28 Cdo 1249/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Ludvíka Davida, CSc., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Josefa Rakovského ve
věci žalobce města Žlutice, IČ: 00255181, se sídlem Žlutice, Velké nám. 144,
zast. JUDr. Václavem Krondlem, advokátem se sídlem v Karlových Varech,
Jiráskova 2, proti žalovanému Lesy České republiky, s. p., IČ: 42196451, se
sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, o určení vlastnického práva, vedené u
Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 14 C 275/2010, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. ledna 2012, č. j. 15
Co 11/2012-81, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního
soudu v Karlových Varech ze dne 15. 11. 2011, č. j. 14 C 275/2010-65, jímž byla
zamítnuta žaloba o určení vlastnického práva k pozemkům specifikovaným ve
výroku I. rozsudku soudu prvního stupně; současně rozhodl o nákladech
odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že předmětné nezastavěné lesní
pozemky vlastnilo ke dni 31. 12. 1949 žalující město. Ke dni účinnosti zákona
č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do
vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „zák. č. 172/1991
Sb.“), tj. k 24. 5. 1991, byly dotčené pozemky ve vlastnictví České republiky.
Právo hospodaření k nim vykonává žalovaný státní podnik. Žalobce vyzval
žalovaného k vydání předmětných pozemků teprve v roce 2009. Na základě takto
zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že v důsledku nabytí
účinnosti zák. č. 172/1991 Sb. vlastnické právo k předmětným pozemkům přešlo na
žalující město, neboť šlo o nezastavěné pozemky, které byly k 31. 12. 1949 ve
vlastnictví žalobce a které ke dni účinnosti zák. č. 172/1991 Sb. vlastnil stát
(§ 2 odst. 1 písm. a/ zák. č. 172/1991 Sb.). Jelikož však stát prostřednictvím
žalovaného státního podniku nadále až do roku 2009, kdy byl žalobcem vyzván k
jejich vydání, na pozemcích hospodařil a nakládal s nimi jako s vlastními v
dobré víře, že mu patří, dospěl odvolací soud k závěru, že uplynutím deseti let
nepřetržité oprávněné držby se jejich vlastníkem v důsledku vydržení opětovně
stala Česká republika (§ 130 odst. 1, § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „obč. zák.“).
Žalobě města Žlutice o určení vlastnického práva k předmětným pozemkům proto
odvolací soud nevyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Co do jeho
přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s.
ř.“). Namítal, že stát nemohl být v dobré víře, že mu předmětné pozemky patří,
neboť sám vydal právní předpis, na jehož základě přešlo vlastnické právo k
pozemkům na žalobce a vedl i pozemkové knihy, ze kterých vyplývá naplnění
zákonných předpokladů přechodu vlastnického práva na žalobce. Uváděl rovněž, že
vznesení námitky vydržení vlastnického práva je v rozporu s dobrými mravy.
Poukazoval přitom na okolnost, že se zřetelem k množství úkolů ukládaných mu v
přenesené působnosti státem není dostatečně vybaven k tomu, aby mohl aktivně
vyhledávat majetek, na který se ustanovení zák. č. 172/1991 Sb. vztahují.
Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl
napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov.
článek II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o.
s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237
odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního
stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který
by byl odvolacím soudem zrušen; § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být
dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové
právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. § 242 odst. 3 věty
prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
Rozsudek odvolacího soudu je založen na závěru, že stát, jenž po přechodu
vlastnického práva podle zák. č. 172/1991 Sb. s obecním majetkem nadále
nakládal jako s vlastním, aniž byl obcí vyzván k jeho vydání či bylo jinak
zpochybněno jeho vlastnictví, uplynutím vydržecí doby nabyl k tomuto majetku
opětovně vlastnické právo vydržením (§ 130 odst. 1, § 134 odst. 1 obč. zák.).
Otázkou vydržení vlastnického práva k obecnímu majetku nabytému podle zák. č.
172/1991 Sb. se Nejvyšší soud již zabýval. Opakovaně přitom dospěl k závěru, že
nelze vyloučit vydržení obecního majetku státem či jím založeným státním
podnikem, a to i poté, co bylo ex lege obnoveno obecní vlastnictví. Zákon č.
172/1991 Sb. ani jiný právní předpis totiž ustanovení o nepřípustnosti vydržení
obecního majetku státem neobsahují. Naopak ustanovení § 8 zák. č. 172/1991 Sb.,
ve znění účinném do 28. 6. 2012, ukládalo obcím povinnost do jednoho roku od
nabytí vlastnictví k nemovitostem učinit návrh katastru na zápis těchto
nemovitostí. Je tedy zřejmé, že zákon nevycházel z nezměnitelné povahy
zákonného nabytí vlastnictví obcí, ani ve vztahu ke státu jako subjektu práva,
ale v zájmu právní jistoty ukládal obci povinnost, jejíž splnění mělo zamezit
pozdějším nejasnostem při posouzení právních vztahů k nemovitostem. Nedostatek
aktivity obce při prosazování práv, jichž se v důsledku obecní restituce stala
nositelkou, tedy při naplnění zákonem stanovených předpokladů vede k opětovnému
nabytí vlastnického práva státem či jím založeným státním podnikem formou
vydržení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo
2332/2009, nebo ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1966/2012, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1603/2005).
V projednávané věci žalující obec, která nabyla vlastnické právo k předmětným
pozemkům podle ust. § 2 odst. 1 písm. a) zák. č. 172/1991 Sb. ke dni účinnosti
uvedeného zákona (24. 5. 1991), až do roku 2009 nevyvíjela žádnou aktivitu
směřující k prosazení svých vlastnických práv (nevyzvala žalovaného k jejich
vydání, nedomáhala se zápisu vlastnických práv do katastru nemovitostí apod.).
Závěr odvolacího soudu, dle nějž na straně žalovaného státního podniku, jehož
dobrá víra o tom, že předmětné pozemky, s nimiž nakládal jako s vlastními,
patří státu, nebyla ze strany žalobce nijak zpochybňována, byly v důsledku
uplynutí vydržecí doby naplněny zákonné podmínky vydržení vlastnického práva,
tak odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, od níž se není důvodu
odchylovat ani v posuzovaném případě.
Namítá-li dovolatel, že námitka vydržení vlastnického práva byla žalovanou
stranou vznesena v rozporu s dobrými mravy, je třeba uvést, že k vydržení práva
přihlíží soudy vždy bez zřetele k tomu, zda se jej některý z účastníků dovolal
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo
2132/2009). Uplatnění vydržení tak nepředstavuje právní úkon (na rozdíl od
promlčení, k němuž lze přihlížet jen k námitce - § 100 odst. 1 věty druhé obč.
zák.) ani výkon práv. Je toliko projevem právní kvalifikace věci. Hodnocení
jeho souladnosti či rozpornosti s dobrými mravy je tudíž právně bezvýznamné (§
3 odst. 1, § 39 obč. zák.). Deklarování vlastnického práva ze strany osoby,
která je vydržela, tak nemůže být shledáno v rozporu s dobrými mravy (srov.
obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 1999, sp. zn. 22 Cdo 471/99,
uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 8, ročník 1999, str. 429, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 927/2004).
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává (§ 237 odst. 1, písm.
c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218
písm. c/ o. s. ř.).
Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z
účastníků, neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu
nákladů řízení právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené
náklady nevznikly (§ 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1
části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. února 2013
JUDr. Ludvík David, CSc.
předseda senátu