29 Cdo 935/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci
žalobkyně METALURGIE, s. r. o., se sídlem v Praze 10 – Strašnicích, V korytech
972/12, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 25260090, proti žalovanému Ing.
T. H., zastoupenému Mgr. Petrem Macákem, advokátem, se sídlem v Praze 3 –
Vinohradech, Kolínská 1686/13, PSČ 130 00, o zaplacení 316.891,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského v Praze pod sp. zn. 16 Cm 190/2003, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. října 2011,
č. j. 14 Cmo 191/2010-195, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. října 2011, č. j. 14 Cmo
191/2010-195, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. února 2010, č. j. 16 Cm 190/2003-177,
uložil žalovanému zaplatit žalobci 316.891,- Kč spolu úrokem z prodlení ve výši
8,5 % od 9. listopadu 2001 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o nákladech
řízení.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. října 2011, č. j.
14 Cmo 191/2010-195, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o
zaplacení částky 316.891,- Kč spolu úrokem z prodlení ve výši 8,5 % od 9.
listopadu 2001 do zaplacení zamítl (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení
před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Jde přitom o v pořadí druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když usnesením ze dne
5. června 2007, č. j. 3 Cmo 495/2006-119, zrušil rozsudek ze dne 29. května
2006, č. j. 16 Cm 190/2003-104, jímž soud prvního stupně žalobě vyhověl.
Odvolací soud vyšel z toho, že:
1) Žalovaný byl v období od 16. března 2000 do 27. listopadu 2000 jednatelem
žalobkyně.
2) Při „přebírání společnosti novými jednateli byl zjištěn inventurní rozdíl ve
výši 316.891,04 Kč“, jehož zaplacení se žalobkyně domáhá z titulu náhrady škody
za porušení povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře podle § 194 odst. 5
zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“).
3) Žalovaný se brání tím, že schodek vznikl ještě před jeho nástupem do funkce
a neodpovídá za něj. Současně uplatnil námitku zániku žalobou uplatněné
pohledávky v důsledku jednostranného započtení.
Na takto ustaveném základu odvolací soud dospěl k závěru, že žaloba není
důvodná. Tvrdí-li žalobkyně, že jí vznikla škoda, musí ji prokázat. Žalobkyně
dovozuje vznik škody z nesrovnalosti mezi evidovaným a skutečným stavem
majetku, tvrdíc, že žalovaný porušil povinnost zajistit řádné vedení účetnictví
a evidence. To však samo o sobě o vzniku škody jako majetkové újmy nic
nevypovídá.
Žalobkyně netvrdila a tím méně doložila, že by schodek na majetku vznikl za
dobu výkonu funkce žalovaným. Přitom žalovanému není „cokoli konkrétně
vytýkáno“. Dovodil-li soud prvního stupně, že v případě vzniku schodku před
nástupem žalovaného do funkce měl žalovaný zjistit, kdo za schodek odpovídá a
požadovat od něj náhradu, jde o tvrzení jdoucí nad rámec žalobou vymezeného
skutku.
Celá žaloba, uzavřel odvolací soud, pramení z nepochopení rozdílu mezi
odpovědností zaměstnance za schodek na svěřených hodnotách zjištěný při
inventuře, a odpovědnost jednatele za porušení jeho povinnosti vykonávat funkci
s péčí řádného hospodáře.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci a že řízení před odvolacím soudem je
zatíženo vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(uplatňujíc tak dovolací důvody vymezené v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.)
a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Vadu řízení dovolatelka spatřuje v absenci poučení podle § 118a o. s. ř.
Odvolacímu soudu vytýká, že nebyla „po celé řízení vyzvána, aby doplnila svá
skutková tvrzení a navrhla důkazy k jejich prokázání“. Dospěl-li odvolací soud
k závěru, že žalobkyně dosud žalobou uplatněnou pohledávku neprokázala, měl
rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
V rovině právního posouzení věci pak dovolatelka namítá, že odvolací soud
chybně vyložil ustanovení § 194 odst. 5 obch. zák. v rozsahu, v němž upravuje
nesení důkazního břemene. V této souvislosti dovozuje, že důkazní břemeno o
tom, „zda ke škodě skutečně došlo v důsledku porušení jeho povinnosti, kterou
nevykonával s péčí řádného hospodáře“ přešlo na žalovaného. Jakkoliv v řízení
zůstalo sporné, zda jednal s péčí řádného hospodáře, je to právě žalovaný, kdo
nese v tomto směru důkazní břemeno. Přitom „skutečnost, že jednal s péčí
řádného hospodáře“, žalovaný neprokázal.
Nehledě k tomu odvolací soud pominul, že žalovaný pohledávku žalobkyně uznal,
když se proti ní snažil započíst svoji údajnou pohledávku za žalobkyní;
jakkoliv je zápočet podle názoru dovolatelky neplatný, je z něj zřejmé, že
žalovaný pohledávku dle § 407 odst. 3 obch. zák. uznal.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu nesprávný výklad § 194 odst. 5 obch.
zák., jde-li o otázku nesení důkazního břemene, přehlíží, že žalovaný se měl
tvrzeného porušení náležité péče dopustit v období před 1. lednem 2001, kdy
byla do ustanovení § 194 odst. 5 obch. zák. (zákonem č. 370/2000 Sb.) včleněna
úprava přenosu důkazního břemene na člena představenstva akciové společnosti
(resp. v souladu s § 135 odst. 2 obch. zák. jednatele společnosti s ručením
omezeným). Jak přitom Nejvyšší soud opakovaně vysvětlil, úpravu přenosu
důkazního břemene na člena představenstva (resp. jednatele) podle ustanovení §
194 odst. 5 obch. zák. nelze vztahovat na jednání, k nimž došlo před 1. lednem
2001 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. 29
Cdo 359/2007, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v usnesení ze dne
10. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 4462/2008, nebo v rozsudcích ze dne 29.
července 2010, sp. zn. 23 Cdo 3665/2008 či ze dne 19. června 2012, sp. zn. 29
Cdo 3542/2011, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako ostatní rozhodnutí
Nejvyššího soudu dále citovaná – na webových stránkách Nejvyššího soudu). V
projednávané věci dovolatelka nese důkazní břemeno i ve vztahu k tvrzení, že
žalovaný nejednal s náležitou péčí.
Nejvyšší soud shledává správným i závěr odvolacího soudu, podle něhož ze
samotné skutečnosti, že evidovaný stav majetku neodpovídá stavu skutečnému,
nelze dovozovat vznik škody, ani usuzovat na její výši. Dovolatelka se tudíž
mýlí, má-li za to, že v řízení byl vznik škody prokázán. Prokázány ostatně
dosud nebyly ani ostatní předpoklady odpovědnosti žalovaného za tvrzenou škodu.
V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jednatel odpovídá za řádný (v
souladu s požadavkem náležité péče, resp. péče řádného hospodáře jsoucí) výkon
funkce, nikoliv za výsledek své činnosti. Jedná-li s náležitou péčí, resp. péčí
řádného hospodáře, není povinen hradit společnosti škodu, byť by v důsledku
takového jednání vznikla (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.
dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2363/2011, uveřejněného pod číslem 75/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna
2013, sp. zn. 29 Cdo 2869/2011).
Důvodnou však Nejvyšší soud shledává námitku dovolatelky uplatněnou v rovině
dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Jak
totiž plyne z obsahu spisu, odvolací soud – vycházeje z odlišného právního
názoru než soud prvního stupně – změnil rozsudek soudu prvního stupně a zamítl
žalobu proto, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení ani břemeno důkazní, aniž
by žalobkyni bylo poskytnuto poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o tom, v
jakém směru musí doplnit rozhodující skutečnosti, k jakým tvrzením musí označit
důkazy a jaké budou následky nesplnění této výzvy. Tím však zatížil řízení
vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek
velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne
20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i judikaturu v něm citovanou).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), napadený rozsudek podle § 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.
pro tuto vadu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta
první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího.
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání
projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2012) se podává z části první, čl.
II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince 2013
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu