28 Cdo 2210/2023-305
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: P. P., zastoupené JUDr. Alešem Klechem, LL.M., advokátem se sídlem v Ostravě, Poděbradova 2738/16, proti žalovanému: T. B., zastoupenému Mgr. Martinem Bieleszem, advokátem se sídlem v Třinci, nám. Svobody 527, o 400.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 10 C 173/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. března 2023, č. j. 11 Co 199/2022-277, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. března 2023, č. j. 11 Co 199/2022-277, se ve výrocích I., III., IV. a V. ruší a věc se v uvedeném rozsahu odvolacímu soudu vrací k dalšímu řízení.
1. Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 22. 4. 2022, č. j. 10 C 173/2021-102, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 800.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o nákladech účastníků řízení i státu (výroky II. a III.). Soud vzal za zjištěné, že žalobkyně se žalovaným žili v letech 2011–2019 jako druh a družka. Dne 15. 11. 2016 uzavřeli kupní smlouvu, kterou se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni kupní cenu ve výši 850.000 Kč. Tuto sumu jí uhradil ve čtyřech splátkách.
V řízení nebylo prokázáno tvrzení žalobkyně, že žalovanému následně 800.000 Kč vrátila v hotovosti a že si mezi sebou účastníci řízení sjednali ústní dohodu, podle níž měl žalovaný tento obnos žalobkyni posléze opětovně zaplatit. Soud tak nemohl než rozhodnout v neprospěch žalobkyně, která neunesla důkazní břemeno ohledně předpokladů vzniku nároku na vyplacení předmětného plnění, ať již na základě ústní smlouvy, nebo z titulu bezdůvodného obohacení.
2. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 3. 2023, č. j. 11 Co 199/2022-277, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 400.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), ve zbylém rozsahu jej v daném výroku potvrdil (výrok
II.) a rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení i státu před soudy obou stupňů (výroky III. až V.). Odvolací soud ve shodě se soudem okresním pokládal za zjištěné, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 15. 11. 2016 uzavřena kupní smlouva, dodal však, že žalobkyni se podle jeho názoru navíc podařilo doložit, že dne 9. 1. 2017 ze svého účtu vybrala 400.000 Kč a předala je v hotovosti žalovanému, který je následně vložil na účet vlastní. Vzhledem k tomu, že žalovaný neprokázal žádný právní důvod pro nabytí označené částky, lze uzavřít, že v naznačeném rozsahu získal na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu ve smyslu § 2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), jež je nyní povinen vydat.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal v měnící části výroku I. a ve výrocích III., IV. a V. dovolání žalovaný, jenž namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu při řešení dvou právních otázek. Dovolatel krajskému soudu předně vytýká, že nesprávně aplikoval § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pakliže žalovaného po změně hmotněprávní kvalifikace části žalobou vzneseného nároku nepoučil o nutnosti tvrdit a prokazovat právní důvod poskytnutého plnění. Jelikož se žalobkyně domáhala peněžitého plnění z titulu smlouvy, nemohl odvolací soud na daný případ aplikovat pravidla o bezdůvodném obohacení, aniž účastníkům tento svůj právní názor zpřístupnil před vydáním rozhodnutí ve věci.
4. Žalovaný dále uvádí, že odvolací soud nesprávně aplikoval také § 157 o. s. ř. o náležitostech rozsudku, pakliže se nevypořádal s námitkou promlčení vznesenou žalovaným již ve vyjádření k žalobě ze dne 26. 5. 2021. Ostatně kdyby se mu dostalo ze strany odvolacího soudu poučení o zamýšlené změně právní kvalifikace, mohl by námitku promlčení vznést opětovně ve světle skutečnosti, že podle skutkového zjištění odvolacího soudu žalobkyně předala částku 400.000 Kč žalovanému, vědouc či alespoň majíc vědět, že pro to nemá žádný právní důvod. V neposlední řadě, kdyby se žalovanému dostalo odpovídajícího poučení dle § 118a odst. 2 o. s. ř., mohl by tvrdit a prokazovat skutečnosti nasvědčující závěru, že by na danou situaci měl být aplikován § 2997 odst. 1 o. z. o vědomém plnění nedluhu.
5. S ohledem na výše uvedené žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc krajskému soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
6. K dovolání se vyjádřila žalobkyně, jež vyslovila mínění, že je tento mimořádný opravný prostředek nepřípustný, neboť námitkou nedostatku poučení ve smyslu § 118a o. s. ř. dovolatel poukazuje na pouhou vadu řízení, k níž by dovolací soud mohl přihlédnout dle § 242 odst. 3 o. s. ř., jen pokud by přípustnost dovolání bylo založena jinak. Odvolací soud navíc žalovanému na jednání konaném dne 10. 10. 2022 odpovídající poučení o nutnosti prokázat právní důvod přijatého plnění udělil. Pokud jde o problém nevypořádání námitky promlčení, poukazuje žalobkyně na stanovisko judikatury, že se soud může s námitkami účastníka vypořádat též implicitně a nemusí reagovat na každý jednotlivý argument procesních stran. Nadto podotýká, že nárok zjevně promlčen není, neboť mezi stranami bylo nesporné, že žalobkyně a žalovaný spolu žili ve společné domácnosti až do roku 2019, což mělo za následek stavení promlčecí lhůty podle § 646 o. z. Byla-li žaloba k soudu prvého stupně podána 18. 2. 2021, stalo se tak před uplynutím promlčecí lhůty. Žalobkyně proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl.
7. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
8. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Dovolání žalovaného je přípustné, jelikož se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu při řešení procesní otázky nezbytnosti vypořádat se s námitkou promlčení vznesenou procesní stranou.
11. Ústavní soud ve své judikatuře dovozuje, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se též adekvátně a racionálně vypořádat se skutkovými tvrzeními a právními úvahami účastníků řízení. Z obecné povinnosti rozhodnutí náležitě odůvodnit však nevyplývá nutnost podrobně odpovědět na každý jednotlivý argument stran. Potřebný rozsah reakce na konkrétní námitky se mění podle okolností případu a v závislosti na kontextu procesní situace lze někdy akceptovat též odpověď implicitní (viz kupř. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11, ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, a ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 1891/13, podobně srovnej např. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3210/2019, ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2935/2019, či ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1320/2022).
12. Nastíněné úvahy mohou v obecné rovině dopadat také na námitku promlčení, a nelze proto zcela vyloučit, že obstojí jako procesně korektní postup soudu, který se s poukazem na promlčení žalobou uplatněného práva vypořádá implicitně. Vzhledem k tomu, že promlčení podle § 611 o. z. podléhají zásadně všechna majetková práva (námitka promlčení je tedy při sporu o majetkové právo v principu vždy relevantní), že promlčení působí ztrátu přímé vynutitelnosti práva (důvodná námitka promlčení tudíž vylučuje úspěch žaloby, kterou se žalobce domáhá uspokojení práva podléhajícího promlčení) a že v pozadí úsudku o promlčení, nebo nepromlčení práva stojí poměrně komplexní úvaha o počátku a délce promlčecí lhůty, respektive modifikacích jejího běhu (takže posouzení otázky, zda se právo promlčelo, je jen zřídkakdy zcela evidentní), bude nicméně zpravidla nezbytné, aby soud na řádně uplatněnou námitku promlčení reagoval výslovně.
13. Ponechá-li soud námitku promlčení vznesenou účastníkem řízení, jež není v právě naznačeném smyslu zcela očividně neopodstatněná, bez odpovědi, zpravidla tím poruší právo účastníka na spravedlivý proces, upravené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2983/20, body 11–13), a zároveň učiní své
právní posouzení neúplným, a proto rovněž nesprávným podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srovnej mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 32 Cdo 578/2016, nebo jeho usnesení ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4674/2017). 14. Jelikož se odvolací soud v odůvodnění nyní projednávaným dovoláním napadeného rozhodnutí nijak nevypořádal s námitkou promlčení, kterou žalovaný vznesl ve vyjádření k žalobě ze dne 26. 5. 2021 (na č. l. 11–12), aniž by bylo možné konstatovat, že je neopodstatněnost této námitky bez dalšího zřejmá (byť se argumentace žalobkyně ohledně stavení běhu promlčecí lhůty může ve výsledku ukázat opodstatněnou), lze oslyšení uvedené námitky Krajským soudem v Ostravě kvalifikovat jako porušení práva žalovaného na spravedlivý proces, jež současně činí právní posouzení věci odvolací soudem neúplným, a tedy také nesprávným. 15. S ohledem na přípustnost dovolání se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda nebylo řízení zatíženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). 16. Dovolatel v tomto směru namítá, že se mu nedostalo náležitého poučení ve smyslu § 118a o. s. ř. 17. Poučení dle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem uvedeného poučení je zabránit eventualitě, že by se účastník dozvěděl až z rozhodnutí pro něj nepříznivého, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a zajistit, aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. pak míří speciálně na situace, v nichž strana nevylíčila všechny skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci z toho důvodu, že je z pohledu jí zvažovaného právního posouzení, odlišného od právního posouzení věci soudem, za právně významné nepovažovala (srovnej namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010, nebo jeho usnesení ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1035/2021, a ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3074/2021). 18. Z § 213b odst. 2 o. s. ř. se dále podává, že vyplynula-li potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy z odlišného právního názoru odvolacího soudu, je porušení ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. ze strany soudu prvního stupně vadou řízení. V podobných situacích nemůže odvolací soud sám zjednat nápravu poskytnutím poučení podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř., neboť takový postup by v rozporu s § 213b odst. 1 o. s. ř. mohl vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů, ačkoliv to § 205a o. s. ř. neumožňuje. Výjimka ze zákazu uplatnění nových skutečností a důkazů uvedená v § 205a písm. d) o. s. ř. se totiž v uvedeném případě neuplatní, jelikož odvolatel neměl ve věci úspěch nikoliv proto, že by (podle závěrů soudu prvního stupně) neunesl břemeno tvrzení nebo břemeno důkazní, ale proto, že soud prvního stupně dospěl (dle názoru odvolacího soudu) k nesprávnému právnímu posouzení věci. V takovém případě musí mít uvedená vada řízení za následek zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. (srovnej například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5303/2016, ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2399/2021, a ze dne 21. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 652/2022, či usnesení téhož soudu ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4478/2014). 19. Odvolacím soudem ani účastníky předmětného sporu nikterak nerozporovaná rozhodovací praxe Nejvyššího soudu pak dovozuje, že žalobce, jenž uplatňuje nárok na vrácení určité částky, uváděje, že ji žalovanému předal, tíží důkazní břemeno o uskutečnění předání, a na žalovaném naopak je, aby tvrdil a prokazoval existenci právního důvodu, na základě něhož si smí převzaté prostředky ponechat. Nepříznivé procesní následky stavu nejistoty ohledně důvodnosti prokázaného pohybu aktiv jsou tak v obdobných situacích vyvozovány vůči příjemci plnění (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1730/2013, ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3279/2019, a ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1615/2021, nebo jeho usnesení ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1991/2020, a ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3865/2022). 20. Z výše podaného výkladu vyplývá, že v projednávané věci žalovaný nesl důkazní břemeno o existenci právního důvodu pro obdržení částky 400.000 Kč. Jestliže v řízení nepředestřel tvrzení a neoznačil důkazy postačující k prokázání titulu pro přesun uvedené peněžní částky, mělo se mu dostat odpovídajícího poučení podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. Nutnost poskytnout žalovanému řádné poučení o potřebě navrhnout další důkazy k prokázání právního důvodu pro obdržení částky 400.000 Kč přitom nevyplynula z toho, že by žalovaný již před soudem prvního stupně procesně neuspěl pro neunesení důkazního břemene ve smyslu § 205a písm. d) o. s. ř. (v řízení před okresním soudem byl žalovaný zcela úspěšný), nýbrž z odlišného právního posouzení věci odvolacím soudem, který dovodil, že v daném rozsahu lze žalobou uplatněný nárok žalobkyni přiznat podle pravidel o bezdůvodném obohacení, na rozdíl od soudu první instance, jenž dospěl k závěru, že žalobkyně nemá právo na vrácení předmětné sumy ani na základě smlouvy, ani v režimu bezdůvodného obohacení. V popsané procesní situaci neměl žalovaný ani na základě výzvy odvolacího soudu podle § 118a o. s. ř. možnost v odvolacím řízení přednést nová tvrzení a důkazy o právním důvodu pro plnění ze strany žalobkyně, jelikož postup podle § 118a o. s. ř. nesmí v odvolacím řízení vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s § 205a nebo 211a o. s. ř. (srovnej § 213b odst. 1 o. s. ř.) a o případ předjímaný v § 205a písm. d) o. s. ř. se zde nejednalo. Odvolací soud měl proto nedostatek poučení podle § 118a o. s. ř. soudem prvého stupně posoudit jako vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a již nebylo lze za odvolacího řízení napravit [§ 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. 21. Pakliže Krajský soud v Ostravě za dané situace rozhodnutí Okresního soudu ve Frýdku-Místku nezrušil podle § 219a o. s. ř., pak tím sám zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1496/2007, a ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2681/2009). 22. Odvolací soud navíc v přezkoumávané kauze žalovanému sice udělil poučení o nutnosti prokázat „původ částky 400.000 Kč vložené v hotovosti na jeho účet 10. 1. 2017“ ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. (viz protokol o jednání odvolacího soudu konaném dne 10. 10. 2022 na č. l. 167–168), toto poučení by si však zasloužilo větší preciznost při formulaci výzvy k objasnění právního důvodu pro přijetí částky 400.000 Kč, tedy právní skutečnosti opravňující jej nabýt a podržet si majetkový prospěch získaný na úkor žalobkyně (k pojmu právního důvodu viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2527/2021, uveřejněný pod č. 62/2022 Sb. rozh. obč.). 23. Z výše nastíněných důvodů Nejvyšší soud v souladu s § 243e odst. 1 a odst. 2, větou první, o. s. ř. přikročil ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadeném výroku I., jakož i v akcesorických výrocích o nákladech řízení a věc Krajskému soudu v Ostravě v odpovídajícím rozsahu vrátil k dalšímu řízení. 24. Odvolací soud je podle § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí. 25. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 2. 2024
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu