21 Cdo 3772/2014

21 Cdo 3772/2014

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.

Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v

právní věci žalobce R. Z., zastoupeného prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc.,

advokátem se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Pobřežní č. 370/4, proti žalovanému

Letecké služby Hradec Králové a. s. se sídlem v Hradci Králové - Rusku,

Piletická č. 151, IČO 27520668, zastoupenému JUDr. Jakubem Havlíčkem, advokátem

se sídlem v Hradci Králové, Divišova č. 882/5, o neplatnost okamžitého zrušení

pracovního poměru a o určení, že mezi žalobcem a žalovaným byl pracovní poměr,

vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 C 158/2011, o dovolání

žalobce a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27.

března 2014 č. j. 25 Co 658/2013-359, takto:

Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci

Králové k dalšímu řízení.

Dopisem ze dne 27. 9. 2011 žalovaný sdělil žalobci, že s ním v návaznosti na

výsledky „veřejnoprávní kontroly“ u žalovaného jakožto příjemce finančních

příspěvků poskytnutých z rozpočtu města Hradec Králové, které jsou zachyceny v

protokolu ze dne 5. 9. 2011 sp. zn. MMHK/120656/2011, podle ustanovení § 55

odst. 1 písm. b) zákoníku práce okamžitě zrušuje pracovní poměr z důvodu

porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem, jehož se žalobce měl

dopustit opakovaným porušením směrnice společnosti pro zadávání veřejných

zakázek malého rozsahu, když „v řadě případů neproběhlo poptávkové řízení

vůbec“, „nestandardním a netransparentním“ nakládáním s peněžními prostředky

společnosti, když „nebylo minimálně účtováno o všech účetních případech“, a

způsobem nakládání s pohonnými hmotami, když pohonné hmoty nebyly vždy použity

v souvislosti s činností společnosti.

Žalobou podanou u Okresního soudu v Hradci Králové dne 28. 11. 2011 se žalobce

domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je

neplatné. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne

10. 3. 2010 vykonával u žalovaného práci „ředitele společnosti“, že okamžité

zrušení pracovního poměru neobsahuje zákonem stanovené náležitosti, neboť z něj

v rozporu s ustanovením § 60 zákoníku práce není vůbec zřejmé, „jaké konkrétní

povinnosti vyplývající z jakých konkrétních právních předpisů, které se

vztahují k práci žalobce, kdy konkrétně a jakým konkrétně způsobem měl žalobce

dokonce zvlášť hrubým způsobem porušit“, a že důvod pro okamžité zrušení

pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce ani

nebyl dán, protože žalobce plnil své povinnosti vztahující se k jím vykonávané

práci v souladu s právními předpisy.

Žalovaný zejména namítal, že pracovní smlouva uzavřená mezi žalobcem a

žalovaným dne 10. 3. 2010, podle níž měl žalobce v pracovním poměru vykonávat

práci „ředitele společnosti“, je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem,

neboť žalobce byl v době od 18. 12. 2007 do 7. 6. 2011 předsedou představenstva

žalovaného a z obsahu „manažerské smlouvy 2010“ ze dne 29. 1. 2010 a

„manažerské smlouvy 2011“ ze dne 25. 1. 2011, které obsahovaly bližší vymezení

náplně činnosti ředitele společnosti, je zřejmé, že „náplní práce ředitele

společnosti byly fakticky činnosti spadající do působnosti představenstva

společnosti“ a že „se svým obsahem fakticky jedná o smlouvu o výkonu funkce

člena představenstva“. K důvodům okamžitého zrušení pracovního poměru žalovaný

uvedl, že toto rozvázání pracovního poměru je třeba interpretovat „v úplnosti

jeho celého obsahu“ a nikoli vytrženě z kontextu, jak činí žalobce, a že při

posuzování jeho určitosti je třeba vycházet z obsahu protokolu o veřejnosprávní

kontrole ze dne 5. 9. 2011 sp. zn. MMHK/120656/2011.

Vzájemnou žalobou (změněnou se souhlasem soudu) se žalovaný domáhal určení, že

„mezi žalobcem a žalovaným nebyl v období od 10. 3. 2010 do právní moci tohoto

rozhodnutí pracovní poměr“. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení

spatřoval v tom, že otázka neplatnosti pracovní smlouvy uzavřené mezi žalobcem

a žalovaným dne 10. 3. 2010 je v řízení o neplatnost okamžitého zrušení

pracovního poměru řešena jako tzv. otázka předběžná a nebude proto vyřešena

závazným způsobem i do budoucnosti, že pro účastníky řízení má závazné

posouzení této otázky význam zejména ve vztahu ke skutečnosti, zda žalobce

pracoval pro žalovaného na základě řádně uzavřené pracovní smlouvy, nebo zda se

jednalo pouze o tzv. faktický pracovněprávní vztah, že s tímto úzce souvisí i

případné nároky žalobce spojené s ukončením činnosti pro žalovaného, ke kterému

fakticky došlo dne 27. 9. 2011, a že požadované určení vytvoří pevný právní

základ pro právní vztahy účastníků sporu a s vysokou pravděpodobností předejde

dalším případným sporům mezi nimi, neboť „práva a povinnosti budou v tomto

směru mezi nimi postavena najisto“.

Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. 6. 2013 č. j. 9 C

158/2011-304 žalobě i vzájemné žalobě žalovaného vyhověl a rozhodl, že žádný z

účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Nejprve dovodil, že není třeba

prokazovat naléhavý právní zájem na určení neplatnosti rozvázání pracovního

poměru okamžitým zrušením, neboť „možnost takového určení“ vyplývá z ustanovení

§ 72 zákoníku práce, a že žaloba byla podána ve lhůtě uvedené v tomto

ustanovení. Na základě zjištění, že samotný text okamžitého zrušení pracovního

poměru doručeného žalobci dne 7. 10. 2011 neobsahuje „nezaměnitelné skutkové

vymezení provinění“ žalobce, neboť hovoří pouze o řadě případů, kdy neproběhlo

poptávkové řízení a kdy docházelo k nestandardnímu a netransparentnímu

nakládání s peněžními prostředky žalovaného, a o tom, že pohonné hmoty nebyly

vždy použity v souvislosti s činností žalovaného, že ani z protokolu o

veřejnosprávní kontrole provedené odborem interního auditu a kontroly

Magistrátu města Hradec Králové, na který text okamžitého zrušení pracovního

poměru odkazuje, není zřejmé, že by se vytýkaných jednání dopustil právě

žalobce, a že zejména k žádnému z kontrolou zjištěných a v protokolu uvedených

jednání nedošlo „po 6. 10. 2010, respektive po 6. 8. 2011“, tedy ve lhůtách

uvedených v ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce, v nichž může zaměstnavatel

se zaměstnancem okamžitě zrušit pracovní poměr, dospěl k závěru, že okamžité

zrušení pracovního poměru je neplatné. Při posuzování otázky platnosti pracovní

smlouvy ze dne 10. 3. 2010, na jejímž základě žalobce pro žalovaného vykonával

práci „ředitele společnosti“, soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že dne

4. 12. 2007 byl žalobce zvolen členem představenstva žalovaného a od 18. 12. 2007 do 7. 6. 2011 vykonával funkci předsedy představenstva žalovaného a že

pracovní smlouva blíže nestanoví pracovní náplň žalobce, která je upravena

pouze „manažerskými smlouvami účastníků pro roky 2009, 2010 a 2011“, jejichž

přílohy „dále upřesňují úkoly žalobce, avšak jen v rámci činnosti uložené mu

stanovami žalovaného jako členu jeho představenstva“. Soud prvního stupně

„shledal úplnou shodu pracovních náplní žalobce jako předsedy představenstva a

ředitele žalovaného“ a uzavřel, že „argumentace obsažená v rozhodnutích

Nejvyššího soudu“ navazujících na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 1993 sp. zn. 6 Cdo 108/92 „odůvodňuje neplatnost úkonů účastníků tohoto

řízení směřujících k založení jejich pracovněprávního vztahu“. Tento názor

podle soudu prvního stupně „umocňuje“ zjištění ze smlouvy účastníků o výkonu

funkce ze dne 1. 1. 2009, která v čl. VI. výslovně označuje pracovní smlouvu

účastníků o výkonu funkce ředitele za navazující na tuto smlouvu upravující

postavení žalobce jako člena představenstva žalovaného, „z čehož lze dovodit

úmysl smluvních stran, aby žalobce vykonával svoji činnost v představenstvu

žalovaného v pracovněprávním vztahu“. Soud prvního stupně shledal naléhavý

právní zájem žalovaného na určení „neexistence“ pracovněprávního vztahu

účastníků v období od 10. 3.

2010 do právní moci „tohoto rozhodnutí“ v tom, že

„se jím předejde možnému odlišnému řešení otázky jeho existence jako otázky

předběžné při posuzování jiných tímto rozhodnutím dotčených, avšak nevyřešených

vztahů účastníků, jako třeba o nárok na náhradu mzdy, respektive bezdůvodné

obohacení, či náhradu škody“. Námitku promlčení uplatnění nároku vzájemným

návrhem vznesenou žalobcem soud prvního stupně nepovažoval za „přiléhavou“, a

vzájemnému návrhu žalovaného proto vyhověl.

K odvolání žalobce a žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne

27. 3. 2014 č. j. 25 Co 658/2013-359 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak,

že žalobu i vzájemnou žalobu žalovaného zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků

nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ztotožnil se se

závěrem soudu prvního stupně o žalobě o určení neplatnosti okamžitého zrušení

pracovního poměru „ohledně otázky naléhavého právního zájmu na požadovaném

určení, ohledně neexistence pracovněprávního vztahu mezi účastníky, jakož i

včasnosti, a i v tom, že napadené rozvázání pracovního poměru, který

neexistoval, bylo postiženo vadou neurčitosti, která způsobovala rovněž jeho

neplatnost“. Shledal, že soud prvního stupně „výstižně uzavřel, že mezi

účastníky neexistoval pracovněprávní vztah, neboť pracovněprávním vztahem

nemůže být nikdy vztah mezi obchodní společností a členem statutárního orgánu,

pokud jde o výkon funkce statutárního orgánu“. Dovodil, že druhem práce žalobce

nebyla jiná činnost než výkon funkce statutárního orgánu, neboť podle smlouvy o

výkonu funkce člena představenstva měl žalobce zařizovat záležitosti a plnit

úkoly akciové společnosti, v pracovní smlouvě stejně tak jako v mandátní

smlouvě měl funkci ředitele vykonávat osobně a svědomitě a skutečnost, že

pracovní smlouva „kopírovala úkoly s výkonem funkce statutárního zástupce

žalovaného“, vyplývá i z článku VI. smlouvy o výkonu funkce ze dne 1. 1. 2009,

a uzavřel, že „z provedených důkazů nevyplývá, že by se podařilo účastníkům

řízení vymezit a rozlišit mezi činností, kterou žalobce vykonával jako člen

statutárního orgánu, a činností, kterou vykonával jako vedoucí zaměstnanec

(ředitel)“. Na rozdíl od soudu prvního stupně však žalobě o určení neplatnosti

okamžitého zrušení pracovního poměru nevyhověl, neboť má za to, že „neexistuje-

li mezi účastníky pracovněprávní vztah při výkonu závislé práce, nemůže

existovat ani rozvázání pracovního poměru, který tu nikdy nebyl“, a že „nemohly

nastat účinky okamžitého zrušení pracovního poměru, které žalovaný sledoval“.

Odvolací soud dovodil, že žalovaný nemá naléhavý právní zájem na požadovaném

určení, že mezi ním a žalobcem „neexistoval“ v období od 10. 3. 2010 do právní

moci „tohoto rozhodnutí“ pracovní poměr, neboť „nemá a nemůže mít preventivní

charakter“, žádné právo žalovaného není nijak ohroženo a jeho požadavek není

způsobilý do budoucna odstranit stav právní nejistoty pro případ jiných

(dalších) sporů, a proto nevyhověl ani vzájemnému návrhu žalovaného.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobce (v rozsahu, v

němž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba o určení

neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru se zamítá) a žalovaný (v

rozsahu, v němž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo

vyhověno vzájemné žalobě žalovaného).

Žalobce v dovolání namítá, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu právní

předpisy ani povaha obchodní společnosti nebrání, aby fyzické osoby

vykonávající funkci (člena) statutárního orgánu uskutečňovaly jiné činnosti pro

tuto obchodní společnost na základě pracovněprávních vztahů, není-li náplní

pracovního poměru (nebo jiného pracovněprávního vztahu) výkon činnosti

statutárního orgánu. Má za to, že odvolací soud postupoval v rozporu s

ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, pokud konstatoval, že pracovní smlouva

žalobce ze dne 10. 3. 2010 má být neplatná, protože v rozhodované věci nebyla

sjednaným druhem práce jiná činnost než výkon funkce statutárního orgánu. Z

řízení podle žalobce vyplynulo, že je možné důsledně rozlišit, jakou práci pro

žalovaného vykonával v pracovním poměru, resp. konstatovat, že tato práce

nepředstavuje činnosti, které vykonává člen představenstva, a z příloh

manažerských smluv a z tvrzení žalobce podle jeho názoru jednoznačně vyplývá,

že žalobce v pracovním poměru nevykonával funkci statutárního orgánu, avšak

řídil, tak jak to řediteli pojmově náleží, běžný chod a denní provoz

žalovaného. Jako ředitel společnosti řídil žalobce letecký personál letiště,

zajišťoval fungování služby AFIS (Letištní a letová informační služba),

„handlingové činnosti“ a logistické zabezpečení, zajišťoval plnění ročního

plánu letového provozu, údržbu neveřejné části letiště, staral se o nemovitosti

města v areálu letiště, pravidelně školil personál a zvyšoval kvalitu odborného

leteckého zabezpečení a podílel se na bezpečnostním školení uživatelů letiště. Žalovaný netvrdil ani neprokazoval, že tyto činnosti jsou činnostmi

statutárního orgánu, a tento závěr nevyslovil ani soud. Žalobce v pracovním

poměru skutečně vykonával odborné činnosti, které nelze podřadit pod výkon

funkce člena představenstva, na výkon funkce člena představenstva byla sjednána

samostatná smlouva a tato činnost byla také odděleně honorována. Naopak se

žalobce z pozice ředitele žalovaného nepodílel na obchodním vedení žalovaného,

což přísluší představenstvu. Podle názoru žalobce z řízení před soudy obou

stupňů nevyplynulo, že by v rámci svého působení na pozici ředitele zastupoval

žalovaného „navenek“ tak, jak to přísluší členu statutárního orgánu. Žalobce

vytýká soudu prvního stupně, že jej ani jednou nevyzval k doplnění tvrzení a

důkazů ve směru ke zjištění, jaké činnosti pro žalovaného na základě pracovní

smlouvy vykonával, a nepoučil ho, že nedoplnění těchto tvrzení či důkazních

návrhů může vést k neúspěchu žalobce ve sporu. Odvolacímu soudu vedle

nesprávného právního posouzení dále vytýká, že se věcí „fakticky nezabýval“, že

vyšel z tvrzení a důkazů předložených žalovaným, že tvrzení a důkazy účastníků

řízení hodnotil jednostranně ve prospěch žalovaného a že zcela pominul tvrzení

a důkazy předložené nebo navržené žalobcem. Žalobce navrhl, aby dovolací soud

změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se určuje, že okamžité zrušení

pracovního poměru ze dne 27. 9. 2011 doručené žalovaným žalobci dne 7. 10.

Žalovaný ve svém dovolání namítá, že otázka naléhavého právního zájmu

žalovaného na určení „neexistence“ pracovního poměru mezi žalobcem a žalovaným

v období od 10. 3. 2010 do právní moci rozhodnutí byla odvolacím soudem

posouzena nesprávně. Má za to, že, i kdyby se soud ztotožnil s námitkou

žalovaného o neplatnosti pracovní smlouvy ze dne 10. 3. 2010, nebyla by tato

otázka vyřešena závazným způsobem a „postavení žalovaného by bylo i nadále

nejisté“, a že požadované určení tvoří pevný právní základ pro právní vztahy

účastníků sporu a předejde se tak případným dalším žalobám žalobce o plnění,

kde by soud musel opětovně otázku „existence či neexistence“ pracovního poměru

mezi účastníky řešit. Podotýká, že žaloba na plnění z jeho strany nepřichází v

úvahu, a vytýká odvolacímu soudu, že se nikterak nevypořádal s konkrétními

důvody, ve kterých žalovaný spatřuje naléhavý právní zájem na požadovaném

určení. Žalovaný je přesvědčen, že požadovaný určující výrok má skutečně

preventivní funkci a že lze předpokládat, že naprostá většina, při rozumném

uvažování, v úvahu přicházejících sporů účastníků řízení bude určujícím výrokem

soudu do budoucna odstraněna, bude-li mezi účastníky řízení do budoucna právně

závazně ve smyslu ustanovení § 159a občanského soudního řádu „fixována“

neplatnost pracovní smlouvy ze dne 10. 3. 2010, a tedy „neexistence“ pracovního

poměru mezi účastníky řízení. Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud rozsudek

odvolacího soudu změnil tak, že se určuje, že mezi žalobcem a žalovaným

„neexistoval v období od 10. 3. 2010 do právní moci tohoto rozhodnutí pracovní

poměr“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního

řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění

účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo

zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.,

kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému

rozsudku odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve

lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou

přípustnosti dovolání.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí

odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí

závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se

odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo

která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím

soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní

otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno

(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z

ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že

žalobce, který byl od 4. 12. 2007 členem a v době od 18. 12. 2007 do 7. 6. 2011

předsedou představenstva žalovaného, uzavřel dne 1. 1. 2009 se žalovaným

smlouvu o výkonu funkce, v jejímž čl. VI. bylo stanoveno, že „tato smlouva se

uzavírá na dobu určitou od 1. 1. 2009 do 31. 3. 2009; po této době bude sepsána

nová pracovní smlouva o výkonu funkce – ředitele Leteckých služeb Hradec

Králové a. s.“. Téhož dne (1. 1. 2009) byla mezi žalobcem jako „ředitelem

společnosti“ a žalovaným uzavřena „manažerská smlouva 2009“ na dobu neurčitou,

v níž se žalobce zavazuje vykonávat „funkci ředitele společnosti“. Dne 10. 4.

2009 byla mezi žalobcem a žalovaným uzavřena „pracovní smlouva 12/2009“ na dobu

určitou do 9. 3. 2010 a dne 29. 1. 2010 „manažerská smlouva 2010“ na dobu

určitou do 31. 12. 2010. Dne 10. 3. 2010 uzavřel žalobce se žalovaným v pořadí

druhou pracovní smlouvu, v níž se zavázal vykonávat práci „ředitele

společnosti“ za „základní mzdu“ sjednanou ve výši 38.000,- Kč měsíčně. Dne 25.

1. 2011 byla mezi žalobcem a žalovaným uzavřena „manažerská smlouva 2011“ na

dobu určitou do 31. 12. 2011. Pracovní náplň žalobce jako „ředitele

společnosti“ byla upravena uvedenými manažerskými smlouvami pro roky 2009, 2010

a 2011, jejichž přílohy č. 1 dále upřesňovaly úkoly žalobce. Dne 7. 10. 2011

byl žalobci doručen dopis žalovaného ze dne 27. 9. 2011, ve kterém žalovaný

sdělil žalobci, že s ním v návaznosti na výsledky „veřejnoprávní kontroly“ u

žalovaného jakožto příjemce finančních příspěvků poskytnutých z rozpočtu města

Hradec Králové, které jsou zachyceny v protokolu ze dne 5. 9. 2011 sp. zn.

MMHK/120656/2011, podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce

okamžitě zrušuje pracovní poměr z důvodu porušení pracovních povinností zvlášť

hrubým způsobem.

Závěr soudů, že mezi žalovaným a žalobcem, který byl nejprve členem a poté

předsedou představenstva žalovaného, nebyl pracovněprávní vztah, je v souladu s

ustálenou judikaturou dovolacího soudu, podle níž činnost statutárního orgánu

(popřípadě jeho člena, jde-li o kolektivní orgán) obchodní společnosti

nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, a to ani v případě, že není

společníkem, neboť výkon funkce statutárního orgánu obchodní společnosti není

druhem práce ve smyslu ustanovení § 34 odst. 1 písm. a) zákoníku práce a vznik,

zánik ani obsah tohoto právního vztahu nejsou upraveny pracovněprávními

předpisy; právní předpisy ani povaha obchodní společnosti však nebrání tomu,

aby fyzické osoby vykonávající funkci (člena) statutárního orgánu uskutečňovaly

jiné činnosti pro tuto obchodní společnost na základě pracovněprávních vztahů,

není-li náplní pracovního poměru (nebo jiného pracovněprávního vztahu) výkon

činnosti statutárního orgánu (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze

ze dne 21. 4. 1993 sp. zn. 6 Cdo 108/92, uveřejněný pod č. 13 ve Sbírce

soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995, jakož i odůvodnění rozsudků

Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2004 sp. zn. 21 Cdo 737/2004, ze dne 29. 9. 2004

sp. zn. 21 Cdo 894/2004, ze dne 4. 11. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1634/2004, ze dne

30. 8. 2006 sp. zn. 29 Odo 801/2005, ze dne 16. 12. 2010 sp. zn. 21 Cdo

4028/2009, ze dne 12. 1. 2012 sp. zn. 21 Cdo 3104/2010, ze dne 21. 1. 2014 sp.

zn. 21 Cdo 632/2013 nebo ze dne 17. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3066/2013).

Statutárním orgánem akciové společnosti je představenstvo, které řídí činnost

společnosti a jedná jejím jménem a které rozhoduje o všech záležitostech

společnosti, pokud nejsou obchodním zákoníkem nebo stanovami vyhrazeny do

působnosti valné hromady nebo dozorčí rady; nevyplývá-li ze stanov něco jiného,

za představenstvo jedná navenek jménem společnosti každý člen představenstva (§

191 odst. 1 věty první až třetí zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve

znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 – dále jen „obch. zák.“).

Představenstvo zabezpečuje obchodní vedení včetně řádného vedení účetnictví

společnosti a předkládá valné hromadě ke schválení řádnou, mimořádnou a

konsolidovanou, popřípadě i mezitímní účetní závěrku a návrh na rozdělení zisku

nebo úhradu ztráty v souladu se stanovami společnosti (§ 192 odst. 1 věta první

obch. zák.). Obchodním vedením akciové společnosti ve smyslu ustanovení § 192

odst. 1 věty první obch. zák. je řízení společnosti, tj. zejména organizování a

řízení její podnikatelské činnosti, včetně rozhodování o podnikatelských

záměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. 29 Odo

479/2003, který byl uveřejněn pod č. 80 ve Sbírce soudních rozhodnutí a

stanovisek, roč. 2005). Namítá-li žalobce, že jako ředitel žalovaného v

pracovním poměru nevykonával funkci jeho statutárního orgánu, nýbrž řídil běžný

chod a denní provoz žalovaného, pak přehlíží, že také tyto činnosti nepochybně

představovaly organizování a řízení podnikatelské činnosti žalovaného, jimiž se

žalobce podílel na jeho obchodním vedení a které nelze od činnosti statutárního

orgánu (představenstva žalovaného, jehož byl žalobce nejprve členem a poté

předsedou) oddělovat.

Nesouhlasí-li žalobce se skutkovými zjištěními, na nichž odvolací soud založil

svůj závěr, že mezi účastníky nebyl pracovněprávní vztah, a se způsobem, jakým

k těmto skutkovým zjištěním dospěl, uplatňuje tím jiný dovolací důvod než ten,

že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci,

který je – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. – jediným důvodem,

jímž je možné dovolání odůvodnit; jeho námitkami v tomto směru se proto

dovolací soud nemohl zabývat.

V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na

vyřešení otázky hmotného práva, zda je neplatné rozvázání pracovního poměru

okamžitým zrušením učiněné někým, kdo nebyl zaměstnavatelem zaměstnance, se

kterým měl být tímto způsobem rozvázán pracovní poměr, a otázky procesního

práva, za jakých předpokladů může být dán naléhavý právní zájem na určení, zda

mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem trvá pracovní poměr. Protože při řešení

těchto právních otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe

dovolacího soudu, jsou dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle

ustanovení § 237 o. s. ř. přípustná.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,

které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud

České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce a žalovaného jsou

opodstatněná.

Ustálená judikatura soudů dovodila, že, rozvázal-li pracovní poměr se

zaměstnancem někdo, kdo nebyl jeho zaměstnavatelem, jde o neplatný právní úkon

a zaměstnanec se může žalobou podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. domáhat,

aby bylo určeno, že rozvázání pracovního poměru je neplatné, má-li na takovém

určení naléhavý právní zájem; nejde o žalobu podle ustanovení § 72 zákoníku

práce a otázkou platnosti rozvazovacího právního úkonu se soud může zabývat též

jako otázkou předběžnou (srov. například právní názor uvedený v rozsudku

Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1951/2009, který byl

uveřejněn pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011, nebo v rozsudku

Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3250/2012). V projednávané

věci žalovaný dopisem ze dne 27. 9. 2011 se žalobcem okamžitě zrušil pracovní

poměr, ačkoliv ten mezi účastníky - jak vyplývá z výše uvedeného – nevznikl

(nemohl vzniknout), a žalovaný tedy nebyl zaměstnavatelem žalobce; okamžité

zrušení pracovního poměru je proto neplatné. Tím, zda má žalobce naléhavý

právní zájem na určení neplatnosti tohoto rozvázání pracovního poměru, se však

odvolací soud – veden nesprávným právním názorem, že „neexistuje-li“ mezi

účastníky pracovněprávní vztah, nemůže „existovat“ ani rozvázání pracovního

poměru – nezabýval.

Žaloba o určení podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. má především

preventivní povahu a má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce

dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva. Podle ustálené

judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo

právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo

právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo

nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř.

nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti

podle ustanovení § 80 písm. b) o. s. ř. (srov. například rozsudek býv.

Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17

ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Vyslovený předpoklad

však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby

bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na

splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při

možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by

nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování

sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří

pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě

o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na

splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o. s. ř. (srov. například

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný

pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Není-li naléhavý právní

zájem na požadovaném určení zřejmě patrný z povahy věci nebo okolností případu,

musí žalobce v žalobě o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, vždy

tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž vyplývá, že má na požadovaném určení

naléhavý právní zájem; jde o procesní povinnost, a proto je soud povinen

žalobce o tom poučit (srov. § 5, § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.).

V projednávané věci odvolací soud odůvodnil svůj závěr o nedostatku naléhavého

právního zájmu na žalovaným požadovaném určení (uplatněném jeho vzájemnou

žalobou), že „mezi žalobcem a žalovaným nebyl v období od 10. 3. 2010 do právní

moci tohoto rozhodnutí pracovní poměr“, tím, že takové určení „nemá a nemůže

mít preventivní charakter“, neboť žádné právo žalovaného není nijak ohroženo a

jeho požadavek není způsobilý do budoucna odstranit stav právní nejistoty pro

případ jiných (dalších) sporů. Odvolací soud však ve svých úvahách přehlíží, že

určovací žaloba má - jak bylo uvedeno výše - své místo také tam, kde se její

pomocí vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu. Z toho,

že žalobce tvrdí, že mezi ním a žalovaným byl v době od 10. 3. 2010 do „právní

moci tohoto rozhodnutí“ pracovní poměr, zatímco žalovaný zastává stanovisko

opačné, je zřejmé, že mezi účastníky panuje nejistota o jejich vzájemném vztahu

v uvedeném období. Vzhledem k tomu, že určením, zda mezi žalobcem a žalovaným

byl v období od 10. 3. 2010 do rozhodnutí soudu o tomto určení [nikoliv až do

právní moci tohoto rozhodnutí, neboť pro rozsudek je rozhodující stav v době

jeho vyhlášení (srov. § 154 odst. 1 o. s. ř.)] pracovní poměr, se nejen

odstraní nejistota v právním postavení účastníků v tomto období, ale vytvoří se

tím též do budoucna pevný právní základ pro právní vztahy mezi nimi a předejde

se tak možným dalším žalobám o splnění povinnosti vycházejícím z trvání

pracovního poměru mezi účastníky, nemůže závěr odvolacího soudu, podle kterého

žalovaný nemá na uvedeném určení naléhavý právní zájem, obstát.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou

podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí

dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České

republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil

odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Hradci Králové) k dalšímu řízení (§ 243e

odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci

rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale

znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první

věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. listopadu 2015

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu