28 Cdo 1172/2024-175
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce V. J., zastoupeného Mgr. et Mgr. Bedřichem Fialou, advokátem se sídlem v Kolíně III, Politických vězňů 98, proti žalované I. P., zastoupené JUDr. Martinem Horčicem, advokátem se sídlem v Kolíně IV, Politických vězňů 27, o 284.455 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 57/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2023, č. j. 105 Co 19/2023-148, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 1. 2. 2023, č. j. 7 C 57/2022-91, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci shora nadepsanou částku s příslušenstvím (výrok I.) a zavázal žalovanou k náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobce se po žalované domáhal částky 284.455 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, neboť ještě před uzavřením manželství s žalovanou jí dne 13. 9. 2017 zaslal předmětnou sumu za účelem doplatku hypotéky s očekáváním, že mu bude posléze umožněno v domě žalované (který byl touto hypotékou financován) doživotně bydlet.
Manželství účastníků bylo rozsudkem ze dne 17. 8. 2021 rozvedeno a žalobce na žádost žalované opustil její rodinný dům, přičemž po ukončení společného soužití požadoval poukázané peněžní prostředky vrátit, neboť odpadl důvod, pro který jí uvedenou částku poskytl. Řečené žalovaná odmítla s odůvodněním, že se jednalo o dar. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná neprokázala tvrzené darování nadepsané částky žalobcem, naopak mezi účastníky vznikl vztah z bezdůvodného obohacení – žalovaná se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila plněním z právního důvodu, který odpadl, pročež žalobě v plném rozsahu vyhověl.
2. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 12. 2023, č. j. 105 Co 19/2023-148, k odvolání žalované změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že se
žaloba o 284.455 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů (výroky II. až IV.). Odvolací soud, částečně vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, v části dokazování zopakoval a doplnil. Dospěl poté k závěru, že skutkový úsudek soudu prvního stupně o doplacení hypotečního úvěru žalované po předchozí dohodě účastníků o doživotním bydlení žalobce v domě žalované není správný, neboť nemá oporu v provedeném dokazování. Měl za prokázanou toliko skutečnost, že žalovaná získala na úkor žalobce majetkový prospěch ve smyslu § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). V řízení přitom nevyšlo najevo, že by žalobce měl opodstatněný důvod spoléhat se na to, že se mu za naznačené plnění něčeho od žalované dostane. Krajský soud tedy dospěl k závěru, že žalobce jednal na vlastní nebezpečí ve smyslu § 2992 o. z., a žalované proto nevznikla povinnost obohacení vydat.
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze brojí žalobce dovoláním, maje je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to předně v otázce aplikace § 2992 o. z., z níž se podává, že o jednání ochuzeného na vlastní nebezpečí se nebude zpravidla jednat, byl-li mezi ochuzeným a obohaceným projeven konsensus o přijímání plnění obohaceným pro své potřeby.
Uvádí, že dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 82/2019 samotné zjištění, že ochuzený jednal bez právního důvodu, stejně jako zjištění, že ochuzený bez právního důvodu očekával poskytnutí protiplnění (výhodu), nekvalifikuje jednání ochuzeného bez dalšího jako činnost na jeho vlastní nebezpečí. V dané otázce je dle názoru dovolatele aplikovatelná rovněž judikatura k § 2997 o. z., konkrétně rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1215/2020, dle něhož je předpokladem vyloučení nároku na vrácení toho, co obohacený nabyl, skutečnost, že si byl plnitel v okamžiku poskytování plnění vědom, že nemá povinnost plnit.
Musí se přitom jednat o vědomost prokázanou, nikoliv jen presumovanou. Stejné důkazní závěry by se měly uplatnit i v případě aplikace § 2992 o. z. při konstatování, že bylo plněno na vlastní nebezpečí.
4. Vedle toho dovolatel namítá, že právní posouzení odvolacího soudu je v rozporu se zjištěným skutkovým stavem věci a provedeným dokazováním, přičemž mu po změně právní kvalifikace nebylo poskytnuto poučení ve smyslu § 118a o. s. ř. (z obsahu dovolací argumentace lze dovodit, že se dané poučení týká odst. 2 zmíněného ustanovení). Odvolací soud tak vydal překvapivé rozhodnutí, čímž zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
5. Z uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání žalobce ovšem přípustné není.
10. Nejprve považuje dovolací soud za nutné připomenout, že jeho posouzení bylo omezeno otázkami, jež dovolatel vtělil do mimořádného opravného prostředku (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).
11. V rozhodovací praxi dovolacího soudu není pochyb o tom, že bezdůvodné obohacení (§ 2991 a násl. o. z.) představuje (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává (srov. namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1966/2020).
12. Zákonná úprava bezdůvodného obohacení obsahuje i tzv. výluky z povinnosti vydat bezdůvodné obohacení. Mimo jiné jde též o situace, v nichž strana plnění poskytla na vlastní nebezpečí (§ 2992 o. z.). K výkladu § 2992 o. z. se dovolací soud vyslovil v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 82/2019, uveřejněném pod číslem 108/2020 Sb. rozh. obč. (na nějž odkazuje též dovolatel), ve kterém uvedl, že jednání ochuzeného na vlastní nebezpečí ve smyslu § 2992 o. z. je nutno vždy posoudit podle konkrétních okolností věci. Vyznačuje se tím, že ochuzený nemá objektivně žádný opodstatněný důvod spoléhat se na to, že se mu za jeho plnění od jiné osoby (či osob) má něčeho dostat, přesto je jednání ochuzeného na tuto osobu (či osoby) orientováno. Byť tak ochuzený může činit i v očekávání majetkové či jiné výhody, protislužby nebo jiného prospěchu od obohaceného jako projevu slušnosti, vděčnosti či společenského uznání apod., jež nelze právně vynutit, jde přesto z jeho strany o jednání, které činí s celkově nejistým výsledkem (je riskantní).
13. O jednání ochuzeného na vlastní nebezpečí se potom nebude zpravidla jednat tehdy, byl-li mezi ochuzeným a obohaceným projeven vzájemný konsenzus o přijímání plnění obohaceným pro své potřeby, aniž by na druhou stranu takový konsenzus (ať už z jakéhokoli důvodu) nabyl podoby platné smlouvy či jiného právního jednání zakládajícího vznik závazku (resp. povinnosti ochuzeného) k tomuto plnění – očekávání ochuzeného ohledně toho, že se mu za jeho plnění něčeho dostane nesmí být jednostranné. Za takové situace se jedná o plnění poskytované při vzájemném srozumění (konsenzu) obou stran o poskytování a přijímání daného plnění, a tudíž nikoli o jednání ochuzeného na vlastní nebezpečí, byť by se tak stalo bez řádného (smluvního) závazkového důvodu. Jednání na vlastní nebezpečí přitom představuje odlišnou situaci oproti tzv. vědomému plnění nedluhu (vnucenému obohacení) ve smyslu § 2997 odst. 1, věty druhé, o. z.
14. Dospěl-li tedy odvolací soud v poměrech posuzované věci k závěru, že jednání žalobce vykazovalo znaky jednání na vlastní nebezpečí, neboť bez vědomí žalované převedl na její účet předmětnou částku, přičemž měl za prokázané (tento závěr má skutkovou povahu, a podle účinné procesní úpravy tudíž nepodléhá dovolacímu přezkumu, srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 403/2018), že žalovaná o zaslání peněžních prostředků nežádala, naopak byla daným jednáním překvapená (viz bod 19 rozsudku soudu odvolacího), což nasvědčilo konkluzi, že tak plnil s očekáváním vděčnosti a slušnosti od žalované, že si zajistí bydlení v jejím domě (viz bod 24 rozsudku soudu odvolacího), nikterak se tím od výše citované judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Za daných skutkových zjištění, kterými je dovolací soud dle současné procesní úpravy vázán (srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013), neobstojí ani námitka žalobce ohledně nedostatečně objasněného skutkového stavu věci v případě aplikace liberačního důvodu dle § 2992 o. z. (a přiměřeného použití usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1215/2020), neboť, jak je uvedeno shora, v průběhu odvolacího řízení bylo bezpečně vyvráceno, že by bylo plněno v mylném domnění o existenci smlouvy mezi stranami, nýbrž žalobce poskytl žalovanou částku s očekáváním vděčnosti a slušnosti od žalované.
15. Vytýká-li pak dovolatel odvolacímu soudu nekorektní použití § 118a odst. 2 o. s. ř., potažmo překvapivost jeho rozsudku, neboť řečený soud neseznámil žalobce se svým právním názorem (stran posouzení věci ve smyslu § 2992 o. z.) odlišným od právního názoru soudu prvého stupně a nedal mu možnost, aby se k nastíněné skutečnosti vyjádřil, vystihuje tak případ vady řízení, kterážto není samostatně uplatnitelným důvodem dovolání. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne, jen je-li dovolání z jiného důvodu přípustné (srovnej z mnoha např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 28 Cdo 287/2022, či ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). O takový případ však v projednávané věci nejde.
16. Bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání považuje dovolací soud za potřebné k námitce dovolatele stran postupu odvolacího soudu v rozporu s § 118a odst. 2 o. s. ř. dodat, že poučovací povinnost podle § 118a odst. 2 o. s. ř. dopadá pouze na případy, v nichž je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí (nezbytné) dát účastníkovi prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5162/2008, uveřejněný pod číslem 85/2011 Sb. rozh. obč., či ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2721/2011). Zmíněná situace však v posuzované věci nenastala, neboť aplikaci výluky z povinnosti vydat bezdůvodné obohacení bylo možno posoudit i na základě žalobcem do té doby tvrzeného skutkového základu uplatněného nároku, a žádné doplnění vylíčení rozhodných skutečností či důkazních návrhů nebylo třeba. Existence výluky přitom může být v řízení prokázána i bez konkrétního podnětu strany sporu.
17. Nad rámec nezbytného dovolací soud ještě dodává, že za překvapivá jsou potom označována rozhodnutí, jež na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků nebylo možno předvídat, jelikož věc z pohledu předcházejícího řízení posuzují originálním způsobem, a jejich přijetím je tak účastník zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4204/2014, i ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2909/2020). Seznámil-li však odvolací soud účastníky v průběhu jednání dne 10. 10. 2023 se svým předběžným názorem na projednávanou věc, lze napadené rozhodnutí stěží označit za překvapivé ve shora uvedeném smyslu, neboť soud dal účastníkům příležitost argumentovat proti novému právnímu hodnocení předmětného sporu, což ostatně žalobce během jednání před odvolacím soudem dne 5. 12. 2023 také učinil. Není tedy možno shledat překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu pro dovolatele.
18. Závěrem Nejvyšší soud dodává, že podal-li žalobce dovolání proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, pak se dovolací soud zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení. Proti zmíněnému výroku však není dovolání se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
19. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
20. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 6. 2024
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu