USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce JUDr. Tomáše Pelikána, se sídlem v Praze 2, Máchova 838/18, PSČ 120 00, jako insolvenčního správce dlužníka P. s. b. d., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, PSČ 150 00, proti žalovaným 1) M. L., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Martinou Jelínkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 320/17, PSČ 186 00, 2) O. V., narozenému XY, bytem XY, 3) P. W., narozenému XY, bytem XY, 4) V. M., narozenému XY, 5) V. S., narozenému XY, bytem XY, ad 2) až 5) zastoupeným JUDr. Magdou Rothovou, advokátkou, se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 320/17, PSČ 186 00, o zaplacení 7.467.278,11 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 22 Cm 41/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2019, č. j. 6 Cmo 216/2018-1001, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
[1] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 4. 2018, č. j. 22 Cm 41/2011-931, zamítl žalobu o zaplacení 7.467.278,11 Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. až IV.).
[2] Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I., II. a IV. a změnil ve výroku III. (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
[3] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
[4] Jakkoliv odvolací soud svůj závěr neformuloval zcela přesně, z napadeného rozhodnutí je zjevné, že škodu, jejíž náhrady se dovolatel po žalovaných domáhá, nepovažoval za prokázanou.
[5] Uvedený závěr přitom odpovídá jak ustálené judikatuře Nejvyššího soudu o rozložení důkazního břemene ve sporech mezi obchodní korporací a (bývalými) členy jejího statutárního orgánu o náhradu škody způsobené porušením
povinností jednat při výkonu funkce s péčí řádného hospodáře podle § 194 odst. 5 a § 243 odst. 8 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), ve znění účinném od 1. 1. 2001, tak i ustálené judikatuře o důsledcích neunesení důkazního břemene stranou tímto břemenem zatíženou.
[6] Z této judikatury se podává, že: 1) Člen představenstva nese důkazní břemeno (toliko) o tom, že (v konkrétním případě) jednal s péčí řádného hospodáře. 2) Ve vztahu k ostatním předpokladům odpovědnosti za škodu způsobenou obchodní korporaci – tedy ohledně vzniku škody, jakož i příčinné souvislosti mezi škodou a protiprávním jednáním – nese důkazní břemeno (jakož i břemeno tvrzení) žalobce. 3) Nepodaří-li se prokázat vznik škody či příčinnou souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním, je tato objektivní nejistota přičtena k tíži
žalobci. Srov. za všechna rozhodnutí rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 27 Cdo 4163/2017, či ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 27 Cdo 1238/2019.
[7] Z důkazů označených dovolatelem a provedených v řízení nelze dovodit, že by P. s. b. d. (dále jen „družstvo“) vznikla škoda v žalobou uplatněné „podobě“ a výši. Dovozuje-li dovolatel tuto škodu z údaje uvedeného v listině označené „rozvaha analyticky ke dni 16. 4. 2009“, přehlíží, že uvedená listina je (podle zjištění soudů) pouhým „dokumentem vypracovaným pro interní potřeby družstva“ a že částka zde uvedená ani podle závěrů znaleckého posudku nepředstavuje „chybějící peníze“, ale pouze (účetní) rozdíl mezi „předepsanými zálohami“ a „čerpáním fondu“. Jinak řečeno, z provedených důkazů neplyne, že by družstvo přijalo žalobou uplatněnou částku jakožto zálohové platby do fondu oprav a že by takto přijaté peníze „zmizely“ (nebyly využity pro potřeby družstva ani předány dovolateli jakožto insolvenčnímu správci).
[8] K tomu, že jen z údaje v účetnictví nelze zpravidla automaticky dovozovat vznik škody na straně obchodní korporace, srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3542/2011, či ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 29 Cdo 935/2012.
[9] Vzhledem k tomu, že z podání samotného dovolatele je zřejmé, že nebyl a není s to označit další důkazy k prokázání jím tvrzené škody (i proto dovozuje, že v řízení mělo být obráceno důkazní břemeno), nelze soudům nižších stupňů ani vytýkat, že jej opětovně nepoučily podle § 118a odst. 3 o. s. ř.
I
kdyby bylo možné absenci takového postupu považovat za vadu řízení, neměla by za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. [10] Na místě pak s ohledem na poměry projednávané věci nebylo ani obrátit důkazní břemeno ohledně tvrzení o škodě a její výši (k předpokladům pro
takový výjimečný postup viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2793/2017, či nález Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 14/17). Žalovaní nemají k dispozici účetnictví ani jiné doklady družstva, přičemž z obsahu spisu se nepodává, že by svým jednáním způsobili, že účetnictví družstva (předané dovolateli jakožto insolvenčnímu správci) nebylo vedeno v souladu se zákonnými požadavky (k povinnostem členů představenstva v případě, že vedením účetnictví pověří třetí osobu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1993/2019, uveřejněný pod číslem 24/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, odst. 29).
[11] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 9. 2021
JUDr. Petr Šuk předseda senátu