27 Cdo 2779/2023-432
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce Jiřího Duška, se sídlem v Mrákotíně, č. p. 137, PSČ 588 54, identifikační číslo osoby 71907220, zastoupeného JUDr. Martinem Týle, advokátem, se sídlem v Pardubicích, Škroupova 561, PSČ 530 03, proti žalované NAPA TRUCKS spol. s r. o., se sídlem v Pardubicích, Semtín 100, PSČ 533 53, identifikační číslo osoby 25288717, zastoupené JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Pardubicích, Dražkovice 181, PSČ 533 33, o zaplacení 66.344 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 7 C 82/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 12. 1. 2023, č. j. 23 Co 327/2022-391, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
[1] Žalobou doručenou soudu dne 29. 4. 2014 se žalobce po žalované domáhá zaplacení 66.344 Kč s příslušenstvím z titulu nároku na slevu z kupní ceny ze smlouvy o prodeji automobilu Nissan Cabstar (dále jen „automobil“).
[2] Rozsudkem ze dne 29. 4. 2022, č. j. 7 C 82/2014-354, Okresní soud v Pardubicích žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) a o nákladech České republiky (výrok III).
[3] K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
[4] Jde přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, když rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9. 12. 2014, č. j. 7 C 82/2014-63, zrušil usnesením ze dne 2. 7. 2015, č. j. 23 Co 131/2015-86 (dále jen „předchozí kasační rozhodnutí“).
[5] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovolání, jež není přípustné podle § 238a o. s. ř., neshledal přípustným ani podle § 237 o. s. ř.
[6] Dovolatel má za to, že dovolání je přípustné, neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek, které v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyly vyřešeny a sice, zda:
1/ „soud prvního stupně může vést dokazování ke skutkovým zjištěním, která učinil odvolací soud poté, co je původní rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení, 2/ účastník řízení může po poučení dle § 118b a 119a o. s. ř. (tzn. po koncentraci řízení) a následném zrušení rozhodnutí odvolacím soudem libovolně po celou dobu následného řízení před soudem prvního stupně navrhovat nové důkazy, aniž by byly splněny podmínky „dle § 118b věty poslední o. s. ř.“, 3/ v případě rozdílnosti údajů (počtu ujetých km vozidla) uvedených prodávajícím v dokumentaci k předmětu prodeje je nutno v případě počátku záruky za jakost vycházet z údaje pro kupujícího příznivějšího, tzn. k tíži strany, která rozporné údaje použila“.
[7] První otázka přípustnost dovolání založit nemůže. Jejím prostřednictvím dovolatel napadá postup soudu prvního stupně, který přesto, že odvolací soud v předchozím kasačním rozhodnutí označil údaj o počtu najetých kilometrů automobilu za nesporný, vedl v dalším řízení ke zjištění této skutečnosti dokazování.
[8] Odvolací soud však v napadeném rozhodnutí převzal skutkový závěr soudu prvního stupně ohledně počtu najetých kilometrů automobilu. Přitom vysvětlil, že uvedl-li v předchozím kasačním rozhodnutí, že údaj o počtu najetých kilometrů automobilu byl mezi stranami nesporný, šlo z jeho strany o „nesprávné konstatování“.
[9] Nejvyšší soud nemá žádnou pochybnost o tom, že odvolací soud může napravit své pochybení, kdy (v rozporu s objektivní skutečností) považoval údaj o počtu najetých kilometrů automobilu za nesporný, a skutkový stav zjistit správně.
[10] Na posouzení první otázky proto napadené rozhodnutí nespočívá a její řešení se nemůže projevit v poměrech dovolatele založených napadeným rozhodnutím (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4384/2015, uveřejněné pod číslem 102/2016 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 29 Cdo 3754/2016, či ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2699/2023).
[11] Ani druhá otázka dovolání přípustným nečiní. Je tomu tak proto, že ji soudy vyřešily v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, z níž se podává, že účastník řízení může na základě poučení podle § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. doplnit skutková tvrzení a označit důkazy i poté, kdy nastala koncentrace řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, uveřejněný pod číslem 59/2012 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4297/2017). Příslušné poučení pak bylo účastníkům poskytnuto na jednání následujícím po předchozím kasačním rozhodnutí (22. 10. 2015).
[12] Při formulaci třetí otázky pak dovolatel přehlíží, že soudy prováděly ke zjištění, kolik kilometrů měl automobil v době uzavření kupní smlouvy najeto, dokazování, a uzavřely, že měl najeto 89 km.
[13] Správnost skutkového stavu, jak byl zjištěn v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je v § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
[14] Úspěch ve věci nemohou dovolateli přivodit ani námitky, jejichž prostřednictvím zpochybňuje věrohodnost svědků či hodnocení listin. Hodnocení důkazů totiž nelze, s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů, dovoláním napadnout (srov. za všechna rozhodnutí např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč., rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, a ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4804/2009, či – mutatis mutandis – nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
[15] A konečně přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka, podle které je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné. Dovolatel totiž jejím prostřednictvím nepředkládá Nejvyššímu soudu žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí spočívalo, a jež by splňovala kritéria § 237 o. s. ř. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je (toliko) vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž k těmto vadám Nejvyšší soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, avšak samy o sobě tyto vady nejsou způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a o. s. ř.).
[16] Napadené rozhodnutí ostatně nepřezkoumatelností ani netrpí, srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 29 ICdo 40/2016.
[17] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2024
JUDr. Filip Cileček předseda senátu