29 Cdo 2379/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
žalobkyně ATLAS Dubrovník, spol. s r. o., se sídlem v Praze 1, Hybernská
1007/20, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 64945375, zastoupené JUDr.
Miroslavem Černým Ph. D., advokátem, se sídlem v Praze 5, U Teplárny 1212/9,
PSČ 158 00, proti žalovanému J. P., zastoupenému JUDr. Zdeňkem Karfíkem CSc.,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Vladislavova 46/3, PSČ 110 00, o zaplacení
částky 937.441,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod
sp. zn. 8 C 270/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 17. března 2010, č. j. 69 Co 323/2009-226, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. března 2010, č. j. 69 Co
323/2009-226, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. května 2009, č.
j. 8 C 270/2007-160, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Městský soud v Praze k odvolání
žalovaného rozsudek ze dne 26. května 2009, č. j. 8 C 270/2007-160, ve výroku
ve věci samé, jímž Obvodní soud pro Prahu 5 uložil žalovanému povinnost
zaplatit žalobkyni částku 937.441,- Kč s příslušenstvím. Jde přitom v pořadí o druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když usnesením ze dne
11. listopadu 2008, č. j. 16 Co 349/2008-128, zrušil rozsudek ze dne 11. března
2008, č. j. 8 C 270/2007-104, jímž soud prvního stupně žalobu zamítl pro
promlčení žalobou uplatněného nároku, vyslovuje závazný právní názor, podle
něhož je nutné vztah mezi žalobkyní a žalovaným posoudit jako vztah mezi
jednatelem a společností, nikoliv jako vztah pracovněprávní. Odvolací soud vyšel zejména z toho, že:
1) Žalovaný byl v době od 22. ledna 1996 do 20. listopadu 2003 jediným
jednatelem žalobkyně. 2) Dne 1. dubna 1996 uzavřeli žalobkyně jako zaměstnavatel (jednající žalovaným
jakožto jednatelem) a žalovaný jako zaměstnanec pracovní smlouvu, podle níž měl
žalovaný vykonávat funkci obchodního ředitele žalobkyně (dále jen „pracovní
smlouva“). 3) V článku VI. pracovní smlouvy je stanoveno, že v případě, kdy pracovní poměr
skončí z důvodu na straně zaměstnavatele nebo dohodou, sjednává se právo
zaměstnance na odstupné ve výši šestinásobku průměrného měsíčního platu
počítaného z platu za poslední tři měsíce před skončením pracovního poměru. 4) Ke dni 31. května 2002 došlo k ukončení pracovního poměru žalovaného u
žalobkyně dohodou. 5) V červnu roku 2002 byla žalovanému žalobkyní vyplacena podle ustanovení
článku VI. pracovní smlouvy částka 524.476,- Kč. 6) Dne 31. května 2002 uzavřela žalobkyně, jednající žalovaným, a žalovaný
dohodu o pracovní činnosti, podle níž měl žalovaný provádět práce a úkony
související s úplným ukončením obchodní a jiné činnosti žalobkyně (dále jen
„dohoda o pracovní činnosti“). 7) Na základě dohody o pracovní činnosti byla žalobkyní žalovanému vyplacena od
června do prosince roku 2002 částka 209.314,- Kč. Žalobkyně dále zaplatila ve
stejném období na sociální a zdravotní pojištění žalovaného částku 203.651,- Kč. Na takto ustaveném základě odvolací soud, posuzuje platnost pracovní smlouvy,
uzavřel, že „rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance při uzavření
smlouvy, která směřuje ke vzniku pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního
vztahu, k jejich změně nebo zániku, vylučuje, aby jménem zaměstnavatele učinila
takový právní úkon stejná fyzická osoba, která je druhým účastníkem smlouvy
jako zaměstnanec, neboť nemůže odpovídajícím způsobem současně hájit své zájmy
jako zaměstnance a zájmy společnosti jako zaměstnavatele. Smlouva, která
směřuje ke vzniku pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu, je
jako dvoustranný právní úkon výsledkem jednání, do něhož strany – zaměstnanec i
zaměstnavatel – zpravidla vstupují s vlastními rozdílnými představami o jejich
obsahu a výsledku. Rozdílnost jejich zájmů je dána již tím, že objektivně vzato
chtějí sjednat smlouvu pro sebe co nejvýhodnější“. S odkazem na ustanovení §
242 odst. 1 písm. a/ zákona č.
65/1965 Sb., zákoníku práce (dále jen „zákoník
práce“), ve znění účinném ke dni uzavření pracovní smlouvy, odvolací soud
shledal pracovní smlouvu – včetně ujednání o odstupném – neplatným právním
úkonem. Ze stejného důvodu pak odvolací soud posoudil jako neplatnou i dohodu o
pracovní činnosti. Žalovanému proto nemohl vzniknout ani nárok na odstupné, ani nárok na odměnu
podle dohody o pracovní činnosti. Přijal-li přesto žalovaný plnění z neplatné
pracovní smlouvy (částku 524.476,- Kč) a dohody o pracovní činnosti (částku
209.314,- Kč), jde podle ustanovení § 451 a § 456 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) o bezdůvodné obohacení, které je
žalovaný povinen vydat zpět žalobkyni. Částka 203.651,- Kč, zaplacená žalobkyní podle smlouvy o pracovní činnosti na
sociální a zdravotní pojištění a důchodové zabezpečení, pak představuje škodu,
jíž žalovaný způsobil uzavřením neplatné smlouvu o pracovní činnosti. Tím
porušil povinnost jednat (jako jednatel žalobkyně) s péčí řádného hospodáře (§
135 odst. 2 a § 194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, dále
též jen „obch. zák.“) a je povinen uvedenou škodu žalobkyni nahradit. Námitku promlčení, vznesenou žalovaným, odvolací soud neshledal důvodnou,
uzavíraje, že v projednávané věci jde o vztah mezi jednatelem a společností a
promlčecí dobu je třeba posuzovat podle ustanovení § 397 obch. zák. Jelikož
žaloba byla podána 16. března 2006, k promlčení žalobou uplatněných pohledávek
nedošlo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Namítá, že řízení je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje tak dovolací
důvody vymezené v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř.) a navrhuje,
aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, popř. i rozsudek soudu prvního
stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Dovolatel obšírně rekapituluje vztah mezi ním a žalobkyní a zdůrazňuje, že
„parafoval pracovní smlouvu ředitele společnosti s vědomím, že tato smlouva
naplňuje sjednaný a odpovídajícím orgánem (jediným společníkem žalobkyně)
schválený obsah dohody mezi ředitelem a správní radou žalobkyně. Jednatel,
který pracovní smlouvu ředitele společnosti parafoval, neměl důvod stavět se
proti rozhodnutí společníka žalobkyně“. Poukazuje i na skutečnost, že vztah
mezi jednatelem a společností je „založen na úplatě za vyřizování určitých
záležitostí ve prospěch společnosti“ a že „tento vztah vyřešil uzavřením
pracovní smlouvy“. Dovolatel uzavírá, že „v daném případě uzavřením pracovní
smlouvy byl založen pracovněprávní vztah, a je na místě otázka, zda podle
zákoníku práce není nárok žalobkyně promlčen“.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání argumentuje ve prospěch napadeného
rozhodnutí a navrhuje, aby je dovolací soud zamítl.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.
Závěr odvolacího soudu o neplatnosti pracovní smlouvy je v souladu s ustálenou
judikaturou, podle níž právní úkony směřující ke vzniku, změně a zániku
pracovního poměru, popřípadě k založení, změně nebo zániku mzdových nebo jiných
peněžitých nároků, které jménem zaměstnavatele učinila stejná fyzická osoba,
která je druhým účastníkem pracovněprávního vztahu (jako zaměstnanec), jsou
neplatné podle ustanovení § 242 odst. 1 písm. a/ zákoníku práce pro rozdílnost
zájmů zaměstnavatele a zaměstnance při právním úkonu, který směřuje ke vzniku
pracovního poměru (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 17. listopadu 1998, sp. zn. 21 Cdo 11/98, uveřejněného pod číslem
63/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K námitce dovolatele, podle které „vyřešil“ vztah mezi ním jakožto jednatelem a
žalobkyní (v situaci, kdy mu za výkon funkce náležela odměna) uzavřením
pracovní smlouvy, pak Nejvyšší soud podotýká, že podle ustálené judikatury
činnost statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným nevykonává fyzická
osoba v pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem, neboť výkon
funkce statutárního orgánu společnosti není druhem práce ve smyslu
pracovněprávních předpisů a vznik a zánik tohoto právního vztahu není upraven
pracovněprávními předpisy; právní předpisy ani povaha společnosti s ručením
omezeným však nebrání tomu, aby fyzické osoby vykonávající funkci (člena)
statutárního orgánu uskutečňovaly jiné činnosti pro tuto obchodní společnost na
základě pracovněprávních vztahů, není-li náplní pracovního poměru (nebo jiného
pracovněprávního vztahu) výkon činnosti statutárního orgánu (srov. například
rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. dubna 1993 sp. zn. 6 Cdo 108/92,
uveřejněný pod číslem 13/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2004, sp. zn. 21 Cdo 737/2004, ze
dne 29. září 2004, sp. zn. 21 Cdo 894/2004, ze dne 4. listopadu 2004, sp. zn.
21 Cdo 1634/2004, ze dne 30. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 801/2005, či ze dne 16.
prosince 2010, sp. zn. 21 Cdo 4028/2009, jež jsou – stejně jako další
rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená níže – veřejnosti přístupná na webových
stránkách Nejvyššího soudu).
Nicméně přesto, že závěr odvolacího soudu o neplatnosti pracovní smlouvy je
správný, napadené rozhodnutí (ani v rozsahu částky 524.476,- Kč) neobstojí.
Odvolací soud nárok žalobkyně posoudil (co do částek 524.476,- Kč a 209.314,-
Kč) jako bezdůvodné obohacení získané žalovaným z neplatné pracovní smlouvy a
smlouvy o pracovní činnosti. Ačkoliv předpoklady a lhůtu pro vrácení plnění
poskytnutého podle neplatné pracovní smlouvy v rozhodné době upravovalo
ustanovení § 243 zákoníku práce, odvolací soud bez dalšího konstatoval, že jde
o vztah mezi jednatelem a společností, na který se plně uplatní úprava
obchodního zákoníku, včetně ustanovení § 397 obch. zák. upravujícího délku
promlčecí doby, aniž zdůvodnil, proč ustanovení § 243 zákoníku práce nelze v
projednávané věci aplikovat.
Navíc vykonával-li žalovaný pro žalobkyni funkci jednatele, náležela mu za ní –
nebylo-li dohodnuto jinak – odměna, a to buď ve výši schválené valnou hromadou
(jediným společníkem), nebo ve výši určené podle ustanovení § 66 odst. 2 a §
571 odst. 1 obch. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem
20/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 1. června 2011, sp. zn. 29 Cdo 1647/2010). Výše bezdůvodného obohacení,
získaného žalovaným, by proto nemohla být vyšší než rozdíl mezi částkou, na níž
žalovanému případně vznikl za dobu výkonu funkce jednatele nárok podle výše
označených ustanovení, a částkou žalovanému za tuto dobu (včetně „odstupného“)
vyplacenou. Ani tuto skutečnost odvolací soud nevzal v úvahu.
Odvolací soud dále vycházel z toho, že žalovaný byl ke dni uzavření dohody o
pracovní činnosti jednatelem žalobkyně, ačkoliv podle skutkových zjištění soudu
prvního stupně byl z funkce jednatele odvolán (jediným společníkem žalobkyně)
již dne 26. dubna 2002 (k okamžiku zániku funkce jednatele odvoláním srov.
závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 21. prosince 2010, sp.
zn. 29 Cdo 2363/2010). V důsledku toho se však při posuzování nároku žalobkyně
na zaplacení částky 203.651,- Kč z titulu náhrady škody za porušení péče
řádného hospodáře (spočívajícím v uzavření neplatné dohody o pracovní činnosti)
nevypořádal ani s otázkou, zda jsou v projednávané věci splněny předpoklady
aplikace ustanovení § 135 odst. 2 a § 194 odst. 5 obch. zák. Jakkoliv obecně
nelze zcela vyloučit aplikaci označených ustanovení i na jednání již odvolaného
jednatele, odvolací soud v tomto směru žádnou úvahu neučinil.
Stejně tak odvolací soud uzavřel, že se žalovaný bez dalšího bezdůvodně
obohatil přijetím částky 209.314,- Kč (podle neplatné dohody o pracovní
činnosti), aniž posuzoval, zda žalovaný pro žalobkyni fakticky práce podle
smlouvy o pracovní činnosti (poté, kdy byl odvolán z funkce jednatele)
vykonával a zda mezi ním a žalobkyní nevznikl tzv. faktický pracovní poměr,
tedy právní vztah, v němž oběma účastníkům vzniknou povinnosti posuzované podle
zákoníku práce. Protože nejde o pracovní poměr, neplatí pro něj ustanovení o
skončení pracovního poměru, o délce výpovědních dob apod. Fyzické osobě však
vždy musí být vydáno bezdůvodné obohacení, které zaměstnavateli vzniklo tím, že
přijala od fyzické osoby plnění z neplatného právního úkonu (srov. § 243 odst.
1, 2 zákoníku práce). Rozsah takového plnění je dán tím, v jaké výši bezdůvodné
obohacení zaměstnavateli vzniklo; výše bezdůvodného obohacení pak odpovídá
tomu, co by zaměstnavatel musel plnit fyzické osobě za skutečně vykonanou práci
v případě, že by pracovní smlouva byla uzavřena platně, tedy mzdovým podmínkám
platným u zaměstnavatele v době, kdy byla práce vykonána (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2004 sp. zn. 21 Cdo 2507/2003).
Vzhledem k tomu pak nemůže být (bez dalšího) správný ani závěr odvolacího
soudu, podle něhož žalobkyni vznikla škoda ve výši částek odvedených na
sociální a zdravotní pojištění a důchodové zabezpečení.
Právní posouzení odvolacího soudu je tak neúplné a tudíž i nesprávné a dovolací
důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 část věty
za středníkem o. s. ř.). Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího
soudu, dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil
i jej a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně
závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V dalším řízení soud zváží, zda je možno nároky uplatněné žalobkyní posoudit i
z titulu práva na náhradu škody způsobené žalovaným jakožto jednatelem
společnosti (jak ostatně po celou dobu řízení činí žalobkyně). V této
souvislosti Nejvyšší soud opětovně podotýká, že není-li sjednán (nebo zákonem
stanoven) bezúplatný výkon funkce jednatele, náleží jednateli za výkon funkce
odměna, a to buď ve výši schválené valnou hromadou (jediným společníkem), nebo
ve výši určené podle ustanovení § 66 odst. 2 a § 571 odst. 1 obch. zák.
Jakkoliv se dovolatel mýlí, má-li za to, že vztah mezi ním (jakožto jednatelem)
a žalobkyní mohl být upraven pracovní smlouvou, z výše řečeného je zjevné, že
nedohodli-li se žalobkyně a žalovaný na bezúplatném výkonu funkce a neschválila-
li valná hromada (jediný společník) žalobkyně výši odměny žalovaného, náležela
žalovanému odměna za výkon funkce ve výši určené podle ustanovení § 66 odst. 2
a § 571 odst. 1 obch. zák. Proto škoda způsobená žalobkyni tvrzeným porušením
povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře (tím, že žalovaný uzavřel neplatnou
pracovní smlouvu a podle ní si vyplatil plnění) nemůže být vyšší než rozdíl
mezi částkou, na níž žalovanému vznikl za dobu výkonu funkce jednatele nárok
podle výše označených ustanovení, a částkou žalovanému za tuto dobu (včetně
„odstupného“) vyplacenou.
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání
projednal a rozhodl o něm (od 1. července 2009), se podává z bodu 12., části
první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. října 2011
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu