29 Cdo 4095/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce
ESTO Cheb s. r. o., se sídlem v Chebu, Palackého 2087/8A, PSČ 350 02,
identifikační číslo osoby 49196511, zastoupeného Mgr. Ing. Ondřejem Blahou,
advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 47/73, PSČ 186 00, proti žalovanému
Ing. J. Š., zastoupenému Mgr. Barborou Barcalovou, advokátkou, se sídlem v
Praze 1, Klimentská 1652/36, PSČ 110 00, o zaplacení 159.082 Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 48 ECm 23/2014, 48
ECm 34/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne
13. dubna 2016, č. j. 6 Cmo 348/2015-313, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. dubna 2016, č. j. 6 Cmo
348/2015-313, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Plzni zavázal rozsudkem ze dne 30. září 2015, č. j. 48 ECm
23/2014, 48 ECm 34/2014-251, žalovaného zaplatit žalobci 159.082 Kč s
příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Žalovaný je společníkem žalobce a v minulosti vykonával v žalobci funkci
jednatele. 2) Valná hromada žalobce rozhodla dne 22. srpna 2013 o odvolání žalovaného z
funkce jednatele. Žalovaný podal návrh na vyslovení neplatnosti tohoto usnesení
podle § 131 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), o němž dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. 3) Dne 9. září 2013 uzavřel žalovaný „jako jednatel“ žalobce se společností X –
SECURITY s. r. o. (dále jen „bezpečnostní agentura“) smlouvu o poskytování
bezpečnostních služeb (dále jen „smlouva“), jejímž předmětem bylo zajištění
ostrahy budov, osob a majetku a další činnost podle pokynů, které bezpečnostní
agentuře dával žalovaný. 4) Usneseními Krajského soudu v Plzni ze dne 26. listopadu 2013, č. j. 42 Cm
239/2013-53, a ze dne 5. května 2014, č. j. 42 Cm 239/2013-274, byla nařízena
předběžná opatření, která ukládala žalobci povinnost umožnit přístup do jeho
objektu dodavatelům, odběratelům a Ing. R. H., Ph.D., jednateli žalobce. 5) Bezpečnostní agentura na základě pokynů žalovaného („jednatele“ žalobce)
mařila výkon nařízených předběžných opatření tím, že přístupu osob do objektu
bránila. 6) Usneseními ze dne 31. března 2014, č. j. 23 E 28/2014-17, a ze dne 20. května 2014, č. j. 23 E 45/2014-25, nařídil Okresní soud v Chebu výkon výše
uvedených předběžných opatření a zavázal žalobce k zaplacení pokut ve výši
50.000 Kč a 80.000 Kč spolu s náklady řízení. 7) Žalobce uložené pokuty spolu s náklady nalézacího a exekučního řízení řádně
uhradil, čímž mu vznikla škoda, jejíž náhrady se po žalovaném domáhá. Na takto ustaveném základě soud prvního stupně, s odkazem na § 135 odst. 2 a na
§ 194 odst. 5 obch. zák., uzavřel, že v době vzniku újmy nebyla dána
odpovědnost žalovaného jako člena statutárního orgánu za porušení péče řádného
hospodáře, jelikož žalovaný jednání, které vedlo k uložení pokut žalobci,
učinil až poté, kdy byl odvolán z funkce jednatele žalobce. Ačkoli platnost usnesení valné hromady žalobce ze dne 22. srpna 2013, kterým
byl žalovaný odvolán z funkce jednatele, je napadena u soudu návrhem na
vyslovení neplatnosti, řízení nebylo doposud pravomocně skončeno a na
žalovaného tak bylo - dle názoru soudu - nutné pohlížet jako na odvolaného
jednatele, který od 22. srpna 2013 nebyl oprávněn činit právní úkony jménem
žalobce. Soud proto nárok žalobce na náhradu škody posoudil podle § 373 ve
spojení s § 757 obch. zák. a po zjištění škody, která vznikla žalobci v
příčinné souvislosti s jednáním žalovaného, který dával bezpečnostní agentuře
pokyny k jednáním mařícím nařízená předběžná opatření, žalobě vyhověl. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze ve výroku označeným usnesením
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud konstatoval, že pro rozhodnutí v projednávané věci je právně
významný výsledek řízení o návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné
hromady o odvolání žalovaného z funkce jednatele, jež je vedeno u Krajského
soudu v Plzni a jež nebylo doposud pravomocně skončeno, neboť do té doby nebude
zřejmé, zda žalovaný v rozhodné době jednal jako jednatel žalobce, či nikoliv. Posouzení povahy jednání žalovaného bylo přitom podle názoru odvolacího soudu
rozhodné z hlediska aplikace správných právních předpisů, zejména s ohledem na
dělení důkazního břemene a s tím související poučovací povinnost soudu. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že „nepostupoval správně, když
nevyčkal skončení řízení vedených k určení, zda je rozhodnutí valné hromady o
odvolání žalovaného z funkce jednatele platné, či nikoli, případně když si
uvedenou otázku nezodpověděl jako předběžnou“, a zrušil rozsudek soudu prvního
stupně dle § 219a odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá
(posuzováno podle obsahu) o ustanovení § 237 o. s. ř., maje za to, že
rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to otázky režimu, ve
kterém za své jednání odpovídá osoba, jež byla odvolána z funkce jednatele
společnosti usnesením valné hromady, které napadla návrhem na vyslovení
neplatnosti u soudu, přičemž toto řízení nebylo doposud pravomocně skončeno, a
která i po „zániku funkce“ nadále jednala jako „jednatel“ společnosti.
Dovolatel namítá, že skutečnost, zda žalovaný v době, kdy uzavřel smlouvu, byl
jednatelem žalobce, či nikoliv, není pro posouzení projednávané věci významná
(a to ani ve spojení s odvolacím soudem akcentovanou otázkou přenosu důkazního
břemene), neboť v řízení bylo prokázáno, že žalovaný svým jednáním žalobci
způsobil škodu. Přerušení řízení do doby rozhodnutí o návrhu na vyslovení
neplatnosti usnesení valné hromady žalobce o odvolání žalovaného z funkce proto
není na místě.
Nadto je dovolatel přesvědčen, že se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce procesního práva, na níž napadené
rozhodnutí spočívá, jelikož dle dovolatele nebyl naplněn žádný z důvodů pro
kasaci rozhodnutí soudu prvního stupně ve smyslu § 219a o. s. ř.; odvolací soud
tudíž rozhodnutí zrušil bez opory v zákoně.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky, podle jakých ustanovení je třeba posoudit jednání osoby, která
byla odvolána z funkce jednatele společnosti s ručením omezeným, učiněné po
tomto odvolání, a to v situaci, kdy usnesení valné hromady o odvolání z funkce
jednatele napadla návrhem podle § 131 obch. zák., o němž dosud nebylo
rozhodnuto.
Podle § 194 odst. 5 věty první, druhé a třetí obch. zák. jsou členové
představenstva povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře a
zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech, jejichž
prozrazení třetím osobám by mohlo společnosti způsobit škodu. Je-li sporné, zda
člen představenstva jednal s péčí řádného hospodáře, nese důkazní břemeno o
tom, že jednal s péčí řádného hospodáře, tento člen představenstva. Ti členové
představenstva, kteří způsobili společnosti porušením právních povinností při
výkonu působnosti představenstva škodu, odpovídají za tuto škodu společně a
nerozdílně.
Z § 135 odst. 2 obch. zák. se podává, že ustanovení § 194 odst. 2 první až páté
věty, odstavce 4 až 7 a § 196a obch. zák. se použijí obdobně i na jednatele
společnosti s ručením omezeným.
Nejen z ustanovení § 194 odst. 5 ve spojení s § 135 odst. 2 obch. zák., ale i
z ustálené judikatury se podává závěr, podle něhož jednatel společnosti s
ručením omezeným je – po dobu výkonu své funkce – povinen vykonávat svou
působnost s péčí řádného hospodáře; způsobí-li společnosti porušením právních
povinností při výkonu působnosti jednatele škodu, odpovídá za ni dle § 194
odst. 5 obch. zák. (srov. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 15. září
2010, sp. zn. 29 Cdo 1657/2009, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo
6, ročníku 2011, pod číslem 88, ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo
663/2013, či ze dne 27. listopadu 2014, sp. zn. 29 Cdo 3158/2013, jež jsou
veřejnosti dostupné – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá
po 1. lednu 2001 – na jeho webových stránkách).
K předpokladům vzniku odpovědnosti jednatele za škodu způsobenou společnosti
Nejvyšší soud pouze připomíná závěry, jež formuloval a odůvodnil v rozsudku ze
dne 29. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2363/2011, uveřejněném pod číslem 75/2013
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či v rozsudku ze dne 29. srpna 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2869/2011, podle kterých jednatel odpovídá za řádný (v souladu s
požadavkem náležité péče, resp. péče řádného hospodáře jsoucí) výkon funkce,
nikoliv za výsledek své činnosti. Jedná-li s péčí řádného hospodáře, není
povinen hradit společnosti škodu, byť by v důsledku takového jednání vznikla.
Uvedenou argumentaci, vztahující se zásadně na dobu výkonu (trvání) funkce
jednatele, Nejvyšší soud doplnil v rozsudku ze dne 26. října 2015, sp. zn. 29
Cdo 4245/2014, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2016,
pod číslem 113, ve kterém– aplikuje úpravu § 66 odst. 2 obch. zák. o přiměřeném
použití ustanovení o mandátní smlouvě – uzavřel, že i v případě zániku funkce
je jednatel povinen předat společnosti vše, co jí patří a co má ve své
dispozici (§ 66 odst. 2 a § 569 obch. zák.); neučiní-li tak, je v souladu s §
135 odst. 2 ve spojení s § 194 odst. 5 obch. zák. povinen nahradit společnosti
tím způsobenou škodu.
Obdobně platí, že jedná-li jednatel poté, kdy byl odvolán ze své funkce,
„jménem společnosti“, jako by nadále byl jejím jednatelem, je nezbytné na jeho
jednání klást stejné požadavky, jaké zákon stanoví pro jednání (skutečného)
jednatele. Za této situace pak v případě porušení povinnosti jednat s péčí
řádného hospodáře musí takový „jednatel“ nutně odpovídat za škodu tímto
jednáním způsobenou stejně, jako by jednatelem společnosti formálně byl. Pro
uvedený závěr přitom není významné, zda takový „jednatel“ o svém odvolání
nevěděl, nebo zda o něm věděl, a přesto jej vědomě nerespektoval.
I v poměrech projednávané věci, kdy působnost jednatele společnosti fakticky
vykonával žalovaný v rozporu s usnesením valné hromady žalobce i poté, kdy byl
z funkce jednatele odvolán, proto žalovaný za toto jednání odpovídá podle § 194
odst. 5 obch. zák.
Nejvyšší soud tudíž sdílí názor dovolatele, podle něhož pro výsledek řízení
není významné, zda byl žalovaný ze své funkce odvolán platně, či nikoliv, neboť
za (žalobcem tvrzenou) škodu bude žalovaný odpovídat podle § 194 odst. 5 ve
spojení s § 135 odst. 2 obch. zák. bez ohledu na výsledek řízení o návrhu na
vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady žalobce o odvolání žalovaného z
funkce.
Uzavřel-li odvolací soud, že v řízení je právně významnou otázka platnosti či
neplatnosti usnesení valné hromady o odvolání žalovaného z funkce jednatele a
že je třeba řízení přerušit do pravomocného skončení řízení o vyslovení
neplatnosti tohoto usnesení, je jeho právní posouzení věci nesprávné; tento
názor je v rozporu i se zásadou hospodárnosti řízení (k tomu srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura číslo 12, ročníku 2011, pod číslem 169, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 40/2013, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2013, sp. zn. 29 Cdo 3694/2013).
Nesprávný a v rozporu s ustálenou judikaturou je i právní názor odvolacího
soudu, dle kterého měl soud prvního stupně v projednávané věci posoudit otázku
platnosti usnesení valné hromady žalobce jako otázku předběžnou. Již v rozsudku
ze dne 13. ledna 1999, sp. zn. 1 Odon 101/97, uveřejněném pod číslem 5/2000
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil
závěr, podle něhož platnost usnesení valné hromady nelze zkoumat v jiném
řízení, než v řízení podle ustanovení § 131 obch. zák., anebo v rejstříkovém
řízení (k tomuto závěru se dále přihlásil například v usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 28. dubna 2008, sp. zn. 29 Cdo 763/2007, ze dne 26. dubna 2011, sp. zn.
29 Cdo 278/2010, či ze dne 27. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 2289/2015).
V projednávané věci nelze pominout ani to, že důvody, pro které odvolací soud
rozhodnutí soudu prvního stupně zruší, jsou v občanském soudním řádu – jak
vyplývá z ustanovení § 219a o. s. ř. – uvedeny taxativně. To znamená, že z
jiných než uvedených důvodů odvolací soud nesmí rozhodnutí soudu prvního stupně
zrušit, neboť jeho případné další nedostatky nebo vady řízení nepovažuje zákon
za natolik závažné, aby nemohlo dojít ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2015, sp. zn. 21
Cdo 3973/2014).
Přestože soud prvního stupně nepoučil žalovaného o jeho povinnosti prokázat, že
jeho jednání bylo v souladu s péčí řádného hospodáře (která vyplývá z § 194
odst. 5 obch. zák., jakož i z ustálené judikatury Nejvyššího soudu; k tomu
srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2012, sp. zn. 29
Cdo 3542/2011), nebyl v odvolacím řízení naplněn žádný z důvodů pro kasaci
napadeného rozhodnutí vypočtených v § 219a o. s. ř., neboť odvolací soud byl za
této situace povinen zjednat nápravu a poučit žalovaného o jeho procesních
povinnostech sám (k tomu srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.
ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 18/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
března 2010, sp. zn. 29 Cdo 975/2008).
Jelikož právní posouzení věci není správné a dovolací důvod podle § 241a odst.
1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž se zabýval ostatními
dovolacími námitkami, napadené usnesení odvolacího soudu podle § 243e odst. 1
o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2
věta první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část
věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí odvolací soud rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. ledna 2014)
se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. března 2017
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu