28 Cdo 1207/2025-1210
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně S.O.S.zvířatům,spol. s r.o., IČ 449 62 797, se sídlem v Brně, Košinova 875/99, zastoupené Mgr. Vítem Dubovým, advokátem se sídlem v Brně, Purkyňova 2476/102a, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování: Územní pracoviště Brno, Příkop 11, o 28.581.945 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 47 C 113/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. prosince 2024, č. j. 37 Co 186/2022-1185, t a k t o :
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. prosince 2024, č. j. 37 Co 186/2022-1185, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
1. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 3. 2022, č. j. 47 C 113/2003-1060, zamítl žalobu na zaplacení částky 28.581.945 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalobkyni povinnost k náhradě nákladů řízení žalované (výrok II) a nepřiznal náhradu nákladů řízení státu (výrok III). Žalobkyně, provozovatelka útulku pro opuštěná zvířata, se domáhala uvedené částky z titulu bezdůvodného obohacení (§ 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále též jen „obč. zák.“), jež mělo žalované vzniknout tím, že žalobkyně v období od 14. 4. 2001 do 13. 4. 2004 pečovala o zvířata ve vlastnictví žalované, která však nehradila příslušné náklady za péči. V průběhu řízení došlo ke změně žaloby ve smyslu § 95 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), načež předmětem řízení zůstala shora řečená částka. Soud naznal, že žalobkyně změnila žalobní nároky co do výše i co do skutkových tvrzení, a dovodil, že žalovala-li nejprve na náhradu škody, později na vydání bezdůvodného obohacení, uplatnila tím nový nárok. Ke vznesené námitce pak považoval žalované právo za promlčené, neboť bylo uplatněno v souvislosti se změnou žaloby až dne 8. 2. 2021. Městský soud nadto shledal požadavek žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení rozporným s dobrými mravy, byla-li žalobkyně po celou dobu držení psů v prodlení s jejich vydáním vlastníku – žalované, což uvedl jako samostatný důvod zamítnutí žaloby.
2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 6. 2023, č. j. 37 Co 186/2022-1130, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a zavázal žalobkyni k náhradě nákladů odvolacího řízení žalované (výrok II). Zmíněné rozhodnutí bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2024, č. j. 28 Cdo 3733/2023-1171, zrušeno a věc vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud se neztotožnil se závěrem, že by žalobkyně nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatnila nově až dne 8. 2. 2021 (nikoliv původní žalobou), v důsledku čehož mělo dojít k promlčení celého jejího práva, pročež přezkoumávané rozhodnutí zrušil. Přistoupil ke kasaci toliko rozsudku odvolacího soudu a vrácení mu věci k dalšímu řízení, poněvadž rozsudek soudu prvního stupně byl založen na dvou důvodech (závěrech o promlčení práva a o uplatnění nároku v rozporu s dobrými mravy), z nichž odvolací soud přezkoumal pouze jeden. Nejvyšší soud konstatoval, že dále bude na odvolacím soudu, aby se řádně zabýval druhým důvodem (rozporem uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení s dobrými mravy), na základě něhož byla soudem prvního stupně žaloba zamítnuta.
3. Krajský soud v Brně následně rozsudkem ze dne 10. 12. 2024, č. j. 37 Co 186/2022-1185, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a povinoval žalobkyni k náhradě nákladů odvolacího řízení žalované (výrok II). Vázán právním názorem dovolacího soudu odmítl závěr soudu prvního stupně o promlčení práva žalobkyně, načež se měl zabývat otázkou rozporu uplatňovaného práva s dobrými mravy. Stručně zrekapituloval některé námitky odvolatelky, jakož i část odůvodnění rozsudku městského soudu stran prodlení žalobkyně s vydáním psů žalované, s jehož náhledem považujícím právo žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení za uplatněné v rozporu s dobrými mravy se paušálně ztotožnil. Odmítl rovněž námitku žalobkyně stran zaměňování žalované s městem Brnem s tím, že orgánem příslušným k přijetí nalezené věci je obecní úřad. Naříkané rozhodnutí tedy jako věcně správné potvrdil. II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Rozsudek krajského soudu napadá žalobkyně dovoláním, považujíc je za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. pro odklon odvolacího soudu od judikatury zejména Ústavního soudu při řešení procesní otázky týkající se povinnosti odvolacího soudu zodpovědět odvolací argumentaci účastníka, speciálně rozsahu a kvality jejího vypořádání. Krajskému soudu vytýká, že dostatečně nereagoval na její odvolací argumentaci, a svým nesprávným postupem, rozporným s konkrétně citovanou judikaturou Ústavního soudu, dospěl k nezákonnému, ba neústavnímu rozhodnutí. Dále napadá úsudek soudu prvního stupně aprobovaný odvolacím soudem o rozporu uplatňování práva žalobkyně s dobrými mravy. Nesouhlasíc s tím, že by žalované odmítla zvířata vydat, poukazuje na skutečnost, že soudy své závěry opřely o incident, při němž žalobkyně odmítla vydat jiná zvířata než ta, jichž se týká projednávaná žaloba, statutárnímu městu Brnu – tedy subjektu odlišnému od žalované. V popsaném vidí extrémní nesoulad zjištěného skutkového stavu s provedeným dokazováním. Rovněž se neztotožňuje s konkluzí o neoprávněném zadržování zvířat, nebyla-li nabídka k předání psů žalované reálná pro její nepřipravenost tyto převzít. Vzhledem k vylíčenému žádá zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení.
5. K dovolání se negativně vyjádřila žalovaná s návrhem, aby bylo jako nepřípustné odmítnuto. III. Přípustnost dovolání
6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Podle třetí výrokové věty stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněného pod č. 460/2017 Sb., je pak námitka porušení ústavně zaručených práv a svobod shledána jako dostatečné vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. „závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu“ (srovnej též bod 44 odůvodnění plenárního stanoviska Ústavního soudu).
10. Dovolání lze shledat přípustným v otázce procesního práva týkající se možnosti odvolacího soudu ve svém rozhodnutí toliko paušálně odkázat na řešení sporu soudem prvního stupně (potažmo je stručně zopakovat), bez konkrétnějšího přezkoumatelného vypořádání odvolacích námitek, neboť postup odvolacího soudu v nynější věci není možné pokládat za konformní s dále citovanou judikaturou Ústavního i Nejvyššího soudu. IV. Důvodnost dovolání
11. Dovolání je též důvodné.
12. Podle konstantní rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu je jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí. Takový postup nelze akceptovat, neboť by značil otevření cesty k potenciální libovůli v rozhodování, a znamenal by tak porušení ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, či na něj navazující rozsudek téhož soudu ze dne 26. 8. 2025, sp. zn. 22 Cdo 1120/2025, z rozhodovací praxe Ústavního soudu pak srov. za všechny jeho nález ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2957/20, konkrétně bod 27 jeho odůvodnění).
13. Byť ustálená judikatura připouští, aby se soudy vyšších stupňů v odůvodněních svých rozhodnutí ztotožnily se skutkovými i právními závěry soudů nižších stupňů, nelze kvitovat postup, je-li konstatováním paušálního souhlasu s nimi jejich vlastní rozhodnutí vyčerpáno. Současně je třeba, aby nastínily vlastní nosné úvahy, které je k potvrzení přezkoumávaného rozhodnutí vedly a které rovněž musí dostatečným způsobem reflektovat odvolací argumenty účastníků řízení. Odkázat na odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí je možné toliko v podrobnostech, paušální odkaz na ně bez jakékoliv vlastní argumentace není akceptovatelný.
Takový postup je porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srovnej z mnoha například nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 1842/12, a ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. III. ÚS 3023/23). Požadavky na odůvodnění soudního rozhodnutí stanoví rozhodovací praxe samozřejmě racionálně a účelně, což lze vysledovat i v tom, že není vyžadována odpověď na každý jednotlivý argument stran. Potřebný rozsah reakce na konkrétní námitky se mění podle okolností případu a v závislosti na kontextu procesní situace je možné někdy akceptovat též odpověď implicitní (k tomu viz za všechny rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.
2. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2210/2023, jakož i v něm jmenovanou judikaturu včetně nálezů Ústavního soudu např. ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14). Ve smyslu rozhodovací praxe dovolacího soudu pak není rozhodnutí soudu (i přesto, že by snad nevyhovovalo všem požadavkům na jeho odůvodnění) zpravidla nepřezkoumatelné, nebyly-li eventuální nedostatky odůvodnění na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sb. rozh.
obč.). V nynějším případě ovšem nelze konkrétní závěry odvolacího soudu pro jejich nedostatečnou artikulaci náležitě napadnout (vyjma právě výtek vůči absenci právního posouzení), a tedy ani přezkoumat.
14. V aktuálně projednávané kauze se odvolací soud, vzdor podrobným námitkám odvolatelky proti skutkovým i právním konkluzím soudu prvního stupně, včetně možnosti reálného převzetí dotčených zvířat žalovanou, omezil toliko na rekapitulaci názoru městského soudu o protiprávním zadržování psů ze strany žalobkyně, potažmo na sdělení, že nedostála své povinnosti označit důkazy osvědčující učinění nabídky předání psů do sféry žalované. Kromě konstatování zjištění, že žalobkyně předmětná zvířata odmítla žalované vydat (jež odvolatelka rovněž rozporovala), nikterak nereagoval na výtky žalobkyně, že v soudem prvního stupně zmiňovaném incidentu šlo o jiná zvířata než ta, která jsou předmětem žaloby.
Nevypořádal ani argumenty žalobkyně o nepřipravenosti žalované dotčená zvířata převzít, či reálné neproveditelnosti jejich předání z kapacitních důvodů na straně žalované. Naznačené námitky pouze opakuje v bodě 13 odůvodnění svého rozsudku, aniž by jakkoliv rozlišoval, zda jde o rekapitulaci námitek odvolatelky, či jeho vlastní závěry, díky čemuž se jeho rozhodnutí v této části jeví poněkud zmateným. Za řádně vypořádanou pak nelze mít ani námitku týkající se subjektivního rozdílu mezi žalovanou (státem) a statutárním městem Brnem, odkázal-li krajský soud toliko na příslušnost obecních úřadů k převzetí nalezené věci, aniž by reagoval na žalobkyní akcentovanou odlišnost nynější situace, v níž se nejednalo o umístění právě nalezeného zvířete (jak předpokládá § 135 odst. 1, věta druhá, obč. zák., na nějž odkazuje soudy aplikovaný § 13 odst. 1 zákona č. 102/1992 Sb., v rozhodném znění), nýbrž o zvířata (respektive věci) již náležící státu nacházející se v péči jiného subjektu bez patřičné úpravy daného vztahu.
Je přitom zapotřebí, aby soudy nižších stupňů měly otázku věcné legitimace účastníků za přiléhavě a vyčerpávajícím způsobem vyřešenou, a to v dané kauze především s ohledem na vlastnictví předmětných zvířat a péči o ně (faktickou i právní).
15. Pro uvedené tedy není možné právní posouzení odvolacího soudu považovat za úplné, ba ani za dostávající požadavku uloženému odvolacímu soudu Nejvyšším soudem v předchozím kasačním rozsudku – řádně se zabývat druhým důvodem zamítnutí žaloby, a tudíž za správné, pročež nelze než přistoupit ke zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
16. Vzhledem ke kasaci naříkaného rozsudku bude nyní na odvolacím soudu, aby právně zhodnotil veškeré skutkové okolnosti případu a zvážil, zda opodstatňují odepření výkonu žalobčina práva pro jeho rozpor s dobrými mravy (k výjimečnosti aplikace zmíněného korektivu srov. blíže namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016, jakož judikaturu v něm citovanou). Dovolací soud v tomto směru nepředvídá výsledek sporu, připomínaje současně, že posuzovat rozpor výkonu práva s dobrými mravy přísluší převážně soudům nižších instancí, neboť ty disponují náležitými skutkovými zjištěními nezbytnými pro učinění komplexních závěrů o tomto aspektu řešené kauzy.
Nejvyšší soud ze své pozice instance přezkumné, nikoliv nalézací je pak řádně přijatými skutkovými konkluzemi soudů nižších stupňů vázán, a tyto dovolacímu přezkumu podléhat nemohou, neboť jediným způsobilým dovolacím důvodem je podle aktuálně účinné právní úpravy nesprávné právní posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). S ohledem na vylíčené se tedy Nejvyšší soud blíže nezabýval těmi námitkami dovolatelky mířícími vůči samotnému úsudku (především soudu prvního stupně) o rozporu uplatnění práva s dobrými mravy, jež jsou svou povahou převážně námitkami skutkovými, a přesvědčivé vypořádání ve světle shora citované judikatury bude úkolem krajského soudu v rámci nového projednání sporu.
V. Závěr
17. Jelikož bylo dovolání podáno důvodně ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., přistoupil Nejvyšší soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu ve výroku meritorním i závislém výroku nákladovém a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2, věta první, o. s. ř.).
18. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.
19. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 1. 2026
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu