USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce P. N., zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Ostravská 2966, proti žalovanému M. L., zastoupenému Mgr. Zdeňkem Machem, advokátem se sídlem v Přerově, Dr. Skaláka 1447/10, o 104.000 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 15 C 115/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. ledna 2024, č. j. 69 Co 205/2023-184, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalobci částku 23.135,20 Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Štípka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 17. 4. 2023, č. j. 15 C 115/2022-128, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 27. 4. 2023, č. j. 15 C 115/2022-131, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 104.000 EUR se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) a zamítl žalobu v části žádaného příslušenství (výrok III.). Soud zjistil, že žalobce zadal platební příkaz k zaslání řečené sumy ze svého bankovního účtu na účet žalovaného. Žalobci se nepodařilo prokázat uzavření smlouvy o zápůjčce, též tvrzení žalovaného, že mu prostředky náleží z titulu proplacení směnky, se v řízení neprokázalo, okresní soud tedy shledal, že se žalovaný na úkor žalobce bezdůvodně obohatil a je povinen obohacení vydat.
2. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 25. 1. 2024, č. j. 69 Co 205/2023-184, k odvolání žalobce i žalovaného rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, souhlasil i s jeho právním hodnocením věci. Osvětlil správnost postupu okresního soudu při právní kvalifikaci případu jako sporu z bezdůvodného obohacení, v otázce žalobcem sporované výše příslušenství pohledávky dal též soudu prvního stupně za pravdu.
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci v celém jeho rozsahu brojí žalovaný dovoláním, maje je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího v otázce, zda lze dovodit vznik bezdůvodného obohacení za situace, v níž žalovaný prokázal, že mu žalobce plnil z konkrétního důvodu, k čemuž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2299/2014.
4. Dále dovolatel vznáší otázku dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou, a to, jestli je jednání žalobce rozporné s dobrými mravy, neboť poskytnul plnění bez jakéhokoliv zajištění, bez znalosti dlužníka a písemně uzavřené smlouvy. Upozorňuje přitom na § 2992 a § 2997 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“).
5. Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Domáhá se též odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku, neboť tvrdí, že by mu jeho výkonem hrozila závažná újma.
6. K dovolání žalovaného se vyjádřil žalobce, jenž nesouhlasí s tvrzeními tam uvedenými a označuje daný mimořádný opravný prostředek za nedůvodný.
7. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
8. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Dovolání žalovaného není přípustné.
11. K prvně uvedené otázce nezbývá než podotknout, že závěr nalézacích soudů o unesení či neunesení důkazního břemene žalovaným má skutkovou povahu (srovnej krom jiných rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3512/2013, či jeho usnesení ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1268/2019), přičemž dovolací soud je oprávněn přezkoumávat výhradně správnost právního posouzení věci soudy nižších stupňů (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nikoli již jejich úvah skutkových (viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1977/2022, bod 8, a ze dne 7. 3. 2023, sp. zn. 28 Cdo 102/2023, bod 11). Dovoláním nelze úspěšně napadnout ani hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. (srovnej za všechny již citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1977/2022).
12. Z hlediska rozložení důkazního břemene ostatně nelze konkluzím soudu prvního stupně i soudu odvolacího nic vytknout, neboť jsou zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, dle níž je na tom, kdo se dovolává účinků pro sebe příznivé právní normy, aby prokázal její skutkové podmínky (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2051/2022, bod 27). Žalobce uplatňujícího nárok na vrácení určité peněžité částky, uváděje, že ji žalovanému předal, tudíž tíží důkazní břemeno o uskutečnění předání, a na žalovaném naopak je, aby tvrdil a prokazoval existenci právního důvodu opravňujícího jej k ponechání si převzatých prostředků (viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1991/2020).
13. V první položené otázce dovolatel vychází z přesvědčení, že konkrétní právní důvod plnění prokázal, aniž by však reflektoval závěr nalézacích soudů, že k doložení tohoto tvrzení v řízení nedošlo. Jím citovaná judikatura, od níž se měl odvolací soud odchýlit, se vztahuje ke zcela odlišnému skutkovému stavu; daná otázka tedy není s to přípustnost dovolání přivodit.
14. Dovolání poté není přípustné ani pro druhou předestřenou otázku, neboť dovolatel přichází s výhradami, že by nárok žalobci neměl být přiznán pro rozpor žádání s dobrými mravy, případně že je vznik práva na vydání bezdůvodného obohacení vyloučen liberačními důvody dle § 2992 a § 2997 odst. 1 o. z., až v rámci mimořádného opravného prostředku. Během řízení před nalézacími soudy žalovaný tato tvrzení ve skutkové rovině nevznesl a neprokazoval, odvolací soud se tudíž touto dříve neuplatněnou námitkou sám nezabýval a jeho rozhodnutí nemůže v tomto ohledu spočívat na nesprávném právním posouzení věci (obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
3. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3730/2021). Míří-li argumentace dovolatele na „nepochopitelné“ počínání žalobce, který převedl na žalovaného spornou částku bez zajištění, znalosti dlužníka a písemně uzavřené smlouvy, je zapotřebí připomenout, že bezdůvodné obohacení může vzniknout i právě takovým plněním, jež nese kupříkladu znaky nedostatečného ověření čísla účtu či jeho majitele, přičemž v obecné rovině v takovém postupu nelze spatřovat skutkové naplnění podmínek výluk dle § 2992 a § 2997 odst. 1 o. z.
a ve snaze ochuzeného o vrácení naznačeným způsobem převedených peněžních prostředků výkon práva v rozporu s dobrými mravy.
15. Ačkoliv dovolatel uvádí, že napadá rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, přípustnost dovolání ve vztahu k pozdějšímu výroku daného rozhodnutí nijak nevymezuje. V této části je ostatně dovolání dle § 238 odst. 1
16. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
17. Přistoupil-li Nejvyšší soud k odmítnutí dovolání v přiměřené lhůtě, nerozhodoval již samostatně o návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku, jenž sdílí osud dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, bod 34).
18. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci v dovolacím řízení vznikly v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „AT“. Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 6 AT (tarifní hodnotou je jistina přepočtena dle devizového kurzu ČNB ke dni podání vyjádření – 104.000 x 25,275, tj. částka 2.628.600 Kč) činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 18.820 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč a zvýšením o DPH má poté žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 23.135,20 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 6. 2024 JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu