by byl povinen provést všechny navržené důkazy; je oprávněn posoudit důkazní návrhy účastníků a podle své úvahy rozhodnout, které z navržených důkazů provede (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006).
[10] Konstatoval-li odvolací soud, že svědectví M. V. bylo pro zjištění skutkového stavu postačující, pročež odpadl důvod opětovně vyslýchat M. D., naplnil tím jednoznačně, určitě a srozumitelně i požadavek vyložit, proč určitému důkaznímu návrhu nevyhověl (jak byl požadavek formulován například v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, respektive v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2756/2018).
[11] Ani druhá otázka dovolání přípustným nečiní. Odvolací soud žalobu zamítl na základě svého skutkového zjištění, že žalovaný použil prostředky ve výši 1.116.000 Kč na uhrazení splatného dluhu společnosti S., a neporušil tak péči řádného hospodáře. Porušením daňové povinnosti, kterou argumentuje dovolatelka, se odvolací soud vůbec nezabýval. Dovolatelka tak při formulaci otázky vychází z jiného než soudy zjištěného skutkového stavu a Nejvyššímu soudu předkládá k řešení otázku založenou na vlastní skutkové verzi projednávané věci. Na vyřešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
[12] Konečně ani třetí otázka nemůže přípustnost dovolání založit.
Formálně vzato na vyřešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, neboť v projednávané věci soud dvě protichůdná rozhodnutí nevydal. Prvním rozhodnutím odvolacího soudu bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení, zatímco druhým rozhodnutím odvolací soud žalobu zamítl.
[13] Obsahově dovolatelka ve vymezení své třetí otázky brojí proti skutkovému stavu zjištěnému odvolacím soudem a proti způsobu, jakým hodnotil důkazy. Správnost skutkového stavu, jak byl zjištěn v řízení před soudy obou stupňů, však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je v § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
[14] Hodnocení důkazů pak se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007).
[15] Dovolatelkou tvrzené (údajné) vady řízení (například tvrzení, že „jednání před odvolacím soudem nepřineslo ze strany žalovaného žádných nových důkazů i přes poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. …“) dovolání přípustným učinit nemohou. Nejvyšší soud k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlíží jen, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
[16] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, a tak žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.
[17] Náklady dovolacího řízení vzniklé žalovanému sestávají z odměny zástupce žalovaného za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání datované 27. 7. 2022) podle § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve výši 13.080 Kč a z náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Spolu s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 2.746,80 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobkyně celkem 15.826,80 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.