KSBR 54 INS 4/2018 72 ICm 1703/2018 27 ICdo 66/2021-197
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Markem Doležalem v právní věci žalobkyně ENREDA a. s., se sídlem v Brně, Mezírka 775/1, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 27758532, zastoupené Mgr. Michaelou Vrbkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Čechyňská 419/14, PSČ 602 00, proti žalované GESTORE v. o. s., se sídlem v Brně, Křenová 299/26, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 28820959, jako insolvenční správkyni dlužnice UBICARO a. s., o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 72 ICm 1703/2018, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice UBICARO a. s., se sídlem v Brně, Lidická 700/19, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 27759741, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 54 INS 4/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 2. 2021, č. j. 72 ICm 1703/2018, 16 VSOL 397/2020-177 (KSBR 54 INS 4/2018), takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
přihláškou č. P1 je po právu (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[2] Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí insolvenčního soudu potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[3] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srovnej § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
[4] Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
[5] Podle § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
[6] Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013).
[7] Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou přitom v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti (spočívající pouze v přečtení relevantních zákonných ustanovení) vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést (srovnej např. závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16).
[8] Dovolatelka co do přípustnosti dovolání toliko uvádí, že „napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva, při jejímž posuzování se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a současně je obdobná hmotněprávní otázka obvykle Nejvyšším soudem rozhodována rozdílně“.
[9] Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě (u každé z formulovaných otázek) může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání
– splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6.
2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl).
[10] Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
[11] Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za rozdílně rozhodovanou.
[12] Srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3561/2020. Srovnej ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS
3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14.
[13] Těmto požadavkům dovolatelka nedostála, když z dovolání není patrné, při řešení které otázky hmotného práva se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a o jakou ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu se má jednat, ani jaká otázka hmotného práva, na níž napadené rozhodnutí závisí, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
[14] Dovolatelka sice v dovolání rozsáhle polemizuje zejména s výkladem právního jednání (Dohody o výši úplaty), k němuž dospěl odvolací soud, avšak ve vztahu k této otázce určitým způsobem nevymezuje konkrétní předpoklad přípustnosti dovolání.
[15] Nejvyšší soud pouze pro úplnost dodává, že odkazuje-li dovolatelka na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2006, sp. zn. 29 Odo 221/2005, ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. 29 Cdo 392/2010, a ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 3433/2016 (zabývající se situací, „když výše úplaty za převod obchodního podílu není sjednána v samotné smlouvě o převodu vůbec a je pak dodatečně mezi stranami ujednávána“), sama uvádí, že závěry přijaté v těchto rozhodnutích na posuzovanou věc nedopadají, neboť výše úplaty byla podle ní sjednána již v samotné smlouvě o převodu podílů. Nejvyšší soud tudíž tato rozhodnutí nemohl považovat za „ustálenou rozhodovací praxi“, od níž se měl odvolací soud odchýlit.
[16] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.