28 Cdo 1298/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph. D. a JUDr. Josefa Rakovského, v právní
věci žalobce M. M., zastoupeného Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem se sídlem
Praha 2, Slezská 3, proti žalovanému K. P., zastoupenému JUDr. Ivetou
Végsöovou, advokátkou se sídlem Praha 3, Lucemburská 1569/47, o zaplacení
částky 432.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – východ
pod sp. zn. 19 C 88/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 26. 10. 2010, č. j. 31 Co 338/2010-240, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady dovolacího řízení ve
výši 3.090,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr.
Ivety Végsöové, advokátky se sídlem Praha 3, Lucemburská 1569/47; ve zbytku se
žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění (§ 243c odst. 2 o.s.ř.):
Žalobce se žalobou ze dne 23. 12. 2004 domáhal po žalovaném vydání bezdůvodného
obohacení, které mu mělo vzniknout tím, že v roce 2003 bez právního důvodu
užíval část areálu Autoland v obci a k. ú. S. nacházející se ve výlučném
vlastnictví žalobce (dále jen „předmětné nemovitosti“). Okresní soud Praha –
východ rozsudkem ze dne 10. 12. 2009, č. j. 19 C 88/2005-209, nárok žalobce
zamítnul. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 10.
2010, č. j. 31 Co 338/2010-240, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti
potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále také „dovolatel“)
řádně zastoupený advokátem dne 26. 1. 2011 včasné dovolání.
Dovolatel spatřuje přípustnost svého dovolání v ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) a c) a § 273 odst. 3 o. s. ř. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud nejprve zrušil zamítavý
rozsudek soudu prvního stupně s tím, že žalovaný nárok je po právu, když pak
ale soud prvního stupně jeho žalobu opětovně zamítl, odvolací soud bez bližšího
odůvodnění svůj názor přehodnotil a zamítavý rozsudek potvrdil (řečeno jinak,
odvolací soud vydal v téže věci dvě protichůdná rozhodnutí). Jako dovolací
důvody dovolatel uvedl, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř.].
Důvodnost dovolání podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. spatřuje dovolatel v
tom: - že odvolací soud, aniž provedl nějaké důkazy, vycházel z jiného
skutkového základu než soud prvního stupně,
- že odvolací soud nerespektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu,
- že nebyl seznámen s vyjádřením žalovaného k podanému odvolání a konečně v
tom,
- že nebyly provedeny jím navržené důkazy, pročež soudy obou stupňů vycházely z
nesprávného skutkového zjištění.
Důvodnost dovolání podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje dovolatel v
nesprávných skutkových zjištěních, nesprávné aplikaci judikatury Nejvyššího
soudu a Ústavního soudu, jakož i v nesprávném právním posouzení bezdůvodného
obohacení ve vztahu: majitel nemovitosti (dovolatel) – žalovaný nájemce;
žalovaný nájemce – domnělý majitel nemovitosti (P. K.) a majitel nemovitosti
(dovolatel) – domnělý majitel nemovitosti (P. K.).
Kromě výše uvedeného dovolatel ve svém obsáhlém dovolání popsal dosavadní
průběh řízení, jakož i skutkový stav, na jehož základě se domáhá svého nároku.
Dále konkretizoval namítaná nesprávná skutková zjištění, upozornil na rozpory v
dokazování a uvedl, že se domáhal bezdůvodného obohacení získaného žalovaným
plněním bez právního důvodu, a nikoliv bezdůvodného obohacení získaného plněním
na základě neplatného právního úkonu. Dovolatel dále s odkazem na své podání ze
dne 13. 6. 2008 zpochybnil dobrou víru žalovaného ohledně skutečnosti, že P. K.
byl spoluvlastníkem předmětných nemovitostí. Dovolatel ve svém dovolání rovněž
poukázal na jiná rozhodnutí Krajského soudu v Praze (konkrétně na rozsudek ze
dne 13. 6. 2006, sp. zn. 25 Co 197/2006, a rozsudek ze dne 3. 2. 2009, sp. zn.
31 Co 565/2008), v nichž odvolací soud ve skutkově identických sporech zaujal
jiný právní názor, než v posuzované věci. V závěru svého dovolání dovolatel
citoval z některých rozhodnutí Nejvyššího soudu, s kterými se odvolací soud dle
jeho názoru nevypořádal, a uvedl, že soudy pominuly část jeho nároku.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání ze dne 17. 3. 2011 ztotožnil s tím, jakým
způsobem soudy nižších stupňů posoudili jeho pasivní legitimaci, a odkázal v
této souvislosti na některá konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu. Žalovaný
dále uvedl, že dovolací soud je povinen převzít skutková zjištění, ze kterých
při svém rozhodování vycházel odvolací soud.
Dovolatel na podání žalované ze dne 17. 3. 2011 reagoval přípisem ze dne 17. 5.
2011, v němž uvedl, že vyjádření žalovaného je neurčité a zmatečné „jako kdyby
druhá polovina druhé strany vyjádření byla přefocena a poskládána z několika
předchozích podání…“ Žalovaný se dle dovolatele nijak nevyjadřuje k obsahu jeho
dovolání, ani k jeho hlavní námitce, tj. k nedostatku znaku skutkové podstaty
bezdůvodného obohacení – faktickému ovládání věci.
Dovolací soud dospěl k závěru, že pokud dovolatel ve svém dovolání dovozuje
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť odvolací soud
nejprve zrušil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně s tím, že žalovaný nárok
je po právu, když pak ale soud prvního stupně jeho žalobu opětovně zamítl,
odvolací soud bez bližšího odůvodnění svůj názor přehodnotil a zamítavý
rozsudek potvrdil, nezbývá než v tomto směru uvést, že dovolatel při dovozování
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. vychází z
předpokladů, jež neodpovídají skutečnosti. V posuzované věci totiž žádné
rozhodnutí, kterým by odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně ve
věci samé, vyneseno nebylo, přičemž jak soud prvního stupně, tak i odvolací
soud, rozhodovaly meritorně pouze jednou (dovolatel patrně při sepisování
dovolání v posuzované věci použil jako vzor své dřívější dovolání proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2010, č. j. 25 Co 146/2010; toto
v podstatě identické dovolání Nejvyšší soud odmítnul svým usnesením ze dne 7.
2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1142/2011, a ústavní stížnost proti tomuto usnesení
byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS
1611/2012).
Jelikož tedy napadený rozsudek odvolacího soudu není ani rozhodnutím měnícím [§
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek
soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen [§ 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř.], přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na
základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve
smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené
rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle § 237
odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní
význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-
li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se
nepřihlíží. Jinak řečeno, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. může být založena výhradně dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm.
b), tj. pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a naopak
je zásadně vyloučeno, aby přípustnost dovolání byla založena uplatněním
dovolacího důvodu mířícího proti skutkovým zjištěním (§ 241a odst. 3 o. s. ř.)
nebo namítanou vadou řízení [§ 241a odst. 2 písm. b)]. To však dovolatel
přehlíží a většina jeho námitek spočívá právě v namítaných vadách řízení
(odvolací soud vycházel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně,
dovolatel nebyl seznámen s vyjádřením žalovaného k podanému odvolání, soudy
pominuly část jeho nároku, nebyly provedeny navržené důkazy) nebo v nesprávně
zjištěném skutkovém stavu. Nad rámec je pak možno uvést, že mnohé z dovolatelem
namítaných vad řízení jsou navíc již na první pohled nedůvodné. Nelze tak např.
souhlasit s tím, že by odvolací soud vycházel z jiného skutkového stavu než
soud prvního stupně. Ve skutečnosti se totiž odvolací soud ztotožnil jak se
skutkovým zjištěním provedeným soudem prvního stupně, tak i s jeho právním
posouzením. Stejně tak neodpovídá skutečnosti, že by soudy nižších stupňů
pominuly část dovolatelova nároku (dovolatel se žalobou domáhal částky 432 000
Kč a v této částce soud prvního stupně jeho žalobu zamítl, přičemž odvolací
soud jeho rozhodnutí v plném rozsahu potvrdil). Z žádného právního předpisu
rovněž neplyne povinnost soudu prvního stupně doručit odvolateli vyjádření k
jeho odvolání (srov. v této souvislosti § 210 odst. 1 o. s. ř.; obdobně i
Drápal, L. in Drápal, L., Bureš, J. et al. Občanský soudní řád II. Komentář.
Praha: C. H. Beck, 2009. s. 1675.).
Zbývá tak především posoudit, zda je žalovaný v posuzované věci pasivně
legitimován, přičemž při posuzování této otázky je třeba zkoumat, zda právní
posouzení provedené odvolacím soudem obstojí na základě v řízení učiněných
skutkových závěrů a to zásadně bez ohledu na to, že tyto skutkové závěry jsou
dovolatelem rovněž zpochybněny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10.
2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněný pod č. 19/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Při posuzování pasivní legitimace žalovaného je tak
mimo jiné třeba vycházet z toho, že žalovaný užíval předmětné nemovitosti (ve
výlučném vlastnictví dovolatele) na základě nájemní smlouvy uzavřené dne 28.
12. 2000 s P. K. a že P. K. za toto užívání pravidelně platil.
Podle § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení
vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný
plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z
právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých
zdrojů (odstavec 2).
Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z
účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Z citovaných ustanovení občanského zákoníku plyne, že je třeba přísně
rozlišovat mezi skutkovou podstatou bezdůvodného obohacení plnění bez právního
důvodu a skutkovou podstatou plnění z neplatného právního úkonu. Plněním bez
právního důvodu se v posuzované věci na úkor dovolatele bezdůvodně obohatil P.
K., který předmětné nemovitosti užíval tím způsobem, že je pronajal, aniž by
však byl jejich vlastníkem (je možné připomenout, že nemovitost je v souladu s
§ 123 obč. zák. možno užívat nejen tím, že v ní vlastník bydlí nebo ji využívá
k podnikání, ale i tím, že ji pronajme a osobně ji neužívá). Naproti tomu ve
vzájemném vztahu z bezdůvodného obohacení založeném neplatnou nájemní smlouvou
jsou P. K. a žalovaný. P. K. jako nevlastník a pronajímatel je tak povinen
žalovanému (nájemci) vrátit obdržené nájemné a žalovaný (nájemce) je povinen
vrátit P. K. obdržené plnění. Jelikož vrátit obdržené plnění (nájem) není z
podstaty věci možné, je žalovaný (nájemce) povinen poskytnout P. K.
(nevlastníku a pronajímateli) peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu
toho, co nemůže být vydáno. Tato hodnota je vyjádřena obvyklým nájemným. Bez
ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy uzavřené mezi
P. K. (nevlastníkem a pronajímatelem) a žalovaným (nájemcem) obohatil i někdo
jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému
obohacení i na úkor někoho jiného, povinnost vrátit si vzájemná plnění
postihuje pouze její účastníky (tj. pouze P. K. a žalovaného). Podle ustálené
judikatury Nejvyššího soudu je tedy věcná legitimace (ať už aktivní nebo
pasivní) dána pouze na straně účastníků smlouvy [z mnohých rozhodnutí
Nejvyššího soudu řešících tuto problematiku srov. např. rozsudek ze dne 20. 4.
2005, sp. zn. 33 Odo 369/2004 (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí zamítl
Ústavní soud nálezem ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 383/05) nebo rozsudek
ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004 (ústavní stížnost proti tomuto
rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. III. ÚS
366/05)]. Pokud pak dovolatel v dovolání argumentuje tím, že se domáhal
bezdůvodného obohacení získaného žalovaným plněním bez právního důvodu, a
nikoliv bezdůvodného obohacení získaného plněním na základě neplatného právního
úkonu, nezbývá k tomu než zopakovat, že při posuzování pasivní legitimace
žalovaného je třeba vycházet z učiněných skutkových závěrů, tedy z toho, že
žalovaný užíval předmětné nemovitosti nikoliv bez právního důvodu, ale na
základě neplatné nájemní smlouvy uzavřené dne 28. 12. 2000 s P. K. Jinak
řečeno, bezdůvodného obohacení získaného na základě plnění bez právního důvodu
by se dovolatel mohl s úspěchem domáhat toliko proti P. K.
Výše uvedené závěry vyplývají nejen z § 457 obč. zák., ale mají i značný
praktický význam. K vyrovnání závazků mezi všemi třemi dotčenými subjekty totiž
obvykle postačuje, aby nevlastník a neoprávněný pronajímatel (v posuzované věci
P. K.) uhradil bezdůvodné obohacení majiteli nemovitosti (nebo jiné věci),
protože výše nájmu zaplacená nájemcem ve většině případu odpovídá nebo se blíží
výši obvyklého nájmu. Popsaná konstrukce pak především chrání osobu, která si v
dobré víře pronajme nemovitost od nevlastníka. Výklad zastávaný žalobcem by
naproti tomu vedl k absurdní situaci, kdy by nájemce (v posuzované věci
žalovaný) byl nucen plnit dvakrát – jednak vrátit druhé straně neplatné smlouvy
(tj. nevlastníku a pronajímateli) vše, co podle ní dostal (v podstatě jí tedy
ponechat již uhrazené nájemné), a jednak poskytnout náhradu skutečnému majiteli
pronajímané nemovitosti za její užívání bez právního důvodu.
Dovolatel ve svém dovolání (resp. ve svém vyjádření ze dne 13. 6. 2008,
založeném ve spise na č. l. 75-82, na něž v dovolání odkazuje) rovněž namítá,
že žalovaný nebyl v dobré víře, pokud se týká vlastnictví P. K. k předmětným
nemovitostem. Tento závěr odůvodňuje dovolatel tím, že ve svých žalobách,
jejichž prostřednictvím se vůči žalovanému domáhal vyklizení předmětných
nemovitostí a vydání bezdůvodného obohacení za období let 2000 a 2001,
upozornil žalovaného na skutečnost, že P. K. není vlastníkem (resp.
spoluvlastníkem) předmětných nemovitostí. Samotná skutečnost, že žalovaný si
byl vědom toho, že dovolatel vede s P. K. (který byl po dobu, za kterou se
dovolatel domáhá vydání bezdůvodného obohacení, veden v katastru nemovitostí
jako spolumajitel předmětných nemovitostí) spor o vlastnictví týkající se
předmětných nemovitostí, však na výše uvedených závěrech nemůže nic změnit.
Nelze totiž akceptovat závěr, jehož výsledkem by bylo, že majitel nemovitosti,
jehož vlastnické právo bylo soudně zpochybněno (byť by se mohlo jednat o
zpochybnění zcela účelové), by byl po dobu soudního řízení (tj. mnohdy i po
dobu několika let) prakticky zbaven nejen svého práva tuto nemovitost zcizit
(není pochyb o tom, že koupě nemovitosti, u níž nejsou vyjasněny vlastnické
vztahy, je spojeno s velmi vysokým rizikem), ale rovněž práva svou nemovitost
pronajmout (patrně málokdo by byl ochoten pronajmout si nemovitost s rizikem,
že za její užívání bude muset zaplatit dvakrát). Jinak řečeno, stanovisko
zastávané dovolatelem by v praxi bylo velmi snadno zneužitelné a v konečném
důsledku by neprospívalo nikomu, v první řadě pak ne pravoplatným majitelům
nemovitostí. To platí tím spíše s ohledem na skutečnost, že majitel neoprávněně
pronajaté nemovitosti se neocitá bez ochrany, ale může se (jak již bylo řečeno)
domáhat bezdůvodného obohacení od nevlastníka, který jeho nemovitost bez
právního důvodu užíval tím způsobem, že ji pronajal.
K námitce dovolatele, že Krajský soud v Praze zaujal v jiných skutkově
identických sporech jiný právní názor než v posuzované věci, je možné odkázat
na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, dle které odvolací soud není vázán
svým dřívějším právním názorem zaujatým v souzené věci (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, uveřejněný pod
č. 80/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tím méně tedy může být
odvolací soud vázán právním názorem zaujatým ve věci jiné. I kdyby tak Krajský
soud v Praze ve skutkově identických věcech (konkrétně v rozsudku ze dne 13. 6.
2006, sp. zn. 25 Co 197/2006, a rozsudku ze dne 3. 2. 2009, sp. zn. 31 Co
565/2008, na něž odkazuje dovolatel) nepostupoval v souladu s výše uvedenými
zásadami, tedy pokud by rozhodl v rozporu se zákonem a ustálenou judikaturou
Nejvyššího soudu (je možné připomenout, že výše uvedené rozsudky Nejvyššího
soudu, tj. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo
369/2004, a rozsudek ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004, rozhodnutím
Krajského soudu v Praze časově předcházejí), v posuzované věci by se to nemohlo
nijak projevit. Je ostatně zcela absurdní, aby soud, který jednou (např. z
neznalosti aktuální judikatury Nejvyššího soudu) rozhodne v rozporu se zákonem
(a jehož rozhodnutí není zrušeno jen proto, že neúspěšný účastník proti němu
nepodá opravný prostředek), byl svým předchozím rozhodnutím vázán a i v
budoucnu tak musel, tentokrát již zcela vědomě, rozhodovat v rozporu se
zákonem. Nelze samozřejmě akceptovat ani to, že důsledky takového objektivně
nesprávného rozhodnutí budou přenášeny na osoby, které v tomto řízení vůbec
nevystupovaly (pokud v předchozích skutkově obdobných věcech odvolací soud v
rozporu se zákonem dovodil, že P. K. není pasivně legitimován, nelze popsanou
nezákonnost kompenzovat žalobci v dalším řízení na úkor žalovaného). Konečně,
nelze zapomínat ani na to, že sporné civilní řízení je ovládáno zásadou
dispoziční a zásadou projednací. Může tedy nastat situace, za které tentýž soud
(tentýž senát téhož soudu) zcela legitimně rozhodne (resp. musí rozhodnout) ve
dvou objektivně skutkově totožných případech jiným způsobem (např. proto, že
účastník v jedné věci opomene tvrdit některou z rozhodných skutečností).
Je tedy možné shrnout, že dovolací soud neshledává důvody, pro které by se měl
odchýlit od dříve přijatých závěrů v otázce věcné legitimace subjektů k vydání
bezdůvodného obohacení, ke kterým dospěl v jiných typově podobných věcech téhož
žalobce [srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2012, sp. zn.
28 Cdo 1142/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo
3391/2009 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla odmítnuta usnesení
Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. II. ÚS 748/10), usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 680/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4226/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 263/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2010,
sp. zn. 28 Cdo 2749/2010 a mnoho dalších], přičemž rozhodnutí Nejvyššího soudu,
na něž dovolatel odkazuje ve svém dovolání, je nutné v posuzované věci
považovat za nepřípadná.
Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru o nepřípustnosti
dovolání. Vycházeje z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah
dovolání dovolatele jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu
vedeného soudem prvního stupně, dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a §
218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne
21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11. Ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
však i nadále zůstává aplikovatelným právním předpisem pro posouzení
přípustnosti dovolání, jež byla podána v době jeho účinnosti, tj. až do zrušení
tohoto ustanovení uplynutím dne 31. prosince 2012 (srov. nález Ústavního soudu
ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, body 25 – 28).
K podání dovolatele ze dne 17. 5. 2011, jímž se patrně snažil vyhnout případné
povinnosti k úhradě nákladů dovolacího řízení, je možno závěrem ve stručnosti
uvést, že dovolací soud vyjádření žalovaného za neurčité ani zmatečné
nepovažuje. Pokud žalovaný při sepisování tohoto podání vycházel ze svých
dřívějších podání, lze jeho postup považovat za zcela racionální (přičemž jak
je zřejmé z výše uvedeného, obdobně postupuje i dovolatel). Pokud pak dovolatel
uvádí, že žalovaný se nevyjádřil k jeho hlavní námitce, tj. k nedostatku znaku
skutkové podstaty bezdůvodného obohacení – faktickému ovládání věci, nezbývá
než k tomu uvést, že smysl této „hlavní námitky“ (které jsou v dovolání o
patnácti stranách věnovány cca. dvě věty, srov. stranu 10 a 15) spočívá toliko
v tom, že jejím prostřednictvím je zpochybňováno skutkové zjištění, dle kterého
P. K. užíval předmětné nemovitosti tím způsobem, že je pronajal žalovanému
(přičemž jak bylo uvedeno výše, v posuzované věci nemůže být přípustnost
dovolání založena uplatněním dovolacího důvodu mířícího proti skutkovým
zjištěním).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 150, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Dovolateli,
jehož dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit
žalovanému účelně vynaložené náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním
vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady by za standardních
okolností sestávaly z odměny advokáta ve výši 10.000,- Kč (§ 10 odst. 3, § 3
odst. 1 bod 5, § 15, § 14, § 18 odst. 1 věta první vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a
z paušální částky náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši
300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), vše zvýšeno o
DPH ve výši 20 %, celkem tedy 12.360,- Kč. Jelikož však právní zástupkyně
žalovaného zastupuje tohoto účastníka, jakož i několik dalších osob, ve velkém
množství typově podobných věcí téhož žalobce, když navíc v každé této věci je
řešená tatáž sporná právní otázka, je nepochybné, že čas a úsilí, které právní
zástupkyně žalovaného musela vynaložit na studium každé jednotlivé věci a
sepsání každého jednotlivého vyjádření k dovolání, je nepoměrně nižší, než by
tomu bylo v případě, pokud by zastupovala toliko jednoho účastníka toliko v
jedné věci. Za této situace považuje dovolací soud v souladu s § 150 o. s. ř.
za přiměřené přiznat žalovanému náklady ve výši toliko ? výše uvedené částky,
tedy 3 090 Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti byly
stanoveny podle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 14. srpna 2012
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu