22 Cdo 1120/2025-1737
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce P. J., zastoupeného Mgr. Lucií Stejskalovou, advokátkou se sídlem v Brně, Heršpická 813/5, proti žalované I. L., zastoupené JUDr. Ludvíkem Ševčíkem, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 47/19, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 47 C 339/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2024, č. j. 37 Co 286/2021-1698, ve znění usnesení ze dne 7. 2. 2025, č. j. 37 Co 286/2021-1713, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2024, č. j. 37 Co 286/2021-1698, se ruší a věc se Krajskému soudu v Brně vrací k dalšímu řízení.
1. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 7. 2021, č. j. 47 C 339/2014-1361, přikázal ze zaniklého společného jmění žalobce a žalované do výlučného vlastnictví žalobce věci specifikované ve výrocích I-III, do výlučného vlastnictví žalované věci specifikované ve výrocích IV a V, žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na vyrovnání vypořádacích podílů 24 276 261 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok VI) a rozhodl o nákladech řízení (výroky VII-IX).
2. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 11. 2024, č. j. 37 Co 286/2021-1698, ve znění usnesení ze dne 7. 2. 2025, č. j. 37 Co 286/2021-1713, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku VI tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na vyrovnání podílu 23 096 261 Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
3. Odvolací soud přistoupil k novému znaleckému ocenění „podnikatelské činnosti žalobce“, na základě kterého vyšel z nižších sum ocenění, než soud prvního stupně, což promítl do výše vypořádacího podílu jeho snížením o polovinu zjištěného rozdílu. K ostatním námitkách odkázal na skutková zjištění soudu prvního stupně, který provedené důkazy podrobně hodnotil. K výslechu syna účastníků jako svědka dodal, že ten byl sice stíhán za fyzické napadení žalobce, z odsuzujícího rozsudku však neplyne, že by k útoku došlo v souvislosti se svědeckou výpovědí či skutečnostmi, které v ní uváděl, tento výslech byl navíc proveden ještě před útokem. Odvolací soud neshledal důvody pro jiné hodnocení jakéhokoli jiného důkazu provedeného před soudem prvního stupně a “v konečném důsledku pak ani pro jiné právní závěry, než které soud I. stupně učinil a to včetně (ne)použití disparity v rámci samotného vypořádání. I tyto závěry byly soudem I. stupně řádně odůvodněny a odvolací soud se s nimi ztotožňuje a na ně pro stručnost odkazuje.“
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále i „dovolatel“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.
5. Namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2946/16 a II. ÚS 1842/12 a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, 22 Cdo 3332/2015 a 22 Cdo 1629/2024) v otázce standardů odůvodnění soudního rozhodnutí, tedy zda je možné v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu pouze paušálně odkázat na úvahy soudu prvního stupně, aniž by byly dovolací námitky jakýmkoli (byť krátkým) způsobem vypořádány či aby bylo vůbec zjistitelné, zda o těchto námitkách odvolací soud rozhodoval.
6. Dovolatel uvádí konkrétní námitky uplatněné v odvolání, se kterými se odvolací soud vypořádal pouze odkazem na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud se tak podle názoru dovolatele odchýlil také od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3655/2009, 30 Cdo 3155/2011, 30 Cdo 1257/2018 nebo 24 Cdo 2221/2023, podle kterých zákonem vyžadované řádné odůvodnění písemné formy rozsudku není jen formálním požadavkem, který má zamezit průniku obsahově nezdůvodněných, nepřesvědčivých či snad neurčitých anebo dokonce nesrozumitelných soudních rozsudků, ale má být v prvé řadě pramenem poznání úvah nalézacího (odvolacího) soudu jak v otázce zjišťování skutkového stavu věci, tak i jeho právního posouzení. Dodává, že nedostatečné odůvodnění se promítá i do ztížené možnosti napadnout materiální závěry odvolacího soudu dovoláním, jelikož z rozhodnutí se vůbec nepodává, jaké úvahy vlastně odvolací soud k rozhodnutí vedly.
7. Za nesprávně právně posouzenou považuje dále v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou právní otázku, zda se použije § 742 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) také na vnosy ze společného jmění manželů (dále jen „SJM“) vynaložené na majetek nenáležející do SJM, ke kterému mají oba manželé spoluvlastnický podíl v rozdílné velikosti. Žalovaná v řízení argumentovala tím, že za rekonstrukci rodinného domu na XY zaplatila minimálně 2 764 817 Kč, žalobce namítal, že je třeba zohlednit, že žalovaná má ? spoluvlastnický podíl, žalobce jen ?. Soud prvního stupně vnos nezohlednil, neboť byl učiněn ve prospěch spoluvlastnictví, zhodnocen tak byl společný majetek. Pokud tento závěr odvolací soud bez dalšího (odkazem na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) převzal, nevypořádal se s touto otázkou správně.
8. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v části výroku I, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
9. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
12. Otázka, zda je třeba při vypořádání SJM zohlednit to, co bylo vynaloženo ze SJM na majetek v nerovnodílném spoluvlastnictví manželů, přípustnost dovolání nezakládá. K odvolací námitce týkající se prostředků vynaložených ze SJM účastníků na nemovitost na XY, které byla žalovaná spoluvlastníkem s ideálním podílem ? a žalovaný spoluvlastníkem s ideálním podílem ?, se odvolací soud výslovně nevyjádřil, zřejmě tak neshledal důvody
pro jiné právní posouzení, než které učinil soud prvního stupně a na které odkázal, stejně jako na skutková zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná.
13. Spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3812/2015, ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2529/2021;rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). Jinak řečeno, je-li rozhodnutí odvolacího soudu založeno na dvou či více důvodech, z nichž by každý sám o sobě vedl k zamítnutí žaloby, pak výsledek nalézacího řízení nemůže ovlivnit eventuální nesprávnost jednoho nebo více z těchto důvodů, pokud jeden z nich ve zkoumání přípustnosti dovolání obstojí.
14. Soud prvního stupně založil svůj závěr o nedůvodnosti návrhu na vypořádání vnosu ze SJM do nemovitosti na XY na více důvodech, nejen na úvaze, že šlo o zhodnocení společného majetku, nikoli výlučného majetku žalované, vynaložená částka tak byla použita ve prospěch společného vlastnictví (bod 170 na straně 61 a bod 192 na straně 70 rozsudku soudu prvního stupně), a zhodnocován tak byl i majetek žalobce, ale rovněž na tom, že žalobce, který do vypořádání zahrnul investice realizované ze SJM do ideálního podílu nemovité věci v ulici XY, neunesl přes poskytnuté poučení „břemeno tvrzení – tím méně břemeno důkazní – o tom, kdy byla jaká konkrétní částka skutečně vynaložena na tu kterou rekonstrukci ze SJM“ (bod 188 na straně 68 a bod 191 na straně 70 rozsudku soudu prvního stupně). Dovoláním je napaden jen jeden z těchto důvodů.
15. Je třeba dodat, že soud prvního stupně přistoupil k vypořádání SJM podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, neboť k zániku SJM rozvodem manželství účastníků došlo před 1. 1. 2014. Ustanovení § 742 o. z., k jehož výkladu se žalobcem formulovaná první otázka váže, tak vůbec neaplikoval.
16. Dovolání je přípustné pro otázku, zda je možné v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu toliko paušálně odkázat na úvahy soudu prvního stupně, aniž by byly odvolací námitky jakýmkoli (byť krátkým) způsobem vypořádány či aby bylo vůbec zjistitelné, zda o těchto námitkách rozhodoval, neboť odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu k nepřípustnosti odůvodnění paušálním odkazem odchýlil.
17. V nálezu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 1842/12, (dostupném, stejně jako další odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na
http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud uvedl, že soudy vyšších stupňů se přirozeně mohou v odůvodnění svých rozhodnutí ztotožnit s tím, jak soud nižšího stupně hodnotil celou věc po skutkové a právní stránce, jejich rozhodnutí se však prostým konstatováním takového souhlasu nesmí vyčerpat; současně je třeba, aby nastínily vlastní nosné úvahy, které je k potvrzení přezkoumávaného rozhodnutí vedly a které rovněž musí dostatečným způsobem reflektovat odvolací argumenty účastníků řízení. Odkázat na odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí je možné toliko v podrobnostech, paušální odkaz na něj bez jakékoliv vlastní argumentace nelze akceptovat. Takový postup je porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (stejně viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. III. ÚS 3023/23, a mnoho dalších).
18. Obdobný názor je obsažen i v judikatuře Nejvyššího soudu. V rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, dostupném, stejně jak dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz, Nejvyšší soud zdůraznil, že jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí (dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015, nebo ze dne 31. 7. 2024, č. j. 22 Cdo 1629/2024).
19. Žalobce ve svém odvolání a jeho doplnění uplatnil řadu odvolacích námitek, které podrobně rozvedl. Nesouhlasil s hodnocením důkazů, s tím, že u jeho tvrzení bylo vyžadované důkazní břemeno nestandardně vysoko, zatímco tvrzení žalované měl soud za prokázaná bez dalšího nebo jen z její výpovědi, namítal, že některá kritéria pro disparitu nebyla vůbec hodnocena, nesouhlasil s konstrukcí subsidiarity disparity podílů, ani se závěrem, že sám začal odklánět finanční prostředky, které však SJM nikdy neopustily.
Vyjadřoval se k obsahu důkazů navržených k prokázání toho, že žalovaná převáděla bez vědomí žalobce finanční prostředky v SJM na své účty a účty synů a k nesrovnalostem v nich. Uváděl nové skutečnosti, které považoval za právně významné pro posouzení platnosti darovacích smluv uzavřených mezi žalovanou jako dárkyní a syny účastníků jako obdarovanými (odstoupení od těchto smluv a dovolání se relativní neplatnosti po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně). Namítal také, že soud prvního stupě nesprávně posoudil jako odklon prokázané vynaložení finančních prostředků na rekonstrukci nemovitosti účastníků v SJM (na XY) a že bez ohledu na nerovnosti podílů účastníků na nemovitosti na XY odmítl vypořádat vnos ze SJM na tuto nemovitost, s jehož zohledněním navíc žalovaná v průběhu řízení souhlasila.
Do vypořádání nezahrnul řadu movitých věcí uplatněných žalobcem k vypořádání, a to jen na základě výpovědi žalované o jejich neexistenci a přesto, že šlo o vybavení domácnosti, a proto by za takové věci podle jeho názoru jistě byla pořízena náhrada. Žalobce v odvolání poukazoval také na řadu tvrzených skutečností, ke kterým podle jeho názoru soud prvního stupně vůbec nepřihlédl, a na důkazy, u kterých soud prvního stupně nevysvětlil, proč nebyly provedeny. Nesouhlasil ani s nákladovým výrokem.
20. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku věnuje jen zjištění hodnoty „podnikání“ žalobce a hodnocení výpovědi syna účastníků J. L. provedené soudem prvního stupně. Ve zbytku odvolací soud zcela odkázal na skutkové a právní závěry soudu prvního stupně. Kromě zmínky o „(ne)použití disparity“ a „otázky nákladů řízení“ neobsahuje odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nic, z čeho by se dalo alespoň dovodit, zda a kterými odvolacímu námitkami se odvolací soud vůbec zabýval (a vypořádal je tedy paušálním odkazem na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a zda v souladu s § 212a odst. 1 o.
s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny. Zejména u odvolacích námitek spočívajících v tom, že soud prvního stupně k některým skutečnostem vůbec nepřihlédl, že neodůvodnil, proč neprovedl navržené důkazy, a v tom, že po vyhlášení rozsudku došlo k novým skutečnostem, které odvolatel považuje za právně významné, není zřejmé, jak by mohly být vypořádány odkazem na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
21. Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
22. Ve věcech, v nichž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu, se propojení zkoumaného výroku rozhodnutí odvolacího soudu s výrokem, který přezkoumání nepodléhá, projevuje při rozhodnutí o dovolání v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006).
23. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.)
24. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 8. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu