28 Cdo 1722/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra
Krause ve věci žalobce M. M., zastoupeného Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem
se sídlem v Praze 2, Slezská 3, proti žalovanému M. M., zastoupenému JUDr.
Ivetou Végsöovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Lucemburská 47, o zaplacení
částky 210.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod
sp. zn. 11 C 139/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 9. prosince 2010, č. j. 24 Co 455/2010-304, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám JUDr. Ivety Végsöové, advokátky,
do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky 210.000,- Kč s přísl.
z titulu bezdůvodného obohacení, kterého se mělo žalovanému dostat tím, že
užíval nebytové prostory ve výlučném vlastnictví žalobce v obci a k. ú. S.
zapsané na LV č. 280 o výměře 500 m2 v roce 2001 bez právního důvodu.
Poté, co v této věci již dvakrát rozhodoval Nejvyšší soud, a to
rozsudkem ze dne 15. 12. 2006, sp. zn. 33 Odo 1694/2005, jímž zrušil předchozí
rozsudky Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově pro nesprávné
právní posouzení otázky platnosti nájemní smlouvy, a následně rozsudkem ze dne
6. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2692/2008, jímž zrušil rozsudek Krajského soudu v
Praze pro vadu řízení, Krajský soud v Praze usnesením ze dne 24. 7. 2009, č. j.
24 Co 308/2007-208, zrušil žalobě v převážné části vyhovující rozsudek
Okresního soudu v Benešově jako soudu I. stupně a věc tomuto soudu vrátil k
dalšímu řízení. Okresní soud v Benešově následně rozsudkem ze dne 18. 5. 2010,
č. j. 11 C 139/2009-263, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok II.). Okresní soud ve svém novém rozhodnutí konstatoval, že
žalovaný jednal v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí a v důvěře v
chování tehdejších spoluvlastníků, tj. žalobce a P. K. Žalovaný tedy předmětné
nebytové prostory užíval v dobré víře, že je řádným nájemcem, a za užívání
platil v roce 2001 P. K., se kterým nájemní smlouvu sjednal a který byl toho
času v katastru nemovitostí zapsán jako spoluvlastník, nájemné ve výši 35.000,-
Kč měsíčně. Okresní soud ve svém rozhodnutí dovodil, že nájemní smlouva
uzavřená dne 28. 12. 2000 mezi žalovaným a P. K. je absolutně neplatným právním
úkonem, neboť ji uzavřel P. K., který spoluvlastníkem budov nikdy nebyl.
Rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 26. 4. 2006, č. j. 11 C
325/2005-47, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2007,
č. j. 31 Co 436/2006-75, bylo pravomocně určeno, že žalobce je výlučným
vlastníkem mimo jiné předmětných nebytových prostor. Vzájemný vztah, ze kterého
může být uplatněn nárok na vydání bezdůvodného obohacení, tak byl podle
okresního soudu založen neplatnou nájemní smlouvou mezi žalovaným a P. K.
Žalobce účastníkem této smlouvy nebyl, není tedy s ohledem na daný předmět
sporu ve vztahu k žalovanému aktivně legitimován a žalovaný není ve vztahu k
žalobci legitimován pasivně.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 12. 2010,
č. j. 24 Co 455/2010-304, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o
náhradě nákladů řízení, ve zbytku jej potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud považoval skutková
zjištění provedená soudem prvního stupně za dostačující a ztotožnil se i s jeho
právním posouzením věci. Bylo-li již dříve pravomocně rozhodnuto, že žalobce je
výlučným vlastníkem mimo jiné předmětných nebytových prostor, je zřejmé, že
nájemní smlouva uzavřená mezi žalovaným a P. K. dne 28. 12. 2000 je absolutně
neplatná nejen z důvodu neurčitosti předmětu nájmu, ale i proto, že P. K. nebyl
spoluvlastníkem uvedených prostor. Odvolací soud poukázal na ust. § 457 a § 458
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „obč. zák.“), s tím, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění
poskytnutém na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze
účastníci této smlouvy. To platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s
plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s
plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného.
Aktivní a pasivní legitimace je tak dána pouze na straně účastníků smlouvy.
Žalovaný v dané věci platil „nájemné“ domnělému pronajímateli a spoluvlastníku
P. K. Z neplatné nájemní smlouvy tak vznikl právní vztah mezi žalovaným a P.
K., nikoliv mezi žalovaným a žalobcem. V případě neplatné kupní smlouvy
uzavřené mezi žalobcem a P. K. rovněž vznikl vztah z bezdůvodného obohacení a
také mezi nimi vyvstala povinnost vzájemného vrácení plnění. Rozhodně však
nemohlo dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení žalovaného (nájemce) na úkor
žalobce (vlastníka), neboť mezi nimi neplatnou nájemní smlouvou žádný vztah
založen nebyl. Jedná se tedy o dva samostatné právní vztahy z bezdůvodného
obohacení a mezi žalobcem a žalovaným není dána věcná legitimace. Žalobce může
požadovat vydání bezdůvodného obohacení po P. K., který je získal na žalobcův
úkor plněním bez právního důvodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce obsáhlé dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. b), i c) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolatel vyslovil domněnku, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř. je v tomto případě dána tím, že odvolací soud v
průběhu tohoto řízení vyslovil v obdobných věcech protichůdné právní názory.
Podle názoru dovolatele je přípustnost dovolání dána i ust. § 237 odst. 1 písm.
c) ve spojení s ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. Důvodnost dovolání je pak založena
důvody připuštěnými v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Konkrétněji dovolatel namítal, že odvolací soud si učinil o věci jiné
(vlastní) skutkové závěry, aniž by sám provedl důkazy potřebné k prokázání
rozhodných skutečností, a neprovedl žalobcem navrhované důkazy, takže skutková
zjištění, ze kterých vycházel, byla nesprávná. Dále odvolacímu soudu vytknul,
že nerespektoval závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího i Ústavního soudu a
věc nesprávně právně posoudil. Dovolatel v návaznosti na tyto výtky neopomněl
zevrubně zrekapitulovat skutkový a právní stav věci i dosavadní průběh řízení.
Poukázal na rozporná rozhodnutí odvolacího soudu v obdobných sporech a podrobně
vyložil, v čem podle něj spočívá nesprávnost skutkových zjištění. Dovolatel
popřel existenci ústní smlouvy o rozdělení užívání nemovitostí uzavřené mezi
ním a P. K. a souhlasu s tím, aby P. K. inkasoval nájemné, na jehož základě pak
došlo k uzavření nájemní smlouvy se žalovaným. Tyto skutečnosti nebyly podle
dovolatele dostatečně prokázány. Dále dovolatel poukázal na vnitřní rozpornost
důkazů. Jde-li o právní posouzení věci, souhlasí žalobce s tím, že nájemní
smlouva uzavřená mezi P. K. a žalovaným je neplatná; za nesprávný ovšem pokládá
závěr odvolacího soudu o věcné legitimaci účastníků. Podle dovolatele totiž
odvolací soud zcela nesprávně posoudil otázku vztahu z bezdůvodného obohacení
mezi žalobcem, žalovaným a P. K. P. K. je sice z důvodu neplatnosti nájemní
smlouvy povinen navrátit žalovanému částku, kterou od něj obdržel jako nájemné,
není však podle dovolatele oprávněn převzít náhradu bezdůvodného obohacení ve
výši obvyklého nájemného, protože mu nesvědčí vlastnické právo. Neplatná kupní
smlouva uzavřená mezi žalobcem a P. K. pak zakládá jen povinnost vrátit si
vzájemně poskytnutá plnění (kupní cenu a předmět prodeje), nikoli však užitky
získané budoucím užíváním věci (jejím pronájmem). Proto je žalobce oprávněn
požadovat náhradu nájemného po žalovaném, který by mohl uplatnit svůj nárok na
vrácení nájemného vůči P. K. Dovolatel rovněž zmínil existenci nájemního vztahu
mezi ním a žalovaným (založeného nájemní smlouvou z roku 1999) a odkázal na
řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, která považuje ve věci za významná a
dokládající nesprávnost úvah odvolacího soudu. S ohledem na předestřenou
argumentaci pak dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry odvolacího
soudu a navrhl odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. § 10a o. s. ř.) zjistil, že
dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. § 240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu
oprávněnou a zastoupenou advokátem (ust. § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce
dovozuje přípustnost dovolání z ust. § 237 odst. 1 písm. b) i c) o. s. ř. ve
spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. a dovolací důvod, který by Nejvyšší soud
přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, byl uplatněn podle
ust. § 241a odst. 2 písm. a) i b) o. s. ř. a dle obsahu dovolání též podle ust.
§ 241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Dovolateli nelze přisvědčit, dovozuje-li přípustnost dovolání z ust. §
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. s odkazem na odlišnost rozhodnutí odvolacího
soudu v obdobných věcech, neboť toto ustanovení má umožnit dovolací přezkum
pouze v případech tzv. skryté diformity, tedy dospěl-li soud odvolací ke
stejnému závěru jako soud prvního stupně, ovšem tato shoda je dána vázaností
soudu prvního stupně závazným právním názorem soudu odvolacího vysloveným v
jeho předchozím zrušujícím rozhodnutí. V daném případě však odvolací soud
zrušil předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu
řízení pouze s pokyny k provedení dalšího dokazování, aniž by přitom vyjádřil
svůj právní názor (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001,
sp. zn. 33 Cdo 2781/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C
80, svazek 1/2001). Jak přitom již dříve zdůraznil Nejvyšší soud, pokyny
odvolacího soudu k doplnění důkazního řízení, popř. k odstranění nedostatků
týkajících se dokazování právním názorem ve smyslu odkazovaného ustanovení
nejsou (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo
2944/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 160, svazek
2/2001). Nebylo-li tedy shody názorů soudů obou stupňů docíleno na základě
vázanosti soudu prvního stupně právním názorem soudu odvolacího, nemůže být
přípustnost dovolání dána ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a dovolání je
tak možno pokládat za přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího
soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve
smyslu § 237 odst. 1. písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání
nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených
v ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má.
Dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v
dovolání označil (srov. § 242 odst. 3, věty prvé, o. s. ř. o vázanosti
dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
Již z výše řečeného tedy vyplývá, že žalobcem namítané vady při
shromažďování, provádění a hodnocení důkazů odvolacím soudem (vady řízení z
pohledu ust. § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) způsobilým dovolacím důvodem v
posuzovaném případě být nemohou. Při zkoumání otázky přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolateli k dispozici ani dovolací
důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., určený ke zpochybnění správnosti
skutkových závěrů odvolacího soudu; z nich dovolací soud ve svých dalších
úvahách vychází.
Předmětem dovolacího přezkumu v posuzovaném případě může být tudíž
toliko prověření správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v žalobcem
nastolené právní otázce věcné legitimace subjektů k uplatnění práva na vydání
bezdůvodného obohacení, na jejímž řešení rozsudek odvolacího soudu spočívá.
Podle ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného
bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový
prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního
úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch
získaný z nepoctivých zdrojů (§ 451 odst. 2 obč. zák.); bezdůvodně se obohatí i
ten, za nějž je plněno, co po právu měl plnit sám (§ 454 obč. zák.). Z takto
citovaných ustanovení zákona vyplývá, že je třeba přísně rozlišovat mezi
skutkovou podstatou plnění bez právního důvodu a skutkovou podstatou plnění z
neplatného právního úkonu, jež jsou definovány v ust. § 451 odst. 2 obč. zák.
Důsledkem plnění z neplatné smlouvy je povinnost účastníků smlouvy vzájemně si
vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli, jak výslovně stanoví ust. § 457
obč. zák.; z něj současně vyplývá, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění
na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci. To
platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy
obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k
bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného. Podle ustálené judikatury
Nejvyššího soudu věcná legitimace (ať už aktivní nebo pasivní) je tedy dána
pouze na straně účastníků smlouvy (z mnohých rozhodnutí Nejvyššího soudu
řešících tuto problematiku srovnej např. rozsudek ze dne 20. 4. 2005, sp. zn.
33 Odo 369/2004, nebo rozsudek ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004;
ústavní stížnosti proti nim podané Ústavní soud zamítl – viz nález sp. zn. I.
ÚS 383/05, resp. odmítl usnesením sp. zn. III. ÚS 366/05).
V posuzované věci má bezdůvodné obohacení žalovaného spočívat v užívání
nebytových prostor na základě neplatné nájemní smlouvy uzavřené s třetí osobou.
O prospěch získaný plněním bez právního důvodu, jak argumentuje žalobce v
dovolání, se tudíž v poměrech žalovaného nejedná. Jelikož vzájemnou restituční
povinnost podle § 457 obč. zák. mají toliko účastníci neplatné (či zrušené)
smlouvy, pak i povinnost k vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním z
neplatné smlouvy má žalovaný pouze vůči tomu, kdo byl druhou smluvní stranou,
nikoli vůči žalobci, který účastníkem smlouvy nebyl; ve vztahu k žalovanému
proto žalobce aktivně legitimovaným subjektem není.
Ačkoliv v posuzované věci pronajímatel P. K. nebyl vlastníkem
pronajímané nemovitosti (jím byl, objektivně posuzováno, stále žalobce, jak
bylo později deklarováno v jiném soudním řízení), v době uzavření nájemní
smlouvy (jež byla z tohoto důvodu shledána neplatnou) nakládal s nemovitostí
jako s věcí vlastní. Byl tudíž jejím držitelem (srov. § 129 odst. 1 obč. zák.),
opíraje své postavení o kupní smlouvu, již uzavřel se žalobcem dne 8. 5. 1999,
a na jejím podkladě provedený zápis v katastru nemovitostí. I z tohoto důvodu
je správný závěr odvolacího soudu, že v právním vztahu k žalobci je nikoliv
žalovaný, jenž uzavřel nájemní smlouvu s držitelem pronajímané nemovitosti P.
K., nýbrž právě a pouze jen P. K. Obecně vzato ani v takovém případě vlastník
věci nezůstává bez ochrany; tvrdí-li, že se na jeho místo staví jiná osoba
neoprávněně a konzumuje přitom také užitky vlastnictví, je věcně legitimován i
k uplatnění nároku na vydání prospěchu získaného na jeho úkor touto osobou, kdy
je ovšem třeba zkoumat i to, zda osoba, která získala majetkový prospěch držbou
věci, byla držitelem oprávněným (§ 130 obč. zák.) či neoprávněným (§ 131 obč.
zák.).
Ke stejným závěrům v otázce věcné legitimace subjektů k vydání
bezdůvodného obohacení dospěl Nejvyšší soud i v jiných typově podobných věcech
téhož žalobce (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn.
28 Cdo 1892/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo
2749/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo
1142/2011, proti němuž podaná ustavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 1611/2012), přičemž
neshledává důvody, pro které by se od dříve přijatých závěrů měl odchýlit právě
v nyní posuzované věci.
Ke zmínce dovolatele, že žalovaný užíval nemovitost na základě nájemní
smlouvy uzavřené mezi účastníky v roce 1999, lze uvést následující. Soud sice
není vázán právní kvalifikací předmětu sporu ze strany účastníků, je však jeho
povinností vycházet ze skutkového zjištění (srov. § 153 o. s. ř.) učiněného na
základě skutkových tvrzení účastníků podpořených provedeným dokazováním (srov.
§ 101 a § 120 o. s. ř.). Směřoval-li dovolatel veškerá svá další tvrzení a
důkazní návrhy k dovození vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného
užíváním nemovitosti žalobce v roce 2001 na základě neplatné smlouvy uzavřené s
nevlastníkem, není důvodu považovat za pochybení odvolacího soudu, nezabýval-li
se blíže zmínkou dovolatele o nájemní smlouvě uzavřené mezi účastníky v roce
1999, zvláště pak vzal-li ve shodě s tvrzením dovolatele za prokázané, že
žalovaný užíval v rozhodném období předmětné nebytové prostory na základě
neplatné smlouvy uzavřené s domnělým vlastníkem.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní
právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ust. § 243b odst. 5, věty
první, a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 243b
odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem,
a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se
zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši
10 000,- Kč podle ust. § 3 odst. 1 bodu 5., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a
§ 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. 2. 2012 (srov.
čl. II. vyhlášky č. 64/2012 Sb.), a v paušální částce náhrady výdajů za jeden
úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 399/2010 Sb., obojí navýšené o DPH podle
ust. § 137 odst. 1 o. s. ř., celkem tedy 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 17. září 2012
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu