USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci
žalobkyně D. P., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Petrem Poledníkem,
advokátem, se sídlem v Brně, Příkop 843/4, PSČ 602 00, proti žalovanému T., se
sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému JUDr. Martinem Machačem,
advokátem, se sídlem v Brně, náměstí Svobody 702/9, PSČ 602 00, o určení
neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu Brno-venkov
pod sp. zn. 14 C 13/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 23. 2. 2018, č. j. 49 Co 90/2017-497, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů
dovolacího řízení 3.388 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám
jeho zástupce.
[1] Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 1. 12. 2016, č. j. 14 C
13/2014-389, zamítl žalobu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru
(výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
[2] Krajský soud v Brně k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným
rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé a ve
výroku II. o nákladech řízení (první výrok), změnil jej ve výroku III. (druhý
výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí a čtvrtý výrok).
[3] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež
Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje
proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani
podle § 237 o. s. ř. [4] Dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož žalobkyni
nesvědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení, odpovídá ustálené
judikatuře Nejvyššího soudu. [5] Z té se podává, že žaloba zaměstnance (zaměstnavatele) na určení
neplatnosti rozvázání pracovního poměru může být úspěšná jen tehdy, směřuje-li
proti zaměstnavateli (zaměstnanci), který rozvázal existující pracovní poměr
mezi účastníky pracovního poměru. Neplatnost rozvázání pracovního poměru, které
učinil (svým jménem) někdo jiný než účastník pracovněprávního vztahu mezi
zaměstnancem a zaměstnavatelem, nemůže být předmětem sporu podle ustanovení §
72 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. To nevylučuje, aby se adresát
„výpovědi z pracovního poměru“ domáhal u soudu v souladu s ustanovením § 80
písm. c) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013) určení neplatnosti tohoto
právního úkonu; předpokladem úspěšnosti takové žaloby je však naléhavý právní
zájem žalobce na požadovaném určení (nejde o žalobu podle § 72 zákoníku práce). [6] Srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo
1951/2009, ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3250/2012, ze dne 10. 11. 2015,
sp. zn. 21 Cdo 3772/2014, či ze dne 9. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2287/2017. [7] Dovolatelce lze přisvědčit, že smlouva upravující vztah mezi
společností s ručením omezeným a jejím jednatelem a týkající se činností
spadajících do náplně funkce jednatele není neplatná pouze proto, že ji
účastníci „podřídili“ režimu zákoníku práce. Nicméně, tato smlouva nezaloží
mezi společností a jednatelem pracovní poměr (pracovněprávní vztah). I nadále
půjde o vztah obchodněprávní, jenž se řídí obchodním zákoníkem a dále – v
důsledku smluvního ujednání – těmi (v úvahu přicházejícími) ustanoveními
zákoníku práce, jejichž použití nebrání kogentní právní normy upravující
(především) postavení člena statutárního orgánu obchodní korporace a jeho vztah
s obchodní korporací. [8] Viz rozsudky velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017 (jenž byl
uveřejněn pod číslem 35/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a ze dne
11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1993/2019, a dále (obdobně) rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3478/2016. [9] Nebyl-li mezi dovolatelkou a žalovaným založen pracovní poměr
(pracovněprávní vztah), není žaloba o určení neplatnosti právního úkonu, jímž
měl být tento vztah ukončen, žalobou podle § 72 zákoníku práce, nýbrž (obecnou)
určovací žalobou podle § 80 písm. c) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013). Nesvědčí-li dovolatelce naléhavý právní zájem na požadovaném určení (jak
odvolací soud přesvědčivě a v souladu s jím přiléhavě citovanou ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu vysvětlil), nemůže být ve věci samé úspěšná.
[10] K námitce dovolatelky, podle níž by jí měla být (v důsledku
sjednaného režimu zákoníku práce) přiznána stejná ochrana jako zaměstnanci,
Nejvyšší soud poukazuje na odůvodnění (výše označeného) rozsudku sp. zn. 29 Cdo
3478/2016. „Podřízení se“ zákoníku práce nemá žádný význam pro posouzení otázky
platnosti odvolání z funkce jednatele společnosti, a to ani jde-li o režim, v
němž platnost rozhodnutí valné hromady, popř. jediného společníka činěného v
působnosti valné hromady, je možné posuzovat (viz § 131 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku), ani jde-li o důvody neplatnosti odvolání (mezi něž
nepatří případný rozpor se smlouvou o výkonu funkce). [11] Sjednaná smlouva o výkonu funkce (za niž je třeba považovat i
smlouvu, označenou nesprávně jako „pracovní“, jež upravuje vztah mezi
jednatelem a společností týkající se výkonu činností spadajících do náplně
funkce jednatele) může upravit i vztah mezi jednatelem a společností pro dobu
po zániku funkce jednatele, a to i prostřednictvím „odkazu“ na zákoník práce. Dovolatelkou zmiňovanou ochranu tak bývalému jednateli poskytují (mohou
poskytovat) sjednaná (smluvní) ujednání (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3478/2016). Řečené však nemá žádný dopad na závěr o nedostatku
naléhavého právního zájmu dovolatelky na požadovaném určení.
[12] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§
243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 18. 12. 2019
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu