USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce Českomoravského svazu chovatelů poštovních holubů, místního spolku Židenice, z. s., se sídlem v Brně, Vančurova 3125/54, PSČ 615 00, identifikační číslo osoby 75047349, zastoupeného JUDr. Romanem Matulou, advokátem, se sídlem v Brně, Masarykova 441/7, PSČ 602 00, proti žalovanému Českému svazu chovatelů, z. s., se sídlem v Praze 8, Maškova 1646/3, PSČ 182 00, identifikační číslo osoby 00443204, zastoupené Mgr. Jiřím Kučerou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1418/23, PSČ 110 00, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 38 C 44/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2022, č. j. 15 Co 200/2021-147, takto:
I. Odvolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.400 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho právního zástupce.
[1] Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 5. 2021, č. j. 38 C 44/2019-107, určil, že vlastníkem nemovité věci, a to budovy č. p. 3125, na pozemku parc. č. 3097/1, zastavěná plocha a nádvoří, zapsané u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno – město, na LV č. 4318 pro okres Brno – město, obec Brno a katastrální území Židenice, je žalobce
(výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[2] Krajský soud v Brně k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 12. 4. 2022, č. j. 15 Co 200/2021-147, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[3] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
[4] Dovoláním napadený závěr odvolacího soudu o přípustnosti vystoupení žalobce (coby základní organizace žalovaného) ze žalovaného (coby občanského sdružení) a jeho vstupu do nově vzniklého občanského sdružení - nyní Českomoravského svazu chovatelů poštovních holubů, z. s., se sídlem v Brně, Vančurova 3125/54, PSČ 615 00, identifikační číslo osoby 26660041 - je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu přijatou v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3652/2011, v němž Nejvyšší soud ve skutkově obdobné věci v řízení o žalobě o určení vlastnictví žalobce Českomoravského svazu chovatelů poštovních holubů, základní organizace Havřice, při řešení otázky právní subjektivity této základní organizace (nyní rovněž pobočného spolku Českomoravského svazu chovatelů poštovních holubů, z. s.), odkázal na obdobnou použitelnost závěrů učiněných pro poměry odborových organizací v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2009, sp. zn. 28 Cdo 5099/2007].
[5] K tomu je třeba dodat, že závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2020, sp. zn. 27 Cdo 1644/2018, na něž dovolatel odkazuje, byly přijaty pro poměry právní úpravy účinné od 1. 1. 2014.
[6] Ve vztahu k námitce, že se „odvolací soud shodně jako soud prvého stupně výrazně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce vydržení“, dovolatel nevymezil předpoklad přípustnosti dovolání. K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“). Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14.
[7] V R 4/2014 Nejvyšší soud ozřejmil, že: „Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ‚ustálené rozhodovací praxe’ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.“ V poměrech projednávané věci dovolatel v dovolání žádným způsobem takovouto „ustálenou rozhodovací praxi“ dovolacího soudu nevymezil.
[8] Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že „žádný ze soudů nepostupoval podle § 118a odst. 2 o. s.
ř., tedy neupozornil žalovaného na to, že otázku zániku původní organizace je dle názoru soudu nutné posoudit jinak, a nevyzval jej k doplnění vylíčení rozhodujících skutečností (tedy dokumentace k provedení likvidace původní organizace). Rovněž žádný ze soudů nepostupoval ani podle § 118a odst. 1 o. s. ř., tedy pokud měl za to, že otázka zániku původní organizace není dostatečně vyřešena, měl o tom žalovaného informovat a vyzvat jej k nápravě“ („původní organizací“ dovolatel míní „Český svaz chovatelů, základní speciální organizaci poštovních holubů 0148, Vančurova 54, 615 00, Brno“).
[9] Nejvyšší soud připomíná, že správnost skutkového stavu, jak byl zjištěn v řízení před soudy nižších stupňů, v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je v § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
[10] K tomu je třeba připomenout i to, že při úvaze, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem – v mezích právní otázky vytyčené dovolatelem – správné, vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srovnej např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). [11] Odkazuje-li dovolatel na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3336/2012, pomíjí, že v poměrech nadepsané věci soudy nezaložily svá rozhodnutí na neunesení důkazního břemene žalovaného k „zániku původní organizace“, ale vyšly z opačného závěru, a to že „v řízení bylo prokázáno, že základní organizace nezanikla stanovami předvídaným způsobem, vůlí základní organizace bylo vystoupit ze zájmového sdružení žalovaného a vstoupit do nově vzniklé organizace“, že „žalobce není právním nástupcem původní základní organizace 0148, nýbrž je touto základní organizací“, a že „rozhodující pro posouzení, zda se jedná o nový subjekt práva, či zda se jedná o ‚přestup‘ základní organizace do jiného občanského sdružení, je vůle základní organizace, kterou tvoří její členové, tato vůle jednoznačně vyplývá z výslechu slyšených svědků a provedených listinných důkazů“. [12] Namítá-li dovolatel, že se soudy neřídily závěrem o nedostatku právní subjektivity žalobce vysloveným v usnesení Městského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2008, č. j. 49 C 106/2006-170, potvrzeném usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 1. 2010, č. j. 15 Co 105/2009-177, pomíjí argumentaci odvolacího soudu, podle níž nejde o rozhodnutí zakládající překážku věci rozsouzené, neboť „řízení bylo zastaveno, aniž by soud ve věci vydal rozsudek, kterým by řízení ukončil“. Dovolací soud k otázce právní subjektivity (nyní právní osobnosti) žalobce odkazuje na právní závěry vyslovené ve skutkově obdobné věci v již zmíněném usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3652/2011. [13] A konečně, přípustnost dovolání nemohou založit ani dovolatelem tvrzené vady řízení spočívající v „překvapivosti“ a „nepřezkoumatelnosti“ rozsudku odvolacího soudu stran řešení otázek „přípustnosti tzv. ‚vystoupení‘ původní organizace z žalovaného“ a „právního nástupnictví žalobce po původní organizaci“. Nejvyšší soud k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlíží jen, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). [14] Navíc překvapivostí ani nepřezkoumatelností napadené rozhodnutí netrpí. [15] V situaci, kdy se výše uvedenými otázkami (se shodnými závěry) zabýval již soud prvního stupně (viz body 6 a 8 odůvodnění jím vydaného rozsudku), nemohlo být rozhodnutí odvolacího soudu „překvapivé“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010, uveřejněný pod číslem 32/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). [16] Z obsahu dovolání se podává, že dovolatel byl schopen vymezit důvod dovolání, tj. uvést právní posouzení věci odvolacím soudem, které pokládá za nesprávné, a vyložit, v čem tato nesprávnost spočívá. Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž nelze považovat za nepřezkoumatelné (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 4. 2023
JUDr. Filip Cileček předseda senátu