28 Cdo 1257/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra
Krause v právní věci žalobců a) D. P. a b) D. P., obou bytem P., zastoupených
Mgr. et Mgr. Patrikem Tauerem, advokátem v Praze 3, Vinohradská 126, proti
žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2,
Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.
zn. 15 C 73/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 6. 11. 2008, č. j. 22 Co 323/2008 - 63, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. 11. 2008, č. j.
22 Co 323/2008 - 63, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10.
4. 2008, č. j. 15 C 73/2007 - 39, kterým byla ve výroku I. zamítnuta žaloba,
aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobcům částku 100.000,- Kč s 8 % úrokem z
prodlení ode dne 16. 3. 2001 do zaplacení. Současně ve výroku II. soud prvního
stupně zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobcům částku
358.215,45 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,5 % ode dne 22. 1. 2007 do
30. 6. 2007 následně vždy ve výši repo sazby platné k počátku kalendářního
pololetí, zvýšené o sedm procentních bodů.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se
rovněž s jeho právním posouzením. Ve shodě s první instancí dovodil, že v
řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 18/1998 došlo k
nesprávnému úřednímu postupu podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“), který spočíval v tom, že věc žalobců nebyla
soudem projednána a nebylo o ní rozhodnuto bez zbytečných průtahů a v přiměřené
lhůtě. Podle odvolací instance soud prvního stupně řádně zhodnotil rozsah
průtahů ve věci, s tím, že jako průtahy nelze hodnotit namítané procesní
postupy v řízení (tyto skutečnosti lze zvažovat pouze v rámci posouzení délky
řízení), a ztotožnil se s výši přiznané částky za nemajetkovou újmu ve výši
53.000,- Kč. Z hlediska významu předmětu řízení přihlédl soud prvního stupně k
tomu, že se jednalo o majetkovou věc, se kterou Evropský soud pro lidská práva
nespojuje nutnost větší pozornosti a přednostního vyřizování. Správně též
nepřiznal žalobcům nároky, které konstruovali z titulu nákladů řízení, neboť se
odvíjely pouze od hypotetických úvah.
Odvolací soud věc posoudil podle ustanovení § 13 odst. 1, 2 a § 31a odst. 1, 2,
3 zákona č. 82/1998 Sb. Zaujal názor, že pokud byla pravomocným (nezrušeným)
rozhodnutím uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, nelze shledat
odpovědnost státu, a to s poukazem na § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.,
přičemž nepravomocná rozhodnutí, která byla zrušena, jsou bez významu. Nemůže
jít ani o škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1
zákona č. 82/1998 Sb., když řízení bylo skončeno pravomocným rozhodnutím, které
nebylo odklizeno. Odvolací soud neshledal ani odpovědnost státu v důsledku
vznesené námitky promlčení. Dodal, že úvahy o tom, čeho by se žalobci domohli,
kdyby nedošlo k předchozím kasacím v době, kdy nebyla vznesena námitka
promlčení, jsou opět pouze hypotetické a nemohou založit odpovědnost státu za
tvrzenou škodu.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci včas dovolání, jehož přípustnost
zdůvodňovali ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s
ustanovením § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolatelé namítali, že právní posouzení
odvolacím soudem je v rozporu s hmotným právem i s ustálenou judikaturou
dovolacího soudu, z čehož dovozovali, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Uplatnili dovolací důvod podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť rozhodnutí spočívá podle jejich názoru na
nesprávném právním posouzení věci. Zdůraznili, že předmětem řízení nebyla škoda
podle ustanovení § 8 zákona č. 82/1998 Sb., nýbrž škoda představující důsledek
nesprávného postupu podle ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb. V dovolání
odkazovali na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se výkladu pojmu ,,nesprávný
úřední postup“, a to na rozhodnutí sp. zn.
25 Cdo 627/2006, sp. zn. 25 Cdo 545/2007 a sp. zn. 25 Cdo 1660/2005. Dovolatelé
zásadní právní význam spatřovali v otázce, zda podmínkou vzniku odpovědnosti
státu podle ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb. musí být zrušení pravomocného
rozhodnutí. Dále v otázce, zda odpovědnost státu podle § 13 zákona č. 82/1998
Sb. zakládá i neschopnost soudu zjistit správně skutkový stav a nalézt správné
hmotné právo, když až po druhé kasaci je vznesena námitka promlčení, která v
případě pravomocného rozhodnutí v předchozím stadiu vznesena nebyla a nároku by
bývalo bylo po právu vyhověno. V této souvislosti poukazovali též na rozhodnutí
Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 446/08, které se týká náhrady nákladů řízení.
Navrhli proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání písemně vyjádřila a navrhla jeho zamítnutí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30.
6. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán
před 1. 7. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s.
ř., se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovolání není přípustné.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci
samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu § 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř., může být dovolání přípustné jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.,
tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní
význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má.
Dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v
dovolání označil (srov. § 242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího
soudu uplatněnými dovolacími důvody).
Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. platí, že stát odpovídá za škodu
způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také
porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené
lhůtě.
S účinností od 27. 4. 2006, na základě novely provedené zákonem č. 160/2006
Sb., se za nesprávný úřední postup považuje rovněž porušení povinnosti učinit
úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, není-li pro provedení úkonu nebo
vydání rozhodnutí lhůta stanovena zákonem. Pro posouzení imateriální újmy,
způsobené průtahy v řízení, je dále určující ustanovení § 31a odst. 2 zákona č.
82/1998 Sb., podle něhož se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění
přihlíží k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem,
za nichž k nemajetkové újmě došlo. Je-li nemajetková újma způsobena nesprávným
úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí, je třeba přihlédnout
rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení (písm.
a/), složitosti řízení (písm. b/), jednání poškozeného, kterým přispěl k
průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých
odstranit průtahy v řízení (písm. c/), postupu orgánů veřejné moci během řízení
(písm. d/) a významu předmětu řízení pro poškozeného (písm. e/).
V rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, Nejvyšší soud vyjádřil
právní názor, že nelze učinit obecný závěr o tom, že řízení trvající určitou
dobu představuje porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (§ 13
odst. 1 věta třetí zákona č. 82/1998 Sb.). Doba, po kterou řízení trvá, je
totiž sama o sobě jen jedním z faktorů, které jsou pro závěr o přiměřenosti
délky řízení určující. Teprve posouzení délky konkrétního řízení z hlediska
kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb.
umožňuje učinit závěr o tom, zda v konkrétní věci bylo či nebylo porušeno právo
na její projednání v přiměřené lhůtě, tedy zda došlo k nesprávnému úřednímu
postupu. Platí přitom, že pouze příčiny prodloužení řízení spočívající na
straně státu mohou vést k závěru o porušení práva na projednání věci v
přiměřené lhůtě. Uvedený právní názor představuje ustálenou rozhodovací praxi
dovolacího soudu a není důvod se od něj odchylovat ani v tomto případě.
V posuzované věci byla žalobcům v rámci předběžného projednání nároku ve smyslu
§ 14 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. uhrazena žalovanou částka 53.000,- Kč.
Taková výše zadostiučinění byla nižšími instancemi ve světle konkrétních
okolností daného případu správně posouzena jako dostačující. Přestože k určitým
průtahům v řízení, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C
18/1998, došlo (jeho celková délka činila takřka 10 let), je nutno přihlédnout
také k tomu, že byl tento soudní spor značně procesně náročný, a to jednak
vlivem změn žalobního návrhu, a dále vzhledem k jeho průběhu, který opakovaně
dospěl do stadia odvolacího řízení. K prodloužení řízení přispěli i poškození
svým jednáním (mj. též návrhem na odročení jednání). Sami pak v průběhu řízení
nevyužili možnosti podat stížnost na průtahy v řízení či návrh na určení lhůty
procesního úkonu. Při posouzení otázky významu předmětu řízení je pak třeba
přihlížet k tomu, že se jednalo o majetkovou věc, která podle judikatury
Evropského soudu pro lidská práva nutně nevyžaduje větší pozornost a přednostní
vyřizování (rozsudek ze dne 29. 3. 2006 ve věci Apicella proti Itálii).
K požadavku dovolatelů na náhradu škody vzniklé v důsledku rozhodnutí o náhradě
nákladů předmětného řízení, Nejvyšší soud uvádí následující. O odpovědnosti za
škodu způsobenou nesprávným úředním postupem lze uvažovat pouze tehdy,
neprojeví-li se takový vadný postup správního orgánu ve vydání rozhodnutí (viz
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97). Pokud
tudíž takovýto protiprávní postup vyústí ve vydání rozhodnutí, pak je
způsobilým titulem pro uplatnění nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. právě toto rozhodnutí a nikoli nesprávný úřední postup,
který mu předcházel. Nezbytným předpokladem odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným
rozhodnutím podle § 8 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. je okolnost, že
pravomocné rozhodnutí, popř. rozhodnutí vykonatelné bez ohledu na právní moc,
bylo pro nezákonnost příslušným orgánem zrušeno či změněno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005). V namítaném občanskoprávním řízení však
ke zrušení či změně pravomocného rozhodnutí nedošlo. Okolnost, že v průběhu řízení probíhajícího v několika stupních bylo zrušeno či
změněno rozhodnutí, sama o sobě nesprávný úřední postup nezakládá; je totiž
vyloučeno, aby nárok na náhradu škody vznikl účastníkům jakéhokoli řízení vždy,
pokud by instančně vyšší orgán dospěl k odlišnému právnímu názoru od instančně
nižšího orgánu
(viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo
862/2008). Z rozsudku zdejšího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 593/2003, se
rovněž podává relevantní teze, že za nezákonné ve smyslu § 8 zákona č. 82/1998
Sb. nelze považovat takové rozhodnutí orgánu státu, které byť bylo pro
nezákonnost zrušeno, orgán státu
po jeho zrušení v zahájeném řízení pokračuje. Z tohoto závěru lze dovodit, že
dochází-li v průběhu řízení ke změnám v rozhodování, nezakládají tyto bez
dalšího v zásadě nárok na náhradu škody podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Rozhodnutí odvolacího soudu je s vyslovenými judikatorními závěry v souladu. Stát lze shledat odpovědným (za naplnění ostatních podmínek) tehdy, dojde-li ke
zrušení či změně již pravomocného rozhodnutí. K tomu ovšem v dané věci nedošlo. Jelikož soudy v uvedeném řízení, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 18/1998, dospěly k odlišným právním závěrům, v konečném výsledku
vedoucím k převážnému neúspěchu žalobců ve věci a k jejich povinnosti hradit
značné náklady řízení, nelze pouze z této skutečnosti dovozovat na straně státu
vznik odpovědnosti za škodu. Námitky dovolatelů jsou v tomto směru pouze
hypotetické, neboť směřují k úvahám, jak by mohlo být rozhodnuto, kdyby
žalovaní v uvedeném řízení (v odvolacím stadiu) nevznesli námitku promlčení. Předpoklady odpovědnosti státu za škodu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. tedy
naplněny nejsou. Zbývá dodat, že promlčení nároku je upraveno hmotným právem (zejména obchodním
a občanským zákoníkem), přičemž účastník řízení může vznést námitku promlčení
kdykoli za řízení, až do jeho pravomocného skončení.
K námitce promlčení
uplatněné v průběhu odvolacího řízení (podléhajícího režimu neúplné apelace)
lze přihlédnout tehdy, vyplývá-li závěr o promlčení práva ze skutečností, jež
vyšly najevo nebo byly zjištěny před soudem prvního stupně, nebo ze zjištění
učiněného na základě důkazů navržených před soudem prvního stupně. Námitku
promlčení uplatněnou až v odvolacím řízení však nelze považovat za novou
skutečnost ve smyslu ustanovení § 205a o. s. ř., neboť nemá charakter
skutkového tvrzení, nýbrž jde o námitku, která má hmotněprávní důsledky (viz
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2645/2009). Nejvyšší soud zdůrazňuje, že žalobci v tomto směru nesli ve sporu riziko, že
námitka promlčení jejich nároku bude žalovanou stranou uplatněna. Vznesení
námitky promlčení je zákonným právem dlužníka, vedoucím při splnění podmínky
marného uplynutí promlčecí doby k zániku nároku na straně věřitele. K důvodně
vznesené námitce promlčení je soud k návrhu dlužníka (nikoli z úřední
povinnosti) povinen náležitě přihlédnout. Do doby jejího uplatnění proto soudy
v dané věci nebyly oprávněny promlčení nároku žalobců ex lege posuzovat. Dovolá-
li se ovšem dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat (§ 100
odst. 1 obč. zák.). Soud proto v řízení nepochybil, když připustil uplatnění
této námitky a vyvodil z ní patřičné právní důsledky, jejichž správnost ovšem v
nynějším řízení o náhradu škody není možno přezkoumávat. Nárok žalobců, který
by zde – vzhledem k vyústění soudního sporu v rozhodnutí – bylo možno podřadit
pouze pod odpovědnostní titul nezákonného rozhodnutí podle § 8 odst. 1 zákona
č. 82/1998 Sb. (nikoli pod nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 tohoto
předpisu), proto ani v tomto směru nelze shledat opodstatněným. Podmínky
vymezené citovaným zákonem v ustanovení § 8 nejsou naplněny. Otázky, které ve svém dovolání žalobci formulovali, nemají charakter zásadního
právního významu, neboť jejich řešení spočívá v aplikaci takových ustanovení
právního řádu, jejichž interpretace nezpůsobuje v soudní praxi žádné potíže. Ve
vztahu k druhé otázce zásadního právního významu položené v dovolání se
dovolací soud ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že jde pouze o hypotetickou
úvahu, která nemůže být základem pro přiznání nároku na náhradu škody. Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu vychází z konstantní a
nerozporné judikatury dovolacího soudu a neodporuje ani hmotnému právu; nejde
proto o rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§
237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o. s. ř.), a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání žalobců odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.). O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první
o. s. ř., za použití § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 3 o. s. ř., a to tak, že žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na jejich
náhradu.
Dovolatelé nebyli v dovolacím řízení úspěšní a vyjádření žalované k
podanému dovolání nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu
ustanovení § 11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. Žalované proto žádné
prokazatelné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu. V Brně dne 16. listopadu 2011
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu