27 Cdo 3583/2021-43
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka
Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Michaely Janouškové v právní
věci žalobce J. L. M., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jindřichem
Králem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Husova 240/5, PSČ 110 00, proti
žalované A. A. A. A., se sídlem XY, registrační číslo XY, o určení neexistence
pohledávky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 75/2021, o
dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2021, č.
j. 19 Co 249/2021-29, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2021, č. j. 19 Co 249/2021-29, se
mění takto:
Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 6. 2021, č. j. 12 C 75/2021-19,
se mění tak, že žaloba ze dne 23. 2. 2021 doplněná podáním ze dne 9. 4. 2021 se
neodmítá.
[1] Žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 23. 2. 2021
(doplněnou podáním ze dne 9. 4. 2021) se žalobce domáhá primárním petitem
určení, že „neexistuje pohledávka žalované vůči žalobci ve výši 7.041.420,54
EUR, která měla vzniknout v příčinné souvislosti s jedním, více či všemi níže
uvedenými jednáními:
1) s tím, že žalobce, coby člen statutárního orgánu žalované, se měl
podílet na porušení povinnosti uveřejňovat důležité informace o certifikátech
reprezentujících podíly na společnosti Meinl European Land Ltd. (dnes pod
obchodní firmou Atrium European Real Estate Limited), P. O. Box 75 26 New
Street, UK-JE4 8PP St. Helier, Jersey (dále též jen „společnost“), a jejich
umisťování;
2) s tím, že žalobce, coby člen statutárního orgánu žalované, měl
úmyslně způsobit škodu a učinit úmyslně nepravdivá prohlášení o věcech
týkajících se kapitálového trhu a akciových společností tím, že se údajně
podílel na uveřejňování nesprávných ad hoc oznámení ohledně zvýšení základního
kapitálu společnosti a umístění certifikátů reprezentujících podíly na
společnosti a tato nesprávná ad hoc oznámení následně neuvedl na pravou míru;
3) s tím, že žalobce, coby člen statutárního orgánu žalované, se měl
údajně podílet na manipulaci kurzu certifikátů reprezentujících podíly na
společnosti a o této manipulaci neinformoval žalovanou ani investory do těchto
certifikátů;
4) s uzavřením dohod o narovnání mezi žalovanou a investory do
certifikátů reprezentujících podíly na společnosti a se zaplacením dohodnutého
finančního plnění těmto investorům“.
Eventuálním petitem se žalobce domáhá určení, že je promlčená „pohledávka
žalované vůči žalobci na náhradu újmy ve výši 7.041.420,54 EUR, která vznikla v
příčinné souvislosti s jedním, více či všemi níže uvedenými jednáními:
1) uveřejňování ad hoc oznámení o certifikátech reprezentujících podíly
na společnosti,
2) uveřejňování informací o těchto certifikátech,
3) manipulace s kurzem těchto certifikátů, a
4) porušení smlouvy o umisťování a odkupu těchto certifikátů uzavřené
mezi žalovanou a společností“.
[2] Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 14. 6. 2021, č. j. 12 C
75/2021-19, žalobu odmítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok
II.).
[3] Podle soudu „ve formulaci výčtu jednání žalobce, se kterými měla v
příčinné souvislosti vzniknout pohledávka žalované za žalobcem, a to ‚s jedním,
více nebo všemi uvedenými jednáními‘ je žalobní požadavek žalobce stále
neurčitý, stejně jako popis uvedených jednání pod bodem 1) až 4)… Z tvrzení
žalobce nikterak nevyplývá výše pohledávky právě v částce 7.041.420,54 EUR“.
[4] Soud též zdůraznil požadavek materiální vykonatelnosti rozsudku.
Domáhá-li se žalobce „určení, zda tu právo je či není, je nutno právo, o které
se jedná, přesně identifikovat, neboť soud v případě úspěchu žalobce ve věci
musí určit neexistenci práva v rozsahu, ve kterém je navrhováno, tento rozsah
musí zcela vyčerpat a zároveň jej nesmí překročit… Pokud žalobce … zvolil cestu
procesní obrany vůči pohledávce žalované v podobě preventivní žaloby na určení
neexistence pohledávky, musí unést svoji procesní povinnost formulovat žalobní
petit tak určitě, aby případný rozsudek mohl být vykonatelný“.
[5] Městský soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným
usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[6] Odvolací soud uvedl, že ačkoli „rozsudek o negativní určovací žalobě
nepodléhá výkonu rozhodnutí (exekuci), přesto musí být materiálně vykonatelný“.
Z pohledu vykonatelnosti je „nezbytné, aby byl zcela konkrétně vymezen předmět
řízení a z něj plynoucí žalobní petit tak, aby nebylo možno uplatňované právo
či povinnost zaměnit s jinými“. Právní důvod pohledávky je pak podle odvolacího
soudu nutné konkretizovat po skutkové stránce. Těmto požadavkům však žalobce
„nedostál ani v podané žalobě, ani v jejím doplnění“.
[7] Odvolací soud sice žalobci přisvědčil, že nebyl soudem prvního
stupně vyzván k odstranění všech nedostatků, podle něj však není tato
skutečnost významná, neboť žalobce ani v doplnění žaloby neodstranil vady, jež
mu soud prvního stupně vytkl řádně. Odvolací soud tak uzavřel, že žalobce
neurčitost podané žaloby ani přes výzvu neodstranil, přičemž „tato
přetrvávající vada se přitom týká shodně jak primárního, tak eventuálního
petitu“.
[8] Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 zákona č. 90/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázek procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly
vyřešeny, a to zda „jsou v případě negativní určovací žaloby kladeny na žalobce
stejné požadavky na konkretizaci pohledávky … jako v případě, že by byla druhým
účastníkem řízení podána žaloba na plnění této pohledávky“, a zda „je nutné,
aby byl petit žaloby na určení neexistence pohledávky … natolik určitý, aby
splňoval podmínky materiální vykonatelnosti, jaké se uplatní v případě podání
žaloby na plnění pohledávky“.
[9] Dovolatel, cituje judikaturu Nejvyššího soudu a odbornou literaturu,
uvádí, že rozsudek na určení se „exekučně nevykonává“. Má tedy za to, že není-
li „rozsudek vydaný v důsledku negativní určovací žaloby exekučním titulem,
neuplatní se na něj stejně přísné požadavky materiální vykonatelnosti jako na
rozsudek o žalobě na plnění“.
[10] Podle dovolatele je smysl požadavku určitosti petitu žaloby na
plnění v tom, že je „bez jakýchkoli pochybností zřejmé, co má být vynucováno,
tj. přesný rozsah a obsah povinností, k jejichž splnění má být nařízen výkon
rozhodnutí“. Tento smysl a účel však u negativní určovací žaloby zjevně odpadá.
[11] Dále dovolatel namítá, že v případě žalob na určení nelze z ničeho
dovodit požadavek na přesnou specifikaci požadovaného peněžitého plnění. Nadto
se z judikatury Nejvyššího soudu podává, že i v případě žalob na plnění postačí
pouze přibližné vyčíslení peněžitého nároku, nelze-li jej vyčíslit přesně.
[12] K povinnosti formulovat žalobní petit určitě dovolatel uvádí, že
nevykonává-li se exekučně výrok rozsudku na určení, „není ani nutné uvádět výši
pohledávky, určení jejíž (ne)existence se žalobce domáhá“. Podle dovolatele je
též „zcela nepřiměřené, aby byl žalobce zatížen stejnou mírou břemene tvrzení,
jako by byla žalovaná, pokud by žalovala na plnění pohledávky, neboť žalobce
nemůže z podstaty věci některé informace mít vůbec k dispozici“.
[13] Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu,
jakož i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
[14] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro vyřešení dovolatelem
otevřené otázky určitosti žaloby, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
[15] Podle § 79 odst. 1 o. s. ř. řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí
kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště
účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní
firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a
příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje),
popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení
důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se
navrhovatel domáhá. Ve věcech, v nichž je účastníkem řízení svěřenský správce,
musí návrh dále obsahovat i označení, že se jedná o svěřenského správce, a
označení svěřenského fondu. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních
poměrů mezi žalobcem a žalovaným (§ 90), se nazývá žalobou.
[16] Podle § 43 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby
bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené
náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění
podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést
(odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo
doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením
podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží,
dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být
účastník poučen (odstavec 2).
[17] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že:
1) Požadavek, aby z návrhu na zahájení řízení bylo patrno, čeho se navrhovatel
domáhá, nelze vykládat tak, že by navrhovatel byl povinen učinit soudu návrh na
znění výroku jeho rozsudku. Ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř
navrhovateli neukládá formulovat návrh výroku rozhodnutí soudu, ale jen to, aby
z návrhu na zahájení řízení bylo patrno, čeho se domáhá. Navrhovatel uvede,
čeho se domáhá, i tehdy, jestliže v návrhu přesně, určitě a srozumitelně označí
(tak, aby to bylo možné z obsahu návrhu bez pochybností dovodit) povinnost,
která má být dalšímu účastníku řízení uložena rozhodnutím soudu (požaduje-li,
aby bylo rozhodnuto o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního
vztahu nebo z porušení práva), nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo
právní skutečnosti (požaduje-li určení, zda tu právní vztah, právo nebo právní
skutečnost je či není).
2) Žalobní petit je neurčitý, jestliže vymezení práv a jim odpovídajících
povinností v něm obsažené bylo provedeno tak, že nelze dovodit, o jaká práva a
povinnosti jde.
3) Zásada, podle níž soud posuzuje každý procesní úkon podle jeho obsahu (§ 41
odst. 2 o. s. ř.), se prosadí také při posuzování obsahu žaloby, a tedy i
jejího petitu. Žalobu je proto třeba posuzovat nikoli jen podle části podání,
kterou žalobce označí – výslovně či graficky – jako petit (a která je zpravidla
situována do závěru žaloby). Předmět procesního nároku je nutné odvozovat z
celého obsahu žalobního podání.
Srovnej za všechna rozhodnutí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8.
2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 29 Odo 739/2005, ze
dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 1120/2016, ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 27 Cdo
6025/2017, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2010, sp. zn. 22 Cdo
4649/2008.
[18] V poměrech projednávané věci dovolatel dostatečně konkretizoval
pohledávku, jejíž neexistence se domáhá. Požadavek odvolacího soudu na
materiální vykonatelnost rozsudku o negativní určovací žalobě je ve zjevném
rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, podle níž materiálně
vykonatelná musí být pouze rozhodnutí ukládající povinnost k plnění ve smyslu §
261a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1.
2022, sp. zn. 20 Cdo 1600/2021, a judikaturu v něm citovanou).
[19] Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že neuvedení vytýkaných
skutečností (vypočtených pod bodem 12. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu)
žalobu neurčitou (neprojednatelnou) nečiní. Lze proto uzavřít, že důvod k
odmítnutí žaloby dán nebyl.
[20] Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a
dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. tak byl uplatněn právem, Nejvyšší
soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
napadené usnesení odvolacího soudu podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.
změnil tak, že se žaloba neodmítá.
[21] Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný
(§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř.).
[22] O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval,
neboť rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a
řízení nebylo již dříve skončeno (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 5. 2022
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu