23 Cdo 2051/2022-215
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla
Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce L. C., narozený dne XY, bytem XY, zastoupený
Mgr. Petrou Štemberkovou, advokátkou se sídlem v Zápech 7, proti žalovanému S.
D., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Ing. Šimonem Petákem,
Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, V Kolkovně 921/3, o žalobě na určení,
vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 421/2019, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2022, č. j. 30
Co 143/2021-188, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2022, č. j. 30 Co
143/2021-188, se v té části výroku I, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně tak, že se určuje, že kupní smlouva ze dne 8. 11. 2019 uzavřená mezi
žalobcem a žalovaným o převodu vlastnického práva k pozemku parc. č. st. XY,
jehož součástí je stavba č. p. XY, v obci a k. ú. XY, žalobce nezavazuje, a ve
výroku II zrušuje a věc se v daném rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalovaného odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se v řízení domáhal určení, že kupní smlouva ze dne 8. 11.
2019 uzavřená mezi žalobcem, zastoupeným A. de B., narozeným dne XY, a
žalovaným, jejímž předmětem byl prodej pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí
je stavba č. p. XY, v k. ú. a obci XY (dále jen „kupní smlouva“), je neplatná,
že z kupní smlouvy nevznikají práva a povinnosti (tedy že nikdy nevznikla) a že
jí žalobce není vázán. Zástupce žalobce totiž údajně zneužil skutečnosti, že
žalobce neovládá český jazyk, a neupozornil ho na skutečnost, že udělená plná
moc jej opravňuje také k prodeji předmětné nemovitosti; uzavřením kupní smlouvy
tak došlo k překročení zástupčího oprávnění.
2. Okresní soud v Kutné Hoře jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
20. 8. 2021, č. j. 5 C 421/2019-162, zamítl žalobu na určení neplatnosti kupní
smlouvy, případně na určení, že tato kupní smlouva nikdy nevznikla, eventuálně
na určení, že žalobce není v důsledku překročení zástupčího oprávnění A. de B.
3. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací napadeným
rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se určuje, že kupní
smlouva žalobce nezavazuje, a v části týkající se určení, že tato smlouva je
neplatná a že z ní nevznikají práva a povinnosti, se žaloba zamítá (výrok I
napadeného rozhodnutí), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů (výrok II napadeného rozhodnutí).
4. Odvolací soud po skutkové stránce vyšel z toho, že žalobce dne 10.
11. 2018 podepsal listinu, o níž se domníval, že zmocňuje A. de B. ke koupi
shora označené nemovitosti a k jednání s úřady; text této dohody o plné moci
však A. de B. opravňoval rovněž tuto nemovitost jménem žalobce prodat. Podle
odvolacího soudu přitom nebylo možno učinit spolehlivý skutkový závěr o tom, že
žalobce ovládal český jazyk natolik, aby dokázal porozumět obsahu dohody o plné
moci, a podpisem dané listiny tak projevil svou vůli odpovídající jejímu
obsahu. A. de B. následně jménem žalobce s žalovaným uzavřel dne 8. 11. 2019
kupní smlouvu, jíž měla být předmětná nemovitost převedena z žalobce na
žalovaného.
5. Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že (na rozdíl od opačného
závěru soudu prvního stupně) ve věci byl dán naléhavý právní zájem na
požadovaném určení toho, že žalobce není kupní smlouvou vázán. Zatímco samotné
vlastnické právo žalobce k předmětné nemovitosti nebylo zpochybňováno, a nebylo
by tak možno shledat jeho naléhavý právní zájem na určení existence tohoto
práva, žalovaný mohl na základě kupní smlouvy požadovat vklad svého
vlastnického práva k předmětné nemovitosti do katastru nemovitostí; požadované
určení tak bylo s to zabránit ztrátě vlastnického práva žalobce. Odvolací soud
dále konstatoval, že jelikož žalobce tvrdil, že nerozumí českému jazyku, a
nepochopil tak obsah předmětné dohody o plné moci, bylo na žalovaném, aby
tvrdil a prokázal takové okolnosti jejího podpisu, z nichž by bylo zřejmé, že
žalobce naopak jejímu obsahu rozuměl dostatečně. Jelikož žalovaný uvedenou
procesní povinnost nesplnil, odvolací soud za nastalého stavu non liquet
vycházeje z pravidel dělení důkazního břemene uzavřel, že předmětná plná moc
byla s ohledem na § 553 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku,
dále jen „o. z.“, nicotným právním jednáním; jestliže tak A. de B. na jejím
základě jménem žalobce uzavřel kupní smlouvu, tato smlouva žalobce (v souladu s
§ 440 odst. 1 o. z.) nezavazuje a v rozsahu, v němž se žalobce domáhal určení
této právní skutečnosti, je jeho žaloba také důvodná.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Rozsudek odvolacího soudu (výslovně v rozsahu obou jeho výroků)
napadl žalovaný dovoláním. V něm v prvé řadě namítá, že dovolací soud posoudil
otázku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení v rozporu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu (představovanou rozsudkem Nejvyššího soudu
České socialistické republiky ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 655/2001, a ze dne19. 12.
2002, sp. zn. 30 Cdo 1333/2002, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2007,
sp. zn. 22 Cdo 880/2006, a ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3107/2011), když
uzavřel, že žalobce správně požadoval určení toho, že jej kupní smlouva
nezavazuje, a nikoli určení svého vlastnického práva k předmětné nemovitosti.
Podle žalovaného měl nadto žalobce správně žalovat na určení nicotnosti dohody
o plné moci, neboť právě z té pramenil spor posuzovaný ve zdejším řízení.
7. Žalovaný dále namítá, že odvolací soud (v rozporu se závěry rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1760/2007, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4459/2014, a ze dne 26. 10.
2021, sp. zn. 23 Cdo 2828/2021) konstatoval, že žalovaného tížilo břemeno
tvrzení a důkazní ohledně toho, že žalobce rozuměl obsahu dohody o plné moci
udělené A. de B., a proto nesprávně identifikoval, v čí neprospěch měl za stavu
non liquet rozhodnout; podle žalovaného však bylo v prvé řadě na žalobci, aby
prokázal, že obsahu listiny nerozuměl.
8. V neposlední řadě žalovaný upozorňuje, že odvolací soud nesprávně
uvedl, že žalovaný uzavřel jménem žalobce kupní smlouvu, ačkoli jako zástupce
žalobce ve skutečnosti vystupoval A. de B., přičemž k uvedenému závěru (v
rozporu s již citovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn.
32 Cdo 4459/2014) dospěl, aniž by k tomu prováděl dokazování.
9. Z výše uvedených důvodů tak žalovaný navrhuje, aby dovolací soud
napadené rozhodnutí změnil tak, že se žaloba v celém rozsahu zamítá a žalovaný
má právo na náhradu nákladů řízení, případně aby napadené rozhodnutí zrušil a
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
10. Žalobce se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnil s právním
posouzením věci odvolacího soudu a zdůraznil, že jeho naléhavý právní zájem na
určení právní skutečnosti byl dán: v projednávané věci totiž nebylo na místě
požadovat určení, že je žalobcem vlastníkem předmětné nemovitosti, neboť vklad
vlastnického práva žalovaného (na základě kupní smlouvy) dosud nebyl zapsán v
katastru nemovitostí. Žalobce dále označil skutková zjištění učiněná odvolacím
soudem za správná a připomněl, že žalovaný neunesl své důkazní břemeno ohledně
skutečnosti, že žalobce ovládal český jazyk na dostatečné úrovni. Z uvedených
důvodů žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl, případně
aby je jako nedůvodné zamítl.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
12. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a osobou k tomu
(zčásti) oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací
soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §
241a odst. 2 o. s. ř.
13. Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.
14. Napadl-li žalovaný dovoláním rozsudek odvolacího soudu v celém
rozsahu, tedy i v té části výroku I napadeného rozsudku, jíž odvolací soud
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba na určení, že kupní smlouva
je neplatná, resp. že z ní nevznikají žádná práva a povinnosti, se zamítá, je v
tomto rozsahu jeho dovolání subjektivně nepřípustné (podané tím, kdo k němu
není oprávněn), neboť v této části napadeného rozsudku bylo žalovanému vyhověno
a nebyla mu způsobena žádná újma na jeho právech, která by byla odstranitelná
zrušením uvedené části rozsudku (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
28. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4311/2011, uveřejněný pod číslem 101/2012 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
15. Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání žalovaného podle
ustanovení § 243c odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 218 písm. b) o.
s. ř. odmítl a dále se zabýval přípustností dovolání ve zbývajícím rozsahu.
16. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
17. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Dovolatel předně namítá, že žalobce neměl na požadovaném určení
naléhavý právní zájem, neboť se jednalo o určení právní skutečnosti, tedy že
žalobce není kupní smlouvou vázán. Dospěl-li odvolací soud k opačnému závěru,
odchýlil se tím od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (představované
např. rozsudkem Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 24. 2.
1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp.
zn. 30 Cdo 1333/2002).
19. Nejvyšší soud v minulosti uvedl, že určovací žaloba podle § 80 o. s.
ř. je preventivního charakteru a má místo tam, kde je možné její pomocí
eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k příslušné
nápravě nelze dospět jinak, nebo když účinněji než jiné procesní prostředky,
vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu a právě jejím prostřednictvím
lze dosáhnout úpravy, představující určitý právní rámec, který je zárukou
odvrácení budoucích sporů. Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je
určovací žaloba bude plnit, nebude ani splněna podmínka naléhavého právního
zájmu, přičemž platí, že takový závěr je podmíněn též tím, z jakých právních
poměrů žalobce vychází, jakého konkrétního určení se domáhá a vůči komu žaloba
o určení směřuje (srov. např. žalovaným citovaný rozsudek ze dne 19. 12. 2002,
sp. zn. 30 Cdo 1333/2002). Žaloba na určení ve smyslu § 80 o. s. ř. není
zpravidla opodstatněna tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné
otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to
zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže (objektivně
vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Stav
ohrožení práva žalobce nebo nejistota v jeho právním postavení se totiž v
takovém případě neodstraní toliko tím, že bude vyřešena předběžná otázka, z níž
bez dalšího právní vztah (právo) významný pro právní poměr účastníků ještě
nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah nebo právo je či není. Jestliže
například právní otázka platnosti či neplatnosti smlouvy má povahu předběžné
otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu (například
vlastnictví), není zpravidla dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné
otázky, lze-li žalovat přímo o určení existence práva nebo právního vztahu
(srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. II Odon
50/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 5/1996 na str. 113, či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003).
20. V projednávané věci odvolací soud vycházel z toho, že zatímco
vlastnické právo žalobce není sporné, neboť je v katastru nemovitostí veden
jako vlastník předmětného pozemku, žalovaný disponuje listinou týkající se
převodu předmětných nemovitostí (kupní smlouvou), na jejímž základě by bylo
možno provést změnu zápisu v katastru nemovitostí ve prospěch žalovaného. Pokud
za daných okolností odvolací soud uzavřel, že závazné určení, že je žalobce
vlastníkem nemovitostí, by k právní jistotě ani ke zlepšení právního postavení
žalobce nevedlo, avšak závazné vyslovení skutečnosti, že žalobce není kupní
smlouvou vázán, je s to budoucímu vkladu vlastnického práva žalovaného (a tomu
odpovídající ztrátě vlastnického práva žalobce) zabránit, a proto má žalobce na
požadovaném určení naléhavý právní zájem, od shora citovaných závěrů judikatury
Nejvyššího soudu se neodchýlil a uvedená námitka žalovaného přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají.
21. Dovolací soud má za to, že nelze přisvědčit ani související námitce
žalovaného, podle níž měl žalobce žalovat na určení nicotnosti dohody o plné
moci udělené jeho zástupci A. de B. Otázka existence této smlouvy má ve vztahu
k posouzení požadovaného určení pouze povahu otázky předběžné, a její závazné
posouzení soudem by tak samo o sobě nebylo s to odvrátit budoucí spory a
odstranit nejistotu v právním postavení žalobce (představovanou hrozbou ztráty
nemovitostí). Závěr odvolacího soudu o tom, že žalobci svědčí naléhavý právní
zájem na požadovaném určení (aniž by bylo nezbytné nejprve požadovat určení
neplatnosti či nicotnosti právní moci), se tak ani v tomto ohledu nepříčí
požadavkům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované zejména
shora citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu se sp. zn. II Odon 50/96, a proto
citovaná námitka žalovaného nezakládá přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř.
22. Dovolání však je přípustné pro posouzení otázky rozdělení důkazního
břemene, neboť jde o otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
23. Dovolání je důvodné.
24. Podle § 120 odst. 1 o. s. ř. účastníci jsou povinni označit důkazy k
prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.
25. Dovolací soud v minulosti opakovaně (srov. např. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010, ze dne 14. 8. 2020, sp. zn.
22 Cdo 1287/2020, a ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3070/2021) vyložil, že
při řešení otázky důkazního břemene vychází z tzv. Rosenbergovy teorie dělení
důkazního břemene, označované jako teorie analýzy norem, která je i současnou
civilistickou doktrínou považována za primární a odpovídající procesním
pravidlům obsaženým v účinném občanském soudním řádu (k tomu srovnej:
Rosenberg, L.: Die Beweislast auf der Grundlage des Bürgerlichen Gesetzbuches
und der Zivilprozessordnung, první vydání 1900, druhé, podstatně doplněné
vydání 1992, citován v: Macur, J.: Dělení důkazního břemena v civilním soudním
sporu, Brno, Masarykova univerzita, 1996, str. 65 a násl., a 79).
26. Tato teorie vychází ze struktury právních předpisů a na důkazní
břemeno usuzuje podle právních účinků tvrzených jednou nebo druhou procesní
stranou. Podle teorie analýzy norem je nutno vycházet ze základního pravidla,
podle něhož každá strana má tvrdit a dokazovat skutečnosti, které odpovídají
skutkovým znakům právní normy, na níž zakládá svůj nárok nebo námitky v daném
řízení. Rozhodujícím kritériem dělení důkazního břemene jsou v tomto pojetí
právní normy. Předmětem dokazování jsou sice skutečnosti, ale v souvislosti s
otázkami dělení důkazního břemena je nutno je posuzovat pouze jako
bezprostřední předpoklady určitých právních účinků, resp. následků, které
nastávají ve vlastním slova smyslu jako důsledky působení právních norem na
lidské chování.
27. Základní pravidlo dělení důkazního břemene vycházející z této teorie
stanoví, že procesní strana, jejíhož procesního cíle nelze dosáhnout bez
použití určité právní normy, nese břemeno tvrzení i břemeno důkazní ohledně
splnění skutkových předpokladů uplatnění této normy. Každá strana má proto
dokázat skutkové předpoklady právní normy, která je této straně příznivá. Při
úvaze o tom, které normy mají být pokládány za příznivé žalobci a které za
příznivé žalovanému, se vychází z principu stavby norem, který je dán vzájemným
postavením tzv. základní normy a protinormy. Základní norma zakládá určitý
právní nárok či právo. Protinorma se pak vyznačuje tím, že působí ve dvojím
možném směru proti normě základní. Buď zabraňuje vzniku účinků základní normy,
takže tyto její účinky se vůbec nemohou uplatnit a právní výsledek jejího
působení nenastane, anebo nastane situace, kdy protinorma uplatní své působení
později, takže právo, které vzniklo a uplatnilo se jako účinky normy základní,
bude později působením účinků protinormy zrušeno (Macur, J.: Dělení důkazního
břemena v civilním soudním sporu, Brno, Masarykova univerzita, 1996, str. 65 a
násl.).“
28. Nesprávné posouzení otázky rozdělení důkazního břemene je nesprávným
právním posouzení věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1.
2008, sp. zn. 26 Odo 841/2006).
29. Odvolací soud v projednávané věci vycházel z toho, že tvrdí-li
žalobce, že nerozumí českému jazyku, a tedy ani obsahu dohody o plné moci ze
dne 10. 11. 2018, bylo na žalovaném, aby tvrdil a prokázal takové okolnosti
podpisu dohody o plné moci, které by umožnily učinit spolehlivý závěr o tom, že
jejím podpisem žalobce projevil svou vůli odpovídající obsahu této dohody, tedy
že žalobce český jazyk ovládal na dostatečné úrovni či byl s obsahem dohody o
plné moci jinak seznámen (srov. bod 22 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
30. Pokud však žalobce tvrdil, že obsahu dohody o plné moci nerozuměl, z
čehož odvolací soud dovozoval, že uzavření této dohody žalobcem je nutno
považovat za nicotné právní jednání (§ 553 odst. 1 a § 554 o. z.), a kupní
smlouva tak žalobce v souladu s ustanovením § 440 odst. 1 o. z. nezavazuje,
skutečnost, že žalobce obsahu této dohody nerozuměl, představovala skutkový
předpoklad právní normy, na níž žalobce v projednávané věci zakládal svůj
uplatněný nárok (z níž v řízení dovozoval pro sebe příznivé následky). V
souladu se shora citovanou judikaturou (a v ní citovanou literaturou) tudíž
důkazní břemeno ohledně prokázání této skutečnosti tížilo žalobce.
31. Z uvedeného je tak patrné, že výše uvedené odlišné právní posouzení
otázky rozdělení důkazního břemene učiněné odvolacím soudem, na jehož základě
tento rozhodl v neprospěch žalovaného, nemůže ve světle závěrů ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu obstát, a je tedy nesprávné.
32. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3
věty druhé o. s. ř. dále zkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými
v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.,
respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a shledal, že napadené rozhodnutí je překvapivé.
33. Za překvapivé (nepředvídatelné) je v ustálené rozhodovací praxi
považováno takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním
způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven
možnosti skutkově a právně argumentovat (z judikatury Ústavního soudu srov.
např. nález ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07, uveřejněný pod číslem
134/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či jeho usnesení ze dne 12.
6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/07,
z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu pak rozsudek ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22
Cdo 2125/2006, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 24, ročník 2007,
rozsudek ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise
Soudní rozhledy č. 9, ročník 2010, a dále např. rozsudky ze dne 28. 3. 2012,
sp. zn. 32 Cdo 4706/2010, a ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2537/2011).
34. O takový případ jde i v projednávané věci, neboť ačkoli v řízení
mezi účastníky nebylo sporu ohledně skutečnosti, že jménem žalobce při
uzavírání kupní smlouvy jednala třetí osoba, tedy A. de B., odvolací soud v
napadeném rozhodnutí vycházel z toho, že jménem žalobce ve skutečnosti jednal
žalovaný (srov. body 22, 24 a 25 odůvodnění napadeného rozhodnutí), aniž by
však účastníky s tímto svým novým posouzením skutečností, které do té doby
vyšly v řízení najevo, seznámil či dal jim příležitost se k němu vyjádřit.
Takový procesní postup je v rozporu s ustanovením § 6 věty první o. s. ř.
Ústavní soud a shodně s ním též Nejvyšší soud důsledně posuzují překvapivost
rozhodnutí soudu jako odepření práva na právní slyšení ve smyslu článku 38
odst. 2 Listiny základních práv a svobod a tedy jako porušení práva na
spravedlivý proces (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2019,
sp. zn. 32 Cdo 2214/2017). Odvolací soud tak svým postupem zatížil řízení
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V. Závěr
35. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího
soudu v té části výroku I, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že
se určuje, že kupní smlouva ze dne 8. 11. 2019 uzavřená mezi žalobcem a
žalovaným o převodu vlastnického práva k pozemku parc. č. st. XY, jehož
součástí je stavba č. p. XY, v obci a k. ú. XY, žalobce nezavazuje, včetně
navazujícího výroku II o nákladech řízení před soudy obou stupňů podle
ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
36. Ve zbývajícím rozsahu pak Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §
243c odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl
(srov. bod 15 odůvodnění tohoto rozsudku).
37. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za
středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory
dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
38. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu