27 Cdo 2504/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce
P. M., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze 1,
Opatovická 1659/4, PSČ 110 00, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, PSČ 128 10, o přiměřené
zadostiučinění za nemajetkovou újmu, o žalobě pro zmatečnost podané žalobcem
proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. listopadu 2012, č. j. 18
C 557/2007-344, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. prosince 2012,
č. j. 18 C 557/2007-351, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. března
2013, č. j. 15 Co 101/2013-358, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.
zn. 18 C 557/2007, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 18. ledna 2017, č. j. 15 Co 379/2016-435, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 26. května 2016, č. j. 18 C
557/2007-411, zamítl žalobu pro zmatečnost podanou žalobcem proti rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. listopadu 2012, č. j. 18 C 557/2007-344,
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. prosince 2012, č. j. 18 C
557/2007-351, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2013, č. j.
15 Co 101/2013-358 (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Městský soud v Praze k odvolání žalobce usnesením ze dne 18. ledna 2017, č. j.
15 Co 379/2016-435, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (výrok první) a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok druhý).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud
odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z
usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a nejsou splněny ani podmínky
přípustnosti dovolání formulované v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud se – oproti mínění dovolatele – opakovaně zabýval otázkou
subjektivní přípustnosti k podání žaloby pro zmatečnost. Dovodil přitom, že z
povahy žaloby pro zmatečnost jakožto opravného prostředku plyne, že ji může
podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím soudu prvního stupně
(odvolacího soudu) plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím
způsobena jiná určitá újma na jeho právech, jestliže ji lze odstranit zrušením
žalobou pro zmatečnost napadeného rozhodnutí. Rozhodujícím přitom je výrok
rozhodnutí soudu a případnou újmu na právech účastníka lze posuzovat jen z
procesního hlediska, tedy, řečeno jinak, z pohledu dopadu (výsledků a důsledků)
rozhodnutí do práv účastníka řízení. Při tomto posuzování také nelze brát v
úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost,
že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i nepříliš významná újma,
kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí a která se v novém
rozhodnutí věci již neprojeví (nemůže projevit). K tomu srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2003, sp. zn. 21 Cdo 2179/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2012, sp. zn. 21
Cdo 1273/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2015, sen. zn. 21
ICdo 17/2015, jehož závěry shledal souladnými se základními principy soudního
řízení i Ústavní soud (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 16. února 2016, sp. zn. III. ÚS 3799/15, dostupné na webových stránkách Ústavního soudu); označená
rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná – stejně jako ostatní
rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na jeho webových
stránkách. V poměrech projednávané věci, kdy bylo žalobou pro zmatečnost napadenými
rozhodnutími soudu prvního stupně (resp. odvolacího soudu) žalobci plně
vyhověno a těmito rozhodnutími mu nebyla způsobena žádná jiná újma na jeho
právech, kterou lze odstranit jejich zrušením, odvolací soud shodně se shora
citovanou ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího i Ústavního soudu došel k
závěru, že žalobci subjektivní oprávnění k podání žaloby pro zmatečnost
nesvědčí. Dovolateli lze přisvědčit potud, že soud prvního stupně v řízení o žalobě pro
zmatečnost rozhoduje usnesením (viz § 235e odst. 2 o. s. ř.). Rozhodl-li však
odvolací soud ve věci usnesením, učinil tak v souladu s judikaturou Nejvyššího
soudu, jež je ustálena v závěru, podle něhož skutečnost, že soud nižšího stupně
rozhodl o věci samé rozsudkem (ačkoliv měl rozhodnout usnesením), nezbavuje
soud vyššího stupně povinnosti rozhodnout o opravném prostředku proti takovému
rozhodnutí (o odvolání nebo o dovolání) usnesením (k tomu srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2008, sp. zn. 29 Cdo 773/2007, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30.
dubna 2014, sp. zn. 29 Cdo 1146/2012, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 3013/2014). To, že soud prvního stupně rozhodl jinou – kvalitativně vyšší, leč v rozporu s
procesním předpisem zvolenou – formou rozhodnutí, je vadou řízení, která – v
rozporu s míněním dovolatele – nemohla mít vliv na správnost rozhodnutí (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 2548/2008, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. 29 Cdo 3092/2012). Na výše uvedených (v rozhodovací činnosti dovolacího soudu dlouhodobě
ustálených) závěrech přitom Nejvyšší soud nemá důvod cokoli měnit ani na
základě argumentace předestřené dovolatelem v projednávané věci.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. července 2017
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu