27 Cdo 2655/2023-429
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně CERTAINITY GmbH, se sídlem ve Vídni, Heiligenstädter Lände 27c/4, PSČ 1190, Rakouská republika, registrační číslo FN262176d, zastoupené Mgr. Miloslavem Strnadem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, PSČ 120 00, proti žalovanému Pavlu Ronovskému, bytem v Praze 4, Výletní 351/32, PSČ 142 00, zastoupenému JUDr. Lucií Hrdou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Vinohradská 343/6, PSČ 120 00, o zaplacení 4.792.400,21 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 75 Cm 175/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2023, č. j. 4 Cmo 64/2020-376,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 33.057,2 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně.
[1] Společnost Top-Pojištění.cz s. r. o. (dále jen společnost) se (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 30. 5. 2015) domáhala zaplacení 4.792.400,21 Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady škody, již měl žalovaný společnosti způsobit jakožto její jednatel porušením péče řádného hospodáře tím, že uzavřel se společností TOP MEDIA MARKETING SERVICES s. r. o. (dále jen „TMMS“) rámcovou smlouvu, na jejímž základě umožnil proplacení desítek faktur vystavených TMMS za služby buď neprovedené, nebo předražené ve srovnání s obvyklými cenami.
[2] Po zahájení řízení společnost postoupila žalobou uplatněnou pohledávku společnosti GrECo Direct Holding GmbH (nyní CERTAINITY GmbH). Soud prvního stupně usnesením ze dne 12. 10. 2018, č. j. 75 Cm 175/2015-97, rozhodl o procesním nástupnictví na straně žalobkyně [§ 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)].
[3] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 11. 2019, č. j. 75 Cm 175/2015-232, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 4.792.400,21 Kč s úrokem z prodlení od 1. 7. 2013 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu co do úroku z prodlení z částky 4.792.400,21 Kč za období od 26. 6. 2013 do 30. 6. 2013
(výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
[4] Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 9. 2. 2021, č. j. 4 Cmo 64/2020-289, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (první výrok), výrok II. ponechal nedotčený (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok).
[5] Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně rozsudkem ze dne 29. 6. 2022, č. j. 27 Cdo 1774/2021-325, rozhodnutí odvolacího soudu v prvním a třetím výroku zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
[6] V pořadí druhým rozsudkem ze dne 17. 1. 2023, č. j. 4 Cmo 64/2020-376, Vrchní soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., kterou bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 118.602 Kč s příslušenstvím, ve zbytku výrok I. změnil tak, že se žaloba zamítá (první výrok), výrok II. ponechal nedotčený (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (třetí výrok).
[7] Proti zamítavé části výroku I. a celému výroku III. naposledy označeného rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
[8] Otázka, zda je „odvolací soud vázán žalobními tvrzeními“ a zda je může „interpretovat jinak, než soud prvního stupně i než žalobce“, dovolání nečiní přípustným již proto, že na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud rozhodl o žalobou uplatněném nároku tak, jak byl (dovolatelkou, resp. její procesní předchůdkyní) vymezen.
[9] Totéž platí obdobně i pro otázku rozložení důkazního břemene; ani na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud žalobu nezamítl proto, že by dovolatelka neunesla důkazní břemeno, nýbrž proto, že na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že společnosti nevznikla v žalobě tvrzená škoda.
[10] Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky výkladu a aplikace § 132 o. s. ř., neboť odvolací soud postupoval při hodnocení důkazů v souladu s ustanoveními § 132 a násl. o. s. ř., jakož i ustálenou judikaturou přijatou k jejich výkladu (za všechna rozhodnutí srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1751/97, a ze dne 17. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2286/2010).
[11] Odvolací soud provedené důkazy hodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Provedené důkazy pak hodnotil jak z pohledu závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, tak i z pohledu pravdivosti (věrohodnosti). Žádné důkazy nepominul a pečlivě, srozumitelně a podrobně vyložil, ze kterých provedených důkazů vycházel a proč (na základě jakých úvah) z nich dovodil skutkový závěr o tom, že společnosti nevznikla v žalobě tvrzená škoda.
Oproti přesvědčení dovolatelky vychází z provedeného dokazování i závěry odvolacího soudu, podle kterých byly služby účtované v žalobě uvedenými fakturami společnosti (s výjimkou jedné duplicitně účtované částky 118.602 Kč) dodány (viz zejména výslech svědkyně B., odst. 15 odůvodnění napadeného rozhodnutí), a cena za tyto služby byla obvyklá (viz znalecký posudek a závěry o obvyklé marži, jakož i výši zisku TMMS).
[12] Dovolatelka ve skutečnosti prostřednictvím dovolání brojí proti samotnému hodnocení důkazů, majíc za to, že odvolací soud měl na jeho základě přijmout odlišné skutkové závěry (totiž že škoda společnosti vznikla). Jestliže soud respektoval pravidla hodnocení důkazů, nepřísluší Nejvyššímu soudu posuzovat správnost skutkových závěrů. Samo hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, totiž nelze, s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů, dovoláním napadnout (srov. za všechna rozhodnutí např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, a ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4804/2009, či – mutatis mutandis – nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
[13] Lze dodat (s ohledem na námitku provedení důkazů k údajně „nekonkrétním tvrzením“ žalovaného), že odvolací soud postupoval při rozhodování o tom, které z navržených důkazů provede, v souladu s jednoznačným zněním § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř.
[14] Přípustným nečiní dovolání ani otázka koncentrace řízení (již dovolatelka předestírá, majíc za to, že odvolací soud provedl důkazy v rozporu s tímto pravidlem). Je tomu tak již proto, že dovolatelka přehlíží, že žalovaný v průběhu řízení řádně označil odvolacím soudem provedené důkazy k prokázání svých tvrzení ve lhůtě, která mu byla soudem prvního stupně poskytnuta, resp. do konce prvního jednání konaného před soudem prvního stupně dne 10. 4. 2019 (viz např. v opětovné replice žalovaného ze dne 6. 4. 2018, či ve vyjádření žalovaného ze dne 7. 1. 2019), a proto k namítanému pochybení ze strany odvolacího soudu nedošlo (viz § 118b o. s. ř., v judikatuře Nejvyššího soudu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 29 Odo 100/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 27 Cdo 829/2017).
[15] Dovolání pak není přípustné ani k posouzení výhrady, podle níž se odvolací soud nevypořádal s námitkami dovolatelky. Dovolatelka jejím prostřednictvím odvolacímu soudu vytýká nedodržení požadavků § 157 odst. 2 o. s. ř. na odůvodnění rozsudku. Avšak z označeného ustanovení ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení.
Jak opakovaně vysvětlil Ústavní i
Nejvyšší soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, anebo ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 1544/14, anebo např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 27 Cdo 372/2019, nebo ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2479/2019).
[16] Napadené rozhodnutí těmto požadavkům vyhovuje. Odvolací soud vysvětlil, na základě jakých důkazů a proč má za prokázané, že služby účtované v žalobě uvedenými fakturami byly společnosti poskytnuty. Byť se nevyjadřuje jednotlivě k některým výhradám dovolatelky, mířícím proti některým z listinných důkazů (resp. dovozujícím z těchto důkazů opačný skutkový závěr), je zřejmé, na jakých úvahách svůj závěr založil (vycházeje v tomto ohledu zejména z výpovědi svědkyně B.) a proč neměl námitky dovolatelky za relevantní. Lze jen opět zdůraznit, že podstata výhrad dovolatelky směřuje (nepřípustně) do samotného hodnocení důkazů, jež mělo podle jejího přesvědčení vést k odlišným skutkovým zjištěním. Jak bylo vysvětleno výše, respektoval-li odvolací soud pravidla hodnocení důkazů, nepřísluší Nejvyššímu soudu posuzovat správnost skutkových závěrů.
[17] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.