27 Cdo 372/2019-367
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci
navrhovatele S. P., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Tomášem
Čermákem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2033/21, PSČ
370 01, za účasti E., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené
JUDr. Milošem Tuháčkem, advokátem, se sídlem v Táboře, Převrátilská 330/15, PSČ
390 01, o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, vedené u Krajského
soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 339/2006, o dovolání
navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2018, č. j. 14
Cmo 6/2017-341, takto:
I. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2018, č. j. 14 Cmo
6/2017-341, se v té části prvního výroku, jíž odvolací soud změnil usnesení
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 9. 2016, č. j. 13 Cm 339/2006-
270, ve výroku I., a dále ve druhém výroku o nákladech řízení ruší a věc se v
tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II. Ve zbývající části se dovolání odmítá.
[1] Návrhem doručeným Krajskému soudu v Českých Budějovicích dne 27. 3.
2006 se navrhovatel domáhá vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady
společnosti E. (nyní E., dále jako „společnost“) přijatých dne 28. 12. 2005,
kterými valná hromada schválila odměnu jednatele společnosti (F. H.) ve výši
300.000 Kč za výsledky dosažené při obchodním vedení společnosti v letech 2001
– 2005 (první usnesení), jmenovala jednatelem společnosti s účinností od 14. 2.
2006 na další funkční období pěti let F. H. (druhé usnesení), jmenovala
jednatelem společnosti s účinností od 15. 1. 2006 na funkční období pěti let S.
M. (třetí usnesení) a jmenovala ředitelem společnosti s účinností od 14. 2.
2006 na funkční období pěti let F. H. (čtvrté usnesení).
[2] Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 5. 9. 2016, č.
j. 13 Cm 339/2006-270, vyslovil neplatnost prvního usnesení, jímž valná hromada
schválila odměnu jednatele společnosti ve výši 300.000 Kč za výsledky dosažené
při obchodním vedení společnosti v letech 2001 – 2005 (výrok I.), zamítl návrh
ve zbývajícím rozsahu (výroky II. až IV.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok
V.).
[3] Vyšel přitom z toho, že:
1. Navrhovatel byl ke dni konání valné hromady (28. 12. 2005) společníkem
společnosti.
2. Účast navrhovatele ve společnosti zanikla v dubnu 2011 v důsledku postižení
jeho obchodního podílu exekučním příkazem.
3. Společnost změnila svoji právní formu na akciovou společnost. Zápis do
obchodního rejstříku byl proveden ke dni 10. 10. 2011.
4. Ze smlouvy o výkonu funkce jednatele uzavřené dne 28. 8. 2001 mezi
společností a F. H. se podává, že jeho základní odměna byla sjednána ve výši
40.000 Kč měsíčně (článek II. bod 1. smlouvy). K zabezpečení hospodářského
růstu společnosti, tvorbě zisku a plnění úkolů významných pro rozvoj
společnosti bylo možno v době platnosti smlouvy vypsat jednateli nenárokové
odměny, a to zpravidla předem, formou usnesení valné hromady, v němž se stanoví
výše odměny, ukazatele nezbytné pro její plnění a zdroj úhrady (článek III. bod
1. smlouvy). O výplatě nenárokových odměn rozhodne po zhodnocení splněných
ukazatelů valná hromada (článek III. bod 2. smlouvy).
5. Odměna ve výši 300.000 Kč byla jednateli navržena společníkem S. M. z důvodu
„dosažení výsledků společnosti“ a „celkového jejího pozitivního vývoje“, a to
za jeho pětileté funkční období.
6. Společníci dne 3. 11. 2005 hlasovali mimo valnou hromadu o vypsání
(kritérií) odměny jednatele pro rok 2005; usnesení však přijato nebylo.
7. Valná hromada společnosti na zasedáních konaných dne 28. 8. 2001, 28. 8.
2003 a 22. 6. 2004 vždy schválila kritéria pro výši ročních odměn jednatele.
Dalšími usneseními byly posléze schvalovány odměny samotné.
8. Odměna jednatelů nebyla upravena vnitřním předpisem společnosti. [4] Vycházeje z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 29
Cdo 4347/2013, soud prvního stupně nejprve vysvětlil, že usnesení valné hromady
společnosti, jímž bylo rozhodnuto o odměně jednatele, může mít dopad i do
poměrů navrhovatele. Proto mu i přes ztrátu postavení společníka zůstává
zachována aktivní věcná legitimace v řízení o vyslovení neplatnosti prvního
usnesení valné hromady. [5] Toto usnesení pak soud prvního stupně shledal neplatným, a to pro
jeho rozpor s § 66 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále
jen „obch. zák.“). Podle názoru soudu prvního stupně valná hromada může
schválit jednateli nenárokovou složku odměny pouze tehdy, není-li sjednána
smlouva o výkonu funkce. Je-li sjednána smlouva o výkonu funkce, nemůže valná
hromada rozhodovat o nenárokové odměně. [6] Rozhodla-li valná hromada o nenárokové odměně, aniž byla naplněna
kritéria uvedená v článku III. smlouvy o výkonu funkce, odporuje usnesení valné
hromady ustanovení § 66 odst. 3 obch. zák. [7] S ohledem na uvedené již soud prvního stupně pro nadbytečnost
neposuzoval, zda jsou naplněny další důvody neplatnosti prvního usnesení, a to,
zda tímto usnesením byla poskytnuta výhoda H. (a ten tudíž měl sistována
hlasovací práva) a zda při hlasování na valné hromadě byl H. osobou jednající
ve shodě s M. (v důsledku čehož by měl sistována hlasovací práva i M.). [8] Jde-li o zbývající usnesení valné hromady, nesvědčí navrhovateli
aktivní věcná legitimace, neboť po zániku své účasti již nemá právní zájem na
vyslovení jejich neplatnosti (případné vyslovení jejich neplatnosti nemůže mít
žádný dopad do poměrů navrhovatele). [9] Vrchní soud v Praze k odvolání obou účastníků řízení usnesením ze
dne 19. 9. 2018, č. j. 14 Cmo 6/2017-341, rozhodnutí soudu prvního stupně
změnil v rozsahu výroku I., jímž vyslovil neplatnost prvního usnesení valné
hromady společnosti, tak, že návrh zamítl, potvrdil v rozsahu výroků II. až IV. (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení (druhý výrok). [10] Odvolací soud přisvědčil názoru soudu prvního stupně, podle něhož
navrhovateli svědčí právní zájem na vyslovení neplatnosti prvního usnesení
valné hromady. Uzavřel však, že první usnesení není v rozporu s § 66 odst. 3
obch. zák. Označené ustanovení chrání v prvé řadě společnost a její společníky;
proto podmiňuje poskytnutí odměny, na níž jednateli neplyne nárok ze smlouvy o
výkonu funkce, vnitřního předpisu či právního předpisu, souhlasem valné
hromady. [11] K námitkám navrhovatele odvolací soud uvedl, že první usnesení by
bylo přijato i bez hlasů H.; pokud by jeho hlasy byly sistovány, stačilo by
odevzdaných 44 hlasů pro přijetí usnesení z celkového počtu 79 hlasů (při
odhlédnutí od hlasů H.) k přijetí usnesení. Tvrzení navrhovatele o zaviněném
porušování právních povinností H. při výkonu funkce jednatele potom mají podle
odvolacího soudu jen spekulativní charakter, neboť nejsou doložena žádným
soudním rozhodnutím o přiznané škodě ve prospěch společnosti.
[12] Ve vztahu ke zbývajícím usnesením valné hromady odvolací soud
přisvědčil závěru soudu prvního stupně o zániku aktivní věcné legitimace
navrhovatele. Napadená usnesení o jmenování jednatelů nejsou právními tituly k
plnění poskytnutým ze strany společnosti, jako tomu je v případě přiznání
mimořádné odměny jednateli, a na vyslovení jejich neplatnosti proto navrhovatel
nemá právní zájem. [13] Proti usnesení odvolacího soudu (s výjimkou prvního výroku v části,
v níž potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku IV.) podal navrhovatel
dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“); navrhuje, aby Nejvyšší soud v napadeném
rozsahu zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního
stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. [14] Dovolatel má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
těchto otázek (hmotného i procesního) práva:
1) Vyhoví-li soud prvního stupně návrhu, může odvolací soud změnit jeho
rozhodnutí a návrh zamítnout, aniž by posoudil skutková tvrzení a důkazní
návrhy předložené v řízení před soudem prvního stupně, ke kterým soud prvního
stupně nepřihlédl, protože návrhu vyhověl z jiného důvodu? 2) Může valná hromada rozhodnout o poskytnutí nenárokové odměny jednateli,
odporuje-li takové rozhodnutí úpravě odměňování sjednané ve smlouvě o výkonu
funkce? 3) Jsou-li ve smlouvě o výkonu funkce přiznána subjektivní práva jednotlivým
společníkům, může valná hromada rozhodnout o odepření jejich výkonu, aniž by s
tím dotčení společníci souhlasili? 4) Je usnesení valné hromady o jmenování jednatele právním titulem k plnění
poskytnutým ze strany společnosti? [15] První otázku odvolací soud vyřešil podle dovolatele v rozporu s
(jím citovanou) judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu. Dovolatel ve vztahu k
prvnímu usnesení valné hromady od počátku namítal a prokazoval, že jím byla
přiznána výhoda H., v důsledku čehož měl sistována hlasovací práva jak H., tak
i další společníci, kteří s ním jednají ve shodě. Odvolací soud sice vypořádal
otázku sistace hlasovacích práv H., ale zcela pominul tvrzení dovolatele, že M. [jemuž – jakožto zaměstnanci společnosti v přímé řídící působnosti jednatele H. – svědčila vyvratitelná domněnka upravená v § 66b odst. 2 písm. a) obch. zák.]
byl osobou jednající ve shodě s H. a že tudíž ani on nemohl vykonávat hlasovací
práva. [16] Odvolací soud se nevypořádal ani s další námitkou dovolatele, podle
níž usnesení valné hromady o přiznání nenárokové odměny odporuje § 66 odst. 3
obch. zák. i z toho důvodu, že H. zaviněně porušoval právní povinnosti při
výkonu funkce. Označené ustanovení přitom zakazuje, aby mu společnost v takovém
případě poskytla nenárokovou odměnu. [17] Druhou (v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešenou) otázku pak
odvolací soud posoudil podle názoru dovolatele nesprávně. Dovolatel je
přesvědčen, že výklad ustanovení § 66 odst. 3 obch. zák. zastávaný odvolacím
soudem odporuje principu pacta sunt servanda, jakož i právní úpravě způsobu
změny nebo zániku závazků obsažené v obchodním a občanském zákoníku. Jestliže
valná hromada schválí odměnu, která je v rozporu se smluvními závazky
společnosti, pak tyto závazky porušuje. Navíc takový výklad odporuje i dobrým
mravům; mravní normy společnosti totiž vyžadují, aby se závazky plnily. Usnesení valné hromady nelze podle dovolatele považovat ani za změnu smlouvy o
výkonu funkce; ta by totiž vyžadovala povinnou písemnou formu, tj. uzavření
dodatku, jenž by následně musela schválit valná hromada.
[18] Ke třetí (v judikatuře Nejvyššího soudu taktéž dosud neřešené)
otázce dovolatel zdůrazňuje, že podle smlouvy o výkonu funkce musí být
ukazatele pro poskytnutí nenárokové odměny vypsány formou usnesení valné
hromady. Valná hromada má také následně posoudit jejich splnění. Dovolateli,
jako „členovi valné hromady“, tudíž smlouva o výkonu funkce v souladu s § 50
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), přiznávala
subjektivní práva (hlasovat o kritériích pro poskytnutí odměny a podílet se na
posouzení, zda tato kritéria byla naplněna). Dovolatel tato subjektivní práva
vykonával na valných hromadách v letech 2001 až 2005. [19] Jestliže valná hromada schválila odměnu jednateli, aniž by předtím
společníkům umožnila vykonat subjektivní práva přiznaná jim smlouvou o výkonu
funkce (stanovit kritéria pro poskytnutí odměny a posoudit jejich naplnění),
porušila závazky, jež společnost převzala (i) vůči dovolateli. Usnesení valné
hromady tak odporuje zákonu (principu pacta sunt servanda, jakož i právní
úpravě způsobu změny nebo zániku závazků obsažené v obchodním a občanském
zákoníku). [20] Ani čtvrtou otázku, jejíž zodpovězení má význam pro posouzení
právního zájmu dovolatele na vyslovení neplatnosti druhého a třetího usnesení
valné hromady (o jmenování jednatelů), Nejvyšší soud dosud podle dovolatele
neřešil. Dovolatel má oproti soudům nižších stupňů za to, že jmenování
jednatele je předpokladem pro platnost dalších plnění, které společnost
poskytla třetím osobám, resp. samotným jednatelům; proto mu svědčí právní zájem
na vyslovení neplatnosti usnesení o jmenování jednatelů. [21] V jiných soudních řízeních již soudy rozhodly, že na odměny
vyplacené v letech 2006 až 2010 vznikl jednatelům nárok podle § 66 ve spojení s
§ 517 obch. zák. a jejich schválení nepatřilo do působnosti valné hromady. Není-
li však jednatel platně jmenován, nemá ani právo na odměnu v režimu § 66 odst. 3 obch. zák., ale pouze na odměnu podle „jiného předpisu“, jak Nejvyšší soud
uvedl v rozsudku ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2379/2010. Správné určení
odměn, na něž měli jednatelé nárok, může ovlivnit výši vypořádacího podílu
dovolatele. Proto trvá i jeho právní zájem na vyslovení neplatnosti usnesení
valné hromady o jmenování jednatelů. [22] Dalším argumentem je povinnost péče řádného hospodáře, jež svědčí
jednatelům. Posouzení platnosti jejich jmenování je tudíž určující pro
zjištění, zda společnost má vůči jednatelům pohledávky z titulu nároku na
náhradu škody (způsobené porušením péče řádného hospodáře), a pokud ano, v jaké
výši. Jestliže jednatelé nebyli platně jmenováni, je podle dovolatele jejich
odpovědnost nutné posuzovat podle „jiných předpisů“, což ovlivní i výši
pohledávek společnosti za těmito jednateli, a tudíž i výši vypořádacího podílu
dovolatele.
[23] Dovolání je přípustné k řešení první dovolatelem otevřené otázky
procesního práva, již odvolací soud posoudil (implicite) v rozporu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu.
[24] Z té se podává, že soud je povinen své rozhodnutí řádně odůvodnit a
vypořádat se se všemi důkazy a rovněž i s argumentačními tvrzeními, uplatněnými
účastníky řízení. Řečené přitom neznamená, že by se soud musel vypořádat s
každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Není totiž porušením práva na
spravedlivý proces, jestliže soud nebuduje vlastní závěry na podrobné
oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví
vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží
tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. za
mnohá rozhodnutí nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS
113/02, a ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, usnesení Ústavního soudu
ze dne 14. 6. 2012, sp.zn. III. ÚS 3122/09, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne
19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010, ze dne 19. 9. 2018, sen. zn. 29 NSCR
174/2016, ze dne 28. 11. 2018, sen. zn. 29 NSCR 91/2014, či ze dne 10. 12.
2019, sp. zn. 21 Cdo 3524/2019.
[25] V projednávané věci dovolatel od počátku mimo jiné namítá, že při
hlasování o návrhu prvního usnesení valné hromady (o odměně jednatele) nemohl
vykonávat hlasovací právo ani H. (neboť šlo o usnesení, jímž mu měla být
poskytnuta výhoda), ani M. (neboť jednal s H. ve shodě) [viz návrh na zahájení
řízení, s. 7, bod V.].
[26] Soud prvního stupně se těmito námitkami nezabýval, protože první
usnesení shledal neplatným z dalšího (dovolatelem uplatněného) důvodu (rozpor s
ustanovením § 66 odst. 3 obch. zák.). Odvolací soud uvedený názor nesdílel, a
jako nedůvodnou shledal i námitku dovolatele, podle níž měl H. sistována
hlasovací práva, neboť i kdyby tomu tak bylo, zbývající hlasy odevzdané pro
návrh usnesení by byly dostačující. Nijak se však nevypořádal s námitkou
dovolatele, podle níž M. jednal ve shodě s H., a sistace hlasovacího práva
proto svědčí [podle § 127 odst. 5 písm. c) obch. zák., ve znění účinném do 19.
7. 2009] i tomuto společníku. Přitom pokud by tato námitka byla důvodná (což
dosud žádný soud neposuzoval), nebyl by pro návrh prvního usnesení odevzdán
dostatečný počet hlasů. Závěr odvolacího soudu, podle něhož první usnesení není
v rozporu se zákonem, je tak předčasný (nelze jej učinit bez posouzení uvedené
námitky dovolatele), a tudíž i nesprávný.
[27] Dovolateli však nelze přisvědčit, že se odvolací soud nijak
nevypořádal s jeho další námitkou proti platnosti prvního usnesení valné
hromady, podle níž uvedené usnesení odporuje § 66 odst. 3 obch. zák. i z toho
důvodu, že H. zaviněně porušoval právní povinnosti při výkonu funkce. Odvolací
soud tuto námitku shledal nedůvodnou, neboť tvrzení dovolatele má toliko
spekulativní povahu a není doloženo žádným soudním rozhodnutím, jímž by
společnosti byla přiznána náhrada způsobené škody (viz odst. 28 odůvodnění
odvolacího soudu). Správnost tohoto závěru přitom dovolatel nenapadá, a
dovolacímu přezkumu jej tudíž neotevírá (srov. k tomu např. nález Ústavního
soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08).
[28] Odpověď na druhou a třetí otázku se podává jak z jednoznačného
znění § 66 odst. 3 obch. zák., tak i z ustálené judikatury Nejvyššího soudu,
již odvolací soud plně respektoval.
[29] Účelem pravidla, podle něhož členu orgánu náleží za výkon funkce
toliko plnění, jež mu schválí valná hromada (nejde-li o plnění, na něž plyne
právo z právního předpisu), je zabezpečit kontrolu společníků nad odměňováním
členů orgánů a zamezit tomu, aby zejména členové statutárního orgánu určovali
odměny sami sobě bez ohledu na majetkové poměry společnosti a na kvalitu výkonu
funkce odměňovanými členy orgánů. Valná hromada přitom může rozhodnout o
schválení odměny členu orgánu i za období předcházející jejímu jednání (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 29 Odo 414/2003, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3009/2007).
[30] Z řečeného je zjevné, že valné hromadě nic nebrání, aby členu
orgánu přiznala odměnu i nad rámec odměny, sjednané ve smlouvě o výkonu funkce.
Uvedený závěr se ostatně podává i ze samotného znění § 66 odst. 3 obch. zák.
[31] Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že valná hromada
společnosti mohla přiznat jednateli odměnu za výkon funkce v uplynulém období,
a to i bez splnění podmínek uvedených ve smlouvě o výkonu funkce. Pouze na
okraj Nejvyšší soud dodává, že konstrukci, podle níž smlouva o výkonu funkce
zakládá subjektivní práva společníkům ve smyslu § 50 obč. zák., nesdílí.
Smlouva o výkonu funkce pouze stanovila podmínky, za jejichž splnění vznikne
jednateli nárok na další odměnu.
[32] Druhá ani třetí otázka předestřená dovolatelem tudíž nečiní
dovolání přípustným.
[33] Ustálené judikatuře Nejvyššího soudu pak odpovídá i závěr soudů
nižších stupňů, podle kterého dovolateli nesvědčí (po zániku jeho účasti ve
společnosti) právní zájem na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady o
jmenování jednatelů společnosti (k zachování aktivní věcné legitimace bývalého
společníka v řízení o návrhu podle § 131 obch. zák. po zániku účasti ve
společnosti srov. např. dovolatelem citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn.
29 Cdo 4347/2013 a judikaturu v něm uvedenou).
[34] Dovolatel má za to, že vyslovení neplatnosti těchto usnesení může
mít vliv na případné nároky společnosti vůči jmenovaným jednatelům, a v
důsledku tedy i na výši jeho vypořádacího podílu.
[35] Přehlíží však, že i osobám, jež vykonávaly funkci jednatele,
přestože nebyly platně jmenovány (usnesení valné hromady o jejich jmenování
bylo následně shledáno neplatným v řízení podle § 131 odst. 1 obch. zák.), a
jež neměly uzavřenou smlouvu o výkonu funkce, náleží podle § 451 a § 458 odst.
1 obč. zák. peněžitá náhrada za bezdůvodné obohacení, získané společností tím,
že tyto osoby jí poskytovaly službu v podobě plnění povinností člena
statutárního orgánu. Její výše přitom odpovídá ceně obvyklé, již by společnost
za tyto služby musela zaplatit, a je tedy shodná s výší odměny, na niž v
projednávané věci jmenovaným jednatelům vznikl nárok podle § 66 odst. 3 a § 571
obch. zák. (k výši peněžité náhrady za takto získané bezdůvodné obohacení srov.
v judikatuře Nejvyššího soudu např. rozsudky ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 29
Odo 805/2001, či ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1036/2012, anebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 251/2018).
[36] Otázka platnosti usnesení o jmenování jednatelů pak nemá význam – a
dovolatel se mýlí, usuzuje-li opačně – ani pro posouzení případných nároků na
náhradu škody, způsobené společnosti neřádným výkonem funkce. Jak se totiž
podává z § 66 odst. 6 obch. zák. a judikatury Nejvyššího soudu (srov. obdobně
usnesení ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4095/2016), i osoba, jež vykonává
funkci jednatele, ač jím není, je povinna tak činit s péčí řádného hospodáře a
odpovídá za porušení povinností při výkonu funkce obdobně jako jednatel.
[37] Vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady o jmenování jednatelů
neovlivní posouzení ani výši dovolatelem tvrzených nároků společnosti vůči
těmto jednatelům, a tudíž ani výši vypořádacího podílu dovolatele, a nemůže se
tak projevit v poměrech dovolatele coby bývalého společníka společnosti.
[38] Z řečeného se podává, že dovolání není přípustné ani pro řešení
čtvrté otázky.
[39] S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud, aniž ve věci
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesení odvolacího
soudu zrušil v té části prvního výroku, v níž změnil usnesení soudu prvního
stupně ve výroku I., a dále v závislém výroku o nákladech řízení, a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s.
ř.). Ve zbývajícím rozsahu (v němž směřuje proti zbývající části prvního výroku
usnesení odvolacího soudu o potvrzení usnesení soudu prvního stupně ve výrocích
II. a III.) pak Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné (§ 243c odst. 1
o. s. ř.).
[40] Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém
rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243g odst. 1 a § 226 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 5. 2020
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu