ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala v
právní věci žalobkyně Ing. M. V., zastoupené JUDr. Martinem Vychopeněm,
advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí č. 225, proti žalovanému
ABF, a. s. se sídlem v Praze 9 – Proseku, Mimoňská č. 645, IČO 63080575,
zastoupenému Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8 – Karlíně,
Pobřežní č. 370/4, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, o náhradu mzdy a
o 3.514.424,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod
sp. zn. 15 C 274/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 29. srpna 2012 č. j. 62 Co 113/2012-300, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. září
2011 č. j. 15 C 274/2008-226 ve výroku, jímž byla určena neplatnost rozvázání
pracovního poměru dopisem žalovaného ze dne 29. května 2008, a ve výroku o
náhradě nákladů řízení se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu
soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Dopisem žalovaného ze dne 23. 5. 2008 byla žalobkyně „v návaznosti“ na
rozhodnutí představenstva z téhož dne odvolána z pracovního místa „vedoucího
zaměstnance – generálního ředitele“ žalovaného a dopisem ze dne 29. 5. 2008
žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní rozvazuje pracovní poměr výpovědí podle
ustanovení § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, z důvodu
nadbytečnosti, neboť pro ni nemá jinou práci odpovídající její kvalifikaci,
zdravotnímu stavu a schopnostem a ani jinou vhodnou práci.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené rozvázání pracovního poměru
je neplatné, a aby jí žalovaná zaplatila odchodné ve výši 1.468.850,- Kč,
odstupné ve výši 440.574,- Kč, roční odměnu ve výši 1.200.000,- Kč, doplatek
mzdy ve výši 405.000,- Kč, to vše se „zákonným“ úrokem z prodlení, a náhradu
mzdy ve výši 157.903,- Kč měsíčně za dobu od 1. 9. 2008 do 31. 12. 2008 a
„následně do rozhodnutí soudu I. stupně“. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že
nebyly splněny „věcné předpoklady pro závěr o tzv. nadbytečnosti žalobkyně“
jako zaměstnankyně žalovaného a že žalovaný nenavrhl změnu jejího pracovního
zařazení na jinou práci odpovídající její kvalifikaci a zdravotnímu stavu,
přestože měl volné pracovní místo „vedoucího úseku konferencí a soutěží a
manažera veletrhů a výstav“, na které od 1. 7. 2008 přijal Ing. D. S. K nároku
na náhradu mzdy a k dalším uplatněným nárokům uvedla, že žalovanému řádně a
včas písemně oznámila, že trvá na svém dalším zaměstnávání, že má právo na
odstupné ve výši trojnásobku průměrného měsíčního výdělku, neboť žalovaný s ní
neplatně rozvázal pracovní poměr „údajně“ z organizačních důvodů, že jí
žalovaný dluží na mzdě za dobu od 1. 6. 2006 do 31. 8. 2008 částku 15.000,- Kč
měsíčně podle dohody o zvýšení mzdy ze dne 24. 5. 2006 a že má podle manažerské
smlouvy ze dne 7. 2. 2001 uzavřené se žalovaným na výkon funkce generálního
ředitele právo na roční odměnu za rok 2007 a na odchodné ve výši desetinásobku
průměrného měsíčního výdělku.
Žalovaný zejména namítal, že mezi ním a žalobkyní nevznikl pracovněprávní
vztah, neboť žalobkyně byla místopředsedkyní představenstva žalovaného a výkon
práce generálního ředitele „zahrnoval výkon činnosti statutárního orgánu“. Pro
případ, že by manažerská smlouva uzavřená mezi účastníky dne 7. 2. 2001 byla
shledána platnou, má žalovaný za to, že byly splněny všechny podmínky pro
rozvázání pracovního poměru se žalobkyní, neboť žalobkyně byla odvolána z
funkce generálního ředitele a žalovaný pro ni neměl jinou vhodnou práci,
odpovídající jejímu zdravotnímu stavu a kvalifikaci.
Obvodní soud pro Prahu 1 – poté, co usnesením ze dne 28. 5. 2009 č. j. 15 C
274/2008-39 vyloučil k samostatnému řízení nárok žalobkyně na náhradu mzdy ve
výši „157.903,- Kč měsíčně od 1. 9. 2008 do 31. 12. 2008 a následně do
rozhodnutí soudu prvního stupně“ – rozsudkem ze dne 14. 9. 2011 č. j. 15 C
274/2008-226 určil, že rozvázání pracovního poměru, které „učinil žalovaný
dopisem ze dne 29. 5. 2008 vůči žalobkyni“, je neplatné, ve zbývající části
žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobkyně, která byla členkou představenstva
žalovaného, byla dne 7. 2. 2001 jmenována do funkce generálního ředitele
žalovaného, se kterým téhož dne uzavřela manažerskou smlouvu, v níž byly
dohodnuty „povinnosti manažera“ a platové podmínky (mj. byla sjednána
„základní“ měsíční mzda ve výši 85.000,- Kč, roční odměna v „maximální“ výši
1.000.000,- Kč a odchodné ve výši desetinásobku průměrného měsíčního výdělku),
že dopisem žalovaného ze dne 23. 5. 2008 doručeným dne 4. 6. 2008 byla
žalobkyně na základě rozhodnutí představenstva odvolána z pracovního místa
„vedoucího zaměstnance – generálního ředitele“, že dne 4. 6. 2008 jí bylo
doručeno rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 29. 5. 2008, že dne 6. 6.
2008 žalovaný „poptával“ na svém „inzertním serveru“ zaměstnance na pracovní
pozice „vedoucí úseku konference a soutěže“ a „manažer veletrhů a výstav“ a že
přijal od 1. 7. 2008 Ing. S. na místo „ředitelky odboru konferencí a
doprovodných informací“ a od 1. 10. 2008 Ing. L. na místo „marketingové
ředitelky“. Dospěl k závěru, že „manažerská smlouva, resp. pracovní smlouva“ ze
dne 7. 2. 2001 byla uzavřena platně, neboť žalobkyně na základě této smlouvy
vykonávala „i činnosti podpůrné, pomocné a administrativního charakteru“, které
byly „specifické a zejména odlišné od činnosti statutárního orgánu“, a nebylo
tedy prokázáno, že by žalobkyně v pracovním poměru u žalovaného „na pozici
generální ředitel“ vykonávala činnost shodnou s činností statutárního orgánu.
Výpověď z pracovního poměru shledal neplatnou, neboť žalovaný nesplnil
povinnost podle ustanovení § 73 odst. 6 zákoníku práce navrhnout žalobkyni její
zařazení na volné pracovní místo „ředitelky odboru konferencí a doprovodných
informací“. Naproti tomu dospěl k závěru, že žalobkyni nevznikly nároky na
odchodné (neboť žalovaný dopisem ze dne 29. 5. 2008 odstoupil od konkurenční
doložky, za jejíž dodržování odchodné příslušelo, a navíc žalobkyně závazek z
konkurenční doložky nedodržovala), na odstupné (neboť výpověď z pracovního
poměru je neplatná a místo generálního ředitele ani nebylo zrušeno), na roční
odměnu za rok 2007 (neboť žalobkyně nesplnila úkoly stanovené „business plánem
pro rok 2007“) a ani na doplatek mzdy za dobu od 1. 6. 2006 do 31. 8. 2008
(neboť žalobkyni byla vyplácena mzda ve výši sjednané v manažerské smlouvě a ke
zvýšení mzdy nedošlo předepsaným způsobem).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 8. 2012 č. j.
62 Co 113/2012-300 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o určení
neplatnosti rozvázání pracovního poměru a ve výroku o náhradě nákladů řízení a
rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
odvolacího řízení 10.080,- Kč k rukám advokáta JUDr. Martina Vychopeně. Shodně
se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že manažerská smlouva ze dne 7. 2.
2001 „byla uzavřena platně a žalobkyni tak platně vznikl pracovní poměr“, neboť
povinnosti žalobkyně jako členky představenstva podle smlouvy o úpravě práv a
povinností souvisejících s výkonem členky představenstva žalovaného byly
vymezeny „zcela odlišně“ od manažerské smlouvy. Dovodil, že vedení účetnictví a
„zajišťování nejrůznější agendy“, které bylo náplní funkce generálního
ředitele, nelze „podřadit pod obchodní vedení ve smyslu § 134 obchodního
zákoníku, které by bylo vyhrazeno výhradně statutárnímu orgánu“. Se soudem
prvního stupně se odvolací soud ztotožnil i v závěru, že žalovaný vůči
žalobkyni nesplnil povinnost nabídnout jí pracovní místo ředitelky odboru
konferencí a doprovodných programů, pro které žalobkyně splňovala všechny
požadavky a které bylo v době doručení výpovědi žalobkyni volné.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že
„řádné vedení účetnictví“ je v ustanovení § 192 odst. 1 obchodního zákoníku
výslovně uvedeno mezi činnostmi, které zabezpečuje představenstvo, a proto je
třeba tuto činnost zahrnout pod pojem „obchodní vedení“, a že „existenci platně
sjednaného pracovního poměru“ neodůvodňují ani „činnosti podpůrné, pomocné a
administrativního charakteru“, které označil soud prvního stupně za činnosti
vymykající se obchodnímu vedení. Protože žalobkyně vykonávala v rámci
pracovního poměru činnosti, které je třeba podřadit pod obchodní vedení, měly
soudy podle názoru dovolatele posoudit manažerskou smlouvu jako absolutně
neplatnou, a to „minimálně co do výkonu činností, které se obsahově s výkonem
činnosti statutárního orgánu kryjí“. Žalobkyně, která je inženýrkou ekonomie,
měla podle dovolatele poskytnout své schopnosti ve prospěch žalovaného v rámci
výkonu své funkce členky představenstva (s ohledem na požadavek náležité péče)
a neměla na výkon činnosti, ke které byla odborně vybavena, uzavírat smlouvu
odlišnou od smlouvy o výkonu funkce (pracovní smlouvu). Žalovaný nesouhlasí se
závěrem odvolacího soudu, že vůči žalobkyni nesplnil povinnost nabídnout jí
pracovní místo „vedoucí úseku konferencí a soutěže“, neboť na toto místo byla
na základě pohovoru uskutečněného v květnu 2008, kdy jí bylo toto zaměstnání
přislíbeno, přijata od 1. 7. 2008 Ing. D. S., a žalovaný proto nemohl tuto
pozici v červnu 2008 nabízet žalobkyni jako neobsazenou. Žalovaný dovozuje
přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a navrhuje,
aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc „vrátil k dalšímu
řízení“.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl, neboť
rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Podle jejího názoru lze jazykovým
výkladem ustanovení § 192 odst. 1 obchodního zákoníku dospět k závěru, že
členové představenstva nejsou povinni vést účetnictví akciové společnosti
osobně. Žalobkyně zdůraznila, že úprava jejího postavení jako členky
představenstva a jako generální ředitelky byla „samostatná, vyplývala z
individuálně uzavřených smluv a korespondovala se stanovami společnosti“. Za
správný žalobkyně pokládá i závěr soudů o tom, že žalovaný vůči ní nesplnil
„nabídkovou povinnost“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání žalovaného podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť
dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 1.
1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.
s. ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl
vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalovaného proti
rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů
uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a
odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu věci bylo v projednávané věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá – srov.
ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), že žalobkyně, která byla
místopředsedkyní představenstva žalovaného, byla dne 7. 2. 2001 jmenována do
funkce generální ředitelky žalovaného. Téhož dne uzavřela se žalovaným
manažerskou smlouvu, v níž se zavázala mimo jiné zabezpečovat úkoly vyplývající
z funkce generální ředitelky, plnit povinnosti a vykonávat všechny činnosti
vyplývající pro ni ze stanov, organizačního řádu a dalších vnitřních předpisů
žalovaného a ze zákoníku práce a plnit základní povinnosti vedoucích
zaměstnanců a v níž byly sjednány mzdové a další podmínky, za kterých bude
uvedenou funkci vykonávat. Pracovní náplň žalobkyně jako generální ředitelky
spočívala zejména v komplexním řízení žalovaného, „zajišťování pracovní,
obchodní, ekonomické, účetní a právní agendy“, kontrole a tvorbě věcného a
finančního ekonomického plánu, vedení technicko-ekonomické rady, která
hodnotila produkty z hlediska efektivnosti a společenského dopadu, vedení
přípravných výborů veletrhů, jednání o jejich náplni a doprovodných programech
a vedení některých projektů.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné mimo
jiné vyřešení právní otázky, zda a za jakých podmínek může být v akciové
společnosti v pracovním poměru ten, kdo byl zvolen místopředsedou jejího
představenstva. Vzhledem k tomu, že uvedenou právní otázku odvolací soud
vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou soudů a že její posouzení bylo pro
rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek
odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalované proti
rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Otázku, zda jmenováním žalobkyně do funkce generální ředitelky žalovaného dne
7. 2. 2001 byl mezi účastníky založen pracovněprávní vztah, je třeba posuzovat
- vzhledem k době jmenování žalobkyně do uvedené funkce – podle zákona č.
65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb.,
č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985
Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č.
297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993
Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č.
167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000
Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb. a č. 258/2000 Sb., tedy podle zákoníku
práce ve znění účinném do 30. 5. 2001 - dále jen „zák. práce“ (srov. § 364
odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů).
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu činnost statutárního orgánu
(popřípadě jeho člena, jde-li o kolektivní orgán) obchodní společnosti
nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, a to ani v případě, že není
společníkem, neboť výkon funkce statutárního orgánu obchodní společnosti není
druhem práce ve smyslu ustanovení § 29 odst. 1 písm. a) zák. práce a vznik,
zánik ani obsah tohoto právního vztahu nejsou upraveny pracovněprávními
předpisy; právní předpisy ani povaha obchodní společnosti však nebrání tomu,
aby fyzické osoby vykonávající funkci (člena) statutárního orgánu uskutečňovaly
jiné činnosti pro tuto obchodní společnost na základě pracovněprávních vztahů,
není-li náplní pracovního poměru (nebo jiného pracovněprávního vztahu) výkon
činnosti statutárního orgánu (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze
ze dne 21. 4. 1993 sp. zn. 6 Cdo 108/92, uveřejněný pod č. 13 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995, jakož i odůvodnění rozsudků
Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2004 sp. zn. 21 Cdo 737/2004, ze dne 29. 9. 2004
sp. zn. 21 Cdo 894/2004, ze dne 4. 11. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1634/2004, ze dne
30. 8. 2006 sp. zn. 29 Odo 801/2005, nebo ze dne 16. 12. 2010 sp. zn. 21 Cdo
4028/2009).
Statutárním orgánem akciové společnosti je představenstvo, které řídí činnost
společnosti a jedná jejím jménem a které rozhoduje o všech záležitostech
společnosti, pokud nejsou obchodním zákoníkem nebo stanovami vyhrazeny do
působnosti valné hromady nebo dozorčí rady; nevyplývá-li ze stanov něco jiného,
za představenstvo jedná navenek jménem společnosti každý člen představenstva (§
191 odst. 1 věty první až třetí zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve
znění pozdějších předpisů účinných do 31. 12. 2013 – dále jen „obch. zák.“).
Představenstvo zabezpečuje obchodní vedení včetně řádného vedení účetnictví
společnosti a předkládá valné hromadě ke schválení řádnou, mimořádnou a
konsolidovanou, popřípadě i mezitímní účetní závěrku a návrh na rozdělení zisku
nebo úhradu ztráty v souladu se stanovami společnosti (§ 192 odst. 1 věta první
obch. zák.).
Obchodním vedením akciové společnosti ve smyslu ustanovení § 192 odst. 1 věty
první obch. zák. je řízení společnosti, tj. zejména organizování a řízení její
podnikatelské činnosti, včetně rozhodování o podnikatelských záměrech (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. 29 Odo 479/2003, který byl
uveřejněn pod č. 80 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005), a
spadá do něj – jak vyplývá z ustanovení § 192 odst. 1 věty první obch. zák. –
zabezpečení řádného vedení účetnictví společnosti. Je věcí vnitřního jednacího
pořádku představenstva, jak bude organizována jeho rozhodovací činnost, kdy
bude představenstvo rozhodovat jako kolektivní orgán a které záležitosti
popřípadě svěří jednotlivým členům představenstva nebo vedoucím zaměstnancům
společnosti. Obecně platí, že člen představenstva nemusí být vybaven odbornými
znalostmi, schopnostmi či dovednostmi, potřebnými pro výkon všech činností,
které spadají do působnosti představenstva. Taktéž platí, že tyto činnosti
nemusí členové představenstva vykonávat vždy osobně, ale mohou je zajistit i
prostřednictvím třetích osob. Má-li však člen představenstva určité odborné
znalosti, schopnosti či dovednosti, lze z požadavku náležité péče (§ 194 odst.
5 obch. zák.) dovodit, že je povinen je při výkonu funkce - v rámci svých
možností - využívat. Nepřichází proto v úvahu, aby představenstvo „zajistilo“
výkon činností spadajících do jeho působnosti tak, že uzavře s (některými)
členy představenstva jakožto „třetími osobami“ smlouvu (odlišnou od smlouvy o
výkonu funkce), jíž se tito členové představenstva zavážou pro společnost
uvedené činnosti vykonávat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008
sp. zn. 29 Odo 1262/2006, který byl uveřejněn pod č. 83 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2009).
V posuzovaném případě měla žalobkyně jako generální ředitelka žalovaného
vykonávat činnosti, která spočívaly – jak bylo soudy zjištěno - zejména v
komplexním řízení žalovaného, v zajišťování jeho „pracovní, obchodní,
ekonomické, účetní a právní agendy“, v kontrole a tvorbě věcného a finančního
ekonomického plánu a ve vedení technicko-ekonomické rady, přípravných výborů
veletrhů a některých projektů. Tyto činnosti nepochybně představovaly
organizování a řízení podnikatelské činnosti žalovaného, včetně rozhodování o
jeho podnikatelských záměrech (plánech), jímž se žalobkyně podílela na
obchodním vedení žalovaného, do kterého rovněž spadalo – jak vyplývá z výše
uvedeného - zabezpečení řádného vedení jeho účetnictví. Skutečnost, že
žalobkyně vykonávala osobně též činnosti, které mohla zajistit prostřednictvím
třetích osob (např. vedení účetnictví), na tomto závěru nic nemění, neboť
rozhodující je, že jde o činnosti spadající do obchodního vedení žalovaného, a
tedy do působnosti jeho představenstva. Významná není ani okolnost, že při
obchodním vedení žalovaného žalobkyně vykonávala i činnosti „podpůrné, pomocné
a administrativního charakteru“, neboť podstata její činnosti vyplývající z
funkce generální ředitelky spočívala v organizování a řízení podnikatelské
činnosti žalovaného a v rozhodování o jeho podnikatelských záměrech (plánech) a
nikoli v podpůrných, pomocných a administrativních činnostech, bez kterých se
do určité míry neobejde žádná organizační a řídící činnost.
Protože žalobkyně měla na základě jmenování do funkce generální ředitelky
žalovaného ze dne 7. 2. 2001 a manažerské smlouvy uzavřené téhož dne jako
zaměstnankyně v pracovním poměru vykonávat činnost členky statutárního orgánu
(představenstva) žalovaného, kterou v pracovním poměru vykonávat - jak vyplývá
z výše uvedeného – nelze, jsou uvedené jmenování i manažerská smlouva podle
ustanovení § 242 odst. 2 písm. a) zák. práce neplatnými právními úkony, a mezi
žalobkyní a žalovaným proto nemohl na základě nich vzniknout pracovněprávní
vztah.
Ustálená judikatura soudů dále dovodila, že, rozvázal-li pracovní poměr se
zaměstnancem někdo, kdo nebyl jeho zaměstnavatelem, může se zaměstnanec žalobou
podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu domáhat, aby bylo
určeno, že rozvázání pracovního poměru je neplatné, má-li na takovém určení
naléhavý právní zájem; nejde o žalobu podle ustanovení § 72 zákoníku práce a
otázkou platnosti rozvazovacího právního úkonu se soud může zabývat též jako
otázkou předběžnou (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1951/2009, který byl uveřejněn pod č.
35 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011). V projednávané věci dal žalovaný
žalobkyni výpověď z pracovního poměru dopisem ze dne 29. 5. 2008, ačkoliv
pracovní poměr mezi účastníky - jak vyplývá z výše uvedeného – nevznikl (nemohl
vzniknout), a žalovaný tedy nebyl zaměstnavatelem žalobkyně. Tím, zda má
žalobkyně naléhavý právní zájem na určení neplatnosti tohoto rozvázání
pracovního poměru, se však odvolací soud – veden nesprávným závěrem o vzniku
pracovního poměru mezi účastníky – nezabýval.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud
České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za
středníkem o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen
rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil
Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí (ve výroku, jímž byla
určena neplatnost rozvázání pracovního poměru dopisem žalovaného ze dne 29. 5.
2008, a v akcesorickém výroku o náhradě nákladů řízení) a věc vrátil soudu
prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 1) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. ledna 2014
JUDr.
Jiří Doležílek
předseda senátu