28 Cdo 1398/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce JUDr.
R. H., zastoupeného Mgr. Jiřím Horáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jelení
195/9, proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech
majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky
99.600,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn.
15 C 332/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
27. listopadu 2012, č. j. 15 Co 440/2012-165, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
částku 275.200,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok II.). Svůj požadavek na uvedenou částku žalobce odůvodňoval
tvrzením, že žalovaná se na jeho úkor v průběhu let 2009 a 2010 bezdůvodně
obohatila užíváním pozemků v jeho vlastnictví tím, že na nich měla umístěné
stavby, pročež by mu měla poskytnout náhradu ve výši nájemného obvyklého v
daném místě a čase. Soud se zabýval předně otázkou vlastnického práva k
předmětným stavbám nacházejícím se na pozemcích č. 1397/1, 1399 a 1400 v k. ú. Ř. Zjistil, že Česká republika vydala právnímu předchůdci žalobce, Ing. J. B.,
na základě dohody o vydání věci ze dne 22. 10. 1991, uzavřené dle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, veškeré nemovitosti
(včetně staveb na pozemcích), které byly „znárodněny“ na základě výměru
Okresního národního výboru Praha – venkov – sever ze dne 4. 3. 1948 a podle
vyhlášky ministra průmyslu ze dne 29. 6. 1947, uveřejněné Úředním listem
republiky Československé ze dne 4. 6. 1948, částka 126. Soud podotkl, že dle
právní úpravy účinné v době znárodnění náležely stavby spojené s pozemky bez
dalšího vlastníku pozemků, jímž v daném případě byla společnost právního
předchůdce žalobce, a při znárodnění tak nebylo třeba rozlišovat mezi
vlastnictvím pozemků a budov na nich stojících. Třebaže při vydávání
nemovitostí již tato zásada neplatila, byl v souladu s účelem zákona č. 87/1991
Sb., jímž je zmírnění majetkových křivd, vydáván majetek ve stejném rozsahu, v
jakém byl znárodněn. Nehledě na to, že stavby na pozemcích nejsou v dohodě o
vydání zvlášť zmíněny, je zřejmé, že při vydávání nemovitostí došlo při
vymezení předmětného nemovitého majetku k doslovnému přepisu znárodňovacího
dekretu z roku 1948 a uvedenou dohodou bylo žalovanou vydáno vše, oč byl právní
předchůdce restituenta takto připraven. Skutečnost, že v mezidobí se právní
úprava odchýlila od zásady „superficies solo cedit“, a bylo tak možné
rozlišovat mezi pozemky a stavbami na nich se nacházejícími, nelze vykládat
jako záměr stran dohody nevydat předmětné stavby právnímu předchůdci žalobce. Soud přihlédl i k tomu, že právní předchůdce žalobce ani nemohl předmětné
budovy označit číslem popisným, neboť jim žádné nenáleží, jakož i ke
skutečnosti, že v daném případě vydávané nemovitosti tvořily funkční celek. Neshledal současně, že by právní předchůdce žalobce výslovně odmítnul vydání
staveb. Z dokazování přitom vyplynulo i to, že restituent následně zamýšlel
prodat pozemky včetně staveb. Soud tedy uzavřel, že žalovaná není vlastníkem
předmětných budov, není tak ve sporu pasivně věcně legitimována, pročež na
žalobu nelze pohlížet jako na důvodně podanou. K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je
rozsudkem ze dne 27. 11. 2012, č. j. 15 Co 440/2012-165, ve výroku I. co do
částky 175.600,- Kč s příslušenstvím zrušil, řízení v této části zastavil, v
témže výroku co do částky 99.600,- Kč s příslušenstvím i ve výroku II.
o
náhradě nákladů řízení je potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud přihlédl k částečnému zpětvzetí
žaloby a řízení v tomu odpovídajícím rozsahu zastavil. Měl dále za to, že soud
prvního stupně správně zjistil skutkový stav a nepochybil ani v právním
posouzení, pročež se s odůvodněním jeho rozsudku ztotožnil a pro stručnost na
ně odkázal. Odvolací soud přitakal především závěru, že právnímu předchůdci
žalobce byl vydán celek nemovitostí, jenž mu byl dříve znárodněn, a to nehledě
na to, že předmětné stavby nejsou zvláště uvedeny v dohodě o vydání věci. Opačný závěr by odporoval zásadě, že jedním z cílů restitučních předpisů je
nevyvolat odlišnost vlastnických subjektů ve vztahu k pozemkům a stavbám na
nich stojícím. Odvolací soud poukázal na to, že v dohodě o vydání není uvedeno,
že by právní předchůdce žalobce vydání staveb nepožadoval, ani to, že stavby
byly v dezolátním stavu. Špatný stav budov byl prokázán až v době dvaceti let
po vydání. Právní předchůdce žalobce přitom tyto stavby učinil předmětem kupní
smlouvy mezi ním a třetím subjektem, v níž je uvedeno, že se prodávají mimo
jiné uváděné pozemky včetně staveb. Původní restituent se tedy téměř před
dvaceti lety nepochybně za vlastníka staveb považoval. Soud prvního stupně
tudíž nepochybil ve svém závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace žalované
v projednávaném sporu. Proti rozsudku odvolacího soudu, respektive dle obsahu podání pouze proti
potvrzující části jeho výroku I., podal žalobce dovolání, jehož přípustnost má
za danou zásadním právním významem napadeného rozhodnutí dle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. a jehož důvodnost dovozuje z vady ohrožující správnost
rozhodnutí ve věci a nesprávného právního posouzení věci. Dovolatel
zrekapituloval základní skutkové okolnosti provázející a předcházející podání
žaloby. Ze skutečnosti, že předmětné stavby byly původně ve vlastnictví
právního předchůdce restituenta J. B., nelze dle něj v žádném případě dovodit,
že by restituentovi byl vydán nemovitý majetek jako celek, tj. jak pozemky, tak
stavby na nich stojící. Z dohody se naopak podává, že byla vydána pouze jediná
stavba – dům stojící na pozemku č. 1938 v k. ú. Ř. Výklad vůle restituenta
vyjádřené v dohodě o vydání byl učiněn v rozporu se zásadami připomínanými v
judikatuře soudů vyšších stupňů, což dovolatel doložil citacemi rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 512/2000, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001 a sp. zn. 25
Cdo 1569/99. Interpretovaly-li soudy dohodu nad rámec jejího jazykového
vyjádření, dostaly se tím do rozporu s odkazovanými závěry Nejvyššího soudu,
což v souladu s názorem zaujatým Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 33 Odo
872/2005 zakládá přípustnost podaného dovolání. Za neaplikovatelný v projednávané věci pokládá dovolatel naopak soudy zmiňovaný
závěr Nejvyššího soudu vyjádřený v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2494/2009, dle
nějž je jedním z cílů restitučních předpisů nevyvolat odlišnost vlastnických
subjektů ve vztahu k pozemkům a stavbám na nich stojícím. Tato úvaha nemůže
převážit nad zásadami výkladu projevu vůle jednajících osob. Bylo-li by možno
extenzivní interpretací písemných dohod rozšiřovat předmět smlouvy nad rozsah
daný písemným vyjádřením, vedlo by to k právní nejistotě, jež by vylučovala
jakoukoliv stabilitu vlastnických vztahů. Nepřijatelný je rovněž požadavek
podávající se z rozhodnutí odvolacího soudu, aby předmět smlouvy byl vymezen
nikoliv pouze pozitivně, ale současně i negativním výčtem toho, co do smluvního
vztahu není zahrnuto. Dovolatel dále připomenul, že v souladu s § 1 zákona č. 87/1991 Sb. je
základní zásadou restitučních předpisů náprava majetkových křivd a pravidlo
jednoty pozemku a staveb je pouze pravidlem doplňkovým. Dle judikatury (např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 200/2005) by výklad restitučních norem
neměl vést ke vzniku nových křivd vůči restituentovi, respektive vůči jeho
dědicům. Soudy tedy měly přihlédnout i k ekonomické racionalitě požadavku
restituenta. V situaci, v níž by navrácený majetek znamenal pro restituenta jen
další ekonomickou zátěž, lze těžko dovozovat, že by bylo jeho vůlí získat
prakticky nevyužitelné ruiny. Extenzivní výklad dohody by zjevně přehlížel
skutečnou vůli restituenta. Nepřiléhavý je v projednávané věci i poukaz soudu na pravidlo zachování funkční
jednoty domu a stavební parcely (tak jak bylo vysloveno např. Ústavním soudem v
nálezu sp. zn. IV. ÚS 508/98), neboť uvedené pravidlo nerespektuje specifika
projednávané věci. V tomto sporu mělo být naopak přihlédnuto k závěrům
vysloveným v usnesení Ústavního soudu sp. zn.
II. ÚS 690/2000, dle nichž stavba
a pozemek nemusí sdílet stejný právní osud. Dovolatel upozornil i na to, že
judikatura zaobírající se funkční jednotou pozemku a stavby se vyjadřovala
spíše k případům, v nichž bylo sporné, zda došlo k vydání pozemku, byla-li
vydána stavba, a bylo možno usuzovat, že restituenti žádající vydání staveb
zřejmě chtěli získat i pozemky pod nimi ležící. Je-li však stavba v takovém
stavu, že pozemek pod ní znehodnocuje, nelze uplatnit závěr, že vůlí
restituenta bylo rovněž získání této nemovitosti, což ostatně potvrzuje i text
dohody. Dovolatel dále vyjádřil názor, že závěry soudů jsou založeny na nedostatečně
zjištěném skutkovém stavu. Soudy uvedly, že rozsah majetku navráceného dle
dohody o vydání se shoduje s vyvlastňovacím výměrem, jenž však není součástí
spisu, a jeho znění tedy není možné dovodit. Poukaz žalobce na tuto skutečnost
přitom odvolací soud nikterak nezohlednil. Dovolatel rovněž míní, že nemůže jít
k jeho tíži, že stát uzavřel s restituentem smlouvu vzbuzující pochybnosti
odůvodňující vedení tohoto řízení. Dědicové restituenta přitom v dobré víře
vycházeli ze zápisu v katastru nemovitostí, v němž byly pozemky uvedeny bez
staveb, a tato jejich dobrá víra by tedy měla být chráněna. Dovolatel se rovněž
v dobré víře domníval, že stavby, jejichž dezolátní stav nedostatečnou péčí po
dobu čtyřicetiletého opanování stavby a celého areálu zapříčinil stát, nejsou
součástí pozemku. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu dovolatel
završil návrhem, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání poukázala na skutečnosti potvrzující
správnost závěru odvolacího soudu ohledně absence její pasivní věcné legitimace
v projednávaném sporu a navrhla, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto,
případně jako nedůvodné zamítnuto. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle
čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně
(jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s.
ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že při řešení otázky přípustnosti podaného
dovolání není Nejvyššímu soudu dovoleno zabývat se správností skutkových závěrů
soudů nižších stupňů, k jejichž zpochybnění může dojít pouze prostřednictvím
dovolacího důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř. umožňujícího namítat
nedostatečnou oporu skutkových závěrů odvolacího soudu v provedeném dokazování.
Nemožnost přezkoumávat správnost skutkových zjištění pak brání i tomu, aby se
Nejvyšší soud za dané procesní situace vyslovoval ke správnosti zjištění obsahu
dohody o vydání věci ze dne 22. 10. 1991. Jak bylo již opakovaně připomenuto
judikaturou Nejvyššího soudu, činí-li soud z obsahu smlouvy, případně dalších
pramenů, zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke
skutkovým zjištěním. Vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro
účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, respektive jde o právní posouzení
věci (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn.
20 Cdo 2900/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo
3370/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo
5046/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2011, sp. zn. 33 Cdo
4175/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo
1488/2010). Zpochybňuje-li tedy dovolatel závěr soudů nižších stupňů, dle nějž
se dohoda o vydání vztahovala i na stavby nacházející se na vydávaných
pozemcích, nelze v dovolacím řízení, jehož účelem není nalézání skutkového
základu sporu, ale přezkum správnosti právních úvah soudů nižších stupňů, tento
závěr revidovat odchylným výkladem projevu vůle stran dohody.
K uvedenému je však na místě dodat následující. Tvrzení o interpretaci dohody o
vydání odvolacím soudem „nad rámec jejího jazykového vyjádření“ je poněkud
nepřiléhavé už z toho důvodu, že soud prvního stupně, na jehož závěry posléze
odkázal a navázal i soud odvolací, se při výkladu dohody přidržel především
jejího textu (jak je zřejmé ze spisu) stanovícího rozsah vydávaných nemovitostí
dle toho, co bylo právnímu předchůdci restituenta v minulosti odňato.
Pochybnosti o rozsahu znárodněného majetku, tedy o tom, že dle odkazovaných
právních aktů nebyly znárodněny pouze pozemky, ale i stavby na nich stojící,
přitom v řízení nevznikly. S ohledem na uvedené je bezpředmětný i poukaz na to,
že součástí spisu není vyvlastňovací výměr, neboť soudy vyšly z textu dohody o
vydání rekapitulující rozsah majetku odňatého na základě v dohodě
specifikovaných právních aktů, jež přitom nikterak sporován nebyl. Výklad
dohody soudy nižších stupňů se tedy nejeví jako vybočující z jejího textu tak,
aby jej bylo možno pokládat za nepřijatelně extenzivní. Výtku týkající se
odvolacím soudem vyjádřeného požadavku na vymezení předmětu smlouvy nejen
pozitivním, ale i negativním výčtem, taktéž nelze mít v projednávané věci za
případnou. Je-li předmětem dohody komplex nemovitostí vymezený určitým způsobem
(v daném případě začleněním seznamu znárodněného majetku do dohody) jako celek,
pak se jeví logickým, aby v případě, že se smlouva nemá týkat určité dílčí
části z něj, byl takový způsob vymezení ve smlouvě vyjádřen právě proto, aby se
předešlo případným následným nejasnostem. Pouze na okraj je možno podotknout,
že dovolatel opakovaně hovoří pouze o vůli restituenta, při výkladu předmětné
dohody však nelze ztrácet ze zřetele, že se jednalo o dvoustranný právní úkon,
a její platné uzavření si tedy žádalo souhlasný projev vůle obou smluvních
stran.
Zmiňuje-li dovolatel judikatorní závěry, dle nichž stavba a pozemek nemusí (dle
právní úpravy relevantní pro posouzení žalovaného nároku) sdílet stejný právní
osud, pak je třeba říci, že toto není odvolacím soudem nikterak popíráno, pouze
je v kontextu posuzované věci konstatováno, že naznačený výklad dohody o vydání
respektuje jeden z cílů restitučních předpisů - nevyvolat odlišnost
vlastnických subjektů ve vtahu k pozemkům a stavbám na nich stojícím. Dovolatel
přitom nepřichází s konkrétními argumenty (mimo výtky stran zjištění obsahu
smluvních ujednání, k níž se Nejvyšší soud vyjádřil již v předchozích
odstavcích), pro něž by tato zásada byla v projednávané věci neaplikovatelná, a
bylo by třeba mít za to, že vlastnický režim staveb se odlišuje od právního
režimu pozemků.
K poukazu na to, že je třeba přihlížet i k obecnému cíli restitucí – zmírnění
majetkových křivd, jenž si žádá vykládat restituční normy tak, aby nedocházelo
ke vzniku křivd nových, a respektovat ekonomickou racionalitu požadavku
restituenta, je třeba uvést, že oprávněná osoba (právní předchůdce žalobce)
měla možnost případnou devastaci restituovaného majetku zohlednit při
uplatňování svých restitučních nároků (srov. § 7 odst. 3 zákona č. 87/1991
Sb.). Akceptace stavu vydávaných nemovitostí osobou, jíž byly vydány, ovšem
brání tomu, aby se její právní nástupci po uplynutí řady let mohli cítit
poškozeni výsledkem restitučního řízení.
Za způsobilou poukázat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze
pokládat ani zmínku o dobré víře dědiců restituenta v zápis v katastru
nemovitostí, v němž byly pozemky uvedeny bez staveb. Předně je třeba
podotknout, že dobrá víra týkající se odlišného náhledu na okolnosti nastalé na
základě platně uzavřené smlouvy by v daném případě jen stěží mohla sama o sobě
tyto skutečnosti zvrátit a vést k odlišnému vymezení práv a povinností
dotčených osob, neboť proto není jakékoliv právní opory. Rovněž je však záhodno
podotknout, že zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky
(katastrální zákon), v rozhodném znění, nepředpokládal, že by v něm měly být
evidovány veškeré stavby (srov. § 2 tohoto zákona). Nejednalo-li se o stavbu
podléhající evidenci v katastru nemovitostí (což se z tvrzení dovolatele ani
skutkových závěrů soudů nižších stupňů nepodává), pak by i z tohoto důvodu
nebylo namístě zohledňovat ve prospěch dovolatele, že pozemky byly evidovány
bez staveb.
Z uvedeného je tedy patrné, že rozsudku odvolacího soudu není možno přiznat
zásadní právní význam, a dovodit tak přípustnost podaného dovolání, pročež je
Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné
odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. s tím, že na straně žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě
právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 12. března 2014
JUDr. Jan Eliáš,
Ph.D.
předseda senátu