28 Cdo 1096/2023-593
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce T. Ř., narozeného XY, bytem v XY, proti žalovanému J. L., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému opatrovnicí Mgr. Terezou Lackovou, B.A., advokátkou se sídlem v Praze 2, Vinohrady, Římská 2575/31a, o vyklizení nemovitostí, o žalobě pro zmatečnost podané žalovaným proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2021, č. j. 25 Co 267/2019-316, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 33/2014, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2022, č. j. 5 Co 81/2022-567, t a k t o :
Dovolání se odmítá.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Žalobou pro zmatečnost žalovaný napadl pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2021, č. j. 25 Co 267/2019-316 [jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. 5. 2019, č. j. 18 C 33/2014-248 (ve znění označeného opravného usnesení), ve výroku o věci samé, kterým byla žalovanému uložena povinnost vyklidit, a vyklizené žalobci předat, tam uvedené nemovitosti v katastrálním území XY, spolu s povinností nevstupovat na tam označené pozemky a jejich součásti a příslušenství], s tvrzením, že mu v průběhu řízení měla být nesprávným postupem odvolacího soudu odňata možnost jednat před soudem (s odkazem na zmatečnostní důvod dle § 229 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“). Současně žalovaný navrhl odklad vykonatelnosti zmatečnostní žalobou napadeného rozsudku. 2. Usnesením ze dne 1. 2. 2022, č. j. 25 Co 267/2019-480, Městský soud v Praze návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku téhož soudu ze dne 18. 2. 2021, č. j. 25 Co 267/2019-316, podle § 235c o. s. ř. zamítl; k odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) usnesením ze dne 21. 9. 2022, č. j. 5 Co 81/2022-567, usnesení Městského soudu v Praze potvrdil.
3. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný (dále i jen jako „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost spatřuje v odklonu napadeného usnesení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce naplnění jím uplatňovaného důvodu zmatečnosti, namítaje, že jeho zdravotní stav mu znemožňoval náležité uplatňování a obranu práv již v řízení před soudem prvního stupně, že jednání před odvolacím soudem proběhlo bez jeho účasti a nebylo vyhověno jeho žádosti na odročení jednání. Spolu s dovolacím návrhem dovolatel učinil i návrh na odložení vykonatelnosti a právní moci dovoláním napadeného usnesení.
4. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
5. K předpokladům, za nichž soud může nařídit odklad vykonatelnosti (žalobou pro zmatečnost) napadeného rozhodnutí o věci, lze odkázat např. na závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1271/2018, dle nichž ustanovení § 235c o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Posouzení otázky, zda je pravděpodobné, že žalobě na obnovu řízení (pro zmatečnost) bude vyhověno, a zda je namístě nařídit odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, je tak věcí úvahy soudu v řízení o této žalobě, neboť závisí na konkrétních skutkových okolnostech projednávané věci.
6. V posuzované věci se odvolací soud zabýval žalobou uplatněným důvodem zmatečnosti, na podkladě konkrétních skutkových okolností, prizmatem relevantních zákonných ustanovení, a přesvědčivě odůvodnil, proč nemá za pravděpodobné, že žalobě bude vyhověno, pročež jím v tomto směru přijaté závěry korespondují ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu týkající se žalobou uplatňovaného důvodu zmatečnosti [podle níž o odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř. nejde v případě zastoupeného účastníka tehdy, jestliže účastník může realizovat svá procesní práva prostřednictvím svého zástupce; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 1996, sp. zn. 3 Cdon 810/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, pod číslem 111, ročník 1997, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2440/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2832/2016].
7. Výklad podávaný soudní praxí je jednotný i v tom, že není rozhodné, zda účastníku řízení byla odňata možnost jednat před soudem v odvolacím řízení nebo v řízení před soudem prvního stupně; uvedená zmatečnost je dána i tehdy, jestliže odvolací soud pochybení soudu prvního stupně, které ji zakládá, přehlédl a – ač tak mohl učinit – nevyvodil z něj důsledky (srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1635/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, pod číslem 16, ročník 1998). Zmatečnost podle ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. ovšem není dána, jestliže možnost učinit procesní úkony, kterou účastníku řízení nesprávným postupem odňal soud prvního stupně, mu byla poskytnuta v odvolacím řízení (srovnej též právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 1998, sp. zn. 3 Cdon 610/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, pod číslem 123, ročník 1998, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 32 Cdo 56/99, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 53, ročník 2001, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 206/2013).
8. Odvolacím soudem přijaté závěry přitom nelze mít ve skutkových poměrech nyní posuzované věci za rozporné s dovolatelem odkazovanými usneseními Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3540/2012, ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. 26 Cdo 28/2015, a ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 20 Cdo 1639/2009, jestliže k ochraně jeho práv a zájmů byla žalovanému v průběhu odvolacího řízení ustanovena kvalifikovaná opatrovnice z řad advokátů (jakmile byl tento důvod k ustanovení opatrovníka spolehlivě prokázán, kdy žalovaný ze zdravotních důvodů nebyl schopen řádně vykonávat práva a povinnosti účastníka řízení; srov. § 29 odst. 3 o. s. ř., § 229 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), jež žalovaného zastupovala v odvolacím řízení a byla přítomna i jednání odvolacího soudu (rozhodnutí tak není v kolizi ani s dovolatelem naposled odkazovým rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 26 Cdo 894/2000), nehledě na to, že žádost žalovaného o odročení jednání soudy současně vyhodnotily jako obstrukční [k výkladu ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3358/2007, které bylo uveřejněno v časopise Soudní judikatura, pod číslem 21, ročník 2009, v němž byl vysloven právní názor, že důležitost důvodu, pro který účastník řízení žádá o odročení jednání, soud posuzuje vždy s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu a že, i když účastník řízení ve své žádosti uvádí důvod jinak způsobilý vést k závěru o odročení jednání (dalšího jednání), není soud vždy povinen takový důvod akceptovat, a to zejména tehdy, není-li využíván v souladu se smyslem a účelem ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř., ale k záměrným procesním obstrukcím, sledujícím především bezdůvodné protahování občanského soudního řízení a zvyšování nákladů s tím spojených].
9. Z uvedeného vyplývá závěr o nepřípustnosti dovolání (ve smyslu § 237 o. s. ř., není-li naplněno žádné z tam uvedených hledisek).
10. V situaci, kdy dovolací soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelem současně podaném návrhu na odložení vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí (§ 243 písm. a/, písm. b/ o. s. ř.), jenž sdílí osud nepřípustného (meritorně neprojednatelného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
11. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci (srov. § 151 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243c odst. 3, věta první, o. s. ř.; dále pak i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 4. 2023
Mgr. Petr Kraus předseda senátu