26 Cdo 3279/2019-622
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové ve
věci žalobkyně REAL ESTATE MORAVIA s.r.o., se sídlem v Olomouci, Ostružnická
325/6, IČO: 28350260, zastoupené JUDr. Tomášem Klimkem, Ph.D., advokátem se
sídlem v Olomouci, Novosadský dvůr 765/6, proti žalované PAVLÍK group, s.r.o.,
se sídlem v Olomouci – Nové Ulici, Hněvotínská 852/10, IČO: 25821687,
zastoupené JUDr. Luborem Ludmou, advokátem se sídlem v Olomouci, Hanáckého
pluku 1153/6, o zaplacení částky 288.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 25 C 332/2016, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě
– pobočky v Olomouci ze dne 14. května 2019, č. j. 75 Co 144/2018-508, t a k t
o:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 14. května 2019,
č. j. 75 Co 144/2018-508, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 288.000,- Kč s
příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) z titulu bezdůvodného obohacení, jež
získala tím, že v období od listopadu 2013 do dubna 2014 (dále jen „žalované
období“) užívala tam specifikované nebytové prostory na základě neplatné
nájemní smlouvy. Okresní soud v Olomouci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. února 2018,
č. j. 25 C 332/2016-457, ve znění usnesení ze dne 22. srpna 2018, č. j. 25 C
332/2016-491, uložil žalované povinnost zaplatit (do tří dnů od právní moci
rozsudku) žalobkyni částku 288.000,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok
I.), zamítl žalobu ohledně tam specifikovaného úroku z prodlení (výrok II.) a
rozhodl o nákladech řízení účastnic a státu (výroky III. a IV.). Z provedených důkazů učinil zejména následující skutková zjištění. Statutární
město Olomouc (vlastník „budovy na adrese Olomouc, Michalská 2“ – dále jen
„předmětný dům“, resp. „dům“) jako pronajímatel a společnost Gastroprofit, s. r. o., (dále též jen „jmenovaná společnost“) jako nájemkyně uzavřeli v roce
1994 ohledně nebytových prostor o celkové ploše 381 m2 nacházejících se v
předmětném domě dvě nájemní smlouvy a dodatek k jedné z nich (dále jen „nájemní
smlouvy z roku 1994“), a to na dobu určitou v trvání od 1. května 1994 do 30. dubna 1999. Jmenovaná společnost se souhlasem statutárního města Olomouc v roce
1996 dům rekonstruovala (dále též jen „Investice“), čímž se kompletně změnila
dispozice původně pronajatého nebytového prostoru tak, že jeho podlahová plocha
„narostla“ z původní výměry 381 m2 na výměru 619 m2. Dne 29. září 1997 uzavřely
stejné smluvní strany ve shodném právním postavení další smlouvu, jejímž
předmětem byl opět nájem nebytových prostor v domě, tentokrát však o velikosti
619 m2 (dále jen „nájemní smlouva z 29. září 1997“). Nájemní poměr byl sjednán
na dobu určitou od 1. října 1997
do 1. října 2011 s tím, že bude-li k tomuto datu trvat, mění se od 2. října
2011 na nájem na dobu neurčitou s tříměsíční výpovědní dobou. Nájemní smlouva z
29. září 1997 obsahovala rovněž ujednání, že nájemní poměr byl sjednán na dobu
patnácti let proto, že nájemkyně se souhlasem pronajímatele rekonstruovala (v
roce 1996) předmět nájmu v rozsahu částky 6.789.493,- Kč při celkové investici
v částce 10.428.940,- Kč. Smluvní strany se také dohodly, že v případě skončení
nájemního vztahu uhradí pronajímatel nájemkyni náklady, vynaložené s jejím
souhlasem na zhodnocení předmětného domu, že výše zhodnocení bude stanovena
podle znaleckého posudku a že při vypořádání bude zohledněna investice města
Olomouce ve výši 3.639.447,- Kč (dále jen „čl. VIII nájemní smlouvy
z 29. září 1997“). V nájemní smlouvě z 29. září 1997 bylo rovněž uvedeno, že
nahrazuje veškeré předchozí nájemní smlouvy (včetně jejich dodatků) uzavřené
smluvními stranami a týkající se nebytových prostor v domě. Uzavření citované
nájemní smlouvy předcházelo schválení Radou města Olomouce (dále jen „Rada“). Smlouvou ze dne 1.
ledna 1999 jmenovaná společnost prodala žalované část svého
podniku, konkrétně provozovny umístěné v nebytových prostorách předmětného domu
(dále též jen „smlouva o prodeji části podniku“). Rada vzala tuto smlouvu na
vědomí usnesením z 20. dubna 1999 s tím, že subjektem na straně nájemkyně bude
napříště žalovaná a že ostatní ujednání nájemní smlouvy z 29. září 1997
zůstávají nezměněna; v návaznosti na to uzavřely dne 30. dubna 1999 Správa
domovního fondu města Olomouce a žalovaná uvedenému usnesení Rady odpovídající
(tj. změnu v subjektu nájemkyně deklarující) Dodatek č. 1 k nájemní smlouvě z
29. září 1997. Dne 1. července 2002 pak uzavřelo statutární město Olomouc jako pronajímatel a
žalovaná jako nájemkyně smlouvu o nájmu nebytových prostor umístěných (opět) v
předmětném domě, nyní o velikosti 613 m2 (dále jen „nájemní smlouva z 1. července 2002“ a „předmětné nebytové prostory“, resp. „nebytové prostory“). Nájemní poměr byl tentokrát sjednán na dobu určitou do 31. prosince 2014 s tím,
že bude-li k tomuto datu trvat, mění se od 1. ledna 2015 na nájem na dobu
neurčitou s tříměsíční výpovědní dobou. Nájemní smlouva z 1. července 2002
obsahovala také prohlášení smluvních stran, že nájemkyně, resp. její právní
předchůdkyně (tj. jmenovaná společnost) provedla se souhlasem pronajímatele
vlastním nákladem rekonstrukci předmětu nájmu, že pohledávka nájemkyně vůči
pronajímateli z uvedené investice činí aktuálně (tj. po odpisech technického
zhodnocení domu v účetnictví nájemkyně) 5.336.962,- Kč a že počínaje dnem 1. července 2002 bude pronajímatel odečítat tuto pohledávku nájemkyni z nájemného,
a to až do úplného umoření. Nájemní smlouva z 1. července 2002 měla nahrazovat
předchozí nájemní smlouvu z 29. září 1997 („ve znění planých změn a dodatků“). Uzavření této (pozdější) nájemní smlouvy schválila Rada dne 19. listopadu 2002. Kupní smlouvou ze dne 12. května 2010 prodalo Statutární město Olomouc
předmětný dům (a další nemovitosti) žalobkyni (tehdy podnikající pod obchodní
firmou TODA IBEX, s.r.o.), která poté byla zapsána do katastru nemovitostí (s
účinky vkladu vlastnického práva ke dni 24. května 2010) jako jeho vlastnice. Dopisem ze dne 16. ledna 2014, který byl žalobkyni doručen dne 24. ledna 2014,
vypověděla žalovaná nájem předmětných nebytových prostor z důvodu zrušení svého
živnostenského oprávnění, přičemž dne 5. května 2014 předala nebytové prostory
žalobkyni. Obvyklé nájemné z nebytových prostor činilo (podle znaleckého
posudku ustanoveného znalce) v žalovaném období 51.165,- Kč měsíčně. Na tomto
skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že byla-li
rekonstrukcí, kterou provedla jmenovaná společnost v předmětném domě v roce
1996, kompletně změněna dispozice původně pronajatého nebytového prostoru, pak
nájemní poměr založený (platnými) nájemními smlouvami z roku 1994 zanikl
zničením pronajaté věci ve smyslu § 680 odst. 1 obč. zák. (zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále opět jen
„obč. zák.“). Dále také dovodil, že nájemní smlouva z 29. září 1997 je pro
obcházení zákona absolutně neplatná podle § 39 obč. zák.
V této souvislosti
poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29. dubna 1999, sp. zn. 2 Cdon
1659/97, a z 29. února 2012, sp. zn. 23 Cdo 3259/2010, a zdůraznil, že „v
řízení nebylo prokázáno zveřejnění záměru uzavřít tuto nájemní smlouvu“, jak to
vyžadovalo ustanovení § 36a odst. 4 zákona č. 367/1990 Sb., v tehdy účinném
znění (dále jen „zákon č. 367/1990 Sb.“). Z důvodů rozvedených v odůvodnění
svého rozsudku současně pokládal za absolutně neplatnou i nájemní smlouvu z 1. července 2002. V návaznosti na to uzavřel, že žalovaná užívala nebytové
prostory v žalovaném období „bez platné smlouvy“, v důsledku čehož je povinna
poskytnout žalobkyni peněžitou náhradu za takto získané bezdůvodné obohacení
(ve smyslu § 451 obč. zák.; od 1. ledna 2014 pak ve smyslu § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „o. z.“), a to ve výši stanovené
znaleckým posudkem. Ve vztahu k procesní obraně uplatněné žalovanou pak mimo
jiné konstatoval, že vznikl-li rekonstrukcí provedenou v domě v roce 1996 nový
předmět, nejde v případě pohledávky z takto vložené investice o právo na její
vypořádání ve smyslu § 667 obč. zák., jak se mylně domnívala (zde odkázal na
rozhodnutí Nejvyššího soudu z 21. září 2016, sp. zn. 26 Cdo 879/2016, a z 1. listopadu 2016, sp. zn. 26 Cdo 3881/2016). Podle jeho názoru jde ve skutečnosti
o samostatnou pohledávku, kterou je třeba posuzovat podle ustanovení o
bezdůvodném obohacení a která vznikla (a to již v roce 1996) mezi jmenovanou
společností a statutárním městem Olomouc. Dodal, že účastnice řízení přitom
nevstoupily – opět z důvodů rozvedených v odůvodnění rozsudku, zejména pak
proto, že v rozhodné době neexistoval mezi právními předchůdci účastnic žádný
nájemní poměr týkající se nebytových prostor v domě – do postavení věřitelky
uvedené pohledávky (v případě žalované), resp. dlužnice odpovídajícího dluhu (v
případě žalobkyně); proto žalovaná ani nemohla platně učinit právní úkon
(jednání) směřující k započtení uvedené pohledávky na pohledávku, jíž v této
věci uplatnila žalobkyně podanou žalobou. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud
odvolací rozsudkem ze dne 14. května 2019, č. j. 75 Co 144/2018-508, citovaný
rozsudek soudu prvního stupně (ve znění opravného usnesení) potvrdil (výrok I.)
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic (výrok II.). Po částečném doplnění dokazování v odvolacím řízení se ztotožnil se zjištěným
skutkovým stavem a za správné pokládal rovněž právní názory o zániku nájemního
poměru založeného (platnými) nájemními smlouvami z roku 1994 zničením pronajaté
věci ve smyslu § 680 odst. 1 obč. zák. a o absolutní neplatnosti nájemních
smluv z 29. září 1997 a z 1. července 2002. Ve vztahu k otázce
neplatnostinájemní smlouvy z 29.
září 1997 navíc – k odvolacím námitkám
žalované týkajícím se rozložení důkazního břemene v daném sporu – konstatoval,
že jestliže žalobkyně v řízení tvrdila, že citovaná smlouva je neplatná z
důvodu absence předchozího zveřejnění příslušného obecního (městského) záměru,
tížilo ji důkazní břemeno k prokázání uvedeného tvrzení, a to bez ohledu na to,
že šlo o negativní tvrzení (zde poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu z 26. února 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010). Při požadavku na prokázání negativních
tvrzení je však nezbytné vždy vycházet z individuálních okolností projednávané
věci, a nebyl-li (podle sdělení města Olomouce z 28. srpna 2014 a z 15. května
2017) v archivu dohledán doklad o zveřejnění záměru k uzavření nájemní smlouvy
z 29. září 1997, nelze v tomto konkrétním případě klást na žalobkyni důkazní
břemeno ohledně prokázání tvrzeného důvodu neplatnosti dotčené smlouvy, neboť
je zřejmé, že ho nemůže unést, a to ani prostřednictvím případných svědeckých
výpovědí; svědek se totiž může vyjadřovat zásadně jen k tomu, co viděl, slyšel
nebo čeho byl přítomen, nikoli však k tomu, co neviděl. Podle jeho názoru tedy
soud prvního stupně postupoval správně, jestliže ve vztahu k otázce
(ne)platnosti nájemní smlouvy z 29. září 1997 přenesl důkazní břemeno na
žalovanou (která byla – na rozdíl od žalobkyně – schopna je unést např. tím, že
by označila svědky, jež se v rozhodné době zabývali zveřejňováním záměrů k
pronájmu nemovitého majetku statutárního města Olomouc apod.), a jestliže poté,
co jí poskytl náležité poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen
„o.s.ř.“) a co shledal, že uvedené procesní břemeno neunesla, považoval
citovanou nájemní smlouvu za absolutně neplatnou. Odvolací soud dále rovněž
usoudil, že na závěru o neplatnosti nájemní smlouvy z 29. září 1997 nemůže nic
změnit ani okolnost, že jde o smlouvu uzavřenou před více než dvaceti lety, a
ani zásady vyjádřené v ustanoveních § 1 až 14 o. z. Za tohoto stavu pokládal za
správný rovněž právní názor, že žalovaná užívala nebytové prostory v žalovaném
období bez platné (nájemní) smlouvy (tedy „fakticky bez právního důvodu“), a
proto je povinna poskytnout žalobkyni za takto získané bezdůvodné obohacení
peněžitou náhradu. Konečně se ztotožnil také s názorem, že v případě pohledávky
z Investice jde o samostatnou pohledávku, kterou je třeba posuzovat podle
ustanovení o bezdůvodném obohacení a která vznikla mezi jmenovanou společností
a statutárním městem Olomouc. Zde současně přičinil, že k tomu, aby povinnost
splnit uvedenou pohledávku přešla na žalobkyni, by bylo zapotřebí „příslušného
titulu“, jehož existence se však z provedeného dokazování (zjištěného
skutkového stavu) nepodává. Podle něj by pak uvedený závěr platil i v případě,
že by nájemní smlouvy z 29. září 1997 a z 1.
července 2002 byly platnými
právními úkony; provedla-li totiž jmenovaná společnost Investici dříve, než měl
vzniknout nájemní poměr z citovaných smluv, nepřešla by na žalobkyni povinnost
tuto investici vypořádat ani „automaticky“, vstupem do právního postavení
pronajímatelky (§ 680 odst. 2 obč. zák.). Vzhledem k tomu rozsudek soudu
prvního stupně jako věcně správný potvrdil, aniž se zabýval otázkou (platnosti)
převodu pohledávky na vypořádání Investice z jmenované společnosti na
žalovanou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 o.s.ř. Zejména namítla, že jestliže se neplatnosti
nájemní smlouvy
z 29. září 1997 dovolávala (z důvodu nezveřejnění příslušného obecního /
městského/ záměru) žalobkyně, tížilo ji důkazní břemeno ohledně skutečností
nasvědčujících tomu, že předpoklady platnosti dotčeného právního úkonu nebyly
splněny (k tomu odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu z 26. února 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010, jejž podle jejího mínění odvolací soud dostatečně
nerespektoval, třebaže na něj v napadeném rozsudku rovněž poukázal). Podotkla,
že k tvrzení o neplatnosti uvedené nájemní smlouvy však žalobkyně žádné důkazy
neoznačila; přitom soudy nižších stupňů z toho vůči ní nevyvodily žádné
procesní důsledky. Vyjádřila přesvědčení, že jestliže v uvedené souvislosti
současně „obrátily“ důkazní břemeno v její neprospěch, porušily tím zásadu
kontradiktornosti soudního procesu i zásadu projednací a současně se odchýlily
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, reprezentované zejména rozsudky
Nejvyššího soudu z 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo 1538/2006, z 31. srpna 2010,
sp. zn. 33 Cdo 1530/2008, či z 14. dubna 2011, sp. zn. 26 Cdo 4635/2010, a
dalšími tam uvedenými rozhodnutími. Měla rovněž za to, že byly-li již (a to v
souladu s platným spisovým a skartačním řádem) skartovány doklady týkající se
zveřejnění záměru k uzavření nájemní smlouvy z 29. září 1997 (jak se podávalo
ze sdělení Magistrátu města Olomouce z 16. března 2018, tj. z nepřímého důkazu,
který přiložila ke svému odvolání, který však odvolací soud – v rozporu s již
vícekrát zmíněným rozsudkem Nejvyššího soudu z 26. února 2013, sp. zn. 22 Cdo
3108/2010 – neprovedl), měly soudy nižších stupňů dospět k závěru, že citovaná
nájemní smlouva je platným právním úkonem, a to také proto, že opačným závěrem
na ni v konečném důsledku kladou povinnost prokázat „reálnou neexistenci určité
právní skutečnosti“, což je v rozporu s tzv. negativní důkazní teorií (zde se
odvolávala na tam specifikovaná rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího
správního soudu, jakož i na tam uvedenou odbornou literaturu). Ostatně
prokazování dotčené skutečnosti by po ní nebylo možné spravedlivě požadovat i s
ohledem na to, že se udály před desítkami let, a zároveň by bylo naprosto
nemravné, aby žalobkyně uspěla v řízení na její úkor jen z důvodu „nedohledání
cca 25 let starých dokumentů“, které nadto již skartoval její právní
předchůdce. Dále také zastávala stanovisko, že aby bylo vyhověno ústavnímu
požadavku na spravedlivé rozhodování soudů, je třeba upřednostnit závěr o
platnosti nájemní smlouvy z 29. září 1997 i vzhledem k tomu, že žalobkyně i
její právní předchůdce po celá desetiletí považovali nájemní vztah za platný,
přičemž – s odkazem na nález Ústavního soudu z 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS
625/03, a na ustanovení § 8 ve spojení s § 3030 o. z. – vyjádřila přesvědčení,
že nemá-li být tento dlouhodobě ctěný stav narušen, je třeba odmítnout značně
formalistický výklad § 36a odst. 4 zákona č.
367/1990 Sb., jejž zaujal odvolací
soud s odkazem na příslušnou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Konečně
vyslovila také názor, že napadený rozsudek je v rozporu i „s širším významem
nálezu Ústavního soudu České republiky ke komplexnímu přechodu povinností z
nájemního vztahu při změně vlastnictví pronajaté věci a povinnosti respektovat
zásadu pacta sunt servanda“, tj. nálezu z 8. července 2010, sp. zn. II. ÚS
3292/09. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalované
(dovolatelky) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. a ve znění
účinném od 30. září 2017 (dále opět jen „o.s.ř.“). Shledal, že bylo podáno včas
(k doplňku dovolání, podanému po uplynutí dovolací lhůty /§ 242 odst. 4
o.s.ř./, nepřihlížel), subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240
odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky
(§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 o.s.ř., neboť směřuje
proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení
otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, konkrétně otázky rozložení důkazního břemene mezi
účastnice daného sporného řízení stran (ne)platnosti nájemní smlouvy z 29. září
1997, jakož i otázky, zda vstupem do postavení pronajímatelky (§ 680 odst. 2
obč. zák.) za trvání nájemního poměru založeného citovanou nájemní smlouvou, by
na žalobkyni přešel i závazek z investice, kterou v roce 1996 provedla v
předmětném domě jmenovaná společnost,. Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu
lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto
vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Posléze uvedené vady dovolatelka
v dovolání rovněž uplatnila (námitkou týkající se neprovedení důkazu sdělením
Magistrátu města Olomouce z 16. března 2018). Dovolací soud se však nejprve
zabýval otázkou naplněnosti uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního
posouzení věci. Při posouzení otázek otevřených dovolacímu přezkumu vycházel dovolací soud
především z dosavadních právních předpisů, zejména pak ze zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni uzavření nájemní smlouvy z 29. září 1997 a ve znění do 31. prosince 2013 – dále opět jen „obč. zák.“ (§ 3074
odst. 1 věta první za středníkem, § 3028 odst. 3 věta první o. z.). Především je zapotřebí předeslat, že ustálená soudní praxe dovodila, že byla-li
uzavřena smlouva o převodu nemovitého majetku obce bez předchozího zveřejnění
tohoto záměru podle § 36a odst. 4 zákona č.
367/1990 Sb., je tento právní úkon
absolutně neplatný pro obcházení zákona (§ 39 obč. zák.). Totéž platí i v
případě pronájmu nemovitého majetku obce (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 29. dubna 1999, sp. zn. 2 Cdon 1659/97, uveřejněný pod č. 121/1999 časopisu Soudní
judikatura, a z 29. února 2012, sp. zn. 23 Cdo 3259/2010, na něž odkázaly již
soudy nižších stupňů; dále viz např. rozsudek Nejvyššího soudu z 12. června
2013, sp. zn. 28 Cdo 986/2012). Od uvedených právních názorů se dovolací soud
neodklání – přes v tomto směru uplatněné dovolací námitky – ani v poměrech
souzené věci. Zde jen podotýká, že se neprotiví nálezu Ústavního soudu z 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, a nemůže být v rozporu ani s ustanovením § 8
o. z., které jednak není
– navzdory právní úpravě obsažené v § 3030 o. z. – v dané věci aplikovatelné (k
tomu viz v podrobnostech rozsudek Nejvyššího soudu z 16. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněný pod č. 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek) a jednak mu dovolatelka přikládala evidentně nesprávný význam. Podle ustálené soudní praxe se důkazním břemenem rozumí procesní odpovědnost
účastníka za výsledek řízení; jeho smyslem je umožnit soudu vydat rozhodnutí i
v těch případech, kdy výsledky hodnocení důkazů mu neumožňují přijmout ani
závěr o pravdivosti tvrzené skutečnosti, ale ani závěr o tom, že by byla
nepravdivá. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku
řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní
důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 29. října 1997,
sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný na str. 372 v sešitě č. 7/1998 časopisu
Právní rozhledy). Uvedené obecné pravidlo dělení důkazního břemene mezi
účastníky sporného řízení může být výjimečně prolomeno v určitých typových
případech. Tak např. v případě, že není důvod k pochybnostem, že se určité věci
v době dávno minulé (tj. když časový odstup od rozhodných skutečností podstatně
překračuje i vydržecí lhůty nebo lhůty skartační) děly obvyklým či pravidelným
způsobem, resp. (úředním) postupem, je důkazní břemeno o tom, že v daném
případě tomu tak nebylo, na tom, kdo to tvrdí (srov. rozhodnutí Nejvyššího
soudu z 3. února 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004, z 31. března 2010, sp. zn. 28
Cdo 4281/2009, a z 25. března 2015, sp. zn. 22 Cdo 1005/2013, uveřejněná pod č. C 3255, C 8418 a C 14602 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Jde-li v daném případě o požadavek na zaplacení peněžité náhrady za bezdůvodné
obohacení (§ 451 ve spojení s § 458 odst. 1 větou druhou obč. zák.; § 2991 ve
spojení s § 2999 odst. 1 větou první o. z.), nelze při úvaze o rozdělení
důkazního břemene mezi účastnice řízení opomenout ani následující. Nejvyšší
soud v řadě svých rozhodnutí vysvětlil, že posouzení, zda mezi účastníky jde o
vztah z bezdůvodného obohacení, závisí na naplnění znaků skutkové podstaty
ustanovení § 451 odst. 1 a 2 obč.
zák., totiž zda obohacený získal majetkový
prospěch (zda mu bylo plněno), a dále, že pro získání tohoto majetkového
prospěchu chyběl na jeho straně právní důvod. Při naplnění obou těchto znaků
vzniká obohacenému povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a právo
toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání tohoto plnění (§ 456
obč. zák.). Domáhá-li se tedy žalobce vrácení určité peněžní částky s tvrzením,
že ji předal žalovanému, leží na něm důkazní břemeno o tom, že tuto částku
žalovanému předal. Na žalovaném pak je, aby prokázal, že mu bylo peněžité
plnění poskytnuto na základě právního důvodu, který ho opravňuje peníze si
ponechat. Jestliže neunese v tomto směru důkazní břemeno a nebude-li v řízení
zjištěn ani jiný právní důvod přijetí plnění, znamená to, že právní titul na
jeho straně chybí, takže plnění bylo přijato bez právního důvodu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu
z 27. února 2001, sp. zn. 25 Cdo 1167/99, uveřejněný pod č. C 268 Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, a z 19. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 246/2001,
dále např. usnesení Nejvyššího soudu z 28. srpna 2013, sp. zn. 26 Cdo
1494/2013, či z 6. února 2019, sp. zn. 28 Cdo 1444/2018 /ústavní stížnosti
podané proti citovaným usnesením odmítl Ústavní soud usneseními z 13. února
2014, sp. zn. III. ÚS 3434/13, a z 25. června 2019, sp. zn. III. ÚS 1241/19/). Zbývá dodat, že uvedené právní závěry lze obdobně vztáhnout i na jiné podoby
bezdůvodného obohacení a lze z nich vycházet i v poměrech právní úpravy
bezdůvodného obohacení obsažené s účinností od 1. ledna 2014 v § 2991 a násl. o. z. (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 11. ledna 2018, sp. zn. 28
Cdo 5089/2017). Z citované judikatury pro danou věc vyplývá, že obecnému pravidlu dělení
důkazního břemene v tomto případě odpovídá procesní povinnost dovolatelky
prokázat existenci skutečností nasvědčujících tomu, že byly splněny předpoklady
platnosti nájemní smlouvy z 29. září 1997 (zde předpoklad v podobě zveřejnění
příslušného obecního /městského/ záměru), tj. právního úkonu, z něhož usuzovala
na nedůvodnost uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení (resp. peněžité náhrady za toto obohacení). Odkaz odvolacího soudu i dovolatelky na
rozsudek Nejvyššího soudu z 26. února 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010, byl v
tomto směru nepřiléhavý. Šlo-li však v případě nájemní smlouvy z 29. září 1997
o smlouvu, která byla uzavřena před více než dvěma desítkami let a jejíž
neplatnost má spočívat v (žalobkyní tvrzeném) nedodržení určitého úředního
postupu, je v souzené věci namístě vycházet ze shora předestřeného speciálního
pravidla dělení důkazního břemene a dovodit, že v tomto (výjimečném) případě, v
němž není důvod k pochybnostem, že statutární město Olomouc v rozhodné době
řádně zveřejňovalo záměry k pronajmutí svého nemovitého majetku, leželo důkazní
břemeno o tom, že v případě nájemní smlouvy z 29. září 1997 tomu tak nebylo, na
žalobkyni, která dané tvrzení uplatnila. Okolnost, že takto by měla v řízení
prokazovat tzv. negativa, nemůže mít na uvedené rozdělení důkazního břemene
nejmenší vliv (srov. Lavický, P.
Důkazní břemeno v civilním řízení soudním. Praha: Leges, 2017, str. 232). Ostatně v opačném případě by zmíněné speciální
pravidlo dělení důkazního břemene pozbylo veškerý aplikační prostor a ztratilo
tak jakýkoli smysl. Zbývá dodat, že na uvedených závěrech nemůže nic změnit ani
konkrétní (tj. nikoli typická /typová/) obtížnost podání důkazu o pravdivosti
určitého (právně významného) tvrzení. Rozložení důkazního břemene podle
uvedeného kritéria by totiž bylo projevem pouhé nahodilosti, vykazovalo by
prvky libovůle a činilo by soudní rozhodování zcela nepředvídatelným. Navíc
úvaha odvolacího soudu o obtížnější důkazní situaci žalobkyně v daném sporu (či
dokonce o nemožnosti prokázat příslušné negativní tvrzení) poněkud pokulhává,
neboť z výpovědí svědků mohou stejně dobře vyplynout poznatky jak o
okolnostech, které nastaly, tak o okolnostech, které nenastaly, a to aniž by se
svědek musel vyjadřovat k tomu, co sám nemohl bezprostředně vnímat (v
podrobnostech viz Pulkrábek, L. O dokazování negativních skutečností v civilním
soudním řízení /a o některých zásadách zjišťování skutkového stavu vůbec/,
Právní rozhledy, 17/2013, str. 573, a Pulkrábek, L. Znovu a trochu jinak o
dokazování negativních skutečností, Právní rozhledy č. 1/2018, str. 17). Nad rámec uvedeného dovolací soud pro úplnost podotýká, že shora uvedené
speciální pravidlo dělení důkazního břemene by bylo namístě uplatnit v daném
případě o to více, byly-li již skartovány doklady vztahující se k listinám
uveřejněným na úřední desce města Olomouce v roce 1997, jak tvrdila dovolatelka
ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, v němž současně navrhla
uvedené tvrzení prokázat přiloženým sdělením Magistrátu města Olomouce z 16. března 2018 (viz podání na č. l. 475 až 477 spisu). Takto navržený důkaz však
odvolací soud neprovedl, přestože směřoval k objasnění okolnosti, která je
významná z hlediska právního posouzení věci (tj. z hlediska rozložení důkazního
břemene mezi účastnice daného sporného řízení) a která zároveň nebyla
dostatečně spolehlivě prokázána jinak; přitom dovolatelka mu to v dovolání
náležitě vytkla. Z toho současně vyplývá, že odvolací soud zatížil řízení
vadou. Jelikož však uplatnění zvláštního pravidla dělení důkazního břemene v
dané věci je již dostatečně odůvodněno jinými zjištěnými okolnostmi (konkrétně
dlouhým časovým odstupem od uzavření nájemní smlouvy z 29. září 1997 a úředním
postupem zveřejňování obecních /městských/ záměrů), nešlo zde o vadu, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci, tj. o tzv. jinou vadu řízení
ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že v poměrech projednávané věci bylo na
žalobkyni, která namítla, že je absolutně neplatná nájemní smlouva z 29. září
1997, aby prokázala namítaný důvod její neplatnosti, tedy – řečeno jinak –
tížilo ji důkazní břemeno o tom, že uzavření nájemní smlouvy z 29.
září 1997
nepředcházelo řádné uveřejnění příslušného obecního (městského) záměru, přičemž
v případě, že by uvedené důkazní břemeno neunesla, bylo namístě vycházet z
úvahy, že dotčená nájemní smlouva není absolutně neplatná podle § 39 obč. zák. pro obcházení ustanovení § 36a odst. 4 zákona č. 367/1990 Sb. Dospěly-li tedy
soudy nižších stupňů k závěru o absolutní neplatnosti nájemní smlouvy z 29. září 1997 s ohledem na to, že „v řízení nebylo prokázáno zveřejnění záměru
uzavřít tuto nájemní smlouvu“, nelze jejich právní posouzení v tomto směru
pokládat za správné.
Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno v předchozím odstavci, je v dané věci
zapotřebí rovněž zkoumat, zda vstupem do postavení pronajímatelky (§ 680 odst.
2 obč. zák.), za trvání nájemního poměru založeného nájemní smlouvou z 29. září
1997, by na žalobkyni přešel i závazek z investice, kterou v roce 1996 provedla
v předmětném domě jmenovaná společnost. Vstupem do postavení pronajímatelky (§
680 odst. 2 obč. zák.) by na žalobkyni přešel i závazek vypořádat nájemci – při
skončení nájmu – investice vložené (byť v minulosti) do pronajaté věci,
zakotvený v ujednání čl. VIII nájemní smlouvy z 29. září 1997 (viz rozsudek
Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 26 Cdo 3089/2019).
Z uvedeného vyplývá, že při nesprávnosti závěru o absolutní neplatnosti
nájemní smlouvy z 29. září 1997 nelze pokládat za správný ani závěr odvolacího
soudu, že zde není právní titul, na jehož základě by na žalobkyni přešla (mohla
přejít) povinnost původního pronajímatele (statutárního města Olomouc) splnit
pohledávku nájemce z Investice vložené do pronajaté věci (zde z rekonstrukce
nebytových prostor v domě provedené jmenovanou společností v roce 1996).
Z vyložených důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že rozsudek odvolacího soudu
není správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst.
1 věta první o.s.ř.). Jelikož neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní
výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadený rozsudek bez jednání (§
243a odst. 1 věta první o.s.ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř. ve spojení s
ustanovením § 243f odst. 4 o.s.ř.) a podle § 243e odst. 2 věty první o.s.ř. věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta
první o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů
řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 12. 2019
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu