27 Cdo 2863/2022-291
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka
Doležala a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci
žalobkyně I., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr.
Petrem Houžvičkou, advokátem, se sídlem v Břeclavi, J. Palacha 121/8, PSČ 690
02, proti žalovanému I. L. V. C., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr.
Tomášem Vymazalem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1322/3, PSČ 779
00, o zaplacení 831.454 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně
pod sp. zn. 28 C 88/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 7. 6. 2022, č. j. 60 Co 74/2022-248, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 7. 6. 2022, č. j. 60
Co 74/2022-248, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. 1. 2022,
č. j. 28 C 88/2020-210, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 28. 1. 2022, č.
j. 28 C 88/2020-215, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
specifikovaným) příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok II.). [2] Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že:
1) Žalovaný byl zapsán v obchodním rejstříku jako jednatel žalobkyně od
15. 1. 2002 do zániku funkce dne 10. 2. 2017. 2) Dne 2. 8. 2010 se měla konat mimořádná valná hromada žalobkyně, která
měla na programu pod bodem 4 udělení souhlasu s přijetím půjčky od žalovaného. Mimořádná valná hromada „schválila“ 100 % hlasů přítomných společníků usnesení
ve znění: „Mimořádná valná hromada uděluje souhlas s přijetím půjčky od
žalovaného ve výši částky nutné k zajištění provozu žalobkyně s tím, že půjčka
může být poskytnuta od roku 2010 do roku 2030.“
3) Společníky žalobkyně byli v době konání valné hromady S. B. (dále
jen „S. B.“) s podílem ve výši 59,95 %, G. M. s podílem ve výši 12,73 %, R. D. M. s podílem ve výši 12 %, žalovaný s podílem ve výši 12 % a J. P. s podílem
ve výši 3,32 %. 4) Žalobkyně jako dlužnice (zastoupená žalovaným a J. P. jako
jednateli) a žalovaný jako věřitel uzavřeli dne 5. 1. 2015, dne 12. 1. 2015,
dne 2. 2. 2015 a dne 2. 3. 2015 smlouvy o zápůjčkách, jimiž poskytl žalovaný
žalobkyni zápůjčky vždy ve výši 2.000.000 Kč se smluvním úrokem 6 % p. a. a se
splatností ke dni 31. 12. 2016 (dále jen „smlouvy o zápůjčkách“). 5) Dne 24. 10. 2016 uzavřeli žalobkyně (zastoupená žalovaným a J. P. jako jednateli) a žalovaný dohodu o odkladu splatnosti a uznání dluhu, v níž se
žalobkyně zavázala splatit dluh ze smluv o zápůjčkách včetně příslušenství ve
dvou splátkách ve výši 4.000.000 Kč ve dnech 31. 12. 2019 a 31. 12. 2020. 6) S. B. má zapsán v obchodním rejstříku jako den vzniku funkce
jednatele 25. 10. 2016. 7) Dne 24. 11. 2016 byla na účet žalovaného připsána bezhotovostním
převodem částka 431.454 Kč a dne 25. 11. 2016 částka 400.000 Kč. 8) Dne 23. 3. 2017 převzal S. B. předávací protokol od společnosti TOMÁŠ
GOLÁŇ, daňová kancelář s. r. o. a spolu s ním i účetní doklady žalobkyně včetně
dvou výpisů z běžného účtu zachycujících úhradu částek 431.454 Kč a 400.000 Kč
s poznámkou „záloha úroků za rok 2015“. 9) Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 12. 2. 2018 postoupil
žalovaný pohledávku ve výši celkem 8.000.000 Kč s příslušenstvím ze smluv o
zápůjčkách na I. D. 10) Podle prohlášení BANCAINTERMOBILIARE ze dne 14. 6. 2018 provedl S. B. dne 2. 8. 2010 v Miláně osobně v pobočce na přepážce výběr hotovosti ve výši
3.000 EUR. 11) Z prohlášení A. G. a z evidence přítomných zaměstnanců společnosti
B. IM. EX SRL za měsíc srpen 2010 vyplývá, že S. B. byl dne 2. 8. 2010 přítomen
a pracoval v Miláně – Buccinasco. 12) Ve věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 46 C 114/2017,
následně spojené do společného řízení s věcí vedenou u téhož soudu pod sp. zn. 39 C 158/2016, se I. D. jako právní nástupce žalovaného domáhá na žalobkyni
zaplacení 8.000.000 Kč s příslušenstvím ze smluv o zápůjčkách. Proti platebnímu
rozkazu podala žalobkyně dne 9. 5. 2017 odpor, v němž neuznala nárok v celém
rozsahu a z opatrnosti vznesla námitku neplatnosti smluv o zápůjčkách. Podle
úředního záznamu ze dne 21. 6. 2017 zástupkyně žalovaného Mgr.
Eva Štauderová
nahlédla do spisu a vlastním fotoaparátem pořídila kopie ze spisu včetně
odůvodnění odporu. 13) Dne 12. 5. 2020 byla žalovanému doručena předžalobní výzva. [3] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že mimořádná
valná hromada žalobkyně, která se měla konat dne 2. 8. 2010, nebyla
usnášeníschopná, neboť většinový společník S. B. nebyl na mimořádné valné
hromadě přítomen, a nadto je usnesení přijaté pod bodem 4 „neurčité a nejasné“
a nemůže splňovat náležitosti § 196a odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“),
ani požadavky § 54 odst. 1 a § 55 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních
společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění účinném
do 31. 12. 2020 (dále jen „z. o. k.“). Nedošlo ke schválení žádného konkrétního
právního jednání, které by mohlo zakládat důvodnost zápůjček. [4] Nesplní-li statutární orgán svoji informační povinnost podle § 54 a
násl. z. o. k., dopadá na něho úprava konfliktu zájmů podle § 437 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a korporaci nemůže
zastoupit. Pokud tak přesto učinil, může se společnost podle soudu dovolat
relativní neplatnosti v obecné promlčecí lhůtě tří let podle § 619 a násl. o. z. [5] V projednávané věci se žalobkyně dovolala relativní neplatnosti
smluv o zápůjčkách v odůvodnění odporu proti platebnímu rozkazu ze dne 6. 6. 2017 ve věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 46 C 114/2017. Námitka relativní neplatnosti splňuje podle soudu všechny požadavky pro svoji
platnost. Zástupkyně žalovaného nahlédnutím do spisu dne 21. 6. 2017 pořídila
kopii odporu obsahujícího námitku relativní neplatnosti, čímž se listina
dostala do dispozice žalovaného. Soud uzavřel, že smlouvy o zápůjčkách „se
dovoláním relativní neplatnosti ex tunc staly neplatnými právními úkony“. [6] Soud dále uzavřel, že žaloba byla podána včas a námitka promlčení
vznesená žalovaným je nedůvodná. Bezdůvodné obohacení nevzniká podle soudu
samotným poskytnutím plnění, ale až okamžikem uplatnění námitky relativní
neplatnosti, neboť do té doby bylo právní jednání platné. Z uvedeného důvodu
nemůže být důvodná námitka žalovaného, že žalobkyně se mohla domáhat vrácení
plnění jako bezdůvodného obohacení již dnem následujícím po jeho poskytnutí,
případně dnem ustanovení nového jednatele S. B. do funkce, popřípadě předáním
účetnictví. Lhůta pro podání žaloby započala podle soudu běžet dne 21. 6. 2017 a marně by uplynula v tříleté promlčecí lhůtě dne 21. 6. 2020. Žalobkyně
podala žalobu u soudu dne 20. 5. 2020. [7] Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně k odvolání žalovaného v
záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první
výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). [8] Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaný
nesplnil svou informační povinnost podle § 55 z. o. k. a existující střet zájmů
mu bránil, aby za žalobkyni při uzavírání smluv o zápůjčkách jednal. Na jednání
žalovaného dopadá ustanovení § 437 o. z.
s tím, že následkem je relativní
neplatnost takového právního jednání. Žalobkyně se dovolala relativní
neplatnosti smluv v odůvodnění odporu ze dne 6. 6. 2017, které se dostalo do
dispoziční sféry žalovaného dne 21. 6. 2017. [9] K uplatnění námitky neplatnosti došlo podle odvolacího soudu v
obecné promlčecí lhůtě tří let ve smyslu § 629 odst. 1 o. z. [10] Smlouvy o zápůjčkách jsou podle odvolacího soudu neplatné od
počátku a plnění na úroky poskytnuté na základě relativně neplatného právního
jednání představuje po účinném vznesení námitky neplatnosti bezdůvodné
obohacení jako plnění z právního důvodu, který odpadl podle § 2991 odst. 2 o. z. [11] Ve vztahu k promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení je
podle odvolacího soudu třeba počátek běhu subjektivní lhůty spojovat s
okamžikem, k němuž „ochuzený nabyl povědomí o tom, že námitka relativní
neplatnosti se jako jednostranné právní jednání řádně dostala do sféry osoby,
vůči níž je uplatňována, a vyvolala tak s ní spojované účinky podle § 570 a
násl. o. z.“. Majetkové hodnoty poskytnuté před uplatněním námitky relativní
neplatnosti se „transformují na bezdůvodné obohacení až v okamžiku, kdy bude
relativní neplatnost smlouvy účinně namítnuta“. [12] V projednávané věci lhůta pro podání žaloby na vydání bezdůvodného
obohacení v rozsahu zaplacených úroků započala běžet dne 21. 6. 2017 a marně by
uplynula 21. 6. 2020. Žalobkyně podala žalobu dne 20. 5. 2020, tedy včas. [13] Ve vztahu k dohodě o odkladu splatnosti a uznání dluhu ze dne 24. 10. 2016 odvolací soud uvedl, odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 32 Odo 1160/98, že se uznáním dluhu zakládá právní domněnka,
že dluh v době jeho uznání existoval, která je vyvratitelná důkazem opaku. Žalobkyně v řízení prokázala opak ve vztahu ke skutečnostem, na které se
vztahuje domněnka. Nadto byla dohoda „učiněna pouhý jeden den před zánikem
funkce J. P. jako jednatele“ žalobkyně, smluvní strany si byly vědomy možnosti
neplatnosti smluv o zápůjčkách a žalovaný se tím snažil obejít povinnost
schválit smlouvy o zápůjčkách valnou hromadou. Dohoda je podle odvolacího
soudu v rozporu s principem poctivosti podle § 6 o. z.
[14] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“), vycházeje z toho, že napadené rozhodnutí „záviselo na vyřešení
právních otázek hmotného a procesního práva, o kterých má dovolatel za to, že
doposud nebyly v rozhodování dovolacího soudu řešeny“, a to:
1) „je porušením notifikační povinnosti dle § 55 z. o. k. s následkem
možnosti uplatnit námitku relativní neplatnosti smluv o půjčce, pokud by
uzavření těchto smluv o půjčce nebylo řádně projednáno valnou hromadou, avšak
přesto by o tomto právním jednání byli všichni společníci prokazatelně
informováni a žádný proti němu ničeho nenamítal“,
2) „je v souladu s dobrými mravy námitka relativní neplatnosti právního
jednání …“,
3) „lze považovat vznesení námitky relativní neplatnosti právního
jednání za účinné dovolání se relativní neplatnosti tohoto právního jednání“ a
4) „od jakého okamžiku běží promlčecí lhůta k vydání bezdůvodného
obohacení …“. [15] Dovolatel namítá, že smlouvy o zápůjčkách nejsou relativně
neplatnými právními jednáními, a pokud by byly neplatné, je uplatněný nárok
promlčen. [16] Tvrdí, že všichni společníci o záměru uzavřít smlouvy o zápůjčce
evidentně museli vědět, tedy byli o něm v předstihu prokazatelně informováni, a
to i pokud se většinový společník neúčastnil valné hromady dne 2. 8. 2010,
neboť všichni společníci podepsali příslušné dokumenty o konání valné hromady. Žalobkyně nikdy nezpochybnila pravost podpisu společníka S. B. na zápisu z
valné hromady. Je „pouze fakticky zpochybňováno“, že S. B. mohl podepsat zápis
z valné hromady v uvedený den, neboť se měl nacházet v zahraničí. Žádný
společník proti uzavření předmětných smluv „ničeho nenamítal“ a k uzavření
smluv došlo „za plného vědomí společníků a s jejich souhlasem“. Ke splnění
notifikační povinnosti podle § 55 z. o. k. postačuje, je-li valná hromada
informována předem o záměru uzavřít smlouvu a její uzavření nezakáže. Vycházeje
z nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. II. ÚS 87/04, má dovolatel
za to, že trvání na splnění formální podmínky informování valné hromady,
přestože všichni společníci byli informováni, je přepjatým
formalismem. [17] Dovolatel, odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2401/2010, namítá, že námitka relativní neplatnosti je v
rozporu s dobrými mravy. [18] Dále namítá, poukazuje přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
26. 2. 2004, sp. zn. 30 Cdo 437/2003, že se žalobkyně nikdy účinně nedovolala
relativní neplatnosti smluv o zápůjčkách, neboť „formulace žalobce v tom směru,
že ‚vznáší z opatrnosti námitku neplatnosti‘, není jednoznačným právním
jednáním“. Její nárok je promlčen a nemohlo vzniknout bezdůvodné obohacení. [19] Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož
promlčecí lhůta k vydání bezdůvodného obohacení běží v případě uplatnění
námitky relativní neplatnosti smlouvy od okamžiku, kdy se námitka měla dostat
do jeho sféry, neboť tím fakticky dochází k prodloužení promlčecí lhůty ze tří
na šest let.
Domnívá se, že právo na vydání bezdůvodného obohacení mohlo být u
soudu uplatněno ve chvíli, kdy se žalobkyně dozvěděla o důvodech neplatnosti
smluv o zápůjčkách. V této době mohla být dle dovolatele poprvé podána žaloba
na vydání bezdůvodného obohacení spolu s námitkou neplatnosti smluv, která by v
řízení byla řešena jako předběžná otázka. Je-li v projednávané věci vydání
bezdůvodného obohacení podmíněno uplatněním námitky relativní neplatnosti, měla
by promlčecí lhůta obou jednání „nést stejný osud“ a měla by se počítat od
totožného data, neboť účinné dovolání se relativní neplatnosti je „pouhou
podmínkou pro následné uplatnění nároku na vydání tvrzeného bezdůvodného
obohacení“. [20] Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [21] Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvádí, že dovolání není
přípustné, a navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně
zamítl. [22] Dovolání není přípustné pro řešení v pořadí první dovolatelem
formulované otázky, neboť závěr odvolacího soudu, podle něhož plnění (smluvní
úroky) poskytnuté žalobkyní ve prospěch dovolatele na základě smluv o
zápůjčkách představuje bezdůvodné obohacení, je ve výsledku v souladu s níže
uvedenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (přijatou až po vydání
dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu). Z té se podává, že:
1) Ustanovení § 55 z. o. k. dopadá na jakoukoliv smlouvu, kterou hodlá
uzavřít s obchodní korporací člen jejího voleného orgánu, bez ohledu na to, zda
současně zastupuje (při uzavření této smlouvy) i samotnou obchodní korporaci. Uzavře-li obchodní korporace se členem svého voleného orgánu smlouvu, aniž by
byl v souladu s § 55 z. o. k. o úmyslu ji uzavřít informován příslušný orgán
obchodní korporace, popř. přesto, že příslušný orgán uzavření této smlouvy
zakázal, není obchodní korporace takovou smlouvou vázána ani v případě, že ji
při uzavření smlouvy zastoupila jiná osoba než dotčený člen voleného orgánu. Ani té totiž nesvědčí zástupčí oprávnění, nejsou-li splněny požadavky § 55 z. o. k., neboť oprávnění zastoupit obchodní korporaci při uzavření smlouvy se
členem jejího voleného orgánu „odebírá“ zákaz vyslovený v souladu s § 55 z. o. k. všem (v úvahu připadajícím) zástupcům. 2) Jazykový výklad § 55 z. o. k. vede k jednoznačnému závěru, podle
něhož citované ustanovení dopadá na všechny smlouvy (uzavírané mezi členem
voleného orgánu obchodní korporace a touto obchodní korporací) bez rozdílu
(není-li zde zvláštní úprava; viz např. § 59 odst. 2 z. o. k.). Tomu také
odpovídá výklad teleologický. Účelem § 55 z. o. k. je ochrana zájmů obchodní
korporace, jež mohou být dotčeny uzavíranou smlouvou, na jejíž druhé straně
stojí člen voleného orgánu. Zájmy obchodní korporace přitom mohou být dotčeny
jakoukoliv smlouvou, zřizující závazek mezi stranami (§ 1724 odst. 1 o. z.).
3) Jedná-li zástupce, jehož zájmy jsou ve střetu se zájmy zastoupeného,
je tímto jednáním zastoupený vázán vždy, byla-li třetí osoba (s níž zástupce
jednal) v dobré víře, že zástupci svědčí zástupčí oprávnění (že mezi zájmy
zástupce a zájmy zastoupeného není rozpor, popř. že existující rozpor neomezuje
zástupčí oprávnění zástupce). Není-li třetí osoba v dobré víře, není zastoupený
jednáním zástupce vázán; může je však v souladu s § 440 o. z. dodatečně
schválit (ratihabovat). Nedostatku zástupčího oprávnění zástupce (způsobeného
nedovoleným střetem zájmů) se zastoupený dovolá ve smyslu § 437 odst. 2 věty
první o. z. tím, že právní jednání bez zbytečného odkladu dodatečně neschválí. 4) K dodatečnému schválení právního jednání neoprávněného zástupce musí
dojít ve lhůtě bez zbytečného odkladu (§ 440 odst. 1 věta první o. z.) běžící
od okamžiku, kdy se zastoupený dozví o tom, že zástupce jednající v nedovoleném
střetu zájmů za něj učinil určité právní jednání. Vědomost zástupce jsoucího ve
střetu zájmů přitom nelze zastoupenému přičítat. 5) Výjimka z obecné právní úpravy zakazující jednat ve střetu zájmů (§
437 o. z.) je ve vztahu k uzavírání smluv mezi členem voleného orgánu obchodní
korporace a touto korporací v § 55 a § 56 z. o. k. konstruována tak, že
posouzení otázky, zda mohou být uzavřením smlouvy dotčeny zájmy obchodní
korporace (zda je třeba zájmy obchodní korporace chránit), náleží orgánu
obchodní korporace (kontrolnímu orgánu, popř. není-li zřízen, nejvyššímu orgánu
obchodní korporace). Proto § 56 odst. 2 z. o. k. svěřuje nejvyššímu nebo
kontrolnímu orgánu (byl-li zřízen) obchodní korporace působnost uzavření
smlouvy členu voleného orgánu zakázat. 6) Aby mohl příslušný orgán obchodní korporace náležitě zvážit, zda
uzavření smlouvy zakáže či nikoli, musí získat dostatek informací ohledně
podmínek, za nichž má být smlouva uzavřena. Z tohoto důvodu § 55 odst. 1 z. o. k. ukládá členu voleného orgánu obchodní korporace, aby o svém záměru uzavřít s
obchodní korporací smlouvu informoval orgán, jehož je členem, a kontrolní orgán
(byl-li zřízen), jinak nejvyšší orgán obchodní korporace. 7) Člen voleného orgánu obchodní korporace svou informační povinnost
zásadně splní tím, že příslušnému orgánu předloží celé znění návrhu smlouvy,
nebo sdělí celý její obsah. 8) Informační povinnost bude zpravidla splněna také tehdy, pokud člen
voleného orgánu předloží příslušnému orgánu obchodní korporace pouze část
návrhu smlouvy anebo pokud příslušný orgán informuje pouze o části obsahu
zamýšlené transakce, je-li z předložené části návrhu smlouvy anebo z
předložených informací patrné, zda uzavřením smlouvy mohou být zasaženy zájmy
korporace. Je-li totiž příslušnému orgánu obchodní korporace svěřena působnost
kontrolovat, zda je uzavření smlouvy ve střetu zájmů v souladu se zájmy
obchodní korporace, a (případně) uzavření zakázat, bezpochyby může tento orgán
sám zvážit, zda mu neúplný návrh smlouvy k posouzení postačuje.
9) Nemá-li příslušný orgán – podle svého úsudku – dostatek informací,
může po předkládajícím členu voleného orgánu požadovat jejich doplnění nebo
uzavření smlouvy do doplnění informací zakázat anebo uzavření smlouvy
podmínit (například tím, že určí, jaká ujednání smlouva nesmí či naopak může
obsahovat). 10) Možností splnit informační povinnost tím, že člen voleného orgánu
předloží příslušnému orgánu obchodní korporace pouze část návrhu smlouvy anebo
že příslušný orgán informuje pouze o části obsahu zamýšlené transakce, není
dotčeno právo členů nejvyššího orgánu obchodní korporace (společníků nebo
akcionářů, popř. členů družstva) žádat, aby předkládající člen voleného orgánu
předložil plné znění návrhu smlouvy anebo aby valnou hromadu informoval o celém
obsahu zamýšlené transakce. Vyžaduje-li přitom kterýkoli ze členů nejvyššího
orgánu, aby předkládající člen voleného orgánu předložil plné znění návrhu
smlouvy anebo aby nejvyšší orgán informoval o celém obsahu zamýšlené transakce,
předkládající člen voleného orgánu svou informační povinnost ve smyslu § 55
odst. 1 z. o. k. nesplní dříve, než žádosti člena nejvyššího orgánu vyhoví. Až
tímto doplněním (uspokojením žádosti člena nejvyššího orgánu obchodní
korporace) je totiž plně zajištěna ochrana zájmů korporace. 11) Člen voleného orgánu však informační povinnost podle § 55 odst. 1 z. o. k. nesplní, nesdělí-li příslušnému orgánu smluvní podmínky, které tento
orgán nemohl na základě obdržených informací ve smlouvě, kterou člen voleného
orgánu s obchodní korporací (skutečně) uzavřel, očekávat. To se může týkat
například excesivních smluvních ujednání, která neodpovídají členem voleného
orgánu deklarovanému účelu smlouvy. 12) Výjimečně může být shora uvedený účel § 55 z. o. k. naplněn též tím,
že jednatel společnosti s ručením omezeným seznámí s obsahem zamýšlené smlouvy
všechny společníky, kteří s jeho záměrem uzavřít tuto smlouvu se společností
vyjádří souhlas, anebo tento záměr alespoň vezmou na vědomí s tím, že se
vzdávají práva na projednání této záležitosti (a na případné vyslovení zákazu
uzavřít smlouvu) valnou hromadou. Srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2022, sp. zn. 31 Cdo
1640/2022, ze dne 7. 12. 2022, sp. zn. 27 Cdo 2699/2021, či ze dne 10. 1. 2023, sp. zn. 27 Cdo 1206/2022, a v nich citovanou judikaturu. [23] V poměrech projednávané věci se ze skutkových zjištění soudů
podává, že dovolatel uzavřel se žalobkyní (v roce 2015) smlouvy o zápůjčkách a
že mimořádná valná hromada žalobkyně konaná (již) dne 2. 8. 2010 nebyla
usnášeníschopná z důvodu neúčasti většinového společníka S. B. Valná hromada
tudíž nemohla dát (platně) souhlas s uzavřením smluv o zápůjčkách podle § 196a
odst. 1 obch. zák. účinného v rozhodné době. I kdyby všichni společníci byli o
těchto smlouvách prokazatelně informováni, jak argumentuje dovolatel, bylo by
zapotřebí při dovozování stanoviska S. B. (který – zcela logicky – nemohl
počítat s úpravou účinnou od 1. 1. 2014) vyjít z tehdejší právní úpravy
obsažené v § 196a odst. 1 obch. zák.
Ta totiž (na rozdíl od současné právní
úpravy) striktně vyžadovala aktivitu společníků projevenou formou předchozího
souhlasu valné hromady. [24] Jednal-li dovolatel v nedovoleném střetu zájmů, není žalobkyně
smlouvami o zápůjčkách vázána (viz výše odst. [22] bod 3), ledaže by smlouvy
bez zbytečného odkladu dodatečně schválila. Z obsahu spisu se však nepodává, že
by dovolatel takovou skutečnost byť i jen tvrdil. [25] Poskytla-li žalobkyně dovolateli peněžní prostředky (jako smluvní
úroky) na základě smluv o zápůjčkách, kterými nebyla vázána, získal dovolatel
majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, čímž se na úkor žalobkyně
bezdůvodně obohatil (§ 2991 o. z.). [26] Dovolání je však přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení v pořadí
čtvrté dovolatelem formulované otázky, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. [27] Podle § 619 o. z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné
moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé
(odstavec 1). Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba
dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy
se o nich dozvědět měla a mohla (odstavec 2). [28] Podle § 621 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí
lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k
bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání. [29] Podle § 629 o. z. promlčecí lhůta trvá tři roky. [30] Podle § 638 o. z. právo na vydání bezdůvodného obohacení se promlčí
nejpozději za deset let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo (odstavec
1). Bylo-li bezdůvodné obohacení nabyto úmyslně, promlčí se právo na jeho
vydání nejpozději za patnáct let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo
(odstavec 2). [31] Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo
1510/2019, uveřejněném pod číslem 91/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 91/2020“), formuloval a odůvodnil závěry, podle nichž:
1) Ustanovení § 619 o. z. upravuje obecně počátek běhu subjektivní
promlčecí lhůty nároků vymahatelných u orgánu veřejné moci. Lhůta počne běžet
tehdy, kdy se oprávněná osoba dozvěděla nebo se měla a mohla dozvědět o všech
okolnostech relevantních z pohledu promlčení. Běh subjektivní lhůty není proto
nezbytně spojen s vědomostí o rozhodných skutečnostech, ale i se stavem, kdy se
o nich oprávněný subjekt dozvědět mohl a měl (zaviněná nevědomost), což
vyjadřuje zásadu, že práva patří bdělým (vigilantibus iura scripta sunt). Jde o
ustanovení obecné, jež se uplatní při výkladu ustanovení, jež upravují počátek
běhu promlčecí lhůty ve zvláštních případech, a to jak u nároků podle
občanského zákoníku (§ 620 až § 628), tak i u nároků podle zvláštních
předpisů. 2) Okamžik znalosti o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí
lhůty je určován jak subjektivně (skutečná znalost), tak i objektivně a běh
promlčecí lhůty může začít bez skutečné znalosti oprávněného o uvedených
okolnostech v případě, že se oprávněný o nich objektivně dozvědět měl a mohl.
3) Předpokládaná vědomost může nastat zároveň s vědomostí skutečnou nebo
ji může předcházet a v takovém případě je rozhodný pro počátek běhu promlčecí
lhůty ten okamžik, který nastane dříve. 4) Určení, kdy se oprávněný o okolnostech rozhodných pro počátek běhu
promlčecí lhůty objektivně dozvědět měl a mohl, závisí na okolnostech případu,
přičemž je u něj přepokládáno vynaložení obvyklé míry pozornosti, pečlivosti i
opatrnosti. [32] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se dále podává, že:
1) Pro stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty (§ 621 o. z.)
je rozhodující okamžik, kdy se ochuzený dozví (resp. měl a mohl dozvědět; srov. § 619 odst. 2 o. z. in fine a přiměřeně R 91/2020) o tom, že došlo na jeho úkor
k získání bezdůvodného obohacení a o osobě povinné k jeho vydání. 2) Dle § 621 ve spojení s § 629 odst. 1 o. z. je pak subjektivní lhůta
nově stanovena v délce tří let. 3) Objektivní promlčecí lhůta u práva na vydání bezdůvodného obohacení
(§ 638 o. z.) počíná přitom plynout již okamžikem, kdy k bezdůvodnému obohacení
skutečně došlo, přičemž tato objektivní lhůta trvá po dobu deseti, respektive
patnácti let (v případě úmyslného obohacení). Srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28
Cdo 1966/2020, a ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2290/2021, a v nich
citovanou judikaturu. [33] Vycházel-li odvolací soud při posouzení důvodnosti vznesené námitky
promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení z toho, že počátek běhu
subjektivní promlčecí lhůty se váže na vědomost žalobkyně o tom, že se její
námitka relativní neplatnosti dostala do sféry dovolatele a vyvolala s ní
spojované účinky, aniž se zabýval tím, kdy se žalobkyně dozvěděla nebo se měla
a mohla dozvědět, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho
vydání, je jeho právní posouzení věci nesprávné.
[34] K okamžiku, kdy lze společnosti přičítat vědomost o skutečnostech
rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, srov. např. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3526/2007, uveřejněný pod číslem
82/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29
Cdo 3688/2011, a ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4554/2015, uveřejněný pod
číslem 9/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[35] Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a
dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší
soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a
aniž se pro nadbytečnost zabýval dalšími námitkami uvedenými v dovolání,
napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Důvody,
pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí
soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
[36] Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný
(§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř.).
[37] V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o náhradě nákladů řízení,
včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 2. 2023
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu