USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci
žalobce P. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Slabým,
advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova 2668/6, proti žalovanému
L. V., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Jitkou Třeštíkovou,
advokátkou se sídlem ve Strakonicích, Velké náměstí 220, o zaplacení částky
450.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp.
zn. 6 C 344/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 19. prosince 2017, č. j. 8 Co 1212/2017-377, t a k
t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 12.584 Kč k rukám advokáta Mgr. Pavla Slabého, do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení.
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen
jako „odvolací soud“) k odvolání žalobce změnil rozsudek Okresního soudu ve
Strakonicích ze dne 5. května 2017, č. j. 6 C 344/2014-298, tak, že žalovaný je
povinen zaplatit žalobci částku 450.000 Kč se specifikovaným příslušenstvím
(výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok
II rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný, jenž spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí
na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při němž se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jde-li o jím učiněné
závěry týkající se věcné legitimace účastníků k vydání plnění z bezdůvodného
obohacení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) – v souladu s
bodem 2. čl. II části první, přechodná ustanovení, zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále
jen „o. s. ř.“)
Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl (dle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.),
neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se
končí řízení, je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení § 237 o. s.
ř., z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak).
Nejvyšší soud předesílá, že jako soud dovolací není skutkovou instancí (jediným
způsobilým dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci; srov. § 241a
odst. 1 o. s. ř., a dále též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), pročež tedy není oprávněn jakkoliv revidovat
odvolacím soudem zjištěný skutkový stav věci (k němuž nadto odvolací soud
dospěl procesně korektním postupem, po zopakování dokazování ve smyslu § 213
odst. 2 o. s. ř., a jenž se pak následně stal východiskem i pro právní
kvalifikaci uplatněného nároku jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení
vzniklého plněním bez právního důvodu, nikoliv na základě neplatné smlouvy).
Maje na zřeteli výše uvedené se pak odvolací soud – ve vazbě na učiněná
skutková zjištění, kdy vzal za prokázané, že žalovanému byla žalobcem předána
částka 450.000 Kč, jejíhož vrácení se žalobce domáhá, a současně nebyl prokázán
právní důvod předání a převzetí této částky (uzavření kupní smlouvy, pokyn k
převzetí peněz pro třetí osobu apod.), přičemž přijatou částku si přisvojil
právě žalovaný (ponechal si částku 50 000 Kč a zbytek použil ke splnění svého
závazku vůči jiné osobě a nešlo tak ani o plnění z tvrzené kupní smlouvy) – při
právním posouzení věci nikterak nezpronevěřil závěrům ustálené rozhodovací
praxe, dle níž je třeba přísně rozlišovat mezi skutkovou podstatou plnění bez
právního důvodu a skutkovou podstatou plnění z neplatného právního úkonu, jež
jsou definovány v ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák. (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 5170/2008, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 263/2010, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1722/2011). Zatímco § 451
až § 456 obč. zák. řeší situaci, kdy jeden subjekt získá bezdůvodné obohacení
na úkor jiného subjektu (a je přitom lhostejné, zda obohacený a ten, na jehož
úkor bylo obohacení získáno, byli spolu v právním vztahu), § 457 obč. zák. se
vztahuje pouze na poměry účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy. Tímto je
vymezen rovněž okruh věcně legitiomovaných účastníků ve sporu o vydání
bezdůvodného obohacení, jimiž v případech obsažených v ustanovení § 451 odst. 2
obč. zák. je ten, kdo se obohatil a ten, na jehož úkor bylo obohacení získáno,
zatímco v případě upraveném ustanovením § 457 obč. zák. to mohou být jen
účastníci původního právního vztahu, popř. jejich právní nástupci, bez ohledu
na to, na čí straně, nebo na čí úkor k bezdůvodnému obohacení došlo (k tomu
srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo
351/2004, jenž obstál i přezkumu ústavněprávnímu, neboť Ústavní soud stížnost
proti němu podanou usnesením ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. III. ÚS 366/05,
odmítl; nebo též dovolatelem odkazovanou judikaturu – např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2327/2014, aj.).
Rozhodnutí odvolacího soudu zde není v kolizi ani s rozhodovací praxí
dovolacího soudu týkající se rozložení důkazního břemene účastníků ve sporu o
vydání bezdůvodného obohacení (namítá-li dále žalovaný, že podle § 79 odst. 1
o. s. ř. je žalobce tím, koho tíží povinnost vylíčení rozhodujících skutečností
a jejich prokázání a pokud žalobce svá skutková tvrzení o uzavření kupní
smlouvy neprokáže, nelze břemeno důkazní a břemeno tvrzení přenášet na stranu
žalovanou). Podle konstantní judikatury platí, že žalobce, jenž uplatňuje
nárok na vrácení určité částky, uváděje, že ji žalovanému předal, tíží důkazní
břemeno o uskutečnění předání. Na žalovaném naopak je, aby tvrdil a prokazoval
existenci právního důvodu, na základě něhož si směl převzaté prostředky
ponechat. Nepříznivé procesní následky stavu nejistoty ohledně důvodnosti
prokázaného pohybu aktiv jsou tedy v obdobných situacích vyvozovány vůči
příjemci plnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn.
25 Cdo 246/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo
248/2012, ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1494/2013, případně rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1730/2013, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1167/99, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4102/2017). Nárok uplatněný
žalobou je přitom charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce
svůj nárok zdůvodňuje, a skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se
žalobním petitem je pak vymezen základ nároku, jenž je předmětem řízení. Právní
důvod požadovaného plnění pak vyplývá ze souhrnu vylíčených skutkových
okolností. Žalobce přitom není povinen uvádět ustanovení zákona nebo jiného
právního předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje. Jestliže soud rozhoduje o nároku
na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit
uplatněný nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem
navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit
uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce
dovolává, je povinností soudu takto nárok posoudit, a to bez ohledu, zda je v
žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1037/2016). Soud totiž není
vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je oprávněn
(resp. povinen) provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní
normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2181/2006, ze dne 19. 1.
2015, sp. zn. 28 Cdo 4618/2014, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009,
sp. zn. 22 Cdo 4484/2007). Jestliže tedy zjištěný skutkový stav umožňuje
přiznat žalobci plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nemůže soud
žalobu zamítnout, i kdyby se žalobce tohoto plnění dožadoval z jiného právního
důvodu, než ze kterého mu skutečně náleží (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5299/2015, rozsudky téhož soudu ze dne 9. 4.
2009, sp. zn. 28 Cdo 785/2009, a ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2716/2013,
či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1234/2011).
Argumentuje-li tedy žalovaný, že v této věci je nutné aplikovat ustanovení §
457 obč. zák. (a posuzovat uplatněný nárok jedině jako nárok na vydání
bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z neplatné smlouvy), jde o názor
nesprávný; naproti tomu závěr odvolacího soudu, že – při zjištěném skutkovém
stavu – je vyloučeno, aby byla naplněna skutková podstata bezdůvodného
obohacení vzniklého plněním z neplatného právního úkonu, avšak okolnost, že
prokazatelně došlo k plnění, pro něž nebyl prokázán žádný důvod (smlouva,
pověření k převzetí částky nebo dohoda o platebním místě aj.) může naplnit
předpoklady jiné skutkové podstaty bezdůvodného obohacení (srov. § 451 odst. 2
obč. zák.), je i s výše odkazovou rozhodovací praxí konformní.
Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení 243c odst. 3
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., kdy k nákladům (k náhradě
oprávněného) žalobce, patří odměna advokáta ve výši 10.100 Kč [srov. § 6 odst.
1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových
výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního
tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.)
ve výši 2.184 Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu (od 30. 9. 2017) se podává z bodu 2.
článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony.
V rovině hmotněprávní byla věc soudy nižších stupňů posuzována podle předpisů
platných a účinných do 31. 12. 2013 (srov. § 3028, § 3036 zákona č. 89/2012
Sb., občanský zákoník), tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku,
ve znění pozdějších předpisů (zkr. „obč. zák.“).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz),
rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 2. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu