28 Cdo 1411/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla v
právní věci žalobců a) V. P., a b) J. P., obou bytem v P., zastoupených Mgr.
Petrou Krnošovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Arbesova 409, proti
žalované obci Blatce se sídlem Blatce, Houska 79, zastoupené JUDr. Marií
Vítkovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Pátova 394/4, o zaplacení
127.320,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp.
zn. 7 C 134/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem – pobočka v Liberci, ze dne 30. září 2011, č. j. 73 Co 540/2010-121,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
prodlení (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobci se
po žalované domáhají náhrady škody, která měla vzniknout tím, že žalovaná jim
na základě dvou kupních smluv prodala pozemky, které byly určeny k vydání
oprávněným osobám podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k
půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“). Poté, co žalobci
předmětné pozemky zhodnotili, když právě výše zhodnocení představuje škodu,
jejíž náhrady se žalobci domáhají, byly pozemky vydány oprávněným osobám
(restituentům). Po provedeném dokazování vzal soud prvního stupně za prokázané,
že žalovaná na základě kupní smlouvy ze dne 21. 10. 1994 prodala žalobcům
pozemky st. p. zastavěná plocha - zbořeniště o výměře 90 m2 a zahrada o výměře
215 m2 v obci Blatce. Dne 8. 11. 1999 pak žalobce b) uzavřel (jako kupující) se
žalovanou kupní smlouvu, jejímž předmětem byla parcela p. č. 769/9 louka o
výměře 1.061 m2 v obci Blatce. Jelikož obě kupní smlouvy byly neplatné podle §
5 odst. 3 zákona o půdě, rozhodl Okresní úřad v České Lípě – referát okresního
pozemkového úřadu rozhodnutím ze dne 23. 8. 2001, č. j. PÚ-1228-4722012003,
podle § 9 odst. 4 zákona o půdě tak, že vlastníky sporných pozemků jsou osoby
oprávněné (restituenti) – J. K., L. K. a A. S., kteří byli jako vlastníci
těchto nemovitostí zapsáni do katastru nemovitostí. V mezidobí však žalobci
předmětné pozemky zhodnotili tím, že je osázeli trvalými porosty a provedli
venkovní úpravy, přičemž cena zhodnocení byla znaleckým posudkem určena na
částku 127.320,- Kč. Dále měl soud prvního stupně za prokázané, že žalovaná
žalobcům vrátila částky, které přijala jako kupní ceny na základě smluv ze dnů
21. 10. 1994 a 8. 11. 1999.
Po právní stránce posoudil soud prvního stupně nárok žalobců jako nárok na
vydání bezdůvodného obohacení (§ 451 a násl. obč. zák.). Jelikož obě kupní
smlouvy jsou absolutně neplatné pro rozpor se zákonem (§ 5 odst. 3 zákona o
půdě), je plnění (zaplacené kupní ceny za předmětné pozemky) přijaté žalovanou
na základě těchto kupních smluv bezdůvodným obohacením, které je povinna
žalobcům vydat. Jestliže žalobci sporné pozemky již vydali restituentům (osobám
oprávněným) a žalovaná žalobcům vrátila jimi uhrazené kupní ceny, bylo mezi
účastníky vráceno vše, co bylo na základě absolutně neplatných právních úkonů
poskytnuto. Domáhají-li se žalobci zhodnocení předmětných pozemků, poukázal
soud prvního stupně na to, že žalobci nezhodnotili pozemky, které by vlastnicky
náležely žalované, ale pozemky, jež jsou ve vlastnictví osob od žalované
odlišných (restituentů – oprávněných osob), a proto se lze nároku na vydání
bezdůvodného obohacení (jež by mělo představovat právě zhodnocení pozemků)
domáhat toliko po vlastnících těchto pozemků. Nárok žalobců nemohl být úspěšně
uplatněn podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), jednak proto, že neexistuje nezákonné rozhodnutí (které je
předpokladem vzniku odpovědnosti podle § 20 zákona č. 82/1998 Sb.), neboť byly
uzavřeny toliko dvě kupní smlouvy a nebylo vydáno žádné rozhodnutí, a jednak
proto, že uzavření kupních smluv nelze považovat za nesprávný úřední postup (§
22 zákona č. 82/1998 Sb.), protože v rámci žalované se nejedná o činnost
spojenou s výkonem pravomoci státního orgánu. Soud prvního stupně připustil, že
nárok žalobců by bylo možné podřadit pod náhradu škody podle § 420 obč. zák.,
avšak z důvodu, že právo na plnění plyne ze závazku, jehož titulem je
bezdůvodné obohacení, nemůže již být způsobení škody právním důvodem vzniku
takového závazku. Vzhledem k námitce promlčení vznesené žalovanou se soud
prvního stupně dále zabýval tím, zda žalobci uplatněné právo není promlčené
podle § 107 obč. zák., a uzavřel, že, jelikož k uplynutí subjektivní promlčecí
doby došlo nejpozději v září 2004 a žaloba byla u soudu podána až dne 3. 7. 2009, tj. po marném uplynutí subjektivní (ale i objektivní) promlčecí doby,
promlčeno je, a žalobu proto zamítl. K odvolání žalobců přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem
– pobočka v Liberci, jenž je rozsudkem ze dne 30. září 2011, č. j. 73 Co
540/2010-121, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení
(výrok II.). Odvolací soud se plně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně,
že žalobci uplatněný nárok nelze shledat důvodným podle zákona č. 82/1998 Sb.,
a zdůraznil, že žalovaná při uzavírání kupních smluv se žalobci nevykonávala
veřejnou správu, pouze v jejímž rámci je možné dovozovat vznik odpovědnosti za
nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup podle zmíněného zákona.
S
ostatními právními závěry soudu prvního stupně se však odvolací soud již
neztotožnil a poukázal na skutečnost, že od uzavření kupních smluv až do září
2002 (kdy žalobci napadli ústavní stížností rozhodnutí soudu, jímž bylo
potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v České Lípě ze dne 23. 8. 2001) byli
žalobci oprávněnými držiteli předmětných pozemků (§ 130 odst. 1 obč. zák.),
přičemž právě v tomto období došlo ke zhodnocení pozemků, jehož vydání se
žalobci nyní domáhají a které je předmětem dané věci; oprávněným držitelům by
pak podle § 130 odst. 3 obč. zák. měla náležet náhrada toho, co účelně
vynaložili na věc vlastníka po dobu jejich oprávněné držby. Žalobci však před
odvolacím soudem uvedli, že předmětné pozemky nikdy nepřestali užívat a že je
neužíval nikdo jiný než oni, přičemž v době rozhodování odvolacího soudu byli
vlastníky předmětných pozemků opět žalobci. Odvolací soud připomněl, že
podmínkou přiznání nároku podle § 130 odst. 3 obč. zák. je vrácení věci, na níž
oprávněný držitel vynaložil náklady, právě vlastníkovi. V posuzovaném případě
ovšem tato podmínka splněna nebyla, jelikož žalobci předmětné pozemky
nepřestali nikdy užívat (a nyní jsou opět jejich vlastníky), a proto nemohly
být pozemky vráceny jejich vlastníkovi. Odvolací soud tak neshledal žalobu
důvodnou a rozsudek soudu prvního stupně, byť z jiných důvodů, potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázali na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů mají za to, že rozhodnutí je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2
písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Vadu řízení spatřují žalobci v tom, že
odvolací soud nepostupoval v souladu se zásadou předvídatelnosti, když věc (na
rozdíl od soudu prvního stupně) posoudil podle § 130 obč. zák., čímž jím bylo,
podle jejich názoru, zabráněno se k tomuto právnímu posouzení vyjádřit, přičemž
zmiňují nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07. Dále
žalobci zpochybňují závěr odvolacího soudu, že nedošlo k vrácení předmětných
pozemků jejich vlastníkovi. Tvrdí, že zhodnocené pozemky vrátili žalované,
neboť jedině ta je podle zákona o půdě mohla vydat osobám oprávněným. Bylo
proto povinností soudu zkoumat, kdy byly pozemky vráceny žalované a nikoliv
oprávněným osobám. Rovněž namítají, že pokud by bylo posouzení věci odvolacím
soudem podle § 130 obč. zák. správné, byly by pozemky „vráceny“ okamžikem, kdy
došlo ke změně zápisu vlastnického práva ve prospěch restituentů v katastru
nemovitostí. S ohledem na okolnosti projednávané věci jsou přesvědčeni, že
nárok je třeba posoudit i s přihlédnutím k ustanovení § 3 obč. zák., neboť
žalovaná porušila povinnost, kterou jí ukládal zákon o půdě v § 5 odst. 3,
přičemž tento zákon současně vylučuje, aby žalobci nárok uplatnili vůči
restituentům. Je proto podle žalobců žádoucí, aby následky svého protiprávního
jednání nesla žalovaná, tedy aby jí byla uložena povinnost nahradit jim škodu
(v podobě zhodnocení pozemků), která jim vznikla. Jako nedůvodnou žalobci
shledávají námitku promlčení vznesenou žalovanou, neboť jsou s ohledem na
závěry přijaté v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2148/2000
přesvědčeni, že jim nemohla začít běžet promlčecí doba po dobu, kdy byli
zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci (tj. do srpna 2008), protože až
poté se dověděli, že nejsou vlastníky předmětných pozemků. Okolnost, že měli
již dříve možnost se dozvědět o těchto skutečnostech, podle nich není rozhodná.
Dále tvrdí, že jimi uplatněný nárok měl být správně posouzen podle § 420 obč.
zák., případně podle zákona č. 82/1998 Sb., byť připouští, že žalovaná
vystupovala jako účastník soukromoprávního vztahu, ale i v tomto postavení
musela při prodeji pozemků dodržovat úřední postup a zákony (především zákon o
půdě). Konečně žalobci brojí i proti výroku o náhradě nákladů řízení, který
považují za rozporný s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), neboť mají za to,
že vzhledem k okolnostem projednávané věci bylo namístě postupovat podle § 150
o. s. ř. S ohledem na shora uvedené navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky
soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31.
12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán
před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další
související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení),
zastoupenými advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240
odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Objektivně přípustné není dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu,
jímž tento soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Takové rozhodnutí
má povahu usnesení a nejde o rozhodnutí ve věci samé ani o žádné z usnesení,
jež jsou vyjmenovány v ustanoveních § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. (k otázce
přípustnosti dovolání proti nákladovému výroku srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod
č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti výroku I. téhož rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé [aniž by šlo o případ přípustnosti dovolání podle §
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soudem prvního stupně nebyl vydán
rozsudek, jenž by byl odvolacím soudem zrušen], může být dovolání přípustné jen
při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
tedy především má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.).
V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na právním závěru, že
žalobci (jako držitelé) nevrátili předmětné pozemky jejich vlastníkovi, neboť
je nikdy nepřestali fakticky užívat, a proto nebyla splněna podmínka nezbytná k
tomu, aby jim jako oprávněným držitelům mohl být vůči vlastníkovi přiznán nárok
na náhradu nákladů, které účelně vynaložil na věc po dobu jejich oprávněné
držby podle § 130 odst. 3 obč. zák.
Zpochybňují-li žalobci závěr odvolacího soudu o tom, že předmětné pozemky
nevrátili jejich vlastníkovi, vytýkají tak odvolacímu soudu nesprávné hodnocení
v řízení provedených důkazů, přičemž jde o označení otázek nikoliv právních,
nýbrž skutkových (zde především závěr, že žalobci předmětné pozemky žalované
nikdy nevrátili, neboť dle jejich vlastních tvrzení je nikdy nepřestali užívat
a v rozhodném období je neužíval nikdo jiný než oni, přičemž zmíněná kontinuita
užívání není v dovolání zpochybněna), které rozsudek po právní stránce zásadně
významným nečiní a přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
nezakládají. Nelze k nim přihlížet především proto, že jde o námitky
podřaditelné (nanejvýše) dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jenž
zde však dovolatelům k dispozici není.
Žalobci svůj nárok v žalobě vymezili jako nárok na vydání náhrady za zhodnocení
pozemků (vysazení trvalých porostů, vybudování plotů a plotových vrat, včetně
betonových a kamenných prahů), jež provedli v době od uzavření (absolutně
neplatných) kupních smluv na tyto pozemky až do září 2002, tj. v době, kdy byli
v dobré víře, že předmětné pozemky vlastní. Jestliže takto vymezený nárok
odvolací soud posoudil podle ustanovení § 130 odst. 3 obč. zák., podle kterého
má oprávněný držitel vůči vlastníkovi nárok na náhradu nákladů, které účelně
vynaložil na věc po dobu oprávněné držby, a to v rozsahu odpovídajícím
zhodnocení věci ke dni jejího vrácení, přičemž obvyklé náklady související s
údržbou a provozem se nenahrazují, jde o právní posouzení zcela přiléhavé.
Pro úplnost se Nejvyššímu soudu jeví vhodné ještě dodat, že z ustanovení § 130
odst. 3 obč. zák. vyplývá, že oprávněný držitel má vůči vlastníkovi nárok na
náhradu nákladů, které účelně vynaložil na věc po dobu oprávněné držby, a to v
rozsahu odpovídajícím zhodnocení věci ke dni jejího vrácení. Je tak zřejmé,
že výši a dokonce i existenci nároku oprávněného držitele nelze určit dříve,
než je věc vrácena vlastníkovi, neboť až v tomto okamžiku je patrné, zda vůbec
a případně v jaké výši nárok vznikl. Z tohoto důvodu také držitel nemůže
požadovat uspokojení nároku před vrácením věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 17. února 2000, sp. zn. 22 Cdo 1806/98, či rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 23. srpna 2012, sp. zn. 22 Cdo 3404/2010). Jelikož ze skutkových
zjištění učiněných odvolacím soudem (jak shora vysvětleno v dovolacím řízení
zásadně nezpochybnitelných) se podává, že žalobci předmětné pozemky, jež jako
oprávnění držitelé zhodnotili, nikdy nevrátili vlastníkovi těchto pozemků, je
pak správný i závěr odvolacího soudu, že nebyla splněna podmínka pro přiznání
nároku žalobců podle § 130 odst. 3 obč. zák.
Nelze ani přisvědčit námitkám žalobců, že jimi uplatněný nárok by bylo možné
posoudit podle zákona č. 82/1998 Sb. Žalovanou totiž nebylo vydáno nezákonné
rozhodnutí, které by bylo později pro svoji nezákonnost zrušeno či změněno (§
20 ve spojení s § 8 zákona č. 82/1998 Sb.), a uzavření kupních smluv na prodej
předmětných pozemků není možné považovat za nesprávný úřední postup (§ 22
zákona č. 82/1998 Sb.), a to minimálně již z toho důvodu, že uzavírání kupních
smluv na prodej majetku obce není výkonem veřejné správy. V obecné rovině lze
přitom uvést, že výkonem veřejné moci (ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998
Sb.) není nakládání s majetkem územního celku, a to ani v případě, že při něm
(např. při uzavírání kupní smlouvy o prodeji věci ve vlastnictví územního
celku) dojde k porušení pro něj stanovených pravidel (srov. Vojtek, P.
Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2007, s. 130).
V řízení uplatněná tvrzení žalobců přitom v daném případě nadávají ani
dostatečný podklad pro zvažování obecné odpovědnosti za škodu ve smyslu § 420
obč. zák. Odpovědnost žalované za škodu ve smyslu tohoto ustanovení by mohla
být dána pouze tehdy, pokud by její zaviněné protiprávní jednání bylo příčinou
vzniku škody na straně dovolatelů. Uvádějí-li dovolatelé, že svým počínáním
zvýšili hodnotu pozemků ve vlastnictví žalované, jejichž řádnými vlastníky se
následně sami stali, a nabyli tak prospěchu z jejich zhodnocení, pak by bylo
možno jen stěží hovořit o vzniku škody na jejich straně, o němž by naopak bylo
možno uvažovat především tehdy, mělo-li by dovolali provedené zhodnocení za
následek, že kupní cena, za niž následně pozemky dovolatelé koupili od osob,
jímž byly tyto pozemky vydány v restituci, byla zvýšena oproti ceně, kterou
dovolatelé zaplatili žalované na základě původních absolutně neplatných kupních
smluv, což ovšem v řízení nikterak tvrzeno nebylo. Nevymezili-li tedy
dovolatelé relevantním způsobem škodu, která jim měla být způsobena
protiprávním jednáním žalované, pak není důvodu cokoliv vytýkat závěrům soudů
nižších stupňů, jež v projednávané věci neshledaly prostor pro aplikaci
ustanovení § 420 obč. zák.
Dovolávají-li se žalobci uplatnění korektivu dobrých mravů (tj. aby bylo
žalované uloženo nahradit žalobcům jím vzniklou škodu s odkazem na ustanovení
§ 3 odst. 1 obč. zák.), je třeba uvést, že podle ustanovení § 3 odst. 1 obč.
zák. nelze právo založit, lze pouze (pro rozpor s dobrými mravy) odepřít
ochranu jeho výkonu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 7. prosince 2000, sp. zn. 22 Cdo 1148/99, uveřejněný v časopise Soudní
rozhledy, ročník 2001, sv. 4, s. 113, nebo nález Ústavního soudu České
republiky ze dne 20. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94, publikovaný pod č.
87 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 1995, sv. 4, s. 313).
Soud proto nemůže s odkazem na § 3 odst. 1 obč. zák. svým rozhodnutím
konstituovat povinnost žalované k poskytnutí požadované náhrady (plnění), pokud
tato povinnost nevyplývá z žádného zákonného ustanovení či konkrétního právního
úkonu.
Rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným nečiní ani další
námitky žalobců, které navozují otázky, na nichž rozhodnutí o věci samé
nespočívá (tj. námitky proti promlčení žalobci uplatněného práva či proti délce
období, po kterou byli žalobci v dobré víře, že pozemky vlastní). V tomto směru
je vhodné připomenout, že odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně)
posoudil věc podle ustanovení § 130 obč. zák., a proto již otázku promlčení
práva žalobců vůbec neposuzoval; závěr o ztrátě dobré víry žalobců pak
neodvíjel od duplicity zápisu v katastru nemovitostí, jak se dovolatelé
domnívají, ale od podání ústavní stížnosti ze dne 16. 9. 2002 (viz. str. 6
napadeného rozhodnutí odvolacího soudu).
Na přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze
usuzovat ani z žalobci namítané vady řízení (výtky, že rozsudek odvolacího
soudu je tzv. překvapivým rozhodnutím), která způsobilým dovolacím důvodem
není, nejde-li v takovém případě o řešení „kvalifikované“ právní otázky (ve
smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.), týkající se aplikace procesního práva a mající
vliv na rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. dubna 2010, sp. zn. 33 Cdo 836/2008, nebo usnesení téhož soudu ze dne 19.
února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, publikované v Souboru civilních
rozhodnutí NS pod C 5780, sešit 7/2008, dále např. nález Ústavního soudu ze dne
10. května 2005, sp. zn. IV. ÚS 128/05, nebo nález ze dne 18. března 2009, sp.
zn. I. ÚS 2884/08, případně též usnesení téhož soudu ze dne 28. července 2010,
sp. zn. IV. ÚS 1464/10). Přitom platí, že k vadám řízení přihlíží dovolací soud
jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), což v
posuzované věci splněno není, stejně jako zde není ani tvrzena vada řízení
spojená se shora zmíněnou kvalifikovanou právní otázkou. Pokud žalobci namítají
nedostatek poučení podle § 118a o. s. ř. odvolacím soudem o změně jeho názoru
na právní kvalifikaci žalovaného nároku, přehlížejí, že postačují-li v řízení
uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy k
objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu,
jako tomu bylo i v daném případě, není třeba k poučení podle § 118a odst. 2 o.
s. ř. přistupovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn.
22 Cdo 2335/2005). V tomto směru je nutné dále uvést, že v dovolání nejsou
nikterak zpochybněny závěry odvolacího soudu o nepřetržitém užívání předmětných
pozemků žalobci v rozhodném období (tento závěr přitom vychází ze samotného
tvrzení žalobců v odvolacím řízení), přičemž právě takové zpochybnění by mohlo
zvrátit napadené rozhodnutí odvolacího soudu, a proto zde nejsou aplikovatelné
ani závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS
777/07, neboť žalobci ani v dovolacím řízení nenaznačují, v čem by jejich
obrana proti shora uvedenému závěru měla spočívat (a jak bylo uvedeno výše,
dokonce ani nenaznačují, že by tento závěr nebyl přiléhavý).
Závěry odvolacího soudu jsou tedy zcela v souladu s příslušnými hmotněprávními
ustanoveními zákona i jejich výkladem obsaženým v judikatuře Nejvyššího soudu,
a není tak důvodu považovat jeho rozhodnutí za zásadně právně významné dle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proto Nejvyšší soud dovolání podle § 243b
odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. s tím, že žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo,
žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. února 2013
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu