27 Cdo 952/2024-452
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně Cemex Czech Republic s. r. o., se sídlem v Praze 5, Plzeňská 3217/16, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 27892638, zastoupené Mgr. Martinem Kramářem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Křižovnické nám. 1/193, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) Peteru Dajkovi, bytem v Bělehradě, Stojana Protića 29, Srbská republika, 2) Ing. Davidu Grohovi, bytem v Praze 5, Černochova 1291/4, PSČ 158 00, zastoupenému JUDr. Romanem Jelínkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Valentinská 56/11, PSČ 110 00, a 3) Vladimíru Hermanovi, bytem v Liberci, Boženy Němcové 499/4, PSČ 460 05, z nichž žalovaní 1) a 3) jsou společně zastoupeni Mgr. Janem Tomaierem, advokátem, se sídlem v Praze 10, Černokostelecká 281/7, PSČ 100 00, o zaplacení 432.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 80 Cm 138/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 12. 2023, č. j. 4 Cmo 137/2023-386, takto:
I. Dovolání se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 12. 2023, č. j. 4 Cmo 137/2023-386, v prvním výroku v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. zamítající žalobu na uložení povinnosti žalovaným 1) a 2) zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 132.000 Kč s příslušenstvím. II. Ve zbývajícím rozsahu, tj. vyjma těch částí výroků, jimiž bylo rozhodnuto o žalobě na uložení povinnosti žalovaným 1) a 2) zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 132.000 Kč s příslušenstvím, se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 12. 2023, č. j. 4 Cmo 137/2023-386, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2023, č. j. 80 Cm 138/2017-317, ruší a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Žalobou doručenou Městskému soudu v Praze dne 13. 12. 2017 se žalobkyně domáhá na žalovaných 1) a 2) společného a nerozdílného zaplacení 132.000 Kč s příslušenstvím a na žalovaných 1), 2) a 3) společného a nerozdílného zaplacení 300.000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, kterou jí měli žalovaní způsobit jako její jednatelé porušením péče řádného hospodáře.
[2] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 3. 2023, č. j. 80 Cm
138/2017-317, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. až IV.).
[3] Soud prvního stupně vyšel mimo jiné z toho, že: 1) Jednateli žalobkyně byli žalovaný 1) v období od 22. 6. 2009 do 4. 5. 2016, žalovaný 2) v období od 31. 5. 2011 do 23. 7. 2015, žalovaný 3) v období od 16. 8. 2012 do 23. 7. 2015 a pan Wlodzimierz Choluj (dále též jen „W. Ch.“) v období od 15. 3. 2010 do 16. 8. 2012. 2) Dne 5. 10. 2011 uzavřela žalobkyně se společností Maben Expert s. r. o. „v likvidaci“, identifikační číslo osoby 24145823 (dále též jen „Maben Expert“), vymazanou z obchodního rejstříku dne 11.
2. 2015, smlouvu o poradenství. Za žalobkyni smlouvu podepsali žalovaní 1) a 2). 3) Dne 20. 8. 2012 uzavřela žalobkyně se společností MARTIBE s. r. o., „v likvidaci“, identifikační číslo osoby 24151599 (dále též jen „MARTIBE“), vymazanou z obchodního rejstříku dne 8. 4. 2015, smlouvu o poradenství. Za žalobkyni smlouvu podepsali žalovaní 1) a 2). 4) Společnost Maben Expert vyzvala žalobkyni k úhradě 132.000 Kč za poskytnutí odborného poradenství při posuzování adekvátnosti vykazovaných údajů v rámci due diligence, a to fakturou č. 110100006 vystavenou dne 5.
12. 2011. 5) Společnost MARTIBE vyzvala žalobkyni k úhradě 300.000 Kč za poskytnuté poradenství při nájmu lomu Žandov, a to fakturou č. 120100019 vystavenou dne 1. 11. 2012. 6) Podle výpisů z účtu uhradila žalobkyně vyfakturovanou částku 132.000
Kč dne 16. 12. 2011 a vyfakturovanou částku 300.000 Kč dne 15. 11. 2012. 7) Podle zápisu z jednání řádná valná hromada žalobkyně konaná dne 28. 6. 2013 mimo jiné schválila účetní závěrku žalobkyně za rok 2012.
[4] Soud prvního stupně se nejprve zabýval námitkou promlčení vznesenou žalovanými, přičemž dospěl k závěru, že námitka je důvodná a „žalobou uplatněný nárok na náhradu škody údajně vzniklé proplacením těchto dvou faktur je promlčen“.
[5] Podle soudu je ve smyslu § 398 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), nezbytné „za okamžik, kdy se právnická osoba dozví o vzniku škody …, považovat okamžik, kdy se o vzniku škody dozví nebo mohla dozvědět osoba, která je oprávněna škodu vzniklou právnické osobě uplatňovat“. Takovou osobou může být i společník oprávněný podat žalobu za společnost.
[6] O vzniku tvrzené škody ve výši 132.000 Kč proplacením faktury vystavené společností Maben Expert dne 16. 12. 2011 se podle soudu mohl dozvědět další jednatel žalobkyně W. Ch. již téhož dne, vzhledem k jeho zákonné
povinnosti zajistit řádné vedení účetnictví podle § 135 odst. 1 obch. zák. Čtyřletá promlčecí doba práva na náhradu škody tak začala běžet právě od 16. 12. 2011 a skončila nejpozději dne 16. 12. 2015.
[7] O vzniku tvrzené škody ve výši 300.000 Kč proplacením faktury vystavené společností MARTIBE dne 15. 11. 2012 se podle soudu mohli dozvědět společníci žalobkyně (Cemex Slavic Holdings B. V. a Rugby Holding B. V.) nejpozději schválením účetní závěrky za rok 2012 valnou hromadou žalobkyně dne 28. 6. 2013.
Předmětná faktura byla řádně evidována v účetnictví žalobkyně, a tudíž se o ní mohli společníci schvalující účetní závěrku vycházející z účetnictví žalobkyně dozvědět. Čtyřletá promlčecí doba práva na náhradu škody
tak začala běžet od 28. 6. 2013 a skončila dne 28. 6. 2017.
[8] Jelikož žalobkyně podala žalobu v projednávané věci u soudu dne 13. 12. 2017, učinila tak až po uplynutí promlčecí doby ve vztahu k oběma uplatněným právům na náhradu škody.
[9] Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[10] Odvolací soud zopakoval a doplnil dokazování a dospěl ke stejnému skutkovému i právnímu závěru jako soud prvního stupně, přičemž uzavřel, že promlčecí doba „v případě celého nároku uplatněného podanou žalobou tedy uplynula nejpozději dne 28. 6. 2017“. Žaloba tak byla podána u soudu po jejím uplynutí.
[11] Odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3526/2007, a ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, odvolací soud uzavřel, že „je na straně žalobkyně (poškozené) pro počátek běhu promlčecí doby rozhodující vědomost osoby oprávněné k uplatnění nároku ve vztahu k žalovaným“. Současně je třeba při posuzování otázky „kdy se poškozený dozvěděl či mohl dozvědět o škodě, … vycházet z prokázané vědomosti poškozeného (nikoliv z jeho předpokládané vědomosti o této škodě)“.
[12] Podle odvolacího soudu bylo účetnictví žalobkyně, ve kterém byly zaúčtovány i předmětné faktury, přístupné jejím jednatelům i společníkům, přičemž jednatelé odpovídají za řádné vedení účetnictví a společníci mají právo do účetnictví společnosti nahlížet a kontrolovat jej. Uvedené pak oprávněným osobám umožňovalo „rozumově a s obvyklou péčí prověřit pravdivost a faktickou realitu“ faktur a uhrazených částek.
[13] Oprávněné osoby mohly podle odvolacího soudu objektivně usoudit, že smluvní předpoklady pro úhradu částek nebyly splněny, neboť „u fakturace obou poradenských společností … zcela absentovaly odpovídající doklady prokazující faktické poskytnutí poradenské činnosti žalobkyni, např. v podobě obapolně podepsaného soupisu, obsahujícího jejich časovou i věcnou specifikaci nebo potvrzení řádnosti dohodnutého plnění“.
[14] Oprávněnými osobami byli ve vztahu k oběma žalobou uplatněným právům společníci žalobkyně a ve vztahu k právu na náhradu škody ve výši 132.000 Kč též další jednatel žalobkyně W. Ch., jelikož se žádná z uvedených osob nepodílela na vzniku tvrzené škody. Oprávněným osobám ani nebránila „žádná zákonná překážka“ ve včasném podání žaloby.
II. Dovolání a vyjádření k němu
[15] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
[16] Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že se odchýlil od závěrů přijatých Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 25. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1627/2011, když dovodil, že schválením účetní závěrky společnosti se její společníci mohli dozvědět o způsobené škodě a kdo za ni odpovídá. Podle dovolatelky jsou v účetní závěrce uvedeny pouze souhrnné údaje, ze kterých nelze dovodit úhradu konkrétních faktur, či dokonce jejich fiktivnost. Stejně tak nelze ani z faktur samotných zjistit, že byly vystaveny fiktivně a že služby ve skutečnosti nebyly dovolatelce poskytnuty.
[17] Dále dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že vyložil „extrémně extenzivně“ právo společníků „nahlížet do účetnictví (a dalších dokladů) a kontrolovat jej“ podle § 122 odst. 2 obch. zák., neboť z jeho samotné existence dovodil automatické spuštění běhu promlčecí doby. Podle dovolatelky nelze po společnících požadovat, aby kontrolovali veškeré doklady a finanční toky společnosti, „aniž by měli jakoukoliv indicii či podezření ohledně jeho nevýhodnosti či fiktivnosti“.
[18] Dovolatelka se rovněž domnívá, že ani z povinnosti jednatele osobně vést účetnictví společnosti podle § 135 odst. 1 obch. zák. nevyplývá jeho „povinnost kontrolovat výhodnost či správnost každého jednotlivého dokladu“. Promlčecí doba tak nemůže začít plynout „uhrazením fiktivní či nevýhodné faktury“, jak dovodil odvolací soud, neboť stejně jako po společnících, tak ani po jednateli nelze požadovat, aby bez jakéhokoliv podezření kontroloval veškeré obchodní transakce společnosti.
[19] Konečně dovolatelka namítá, že ani „ze samotné skutečnosti, že dovolatelka nežalovala všechny jednatele vykonávající funkci v době vzniku škody, … nelze dovozovat žádné skutečnosti nepříznivé pro dovolatelku“. Odvolací soud totiž nesprávně z toho, že žaloba nesměřovala také proti jednateli W. Ch., dovodil, že W. Ch. mohl uplatnit vůči žalovaným nárok na náhradu škody.
[20] Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobě vyhoví, příp. aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[21] Žalovaní se ve svých vyjádřeních k dovolání ztotožňují se závěry soudů nižších stupňů. Domnívají se, že dovolatelka nepřesně vymezila předpoklady přípustnosti dovolání a ve svých námitkách nepřípustně polemizuje se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Nadto žalovaní považují námitky dovolatelky za nedůvodné, neboť se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Žalovaní proto navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, příp. aby je zamítl jako nedůvodné.
III. Přípustnost dovolání
[22] Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou, splňující podmínku podle § 241 odst.
1 o. s. ř.; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
[23] Přípustnost dovolání nezakládá námitka dovolatelky, podle níž odvolací soud nesprávně vyložil povinnost jednatele vést řádně účetnictví podle § 135 odst. 1 obch. zák. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 27 Cdo 1209/2018, se totiž podává, že rozdělí-li si mezi sebou jednatelé působnost [tj. v případě tzv. vnitřní (horizontální) delegace], nezbavuje je to odpovědnosti za kontrolu, tj. povinnosti, aby dohlíželi na to, zda a jak jsou záležitosti společnosti kompetentním jednatelem spravovány [srov. obdobně pro případ tzv. vnější (vertikální) delegace za všechna rozhodnutí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.
3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 124/2005, uveřejněné pod číslem 18/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 134/2011; k tomu, že pro vnitřní delegaci platí obdobně závěry formulované shora citovanou judikaturou pro delegaci vnější, srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1993/2019].
[24] Jednatel W. Ch. tak nepochybně byl povinen kontrolovat, zda žalovaní vykonávají svou působnost řádně, a v případě zjištění porušení povinností žalovanými proti nim uplatnit jménem společnosti nárok na náhradu škody. Skutečnost, že jednatel W. Ch. nebyl zapojen do kontraktačního procesu a nevěděl o uskutečněných platbách, neznamená, že o postupu dalších jednatelů [žalovaných 1) a 2)] vědět neměl a nemohl.
[25] Závěr odvolacího soudu, podle něhož o vzniku tvrzené škody ve výši 132.000 Kč proplacením faktury vystavené společností Maben Expert dne 16. 12. 2011 se jednatel dovolatelky W. Ch. při řádné kontrole činnosti ostatních jednatelů mohl dozvědět již v roce 2011 (případně v první polovině roku 2012), je tak v souladu se shora citovanou judikaturou Nejvyššího soudu. Otázku, jaký vliv na běh promlčecí doby měla skutečnost, že jednateli W. Ch. zanikla ke dni 16. 8. 2012 funkce, dovolatelka v dovolání neotevřela, a Nejvyšší soud se jí tudíž nemohl zabývat.
[26] Jelikož se dovolatelce nepodařilo zpochybnit závěr odvolacího soudu o počátku běhu promlčecí doby u práva na náhradu škody ve výši 132.000 Kč, není dovolání přípustné ani pro řešení otázky, zda lze počátek běhu této doby odvozovat (též) z (možné) vědomosti společníků o vzniku této škody a o osobách povinných k její náhradě. Řešení této otázky by se totiž nemohlo projevit v poměrech dovolatelky založených napadeným rozhodnutím (nemohlo by vést k jeho zrušení).
[27] Nejvyšší soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu prvního výroku potvrzujícího výrok I. rozsudku soudu prvního stupně v části, v níž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 132.000 Kč s příslušenstvím, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
[28] Dovolání je však podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelkou otevřené otázky počátku běhu promlčecí doby u práva na náhradu škody ve výši 300.000 Kč, tj. otázky výkladu § 398 obch.
zák., při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. IV. Důvodnost dovolání
[29] S ohledem na skutkové okolnosti projednávané věci je nutné vycházet z právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (srov. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).
[30] Podle § 397 obch. zák. nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.
[31] Podle § 398 obch. zák. u práva na náhradu škody běží promlčecí doba ode dne, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě; končí však nejpozději uplynutím 10 let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti.
[32] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté k otázce počátku běhu promlčecí doby k uplatnění práva na náhradu škody upravené v § 398 obch. zák. se podává, že: 1) Za okamžik, kdy se právnická osoba dozví o vzniku škody ve smyslu § 398 obch. zák. je třeba zásadně považovat okamžik, kdy se o vzniku škody dozví nebo mohla dozvědět osoba, která je oprávněna škodu vzniklou právnické osobě uplatňovat. Obecně nepochybně platí, že takovou osobou je statutární orgán právnické osoby. Tento obecný závěr se však neuplatní tehdy, jsou-li zájmy statutárního orgánu v rozporu se zájmy právnické osoby.
Za takové situace totiž hrozí nebezpečí, že statutární orgán, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy právnické osoby, dá přednost ochraně vlastních zájmů před ochranou zájmů této osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1667/2015). 2) Nastane-li situace předvídaná v § 131a obch. zák. ve společnosti s jediným jednatelem anebo ve společnosti, kde se na vzniku škody podíleli všichni jednatelé, započne běžet promlčecí doba okamžikem, kdy se o vzniku škody dozvěděl nebo mohl dozvědět společník oprávněný podat žalobu.
To neplatí, bude-li takový společník současně jednatelem společnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3526/2007, uveřejněný pod číslem 82/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[33] Nejvyšší soud předesílá, že dovolatelka k dovolacímu přezkumu neotevřela otázku, zda lze společníka společnosti s ručením omezeným považovat za osobu, jejíž vědomost o vzniku škody lze pro účely počátku běhu promlčecí doby u práva na náhradu škody způsobené společnosti jejím jednatelem přičítat společnosti. Touto (dovolacím soudem již vyřešenou) otázkou se proto Nejvyšší soud nemohl zabývat.
[34] Nejvyšší soud proto přezkoumal pouze správnost závěru odvolacího soudu, podle něhož na základě zjištěných skutečností se společníci dovolatelky mohli ve smyslu § 398 obch. zák. dozvědět o vzniklých škodách nejpozději dne 28. 6. 2013, kdy byla valnou hromadou dovolatelky schválena účetní závěrka za rok 2012. Sporné faktury totiž podle odvolacího soudu byly součástí účetnictví dovolatelky, a byly tak přístupné jejím společníkům. Ti mohli objektivně usoudit, že smluvní předpoklady pro úhradu částek nebyly splněny, neboť „u fakturace obou poradenských společností … zcela absentovaly odpovídající doklady prokazující faktické poskytnutí poradenské činnosti žalobkyni, např.
v
podobě obapolně podepsaného soupisu, obsahujícího jejich časovou i věcnou specifikaci nebo potvrzení řádnosti dohodnutého plnění“ (odst. 24. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
[35] Při své úvaze však odvolací soud opomenul základní skutečnost, že společníci nejsou (na rozdíl od jednatelů) ve vztahu ke společnosti zatíženi povinností péče řádného hospodáře, z níž mj. plyne i shora uvedená povinnost dohlížet na to, zda a jak jsou záležitosti společnosti kompetentním jednatelem spravovány. Tato povinnost pak bez dalšího nevyplývá ani z povinnosti společníka zachovávat ke společnosti nezbytnou loajalitu.
[36] V poměrech projednávané věci ze samotných smluv o poradenství a navazujících faktur nebylo možné zjistit, že se mělo jednat o fiktivní dokumenty a že fakturované služby neměly být dovolatelce poskytnuty. Společníci dovolatelky se proto ani při využití svého oprávnění nahlížet do účetní dokumentace dovolatelky a kontrolovat tam obsažené údaje, vyplývajícího z § 122 odst. 2 obch. zák., nemohli bez dalšího dozvědět, že dovolatelce měla být způsobena tvrzená škoda ve výši 300.000 Kč. Vyjmenované nedostatky fakturace uvedené v odst. 24. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu totiž neodporovaly požadavkům uzavřené smlouvy o poradenství a samy o sobě nemohly u společníků vzbudit zjevnou pochybnost o oprávněnosti proplacení faktury.
[37] Závěr odvolacího soudu, podle něhož promlčecí doba u práva na náhradu škody ve výši 300.000 Kč počala běžet od 28. 6. 2013, je tudíž nesprávný.
[38] Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se pro nadbytečnost zabýval ostatními dovolacími námitkami, napadený rozsudek odvolacího soudu v odpovídající části zrušil včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení [§ 242 odst. 2 písm. a), § 243e odst. 1 o. s. ř.]. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto v odpovídající části (včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení) zrušil i je a věc ve zrušeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). [39] Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). [40] V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 5. 2025
JUDr. Marek Doležal předseda senátu